Rakety – IV. díl: V meziplanetárním prostoruPrvní krok do vesmíru: O kosmonautice se hovoří jako o historickém přelomu ve vývoji lidské společnosti. Uvádí se, odkrývá úchvatné perspektivy člověka kosmické epochy, že svým vlivem na vědu techniku, výrobu a celý způsob života lidí stává se jednou ze základních hybných sil rozvoje lidského společenství. To je nesporná pravda. Nebylo by však správné zapomínat, že počátky kosmonautiky probíhají v době, kdy je svět zmítán velmi vážnými politickými a sociálními rozpory. Úsilí o pronikání člověka do kosmu je nejrůznějšími formami spojeno s dalším úsilím zaměřeným proti hrozbě války, proti raketovému jadernému nebezpečí, proti termonukleární smrti lidské civilizace. V této souvislosti musíme posuzovat a hodnotit dosavadní výsledky v pronikání člověka do kosmu. Již proto, že stejný prostředek, který umožňuje člověku odpoutat se z vlivu zemské přitažlivosti, je připraven v arsenálech světových velmocí donést na určené cíle ničivé jaderné nálože. Uveďme si nejdříve některé základní mezníky prvního kroku člověka do vesmíru. Tím základním byl nesporně 4. říjen 1957, kdy SSSR vypustil na oběžnou dráhu první umělou družici Země o váze 83 kg. Poprvé v historii dosáhla nosná raketa kruhové rychlosti 7,9 km/s. Za 4 měsíce poté vypustily také Spojené státy svou první čtrnáctikilovou družici Explorer.Úniková kosmická rychlost: Kvalitativně nové výsledky přinesl rok 1959. V lednu byla v SSSR vypuštěna první měsíční sonda LUNA-1 o překvapující váze 1472 kg (vědecká aparatury o váze 361 kg) a vydala se na cestu do oblasti Měsíce. Za 34 hodin letu proletěla ve vzdálenosti 7000 km kolem měsíce. Nosná raketa dosáhla tak poprvé tzv. únikové rychlosti 12,2 km/s, která je nezbytná k tomu, aby byl překonán vliv přitažlivosti Země. LUNA-2 v září (váha vědecké aparatury 390,2 kg) dopadá 13. září 1959 na povrch Měsíce. A konečně, ve výroční den prvního Sputniku dochází k dalším triumfům. LUNA-3 se stala první umělou družicí Země – Měsíce a její dvě kamery filmovaly ze vzdálenosti asi 60000 km po dobu 40 minut odvrácenou stranu Měsíce; serie negativů byla dvakrát předána fototelevizním zařízením na zemský povrch.+43Problém návratu na Zemi: Mimořádně náročný a obtížný technický problém byl vyřešen v r. 1960. Hlavním posláním amerických družic Discovener bylo prověřit možnost návratu oddělitelného pouzdra o váze 136 kg zpět na zemský povrch. V srpnu 1960 byl tento cíl splněn družicí Discoverer XIII. Jen několik dní nato vypuštěná sovětská kosmická loď o celkové váze 4 600 kg přistála po osmnácti obletech kolem Země v určené oblasti SSSR.První lidé ve vesmíru: V dubnu 1961 bylo splněno vzrušené očekávání celé světové veřejnosti prvního kosmického letu člověka. Prvním kosmonautem se stal sovětský letec J. A. Gagarin, který na své kosmické lodi Vostok o váze 4725 kg obletěl za 108 minut jednou naši planetu a úspěšně se vrátil na území SSSR. V odpověď na let majora Gagarina uskutečnily USA v květnu 1961 první let člověka na balistické dráze (pilot A. Shepard v kabině Mercury) v trvání 15 minut. Prvním skutečným kosmonautem USA se stal John Glenn, který v únoru 1962 po třech obletech kolem Země přistál na hladině Atlantického oceánu.První sondy k Venuši a Marsu: Připomeňme si ještě alespoň jeden z celé řady důležitých mezníků první etapy kosmonautiky. V letech 