Evropské malířství 19. stoletíDavid: Přísaha Horáciů (výsek): Zakladatelskou a vedoucí postavou nového směru byl Jacques Louis David. V 80. letech namaloval několik obrazů, ve kterých už dozrála podoba nového umění. Je to především „Přísaha Horáciů“, z něhož tu vidíme výsek zachycující střed obrazu, na kterém otec předává svým třem synům meče, aby šli bránit vlast. Pověst z římské minulosti v Davidově obraze diváci vnímali jako výzvu ke sjednocení v boji proti královskému režimu. David poznal za několikaletého pobytu v Itálii památky římského starověku a snažil se s vědeckou přesností zachytit obraz dávných let. Výsledkem je dílo, ve kterém je celek zvládnut podle předem jednostranně rozumově stanovených požadavků, a proto působí strojeně a chladně pateticky. Postoje jednotlivých figur připomínají sochy, to proto, že ve snaze napodobovat antiku jako věčný ideál krásy a dokonalosti se David i jiní klasicisté poučovali na starověkém sochařství, které jim bylo především známo z děl římských kopistů řeckých originálů. Odtud také pramení převaha kresebnosti nad barvou, která má spíše funkci kolorující, a mělký prostor podobný divadelní scéně, na níž se hrdinové představují divákům v teatrálních postojích.+35David: Zavražděný Marat: Když r. 1789 zvítězila ve Francii buržoazní revoluce, stál v řadách vítězů také David, který si svými díly už získal pověst mluvčího revolučních složek obyvatelstva. Stal se členem revolučního Konventu, byl pověřován péčí o výtvarné uspořádání veřejných svátků oslavujících revoluční události. Když byl zavražděn vůdce jakobínů Marat, namaloval David z pověření Konventu jeho posmrtnou podobiznu. Zachycuje Marata v neobvyklé poloze. Mrtvola spočívá ve vaně, v níž vyřizoval státní záležitosti, když ho zasáhla rána dýkou. Dřevěná bedna sloužící za stolek nese nápis, který z ní činí jakýsi náhrobní kámen. Atletická postava Maratova už není podobná antickým hrdinům malovaným podle soch, nýbrž skutečnému člověku. Také ostatní Davidova díla z let revoluce se svým zaměřením hlásí k začátkům nového realismu.David: Podobizna paní Hamelin: Když bylo poraženo radikální křídlo revolucionářů, byl David zatčen a jen o vlas unikl smrti. Ve své další tvorbě se však přizpůsoboval novým poměrům a brzy se stal oficiálním představitelem klasicistického umění za vlády Napoleona Bonaparta, jehož portrétoval i oslavoval ve velkých plátnech. Nejcennější složkou Davidovy tvorby jsou především intimněji laděné podobizny, a to hlavně ženské. Příkladem je portrét paní Hamelin. Ačkoli i zde převládá sochařsky nehybná póza a rytmus velkých linií, zachytil umělec přesvědčivě, ba až nadneseně jemnou psychologii modelu, ve kterém zároveň vidíme dobový ideál ženy nejen jako fyziologického jevu, ale také jako souzvuk vkusu a módy. Když bylo francouzské Napoleonovo císařství poraženo, odešel David do vyhnanství a usadil se v Bruselu. Tehdy také vznikl portrét paní Tangry s dcerami, dílo, které ukazuje už svými vnějšími znaky, oblečením postav, že skončilo velké období empíru, jež mělo v Davidovi diktátorského průkopníka.Goya: Nahá maja: Francouzský klasicismus se rozšířil po celé Evropě a nabyl v různých zemích národního zabarvení. Kromě klasicistů však pracovali i jiní umělci, které lze spojovat se začátky malby romantické, nebo i realistické. K nim patří Španěl Francisco Goya, jeden z největších malířů dějin. Raná Goyova tvorba se vyvíjela v rámci rokokového umění. Od 90. let narůstalo úsilí po pravdivém pojetí, zejména v portrétech. Goya neváhal dát lidem ostrý, až psychologickokritický výraz, i když šlo o členy královské rodiny. Jeho umění vyrůstalo také z tradic lidového folkloru Španělska a rád maloval toreadory i prosté dívky zvané maji. Obraz „Nahá maja“ spojuje legenda se zobrazením vévodkyně z Alby, která byla umělcovou přítelkyní. Bezmála po 200 let se ve španělském malířství ovládaném, jako celý život země, terorem inkvizice a jezuitismu, objevuje obraz nahé ženy jako krásného ideálu a intimního lidství.Goya: Procesí flagelantů: Mnohé Goyovy obrazy jsou spjaty se životem lidu. Zachycují lidové zábavy a svátky. Obraz „Procesí flagelantů“ (lidí, kteří se v návalu náboženského blouznění bijí do krve důtkami) je na první pohled jen lidopisnou scénou. Avšak při své objektivitě působí až otřesně, a protože víme, že Goyův vztah k tehdejší církvi byl kritický, je tu před námi svědectví pokrokového smýšlení umělce. Goyova díla vynikají neobyčejnou kulturou barvy, která nesloužila jen k posílení krásy obrazu, nýbrž byla nositelkou myšlenek. Dramatizovaný vztah mezi světly a stíny, partie obrazů malované převážně černí a živý postřeh pro pohyb a lidské charaktery, to vše se stalo o 50 let později mocnou inspirací nově nastupujícího malířství.Goya: Střelba z 8. května 1808: Goya patřil mezi ty pokrokové Španěly, kteří se dívali se sympatiemi na události francouzské revoluce i na její vliv za Pyrenejemi. Když však francouzská armáda vtrhla do Španělska a začala potlačovat lid, ať už stál na jakékoli straně, zaujal umělec kritické stanovisko i vůči Napoleonově armádě. V obraze „Střelba z 8. května 1808“ líčí epizodu noční popravy španělských rukojmí Francouzi jako odplatu za vzbouření a napadení francouzských vojáků, k němuž došlo předchozího dne. Dramaticky vypjatá scéna je prvním otřesným svědectvím válečných hrůz, které vzniklo v novodobé malbě. Síla Goyova umění dosahuje v obraze jednoho ze svých vrcholů. Nejsou tu hrdinská gesta ani oslava vlastenců, není tu ani odsouzení úlohy popravčí čety. Fakta mluví silou dějinných událostí, hrůznost výjevu podtrhují křečovité výrazy umírajících a z plátna vyciťujeme umělcův odpor proti nesmyslnosti vraždění. Myšlenka, která je tu jen naznačena, umělce neopouštěla ani později a našla geniální vyjádření v slavném cyklu leptů „Los Desastros dela Guerra“ – „Hrůzy války“, který je základem světové moderní grafiky a umění vůbec.Gros: Napoleon na bojišti u Eylau: Zcela jinak vypadá válka v obrazech francouzského malíře Antoina Jeana Grose, který vyšel z Davidovy školy. V obraze „Napoleon na bojišti u Eylau“ patří umělcův obdiv postavě císaře, který doprovázen suitou generálů projíždí bojištěm posetým mrtvolami. Plátno slouží oslavě panovníkovy osoby, je velmi parádní a dekorativní, což je pochopitelné u díla, které nevzniklo z umělcovy potřeby, nýbrž jako objednávka dvora. Přesto však mnohé detaily jsou výsledkem umělcovy představivosti i pozorování a v popředí ležící mrtvoly zasypané sněhem naznačují, že válečné obrazy už nebudou jen zobrazením krásných manévrů, ale svědectvími lidských tragédií.Géricault: Důstojník na koni, skica: Už v obraze Grosově jsou překonávány klasicistické názory. Ještě dál pokročili pak jeho žáci, zejména Géricault. Ve svých začátcích byl také obdivovatelem armády a o tom svědčí obraz „Důstojník na koni“, který svou temperamentní malbou zdůrazňuje vojenský kult odvahy. Ovšem je zajímavé, že umělec válku zblízka neznal a k dílu, které tu vidíme ve skice, našel popud při procházce v pařížském parku, kde se projížděli skvostně odění štábní důstojníci.Ingres: Podobizna Graneta a Koupající se: Po Davidovi se stal vůdčím představitelem klasicismu Jean Dominique Ingres. V letech po r. 1800, kdy vrcholila sláva Davidova, už našel Ingres vlastní umělecký výraz. Tkví v intimnosti, v dokonalosti umění kreslířského a v harmonii, s níž vyplňuje plochu obrazu tak, aby působil dokonale vyváženě, klidně, prostě klasicky. Portrét malíře Graneta z mladých let ukazuje na neobyčejnou objektivnost Ingrovy malby, jež přesto není jen popisná, nýbrž objevuje vnitřní svět modelu a dává mu dokonalou podobu nejen vnější, ale i psychologickou. Zvláště známé jsou Ingrovy obrazy na náměty koupání. Plátno „Koupající se ženy“ zaujme především vyvážeností proporčních vztahů, ploch a linií, jemností barev, tedy vlastnostmi, které jsou ryze výtvarné a jen okrajově se dotýkají života. Umělce totiž upoutávaly problémy výtvarné formy, jejíž znalost z něho učinila velikou postavu francouzské výtvarné tradice.Ingres: Odaliska s otrokyní: Ingres se stal od 20. do 60. let 19. století hlavním pilířem francouzského pozdního klasicismu a postupně přecházel v suché, akademické malování. Obraz „Odališky s otrokyní“, který vznikl na začátku 40. let, ukazuje, že se skoro