Základní děje chemické výrobyTepelný rozklad vápence: Jedním z hlavních chemických dějů, probíhajícím v chemické výrobě je tepelný rozklad. Ukazujeme si jej na příkladu tepelného rozkladu vápence. Vápenec, v podstatě uhličitan vápenatý CaCO₃, zpracujeme pálením na kysličník vápenatý, čili pálené vápno, a kysličník uhličitý. Tepelný rozklad provádíme na vápence. Je to šachtovitá pec, dosahující někdy až 30 m výšky. Nad pecí jsou zásobníky pro vápno a koks, které tam dopravujeme výtahem. Zásobník má naspodu uzavírací vysouvací ocelovou desku. Její vysouvání a zasouvání obstarává motor. Jeho spouštění umožňuje vypínač namontovaný v přízemí vápenky. Tímto zařazením dosáhneme přesného dávkování do pece bez zbytečné lidské námahy. Tepelný rozklad trvá až 6 hodin. Vápno odebíráme na spodní kryté části vápenky. Kysličník uhličitý odvádíme rourou instalovanou v horní části vápenky (vpravo nahoře). Uchováváme jej v zásobníku.+24Rozklad látek elektrickým proudem: Rozklad látek elektrickým proudem čili elektrolýza je jednou z hlavních částí elektrochemického průmyslu. Jedním z důležitých úseků je elektrolýza chloridu sodného, který těžíme z mořské vody, solných pramenů, čili solanek, nebo hornickým způsobem jako sůl kamennou. Pro chemické zpracování připravujeme v rozpouštěcích nádržích roztok, který vedeme do elektrolyzéru. V našich závodech užíváme elektrolyzéry, ve kterých je katodou rtuť. Ta vytvoří s vyloučeným sodíkem amalgam, který odvádíme do rozkladné části elektrolyzéru. Zde sloučíme sodík s vodou na louh sodný (hydroxyd sodný), který odvádíme do zahušťovacích kotlů. Vedlejším produktem je vodík, který odvádíme do zásobníku (plynojemu). Anodu elektrolyzéru tvoří uhlíkové elektrody, na nichž se uvolňuje chlór, který rovněž odvádíme do plynojemu.Syntéza čpavku: Chemické slučování čili syntéza je základem mnoha chemických výrob. Mezi nejdůležitější syntézy současné doby řadíme výrobu čpavku z dusíku a vodíku podle reakce: N₂ + 3H₂ = 2 NH₃ + 26 kcal (503 °C). Dusík získáme destilací tekutého vzduchu, vodík jako vedlejší produkt při elektrolýze chloridu sodného nebo ve stavu velmi čistém elektrolýzou vody. Na příznivý výsledek syntézy má vliv tlak 200 atm. a teplota 550 °C. Je to exotermická reakce; ze 3 objemů vodíku a jednoho objemu dusíku získáváme dva objemy čpavku. Směs dusíku a vodíku vedeme potrubím (A) do výměníku tepla (B), čili vstupující plyny předehříváme plyny z reakce vystupujícími. Výměník je složen ze základny (C) a trubek (D). Do trubek jsou vloženy spirálovitě upravené vložky (E), aby plyny musely kolem nich co nejdéle proudit. Předehřáté plyny vstupují pak do míst, kde je uložen katalyzátor. Je to v podstatě směs Fe₃O₄ o malém obsahu SiO₂, kysličníků hlinitého, hořečnatého, vápenatého a draselného. Čpavkové páry odvádíme potrubím (G). Na počátku práce zahříváme reaktor elektricky. Jeho teplotu kontrolujeme elektrickým teploměrem (J).Syntéza acetylenu: Syntéza acetylenu je příkladem výroby důležité organické sloučeniny. Acetylen je velmi reaktivní uhlovodík. Původně byl připraven sloučením uhlíku a vodíku za působení elektrického oblouku. Proběhla reakce: 2 C + H₂ = HC ≡ CH. V naší době, kdy potřebujeme mnoho acetylenu pro další chemické zpracování, užíváme k výrobě jiného postupu – vyrábíme jej z karbidu vápníku, a to ve velkých vanových pecích, do nichž uvádíme směs vápna a koksu. Do této směsi spouštíme elektrody. Výsledkem výroby je karbid vápníku: CaO + 3C = CaC₂ − CO − 105 kcal. Je to příklad reakce endotermní, probíhající jen v elektrickém oblouku. Obraz ukazuje karbidovou pec třífázovou s mocnými uhelnými elektrodami. Jsou zobrazeny v okamžiku, kdy