1961–62 byly vypuštěny též první sondy k nejbližším planetám sluneční soustavy, k Venuši a Marsu. Pozornost si zaslouží americká sonda Mariner-2 o váze 200 kg, vypuštěná v srpnu 1962 do oblasti Venuše. Z vědeckého hlediska byla pozoruhodným technickým výkonem oprava letového kursu sondy na vzdálenost 2 400 000 km. Mariner-2 prolétla ve vzdálenosti 34 mil. km od Venuše a předávala po dobu 42 min. plánované údaje. Rádiové spojení se podařilo udržet až do vzdálenosti 87 mil. km. V listopadu 1962 vypustil SSSR na oběžnou dráhu kolem Země těžkou družici (6483 kg), ze které byla vypuštěna kosmická raketa se sondou Mars-1 o váze 893,5 kg. I když stanice své některé plánované úkoly nesplnila, bylo úspěchem, že se podařilo navázat radiové spojení až do vzdálenosti 106 mil. km.Raketa prvních kosmonautů: Pro představu uveďme několik údajů o sovětské raketě Vostok, která vstoupila do historie úspěšnými lety prvních kosmonautů. Jde vlastně o systém jednadvaceti raketových motorů (bez řídicích). Celková výška rakety činí 38 m. První stupeň se skládá ze čtyř skupin (cca výška 19 m, průměr včetně kormidel 10,3 m) upevněných paralelně okolo druhého stupně (výška 28 m, max. průměr 2,58 m). Třetí stupeň (výška včetně kabiny 10 m) má jeden hnací a 4 malé řídicí motory. Při startu se současně zapalují všechny motory 1. a 2. stupně, řídicí motory a kormidla se uvádějí v činnost po několika vteřinách letu. Jednotlivé stupně po vyhoření odpadávají, třetí stupeň se odděluje až na oběžné dráze.Nosné rakety SSSR: Zmiňme se nyní o nosných raketách kosmického programu obou hlavních světových velmocí. Sovětské nosné rakety jsou zatím obestřeny tajemstvím. Rakety typu Vostok mají zřejmě stavebnicové řešení v několika variantách. Od této rakety je pravděpodobně odvozen i nosič Kosmos. Ještě méně údajů je o nosné raketě Proton, které mají mít tah motorů třikrát vyšší než Vostok – 60 mil. koní – a jsou schopny nést užitečná zařízení o váze kolem 12 tun. Podle prohlášení disponuje Sovětský svaz mohutnější nosnou raketou, než je americký Saturn.Nosné soustavy USA: USA až na několik výjimek používaly v prvním desetiletí svých kosmických pokusů nosných raket, zkonstruovaných původně pro vojenské účely. Podle W. v. Brauna představovaly 1. generaci těchto raket JUNO-I (Jupiter C), která byla v podstatě modifikací vojenské rakety Redstone, a dále raketa Vanguard. Obě tyto nosné rakety byly schopny vynést na oběžnou dráhu umělé družice o váze do 25 kg.Druhá generace: Druhou generaci nosných raket USA představovaly rakety JUNO II a různé typy raket THOR (T-Able, T-Hustler, T-Epsilon, T-Delta). Z nich nejvýkonnější rakety Thor-Able Star dopravovala na oběžnou dráhu družice až 280 kg těžké. Do stejné generace patří i některé upravené varianty rakety Atlas (A-Able, A-Agena A), z nichž poslední byla schopna vynést těleso o váze 1630 kg.Třetí generace: Do této kategorie nosných raket USA jsou zahrnovány systémy Thor-Agena B, která může dopravit družici o váze až 500 kg do výšky 480 km, a Atlas-Agena B, která do stejné výšky dopraví družice až o váze 2800 kg, či 350 kg do oblasti Měsíce. Mezi nosné rakety patří v této generaci čtyřstupňový Scout s prachovými raketovými motory, která je používána především jako výšková raketa, dále pak raketa Atlas-Centaur, o níž se předpokládalo, že dopraví na oběžnou dráhu kolem