nic nezměnilo v umělcově vztahu k životu. Stále se jeho díla zakládají na lineárním a tvarovém členění plochy, jenom kresebný rozvrh je živější a obrysy jsou skloubeny v složitější arabesku čar; narůstá barevná intenzita, což je důsledek rozvíjející se romantické malby, která i na Ingra působila. Ostatně samo téma je typické právě pro romantický vkus, ale v umělcově podání působí velmi strojeně.Friedrich: Krajina s Milešovkou: Na začátku 19. století dochází takřka v celé Evropě k rozkvětu krajinářství. Většinou se pěstuje ideální krajinomalba klasického typu, která skládá celek z jednotlivých motivů a mezi nimi nechybějí antické ruiny, stáda s pastýři nebo starověcí bozi. Kromě klasicistického krajinářství se však už rozvíjí nový typ, který souvisí s romantickým nazíráním. Zejména v Německu dosáhla taková tvorba vysoké úrovně. Hlavním představitelem je Kaspar David Friedrich, který je jedním z prvních romantických krajinářů v Evropě. Čerpal své náměty i z Čech, jak ukazuje obraz „Krajina s Milešovkou“. Je to prostý pohled na přírodu, z níž si vybírá její lyrické stránky, daleké obzory a jemné efekty slunečního osvětlení. Není to už krajina uměle skládaná, nýbrž skutečný výsek přírody. Tendence k romantice, tak neobyčejně silné v německé hudbě i v poezii, měly dlouhé pokračování také v malířství, ale postupně se projevují zálibou v malebnosti horské přírody a v idyličnosti až líbivého zabarvení.Kiprenskij: Podobizna Davydova: Mezi malíře raného romantismu patří také ruský umělec Orest Kiprenskij, zejména svým mladým dílem. Ještě před Napoleonovým tažením na Moskvu (r. 1812) maloval portréty významných osobností i prostých lidí. V jeho dílech se projevuje neobyčejná pozornost k citovému postižení lidského výrazu. Tak v podobizně jednoho z hrdinů válečných polí, plukovníka Jevdokima Davydova, se mu podařilo najít dobový typ a ideál hrdiny hájícího vlast. Neoficiální a uvolněný postoj figury, zasněnost výrazu i barevnost malby jsou příznačné až pro romantický názor. Jenom pevná kresba a hladký rukopis svědčí o klasicistickém ovzduší, v němž dílo vzniklo. Další osudy ruského malířství jsou do té míry spjaty s pozdní fází klasicismu, že ještě v 60., ba i v 80. letech byl jeho ohlas patrný. Trvalá a tvrdá nadvláda klasicistické estetiky na petrohradské akademii umění daly zrod akademismu, proti němuž se jen nesnadno po polovině století prosazovala tvorba mladé generace.Géricault: Prám Medusy: Když se ve Francii zhroutil Napoleonův režim, nastala krize duchovního života, zklamání prostoupilo zejména vrstvy inteligence a pokrokové buržoazie. Zejména mladé pokolení umělců už nesouhlasilo s klasicistickým programem a žádalo volnost myšlení i výtvarného projevu. Vedoucí postavou liberálů se mezi malíři stal Théodore Géricault, někdejší obdivovatel císařství. Touha po pravdě i po politické svobodě utlačené znovunastolením království Bourbonů přivedly umělce k opozičnímu programu, který umělecky vyvrcholil ve velkém obraze „Prám Medusy“. Je tu líčen tragický osud ztroskotanců z lodi Medusa u břehů Afriky. Géricault studoval jednotlivé postavy podle modelů, které vyhledával v blázincích, a snažil se pravdivé události vtisknout co nejpřesvědčivější výraz. Dílo, těsné svou napjatou vzrušeností nám sice může dnes připadat strojené, ale tehdejší diváci v něm viděli manifest nového uměleckého úsilí. Obraz způsobil veřejný skandál svou drsností i kritikou státu nepřímo vyslovenou, neboť vinou vládních úřadů přišlo množství lidí o život. Více než to má obraz význam jako první dílo zralého už romantického malířství.Géricault: Dostihy v Epsomu: Na umělce Géricaultovy generace měl značný vliv anglické umění, a to nejen malba, ale zejména Byronova poezie, a vůbec celý způsob anglického života, který se tolik lišil od upjatého dvorského prostředí francouzského. Vše anglické bylo v módě, včetně způsobu oblékání, který od té doby zůstal bezmála do dneška pro muže závazný. Také Géricault hledal cestu do Anglie, kde objevil kouzlo nového životního dění, a o tom svědčí také jeho obraz „Dostihy v Epsomu“. Mají prostou a světlou barevnou škálu, neefektní krajinu, jako