pec bude na krátkou dobu vyřazena z provozu a elektrody budou vyměněny. (Poznámka: Odpichové otvory jsou na protilehlé straně, které nelze na obraze zde užitém zachytit). Z karbidu můžeme uvolnit acetylen rozkladem vodou: CaC₂ + 2H₂O = HC ≡ CH + Ca(OH)₂. Výroba karbidu vápníku je jednou z nejtěžších, pracovníci trpí zejména horkem.Výměnné reakce, příklad výroby síranu draselného: Jako příklad výměnné reakce slouží výroba síranu draselného. Surovinu k této výrobě nacházíme v odklizových solích, např. stassfurtských, které jsou v mnoha případech hlavním zdrojem draselných solí. Byly v dřívějších dobách celkem nepříjemným vedlejším produktem těžby. Teprve, když byl proveden podrobný rozbor, zjistilo se, že jsou to draselné sloučeniny, doprovázené sloučeninami hořčíku, někdy i bromu. Od té doby z nich vyrábíme draselná hnojiva, chemické sloučeniny technické i čisté. Podobná ložiska se vyskytují v Alsasku, v Polsku u Kazse a v SSSR v uralské oblasti. Draselné soli se odtud dopravují na trati Solikamsk–Čusovskij a po řece Kamě. K výrobě používáme síran hořečnatý (MgSO₄·H₂O, minerál kieserit), který rozemeleme v mlýnech. Sloučíme jej s chloridem draselným, který vyrábíme s takových druhů stassfurtských minerálů, obsahujících ho dostatečné množství. Proběhne první reakce: 2 MgSO₄ + 2 KCl = MgSO₄·K₂SO₄ + MgCl₂. MgSO₄·K₂SO₄ je podvojná sloučenina síran hořečnato-draselný; MgCl₂ vedlejší produkt pro výrobu čisté sloučeniny. Z této podvojné sloučeniny připravíme nasycený roztok a sypeme do něho pevný chlorid draselný. Proběhne druhá reakce: MgSO₄·K₂SO₄ + 3 KCl = 2 K₂SO₄ + MgCl₂ + KCl. Za mírného míchání a zahřívání vypadne síran draselný, který odstředíme, vyžíháme a meleme.Hydrogenace tuků: V organické technologii užíváme v četných případech zvláštních chemických dějů. Jako příklady můžeme si uvést hydrogenaci, krakování, polykondenzaci atd. V organické technologii užíváme hojně addičních syntéz. Jsou to reakce při nichž využíváme dvojných nebo trojných vazeb, které měníme ve vazby jednodušší. Velmi důležitým takovým dějem je hydrogenace, při níž dvojné nebo trojné vazby umožňují addici vodíku. Průmyslová hydrogenace vznikla v tukovém průmyslu, který potřeboval vyrobit z levných olejů tuhé produkty. I dnes tímto postupem přeměňujeme rostlinné oleje a vyrábíme z nich dále tuhé rostlinné tuky. Zahřátým tekutým olejem provádíme vodík. V oleji je rozptýlen jako katalyzátor jemný nikl. Obraz znázorňuje, že chemicky je ztužování založeno na nasycování dvojných vazeb, a to tak dlouho, až všechny prakticky zmizí a olej původně tekutý ztuhne. Jinou významnou okolností je, že rybí olej za těchto podmínek ztrácí svůj typický zápach. Je mnoho organických kyselin, které mají více dvojných vazeb. Při hydrogenaci se nasycují dvojné vazby také, avšak postupně.Štěpení řetězců čili krakování: Krakování je chemický děj, charakteristický pro organickou technologii. Krakováním rozumíme tepelné, někdy i katalytické štěpení velkých uhlovodíkových molekul na molekuly menší. Je to způsob, který umožňuje získat z ropy vyšší výtěžek benzínu. Krakování lze znázornit takto: R–CH₂–CH₂–CH₂–R → R–CH=CH₂ + CH₃–CH₂–R (teplo nebo katalyzátor; R – radix, kořen, zbytek molekul). Je to endotermická reakce. Podíly, určené ke krakování, vyhřejeme na 450–500 °C. Uvádíme je do reaktoru, kde za určitou dobu a tlaku probíhají především štěpné reakce. V uvolňovací komoře se odloučí nezreagované podíly (je to těžký topný olej). Ostatní podíly vedeme do destilačních kolon, kde se rozdělí na benzín, petrolej a plynový olej (tj. naftu I k pohonu aut). K provedení těchto celkem jednoduchých reakcí je zapotřebí rozsáhlé