Země až 4 tuny, případně sondu na Měsíc o váze 1,2 t.Nosné rakety Saturn: Etapu, na jejímž konci je cíl dosáhnout Měsíce americkými kosmonauty, uzavírají nosné rakety Saturn, které ve svých jednotlivých typech jsou vlastně stavebnicovým uplatněním celého projektu Saturn ve spojení s raketami projektu Nova. Raketa Saturn 1 je schopna vynést na oběžnou dráhu užitečné zatížení o váze 9–10 tun, raketa Saturn 1 B 14 tun a třístupňový Saturn 5 o cca startovací váze 2750 tun dokonce 110 tun. Raketa Saturn 5 je určena k dopravení kosmické kabiny Apollo na měsíční povrch (viz obr. 41).Vývoj dalších raketových systémů: Vývoj nových raket pochopitelně pokračuje a konstruktéři pracují dnes na projektech pro příští desetiletí. Např. ve Spojených státech byla realizace projektu Saturn doprovázena ideovým vývojem projektu Nova, s jehož praktickým uplatněním se počítá po r. 1970. Raketa Nova-6 by prý byla schopna vynést na oběžnou dráhu užitečné zařízení o váze 170 tun, Nova-8 (jen v prvním stupni má mít 8 motorů, každý o tahu cca 680 Mp) 220 tun. Nosnou raketou následujících let má být rovněž Nexus, u níž se nevylučuje použití atomových raketových motorů ve vyšších stupních. Jedna z předpokládaných variant rakety Nexus má mít startovací váhu 110000 t, celkový tah motorů 14500 Mp a únosnost 450 t, druhá varianta zhruba dvojnásobek těchto vlastností.Perspektiva nosných raket?: Jen pro zajímavost uveďme si ideový návrh nosné rakety Douglas. Raketa bude prý dlouhá 68 m a bude mít průměr 15,25 m. Má být schopna vynášet užitečný náklad v rozmezí 113–1812 tun.Výzkum motorů pro 21. století: Ve stadiu výzkumů a prvních praktických aplikací jsou v současné době raketové motory využívající fyzikálního způsobu pohonu. V podstatě jde o motory jaderné, iontové, fotonové a plazmové. V jaderných motorech se využívá tepelné energie, uvolňované v reaktoru k ohřívání nějaké pracovní látky, která se přeměňuje v kinetickou ve výstupní trysce. Iontový motor pracuje s proudem iontů, které se uvolňují ohříváním césia nebo rubidia, fotonový motor využívá proudu fotonů (světelných elektromagnetických vln). Plazmový motor urychluje plazma elektrickým nebo magnetickým polem (plazma je elektricky vodivá směs atomů, aniontů a kationtů různých plynů a jejich sloučenin). Tyto motory byly poprvé prakticky realizovány například na sovětské kosmické raketě Sond 2 jako řídicí motory.Projekt atomového raketového motoru NERVA: K potvrzení předcházejících údajů ještě jeden příklad. Pod patronátem amerického NASA je vyvíjen atomový raketový motor NERVA, který bude dlouhý kolem 12 m a má mít reaktor o výkonu 5 megawattů (tah 90–113 Mp). Počítá se s tím, že v různých kombinacích bude tohoto motoru využito k přímým letům na Měsíc i k přistání člověka na Marsu (předpoklad: v r. 1977 4500 t k Měsíci a 200 t užitečného zařízení k Marsu). K letu na Mars by se raketa skládala ze tří stupňů – první se třemi koaxiálně uspořádanými motory NERVA, další dva po jednom motoru tohoto typu.Kosmický výzkum v jiných zemích: Výzkum vesmíru, kosmonautika i samotná raketová technika je velmi nákladná záležitost, kterou si mohou dovolit financovat jen obě hlavní světové velmoci – USA a SSSR. Tento fakt je patrný i z poměrně malého podílu ostatních států na kosmickém výzkumu. Rakety jsou sice vyvíjeny v celé řadě států – např. ve Velké