by šlo o pouhý záběr skutečnosti nepodřízený tvůrčímu úmyslu. V Géricaultově malbě se vlastně romantismus spojuje s realistickým pohledem. Ačkoli umělec zemřel v 33 letech na následky úrazu, který utrpěl pádem z koně, jsou stopy jeho vlivu v evropském umění trvalé.Constable: Katedrála v Salisbury: Anglické malířství se nerušeně vyvíjelo za dlouhých válečných let a dosáhlo vynikající úrovně hlavně v krajinářství, kde je vedoucí postavou John Constable. Jeho díla vynikají svěžestí malby, prostým neokázalým pojetím přírody a silou barev. Constable se nesnažil zahlazovat stopy štětce tak, aby vznikl krásný hladký povrch, nýbrž naopak využívá působení barvy v zájmu zeživotnění svých obrazů. Umí už zachytit krajinnou náladu v souhlasu s počasím i denní dobou a zvlášť velkou úlohu přisuzuje obloze, která je v jeho dílech vždy i dramatickou složkou.Turner: Déšť, pára a rychlost: Současníkem Constablovým byl jiný slavný krajinář, William Turner. Jeho vrcholné dílo „Déšť, pára a rychlost“ je cele zaměřeno k vyjádření atmosferických jevů i osobních pocitů ve vztahu ke krajinné náladě okamžiku. Potlačuje konkrétní motivy a kresbu linie ve prospěch barevného a rukopisného efektu, jak to budou dělat impresionisté.Delacroix: Dantova bárka (výsek středu): Po předčasném skonu Géricaulta se stal vedoucí postavou mladých francouzských umělců Eugène Delacroix, který časem vyrostl v největší postavu evropského malířství 1. poloviny 19. století a v hlavního představitele romantického umění. Ve svých 24 letech vystavil obraz „Dantova bárka“, z něhož vidíme střední část. Dramatické osvětlení a vzrušené gesto, intenzívní barvy i vervní rukopis činí z díla projev romantický. Je pro něj také příznačné, že se inspiruje na básnickém díle Dantově, který je tu zachycen po boku básníka Vergilia v mytologickém podsvětí. Delacroix velmi rychle překonal ovzduší i vlivy klasicismu a opíral se spíše o malbu Rubense a italských malířů 16. století.Delacroix: Svoboda na barikádách: Pro romantismus Delacroixův, jeho mladých let, je příznačná touha po svobodě a nezávislosti jednotlivce i celého národa. To se projevuje v dílech, která vznikla jako ohlas na národně osvobozenecký zápas Řeků proti Turkům, i v obraze zvlášť slavném: „Svoboda vede lid na barikádách“. Brzo po červencové revoluci v Paříži z r. 1830 Delacroix dokončuje velké plátno, které se stalo symbolem revolučních zápasů francouzského lidu. Hlavní figurou je alegorická postava republiky zosobňující svobodu. Má na hlavě jakobínskou čepici a v ruku pušku a francouzskou vlajku. Vede pařížský lid přes mrtvoly padlých vstříc dalšímu boji. Světové umění neznalo dosud dílo, které by tak nelíčeně vyjadřovalo myšlenku spravedlivého zápasu, které by bylo nadáno takovým občanským zápalem, jako Delacroixovo plátno. Už v žádné ze svých děl se Delacroix nevrátil k námětu ze současnosti a věnoval se především historickému malířství, v němž vyvolával v život silou své představivosti rozmanité dějinné výjevy, časté také na základě inspirace literární. Shakespeare, Goethe a Byron byli jeho přízněnými duchy.Delacroix: Alžírské ženy doma: Začátkem 30. let podnikl Delacroix půlroční cestu do severní Afriky, kde objevil pro sebe i pro celé evropské umění krásu orientu. Připadalo mu, že zde našel konečně onoho svobodného člověka, který není svázán městem, konvencemi civilizací, a nalezl tu také nový zdroj dojmů přírodních a barevných. Obraz „Alžírské ženy doma“ je ukázkou tvorby s orientální tematikou, které už zůstal nemalou částí svého díla věrný po celý život. Evokuje tu alžírské intimní prostředí v široké barevné škále a se snahou přesvědčivě podat zvláštnosti etnografických rysů, aniž přitom propadá popisné, dokumentární závislosti na námětu. Ostatně svá díla maloval skoro vždy podle představy.Delacroix: Lov na lva: V Delacroixově umění má významné místo zobrazení zvířat, hlavně koní a divokých šelem. V dokonalosti jejich pohybů, v jejich odvaze a síle viděl jakýsi ideál svobody vůbec. Také lidé, kteří vstupují do zápasu na život a na smrt se zvířaty, nacházel naplnění představy o nejistotě lidského osudu. K těmto dílům patří také