strojní zařízení (destilační kolony), které ukazuje obraz. (V pozadí jsou reaktory, vpředu destilační kolony).Polymerace: Polymerací nazýváme takové reakce, při kterých malé molekuly se spojují v molekuly velké čili makromolekuly. Nevznikají při tom žádné vedlejší produkty. Obraz znázorňuje polymeraci etylénu. Získáváme jej z plynů zachycených při krakování ropy nebo z plynů koksárenských. Můžeme jej polymerovat za tlaku 1200 až 1500 atm. a teploty asi 186 °C. Jako katalyzátor slouží malé, přesně odměřené množství kyslíku. Podle tlaku a teploty získáme podíly tekuté /umělé mazací oleje/ a tuhé. Na obraze vlevo nahoře je zachycen obraz ventilu z polyetylenu.Polykondenzace: Polykondenzace je velký počet reakcí mezi dvěma základními sloučeninami. Výsledkem je velká molekula, zvaná polykondenzát. Polykondenzace se vyznačuje též tím, že při ní vzniká vedlejší produkt, v našem případě voda. Jako katalyzátor užíváme kyselinu chlorovodíkovou. Fenol, jednu ze základních látek pro výrobu fenolplastů, získáváme destilací z černouhelného dehtu, formaldehyd okysličením alkoholu metylnatého. Jejich spojením v kyselém prostředí vznikají novolaky. Ty slouží jako náhrada šelaku k výrobě lihových laků. Upravují se však na lisovací prášky, jestliže se k nim přidají plnidla /hlinky, piliny, barvy/ a látky, které způsobí další reagování složek při zvýšené teplotě a tlaku.Destilace: /Vpředu destilační kolona vakuová, v pozadí destilační kolona atmosférická/. Destilace slouží k oddělování kapalin ze směsi, a to převedením v páry a jejich zkapalnění /zkondenzováním/ ve vodním chladiči. V četných případech chladíme tyto páry směsí kapalin, kterou vedeme do destilačního přístroje. Tím ji také předehříváme a ušetříme potřebné teplo. Zkapalněné podíly jímáme v předloze, která ve velkých závodech je podzemní nádrží. Obraz předvádí destilační kolony dvojího systému. V pozadí je tzv. atmosférická kolona, ve které destilujeme za obyčejného tlaku vzduchu, a to ony podíly, které se vydestilují za poměrně nízké teploty. Odtud odvádíme zbylé podíly do destilační kolony, odtud je vysáván vzduch a tím i páry /dvěma širokými rourami vpředu/. Je známo, že snížením tlaku vzduchu snížíme také teplotu potřebnou k vydestilování ostatních složek tak, abychom nakonec získali jen látky asfaltovitého složení. Destilační kolony jsou přístroje až 30 m vysoké, někdy i více, a uvnitř jsou opatřeny dírkovými přepážkami. Přivádíme tolik tepla, abychom z jednotlivých přepážek odebírali destiláty určitých vlastností.Reakční rychlost – nákres reakcí: Pro chemické děje mají velký význam různé podmínky, které ovlivňují reakční rychlost. Reakční rychlostí nazýváme množství látky, které vejde do reakce v časové jednotce. Na rychlost má vliv teplota, tlak, světlo, jemnost rozptýlení /mletí/, koncentrace látek a katalyzátory. Při nízkých teplotách je reakční rychlost rovna nule, nic nevzniká. Vliv světla lze pozorovat např. na směsi vodíku a chlóru. Za tmy se prakticky neslučují, rychle však na světle, a to tím rychleji, čím je světlo silnější.Katalýza: Katalýza je zásah do chemické reakce, kterým měníme příznivě reakční rychlost. Je vyvolána katalyzátory, což je směs látek nebo jedna látka, které stačí malé množství. Neváže se s chemickým výrobkem. Nejčastěji vyhledáváme katalyzátory reakci urychlující, avšak užíváme i katalyzátory zpomalující. Obraz představuje schéma tzv. kontaktního tělesa, ve kterém oxydujeme kysličník siřičitý na sírový. Jako katalyzátor užíváme platinovaný asbest, rozprostřený na děrovaných plechách. Novější kontaktní tělesa mají uvnitř systém dutých trubek, kde na přepážkách je navrstven kysličník