Británii, Francii, ale i v Japonsku, Austrálii, Švédsku, NSR a jinde – jsou to však především různé rakety vojenského určení, kdežto ve vývoji raket pro kosmický výzkum jsou tyto země pozadu za USA a SSSR nejméně o celé desetiletí. Přesto všechno vývoj raket a umělých kosmických těles v těchto zemích pokračuje. Nejde jen o prestiž, důvody jsou hlubší. Raketová technika a kosmonautika je v současné době důležitým kriteriem schopností vědy a techniky každého státu a značným podnětem pro jejich progresivní vývoj. Na obr. některé typy výškových nosných raket pro malé sondy a příp. i družice anglického, francouzského a japonského původu.Rakety na kosmických tělesech: Nezávislost raketových motorů na vnějším prostředí a jejich schopnost "vytvořit si" podmínky pro svou činnost, činí z nich monopolní pohonnou jednotku na všech kosmických tělesech, které se pohybují mimo sféru zemské atmosféry. Raketové motory nalezneme proto v různých obměnách na družicích, sondách i kosmických lodích. Opravují směr a rychlost, brzdí tělesa při jejich návratu na Zemi, slouží kosmonautům jako dopravní prostředek v meziplanetárním prostoru při výstupu z kosmické lodi atd. Na obr. je znázorněno umístění různých pomocných raketových motorů a naznačena jejich funkce.Pomocné raketové motory: Obdobné uplatnění raketových motorů v příslušenství kosmických těles.Jeden rok v kosmu: Když se koncem padesátých let objevily na oběžné dráze první družice, málokdo tušil, že během několika dalších let se budou ve vesmírném prostoru pohybovat stovky a tisíce nejrůznějších kosmických těles. Stali jsme se svědky nikým nevyhlášené gigantické soutěže v kosmu mezi oběma hlavními světovými velmocemi – SSSR a USA. První fáze této soutěže vyvrcholila letem člověka kolem naší planety, druhá pak bude ukončena úspěšným přistáním člověka na Měsíci a jeho návratem zpět na Zemi. Pro názornost uveďme si dostupné údaje o počtu vypuštěných kosmických těles v jediném roce 1965. Bylo vypuštěno celkem 170 družic včetně 10 kosmických sond. Sovětský svaz vypustil 64 těles, USA 95, z toho 67 vojenského charakteru.Soutěž USA – SSSR: O americkém úsilí o dostižení a předstižení sovětského náskoku z prvních let kosmických pokusů svědčí tyto údaje: Do r. 1967, tj. do doby, kdy začala delší přestávka ve vesmírných letech kosmonautů – zřejmě jako přestávka před posledním "skokem" na Měsíc – uskutečnily USA 16 kosmických letů člověka, SSSR 8 letů. Americké kosmické lodi s lidskou posádkou se pohybovaly na oběžných dráhách celkem 1015 hodin 49 min. 9 vt., sovětské kosmické lodi 432 hod. 40 min.Rozpočet NASA: Není tajemstvím, že vývoj americké a kosmické techniky v prvních letech kosmického výzkumu nestačil držet krok s obdobným vývojem v Sovětském svazu. V dalších letech USA vzaly kosmickou soutěž velmi vážně a mobilizovaly materiální prostředky i vědecko-technický aparát. Rychle se rozvinul nový výrobní obor-kosmický průmysl, který dnes zaujímá co do rozsahu již třetí místo v celém americkém průmyslu – za ocelářstvím a automobilovým průmyslem. Na realizaci kosmického výzkumu se tak či onak podílí 20000 různých podniků a přímo pak 600000 osob. V r. 1957 byla zřízena komise NASA (National Aeronautics and Space Adminitration), která vypracovala plán kosmického výzkumu. Obr. uvádí pro ilustraci několik čísel. V roce 1957 bylo na kosmický výzkum v USA