plátno „Lov na lva“, kde má významnou úlohu i krajinná složka obrazu. Delacroix vytvořil neobyčejné množství obrazů, často velikých rozměrů a jeho touhou bylo malovat monumentální nástěnné výzdoby. Věnoval se jim až v posledním období života, kdy dokázal přesvědčit i své nepřátele, kteří ho jako vůdce mladého a nového umění skoro po celý život nepřestávali napadat, o velikosti svého talentu i o významu směru a uměleckých zásad, které svým dílem učinil důležitou složkou veškerého dalšího malířství.T. Rousseau: Duby: Zatím co se rozvíjela tvorba Delacroixova, nastupovala do zápasu o nové umění už značná část mladších umělců. Zejména veliká úloha nyní připadla krajinomalbě, kterou dříve klasicistická estetika stavěla na podřadné místo. Významnou úlohu měla krajinářská škola zvaná barbizonská podle vsi, kam jezdili umělci malovat a kde někteří žili i dlouhá léta. Zakladatelem barbizonské školy byl Théodore Rousseau, jenž ve 30. letech začal pracovat v Barbizonu a shromáždil kolem sebe skupinu umělců, jako byli Dupré, Diaz, Millet, načas i Daumier a jiní. Rousseau začal malovat prostou přírodu bez ideálních záměrů v přesvědčení, že její krása a dokonalost jsou vyšší lidských představ. Obrazy barbizonců, z nichž tu vidíme Rousseauovy „Duby“, vznikaly stále častěji přímo před tváří přírody, pod otevřeným nebem, neboli v plenéru. To bylo pro vývoj krajinářství a malířství vůbec rozhodujícím krokem vpřed.Corot: Augustův most na řece Neře: Vedoucí místo v krajinářství těch desetiletí však patří malíři Camillu Corotovi, který se jen málo podílel na barbizonském hnutí. Corot vyšel ještě z klasicistické krajiny, ale vlivem studia přírody za svého pobytu v Itálii velmi rychle překonal jeho vázanost a vytvořil si předpoklady k nástupu realismu. Z těchto mladých let je také ukázka zachycující ve skice Augustův most na řece Neře v Itálii. Corot tu už využívá s neobyčejným smyslem pro poezii přírody plného slunečního světla, jeho barvy jsou zářivě světlé, malba svěží až energická. V dalších letech ještě narůstá jistota jeho projevu a stupňuje se také jemné až intimní kouzlo, se kterým se umí vcítit do života přírody.Corot: Vzpomínka na Mortefontaine: Na konci 40. let se Corotova tvorba obohacuje o nové pojetí. To už se stává uznávaným malířem, k němuž lne mladá generace. Jeho obrazy se nyní vyznačují tlumenými barvami stříbřitě šedých tónů, maluje převážně zpaměti podle dojmů nashromážděných na stálých cestách po Francii, které několikrát přerušil zájezdy do ciziny, hlavně do Itálie. Obraz „Vzpomínka na Mortefontaine“ patří k takovým hluboce básnivým prožitkům. Corot přenáší takové prožitky ze svých představ na plátno se zralostí malíře, který virtuozitě svého štětce z velkého umění a citů nic neobětoval.Corot: Dívka s loutnou: V téže době začíná malovat také obrazy s lidskými postavami, na něž působí vzdálený příklad holandského malířství 17. století. „Dívka s loutnou“, „Dívka v modrém“, „Žena s perlovým náhrdelníkem“, takové jsou názvy obrazů, které vznikají jen z vnitřní potřeby umělce hlavně v zimních měsících, kdy nemůže putovat s barvami přírodou. Je v nich trochu posmutnělá nálada, zamlklá, ale nesmírně něžná poezie oslavující jemnou ženskou krásu a spíše půvab člověka, jehož rysy nejsou ani ideálem dokonalosti. Corot je jedním z největších koloristů světového malířství a jeho umění bylo oporou pro pokolení impresionistů, kteří domýšleli podněty, jež svým dílem otevřel.Millet: Pastýřka se stádem: Významné místo v pokolení francouzských realistů má Jean-François Millet, jehož celé životní dílo je spjato s venkovem. Po nepříliš úspěšných začátcích se usadil na konci 40. let v Barbizonu, kde žil do smrti. Zde maloval život a práci rolníků ve všech obdobích roku, sám uzavřen společenskému životu, stýkaje se jen s kruhem nejbližších přátel. Obraz „Pastýřka se stádem“ je typickým Milletovým dílem. Na všedně prostém pozadí krajiny s pasoucími se ovcemi se tyčí postava nuzného děvčete, které tu stojí osaměle, jako by odevzdáno do vůle osudu. Ačkoli Milletovy obrazy jsou plné sociální tematiky, nevystupuje v nich nikdy sociální tendence jako záměrný a