vanadičný vyloučený na keramické hmotě. Kysličník sírový uvádíme pak do dalšího zařízení k výrobě kyseliny sírové. Druhou částí obrazu je ukázka zpracování vodního /čili syntézního/ plynu. Pracujeme v měděných tělesech, kam plyn vedeme za tlaku 300 atm. a teploty 360 °C. Jako katalyzátor slouží směs kysličníku zinečnatého a chromitého. Výsledkem katalýzy je alkohol metylnatý.Autoklav: Autoklav je nádoba, ve které mohou reakce probíhat za vysokého tlaku, tepla a za míchání. Je vyroben z kyselinovzdorné litiny nebo oceli, někdy je uvnitř také smaltován. Je tedy možná úprava podle druhu reakcí v něm probíhajících. Obraz ukazuje autoklav vytápěný tuhými palivy. Je však možné vytápět přehřátou parou. Hlavní části autoklavu jsou: těleso autoklavu /1/, uzavřené silným víkem. Je usazen v topném plášti /2/, do něhož jsou uváděny horké plyny. Víkem prochází hřídel kotvového míchadla /3/, zvláště dobře utěsněný. Autoklavy užíváme ve výrobě organických barviv, při zpracování /rozkladu/ tuků, k nitracím apod. Pro tyto účely musí být dobře vyzkoušeny a udržovány.Mletí v chemickém průmyslu: Je řada případů, kdy musíme rozemlít i poloprodukty nebo hotové výrobky. K těmto účelům slouží např. desintegrátor /obraz vpravo/. Jeho podstatou jsou dva kotouče. Na plochách obrácených k sobě mají tyče /přiměřené velikosti/. Kotouče se otáčejí proti sobě. U některých druhů se otáčí jen jeden, druhý je pevný. Při vysokých otáčkách je vsypaný materiál vydán velkému počtu nárazů o tyčky a tím je mlet. Někdy vsypeme do desintegrátoru dvě nebo více látek současně, takže všechny jsou mlety a vznikne tak i směs. Obrázek vlevo ukazuje na schématu, jak materiál je podroben velkému množství nárazů, než desintegrátor opustí. V desintegrátoru můžeme látku upravit na stupeň jemnosti podle požadavku stanoveného pro další zpracování. Můžeme do něho uvádět dvě i více látek současně, takže připravíme směs dokonale promíšených látek, současně dostatečně jemných. V některých případech můžeme současně uvádět i vodu a připravit tak disperzi látky.Rotační pec: Je známa též jako rourová nebo bubnová. V podstatě je to roura o průměru dva až šest metrů a délky až 100–160 m. Je uložena v nosných věnčích, spočívajících na nosných kladkách. Pecí otáčí elektromotor 1-2 krát za minutu. Pec sama je vyzděna šamotovými cihlemi. Je pak zakončena menší chladicí pecí, rovněž rotační. K vytápění slouží uhlí rozemleté na prášek, někdy generátorový plyn nebo topné oleje, vždy podle velikosti a účelu. Rotační pec je uložena tak, aby měla malý sklon, takže žíhaný materiál postupuje vlastní vahou. Rotační pece jsou užívány v cementářství, v továrnách na sodu k žíhání, k úpravě rud a všude tam, kde je podmínkou nepřetržitá výroba ve velkých množstvích, která vyžaduje také vysokou teplotu.Uspořádání rotační pece: Rotační pec je mohutné zařízení, které musí být často postaveno na volném prostranství. Obrázek ukazuje nižší polohu, kde do pece jsou vháněny horké plyny a kde vypadává vyžíhaný materiál. Na obrázku je dobře vidět nosný věnec a kladka. Toto uspořádání umožňuje práci plynulou, bez velkého vedra a s přístupem volným ze všech stran, takže přísun materiálu i odsun hotového produktu je velmi usnadněn.Zařízení pro plynulost výroby – dopravník: Zvýšení produktivity práce, příznivé hospodářské výsledky a odstranění namáhavé lidské práce jsou hlavní znaky současných snah. V základech jde o převedení nebezpečné a těžké práce na taková strojní zařízení, která umožní levné a rychlé postupy. Slouží k tomu různé výtahy, čisticí elektromagnety, dávkovače surovin atd. Dopravujeme, čistíme a dávkujeme suroviny do výroby nepřetržitě: je