vyhrocený prvek. Obrazy mluví silou fakt, dojemností námětu a citlivými barvami, ale jsou společensky pasivní. To odpovídalo také umělcovým názorům a životní pouti, která znala jen strasti a nouzi jedenáctičlenné rodiny. A přece to byl Millet, jehož malířské i grafické dílo ovlivnilo tolik evropských umělců, dokonce i naše umění ještě po první světové válce.Daumier: Revoluce: Mezi vůdčí představitele světového realismu patří Honoré Daumier, je znám především jako grafik, jako autor neobyčejného množství kreseb a litografií, vydávaných v satirických časopisech, ve kterých bičoval lidské poklesky, mravy bohatých a sytých, prodejnost úřadů, ale také objevoval krásu prostých lidí a často své umění dával do služeb revoluce, ba i socialistických myšlenek. Na okraji tohoto díla, jímž se nuzně živil, vznikalo v pozdějších letech jeho života mnoho obrazů malovaných olejem. Maloval je jen pro sebe. Jsou to díla, která tvoří bezprostřední spojku k moderní tvorbě našeho století. Obraz „Revoluce“ inspirovaný událostmi roku 1848 je příkladem Daumierova neobyčejného způsobu vyjadřování. Hutně nahozené plátno nesleduje touhu se zalíbit bohatému kupci, je to projev vnitřní potřeby vyjádřit vzrušení a naléhavost politické situace. V čele zástupu maluje prosté lidi, pařížské proletáře symbolizující sílu lidových mas. I sám způsob malby je neobyčejný a velmi výrazný. Dosahuje toho kontrastem světel, pevným obrysem, jejž neváhá zdůraznit linií, tou linií, která se objevuje jako nedílná součást výrazových prostředků u malířů moderních směrů.Daumier: Tři advokáti; Pradlena: Některé náměty ke svým obrazům převzal Daumier z grafiky. „Tři advokáti“ jsou jeho oblíbeným tématem, poněvadž v jejich postavách mohl zesměšňovat prodejnost buržoazní spravedlnosti. Síla obrazu tkví ve vykreslení jednotlivých charakterů. Daumier byl geniálním psychologem a analytikem lidských tváří. Avšak jako uměl být jízlivý k mocným, tak uměl také vytvářet obrazy až překvapující něhy, když maloval svět chudých a trpících. To je patrné na druhém obraze, „Pradlena“, v němž cítí ohlas hluboké mateřské lásky i úmornou všednost dnů naplněných tvrdou prací, a přece i běžnost a opravdovost prostého člověka. V Daumierově tvorbě prvně stanulo umění na pevné zemi v úloze aktivního společenského prostředku zápasu o smysl lidských dějin.Courbet: Ateliér (výsek středu): Revoluční události roku 1848 a další zvrat, který vedl ke vzniku druhého francouzského císařství Ludvíka Napoleona, shrnují dobu bouřlivého období dějin. Tehdy se i v umění připravuje zlom, od něhož už vede cesta k modernímu projevu. Ideály a požadavky maskující pod záminkou krásného ideálu skutečnou tvář života, podrobují pokrokoví umělci kritice a svým dílem chtějí sloužit pravdě lidské i umělecké. Takový program si vytyčil malíř Gustave Courbet, který se stal vůdcem francouzského realismu poloviny 19. století. Maloval prosté lidi při práci, krajiny i složité obrazy, jejichž náměty se vázaly s jeho životem. Takovým dílem je plátno „Ateliér“, jehož střední část si promítáme. U malířského stojanu sedí autor a za ním jeho muza. Není to však obraz božského půvabu, nýbrž akt skutečné ženy, viděné pravdivě a bez idealizace. Podobné pojetí považovali mnozí tehdy za urážlivé a nízké, takže Courbetovy obrazy vyvolávaly rozhořčené diskuse. V obraze „Ateliér“ jsou po stranách další postavy, umělcovi přátelé, jeho modely a inspirace. Mezi nimi je též básník Baudelaire, utopistický socialista Proudhon, kritik Champfleury aj. Poněvadž obraz nebyl přijat porotou do expozice francouzského umění na světové výstavě v Paříži r. 1855, postavil si tehdy Courbet vlastní pavilón, kde vystavil svá díla. Nad vchodem byl nápis: Realismus...Courbet: Dům v horách: Brzy se však stal Courbet přece jen umělcem uznávaným. Byl zahrnován objednávkami, namaloval za svůj život na 2 000 obrazů. Úspěch oslabil hrot jeho revolučnosti a začal malovat díla hezká na pohled, silná ve výrazu i v barvách. Maloval horskou krajinu, protože pocházel z Jurských Alp, maloval zátiší i mořské pobřeží Normandie. Když se roku 1871 zmocnila Komuna vlády v Paříži, ocitl se v jejích řadách a tehdy za umělcova vedení došlo ke stržení Vendômského sloupu, symbolu císařských režimů. Po porážce byl zatčen a souzen. Konečně odešel do vyhnanství a poslední léta dožil ve Švýcarech. Z té doby také pochází obraz „Dům v horách“, který si promítáme. Je to malba velice hutná a robustní, jako by umělec usiloval postihnout i svým rukopisem samu materiálnost přírody. Ostatně odpovídalo jeho životu a názorům, že vždy usiloval o věcné a smyslově silné vyjádření skutečnosti. Navíc uměl podat skutečnost s vynikající kulturou malby, v níž vytěžil mnohé i z výsledků, kterých dosáhli ostatní francouzští realisté. Z jejich díla a do jisté míry vlastně jejich přímými pokračovateli byla nová generace bojující za další rozšíření realismu. Když v 70. letech dosáhla své zralosti, vytvořila díla kvalitativně nová, která vešla do dějin pod názvem umění impresionismu.K. Purkyně: Kovář Jech: S různými obměnami se podobně vyvíjelo malířství i v jiných evropských zemích. Rok 1848 byl výrazným přelomem také v Čechách. Mladá generace naplněná ideály a ovzduším revoluce se však nemohla vyvíjet v příznivých podmínkách, protože tu vládl v 50. letech reakční režim – Bachův absolutismus. Proto někteří, mezi nimi Karel Purkyně, odjížděli na nějakou dobu do Francie, aby tu těžili nejen z uměleckých výsledků, ale také ze svobodnějšího ovzduší. Po návratu z takové cesty namaloval obraz „Kovář Jech“, jinak také zvaný „Politizující kovář“, podle toho, že drží v rukou noviny. V tomto díle se však více než vliv Francie odráží znalost českého umění barokového, hlavně tvorby Karla Škréty, a to jeho skupinového portrétu řezáče drahokamů Miseroniho s rodinou na pozadí dílny maluje svého Jecha Purkyně, a také v barevné stupnici blízké barevnosti barokní, ovšem prosvětlené a chladnější. Purkyně tímto a dalšími díly postavil základy národní tradici moderního realismu.Grigoresco: Na pláži v Grandville: Začátkem 2. poloviny 19. století se začíná obohacovat kulturní život mnoha dosud zaostalých národů střední a východní Evropy. V Rumunsku, které se tehdy ještě skládalo jen z Valašska a Moldavska, vyrostl významný malíř Nicolae Grigorescu. Také on žil ve Francii, ovšem řadu let, a tak jeho umění vycházelo z poučení na tvorbě barbizonců, s nimiž byl v přátelských vztazích. Obraz „Na pláži v Grandville“ ukazuje už velmi pokročilé pojetí krajiny prozářené sluncem a oživené světelnými efekty i rukopisem svědčícím o znalosti výbojů už impresionistické malby. Toto poučení uplatňoval pak v dílech, na nichž zachycoval život a malebný zevnějšek rumunského lidu.Menzel: Ballsouper: Německé malířství vyrůstalo z jiných předpokladů než tvorba Francouzů. Protože si v Německu šlechta zachovala silné postavení, nebyly tu tak příznivé podmínky k rozvoji nového umění, které se vyvíjelo ze spojení klasicismu k romantismu ještě dlouhou dobu. Způsobovalo to také rozčlenění země na několik států. Teprve v poslední třetině století se země začala sjednocovat. Realistické umění tedy nemělo příznivé možnosti k vývoji a vlastně po polovině století tu byl jen Adolf Menzel, který navázal na tvorbu francouzskou. Jeho obraz „Ballsouper“ je charakteristickým příkladem, kterak vidí soudobý život v pestrých barvách vznešené společnosti, kterou však maluje neobyčejně pohotově poněkud ve stylu tzv. druhého rokoka, tedy historizujícími prostředky. Menzel vytvořil mnoho obrazů hlavně na náměty z dob Bedřicha Velikého, a tím odpovídal na vlastenecké zaměření a potřebu své doby.Aleš: Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem: Těžištěm středoevropského malířství byla dlouho historická malba, která, převzata z Francie, našla své nové středisko v Mnichově. Mnichovská škola ovlivnila malbu mnoha zemí, do jisté míry také české umění. Avšak na obraze Mikoláše Alše „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ se přesvědčujeme, že české malířství si už vytvořilo předpoklady k vlastní národní cestě i na tomto poli vyhrazeném oficiálnímu projevu. Aleš sice maloval olejem velmi málo, a přece ve svém mladém díle dosáhl výsledku, který ho staví mezi přední umělce historické tematiky své doby. Aleš se totiž nesnažil