také umožněna doprava do míst, kde je např. velké vedro nebo hrozí různá nebezpečí. Jednou z ukázek je obraz dopravníku. Je to kaučukový silný a nekonečný pás uložený na válečcích, které se pohybují na kolejnicích. Můžeme jím dopravovat i do přiměřeně vyšších poloh a udržovat dopravu na stálé rychlosti a tím zajistit také stálost množství dopravovaného materiálu.Chladiče a výměníky tepla: Nejjednodušším chladičem je např. chladič Liebigův. Podobné úpravy známe i z továrního provozu. Roura užšího průměru je vložena do roury o průměru širším. Užší rourou vedeme látku určenou k chlazení, prostorem mezi rourami /mezikružím/ vedeme chladicí kapalinu, nejčastěji vodu, někdy látky, které také předehříváme před vstupem do reakce. Chladicí kapalinu vedeme vždy proti chodu látky chlazené. Teplo potřebné pro reakci chladíme anebo vyměňujeme ve výměnících. Obraz ukazuje výrobu výměníků. Výměník je konstruován z trubkovice, což je děrovaný plech /na obrázku vpředu/, do kterého jsou zaválcovány ocelové trubky. Celek pak je vložen do ocelového pláště. V plášti a mezi trubkami proudí chladicí tekutina. Zařízení tohoto typu jsou technicky i hospodářsky velmi významná. V chladičích můžeme získat např. hotový produkt, jehož páry jsme zkondenzovali. Výměníky tepla jsou užívány ve výrobě kontaktní kyseliny sírové. Největší význam mají v organické technologii, např. v destilaci ropy a dehtu.Izolace tepelného potrubí: V některých případech můžeme dosáhnout dobrých hospodářských výsledků jen tím, že správně hospodaříme teplem, čili že zamezujeme jeho zbytečné ztráty. Obraz ukazuje jednu z možností, jak těmto ztrátám čelit, a to dobrou izolací potrubí, ze kterého by se mohlo teplo ztrácet. Je tu postaráno o izolaci vyrobenou z korkové drtě a asfaltu. Aby byla chráněna před poškozením shora, je obepnuta plechovým pláštěm, natřeným barvou, která jej chrání proti korozi. Plášť lze dle potřeby sejmout rozepnutím sponek. Zvlášť pečlivě izolujeme okolí ventilů. Nověji užíváme jako izolaci skleněnou nebo čedičovou vatu.Praktické uplatnění plynulosti v chemické výrobě: Veškerá dopravní, dávkovací a jiná zařízení, které jsme poznali v předcházejících obrazech, jsou využívána v každém odvětví chemické výroby, zejména tam, kde jde o velkovýrobu a dobré hospodaření teplem. Obraz ukazuje koksárenskou pec, která je jedním z mnoha příkladů plynulé výroby. Je to soustava vysokých a úzkých pecí. Obraz ukazuje stranu, na které se vytlačí koks do dopravního vozíku. Je žhavý, a proto se vede pod vodní sprchu. Po uhašení se vyklopí z vozíku na rampu, odtud po úplném vychladnutí se odvádí k dopravě vagóny.Využití surovin: Chemická výroba potřebuje lidskou práci, suroviny, strojní zařízení a energii tepelnou a elektrickou. Při výpočtech zjišťujeme spotřebu všech složek a bereme do počtu i okolnost, že suroviny nedostáváme v mnoha případech čisté. Výpočet tedy vztáhneme na hlavní látku, zjistíme však i množství látek doprovodných, které tvoří podstatu vedlejších výrobků. Děláme tzv. látkovou a energetickou bilanci. Všechny s tím související výpočty jsou založeny na chemických vzorcích a reakcích. Potřebnou elektrickou energii můžeme poměrně dobře sledovat kontrolními přístroji. U tepelné energie je to úkol obtížnější, protože nemůžeme dokonale zamezit jejím ztrátám. Zdrojem tepla je stále uhlí, i když se také stává důležitou surovinou chemickou. Spalováním na roštu získáme /využijeme/ jen 10 % tepla. V dobře vedené parní elektrárně využijeme asi 30 % tepla. Již lepší je využití v plynárnách a koksárnách. Získáme plyn k topení, kterým vytápíme rychle a teplotu snadno regulujeme. Dalšími produkty jsou čpavkové vody k výrobě amoniaku, černouhelný dehet, jako zdroj sloučenin pro organickou chemii, a koks, vydatné palivo i surovina chemická. Hydrogenace uhlí se provádí za tlaku 320 atm. a teploty asi 450 °C. Vyrobíme tak řadu motorových paliv a vedle toho získáme četné organické sloučeniny. Znamená tedy přeměna uhlí suchou destilací nebo chemickým rozkladem jeho dobré využití.Automatizace: Automatizací rozumíme zavádění takových zařízení, která umožňují vykonat několik pracovních úkolů následujících za sebou v určitém čase. Lidská činnost se soustřeďuje na spouštění nebo zastavení strojů. Automatizace pomáhá odstraňovat rozdíl mezi prací duševní a fyzickou, má velký význam společenský a hospodářský. Velmi důležitým prvkem je automatická regulace. Řídí nějaký pochod, sleduje odchylky a pomocí přístrojů je odstraňuje. Příkladem je regulátor hladiny v nádrži. Otevírá a zavírá přítokový ventil tak, aby hladina byla stále ve stanovené výši. Základní součástí je plovák /1/. Je připojen na pákový mechanismus /2/. Součást /4/ s ručním kolem je přístroj, kterým můžeme zavést větší či menší uzavírání odtokového ventilu /6/, který je na pákovém mechanismu připojen pomocí spoje /5/. Jestliže výška hladiny stoupá následkem zvětšeného přítoku, otevírá se pákovým mechanismem odtokový ventil /6/ do té míry, která je dána součástí /4/.Bezpečnost práce: Obraz ukazuje, jak správně má být vypravena pracovnice, a to tím, že užívá ochranný štít na obličej, má gumové rukavice a zástěru. Tekutinu lije do nálevky volným tempem, takže nahodile vzniklé páry jí nemohou vystříknout ven. Na těchto opatřeních nemůžeme nic slevovat, vedoucí výroby je za ně zodpověden.Bezpečnostní postup při práci se zařízením: Pracujeme-li s látkami snadno se vypařujícími, výbušnými a podobných vlastností, dbáme co největší opatrnosti. Jsou-li uloženy v pancéřové skříni, opatříme je, jak ukazuje obraz. Zvlášť nebezpečné vkládáme nejprve do drátěných košů, takže náhodné roztržení lahve nás nezraní. Ale i při otevírání si počínáme tak, jak ukazuje obraz. Pracovník je chráněn štítem na obličeji, má gumové rukavice. Pravou rukou otevírá, levou rukou přidržuje dveře, které v tomto okamžiku slouží vlastně jako ochranná deska. Dveře otevírá zvolna a do skříně se nedívá tak dlouho, až je jist, že její obsah je v pořádku. Pak teprve otevře úplně a přistoupí k další práci. Každý pracovník v chemickém průmyslu je před vstupem do zaměstnání poučen o podmínkách a ustanoveních bezpečné práce. Ve zvláště důležitých případech musí se podrobit školení o bezpečnosti práce ve svém úseku. Na všechna opatření dohlíží Komise pro ochranu a bezpečnost práce, která je součástí Revolučního odborového hnutí. Na pracovišti dozírá na bezpečnost práce bezpečnostní referent. Podobnou funkci v širším měřítku vykonává bezpečnostní technik, který spolupracuje s vedením závodu a pečuje tak o odstraňování vyskytnuvších se závad. Odstranit závady a zajistit bezpečný chod práce je záležitost někdy dosti složitá a nelze ji řešit v každém průmyslovém oboru stejnými měřítky. Proto máme u nás Výzkumný ústav bezpečnosti práce v Praze 2, který zkoumá podmínky bezpečné práce v každém průmyslovém odvětví a navrhuje správná opatření. Je to činnost velmi záslužná, která zabránila již mnohým poruchám ve výrobě a četným úrazům, vyřazujícím pracovníky z práce.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleZákladní děje chemické výrobyVýrobceDPrahaRok1960Délka28 okénekAutor textuHrabě Vladimír Ing.PředlohaCHEMOznačení6681Další diafilmy výrobceRakety 1 Vývoj a principy činnostiSklizeň obilnin 2. - Žací mlátička ŽM-330Lidové řezbářstvíEvropské malířství 19. století