oblouznit diváka teatrálností výjevu, bohatstvím hedvábných obleků, falešným patosem gest a výrazů. Obraz vyrůstá z prožitku, který si silou své fantazie vyvolává v představě jako objektivní fakt. Duchovní síla, lidský charakter i neokázalá dramatičnost situace, to vše s talentovaným malířským pojetím dalo vznik dílu ojedinělé hodnoty v rámci konvenční historické malby oněch let.Munkácsy: Poslední den odsouzeného k smrti: Historická malba měla totiž tehdy i progresívní význam, protože učila chápat národní minulost a jejím prostřednictvím také některé jevy současné, o nichž nebylo možné se vyjadřovat přímo. Platí to ovšem o dílech, která jsou pokrokově orientovaná. Ve svých nejlepších pracích k takovým typům malířů patřil Maďar Mihály Munkácsy, který byl odchovancem mnichovské akademie. Nemaloval jen minulost, ale také výjevy současného života jako „Poslední den odsouzeného k smrti“. Motiv byl navozen vzpomínkou z mládí, která vyrostla v dramatickou scénu napovídající, že tu ještě doznívá ohlas revoluce r. 1848. Munkácsyho tvorba se ustálila na zájmu o líčení života a přírody Maďarska. Vyznačuje se tmavostí stínů, jejichž transparentnost dává možnost uplatnění výrazným barevným akcentům a živé kompoziční skladebnosti. Když pak opustil nadlouho vlast a žil v Paříži, podlehl akademické manýře.Repin: Nečekali: V Rusku dochází v 60. letech také k nástupu mladé generace, která se neváhá postavit proti všemocné carské akademii umění a zakládá si vlastní organizaci, Sdružení putovních uměleckých výstav. Jejich cílem bylo seznamovat prostřednictvím lidopisných obrazů na putovních výstavách široké vrstvy i prostého obyvatelstva se všemi nedostatky soudobého života, a tím bojovat za demokratické ideály. V tvorbě ruských malířů dosáhl kritický realismus svého myšlenkového vrcholu. Hlavním a nejtalentovanějším malířem je Ilja Jefimovič Repin. Byl autorem mnoha portrétů, historických i žánrových obrazů, mezi nimiž vyniká cyklus děl s revoluční tematikou. K nim patří obraz „Nečekali“, líčící nenadálý návrat politického vězně z vyhnanství. Repinovo dílo je psychologicky neobyčejně sdílné a přesvědčivé, typy tváří a výrazy i gesta přesně viděné, a to vše naplňuje kompozici opravdovým vzrušením rodinného dramatu. Repin tu také řeší svěžím způsobem otázku světla pronikajícího do interiéru, což měl možnost poznat ve Francii, kde trávil své stipendijní roky. Pravdivost pojetí, jinak řečeno verismus líčení, dosahuje tu jednoho ze svých možných vrcholů.Serov: Podobizna Korovina: Jinak se ruské umění jen nesnadno odpoutávalo od přežitků akademismu po stránce formální. Vlastně až pokolení, které začíná pracovat na konci 80. let, dosahuje nových, moderních poloh realistického projevu. Nejnadanějším umělcem tu byl Valentin Serov, který posunul otázku uměleckého výtvarného názoru do popředí jako rozhodující článek tvůrčího procesu. V podobizně svého přítele malíře Konstantina Korovina vytvořil citlivý obraz intimně blízkého člověka, jehož psychologii umí dokonale postihnout, a současně také dílo velké malířské kultury. V Serovových portrétech a v krajinách Korovina i Levitana dohonilo ruské malířství jistý předstih, který před ním měly některé země ostatní Evropy. Brzy nato se ruští umělci už účastní výbojů o nové, moderní umění v prvních řadách evropské avantgardy. Malba 19. století je neobyčejně komplikovaná mnohostí tendencí a směrů, lokálními a národními zvláštnostmi, na něž působí rozdílnost historických podmínek i různorodost vkusu. Je to epocha, která poznala tolik problémů nově a tolik si jich zase zopakovala z minula, že ji můžeme zároveň chápat jako konec i začátek velikých period lidské kultury. Třebasže k ní dnes panují výhrady sledující zájmy dnešního umění, jsme si vědomi, že patří mezi velké století dějin umění.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleEvropské malířství 19. stoletíVýrobceDPrahaRok1963Délka39 okénekAutor textuFiala Vladimír Dr.PředlohaDJOBOznačení5924Další diafilmy výrobceOsvobozování Československa sovětskou armádou 1. dílHodnostní označení - výložkyVíce uhlí republiceVyhláška č.100/75 Sb. o pravidlech sil. provozu