věnováno "jen" 150 mil. dolarů, v r. 1959 339 mil. dolarů, v r. 1967 již 5,35 mld. a v r. 1968 5,05 mld. dolarů.Raketové systémy a cena družic: Pro zajímavost uveďme si údaje, které naznačují relativně sestupný trend nákladů na vypouštění umělých kosmických těles v budoucích letech. Uvádí se, že vypuštění 1 kg družice raketou Vanguard stálo přibližně 2 mil. dolarů, u raketového systému Atlas-Agena již 200000 dolarů a raketou Saturn C-1 190000 dolarů. Předpokládá se, že systém NOVA (následovník Saturnu) sníží tyto náklady až na 190 dolarů.Program Kosmos: Věnujme nyní pozornost stručné rekapitulaci dosavadních kosmických výzkumů obou hlavních světových velmocí. Nejméně údajů je k dispozici o sovětských družicích, vypouštěných již od r. 1962 v rámci programu Kosmos. Předpokládá se, že tento program plní velmi rozmanité úkoly, počínaje vědeckým výzkumem horních vrstev atmosféry a kosmického prostoru poblíž naší planety, přes zkoušky různých způsobů nových řídicích a přistávacích systémů kosmických lodí, až po prověřování systémů protidružicové obrany či jiné aparatury vojenského charakteru. Odhaduje se, že váha družic Kosmos, které se nenavracejí na zemský povrch, činí průměrně 800 kg, váha družic s návratem průměrně 6000 kg (např. Kosmos 41 prý dokonce 24600 kg). Na obr. je uveden přehled počtu vypuštěných družic programu Kosmos v jednotlivých letech: 1962 12 družic, 1963 – 12, 1964 – 27, 1965 – 52, 1966 – 34, 1967 – 60, 1968 – asi 50.Meteorologická družice Nimbus: Značná pozornost je v posledních letech věnována vývoji různých meteorologických, spojovacích aj. družic, které slouží jak mírovým, tak i vojenským účelům. Z meteorologických družic je to například družice NIMBUS (viz orb.), která zjišťuje nejrůznější údaje pro stanovení meteorologických podmínek Země a pořizuje tisíce snímků oblačnosti a změn v zemské atmosféře, vysílaných desítkám pozemních stanic. Na obr. popis hlavních částí družice NIMBUS.Telekomunikační revoluce: Mnohonásobný užitkový význam mají dnes různé typy spojovacích družic, které svými vlastnostmi přesvědčivě dokázaly, že díky jim stojí lidstvo před novou telekomunikační revolucí. Mezi tyto družice patří dnes např. sovětské družice Molnija a Blesk, americké Syncomy, Telstary, Early Bind a jiné. Na obr. je jedna z telekomunikačních družic globálního systému Globsat (cca 18 družic), který pokryje po r. 1968 celou zeměkouli jednotnou televizní a radiovou sítí. Družice tohoto systému zaparkují především nad Atlantickým, Tichým a Indickým oceánem. Jejich životnost dosáhne z dosavadních 3 až 10 let. Uvedená celosvětová telekomunikační družicová síť, do níž se napojí až 40 zemí, zabezpečí 1200–1500 oboustranných telefonických hovorů a bude vysílat nejméně 10 televizních programů po celém světě.Ranní ptáče a Blesk – 1: Na obr. jsou uvedeny dvě prakticky již využívané spojovací družice. Americká Early Bind (Ranní ptáče) z r. 1965 může najednou uskutečnit 240 oboustranných telefonických rozhovorů mezi USA a Evropou, což je téměř tolik, co dokáží všechny transatlantické kabely. Nalézá se ve stacionární poloze v rovníkové oblasti nad greenwichským poledníkem ve výši 35871 km nad Zemí. Její anténní systém pokrývá východní oblast Severní Ameriky a západní Evropy. Životnost Ranního ptáčete se odhaduje až na 15 let. Sovětské Blesky (1965–66) se pohybují na oběžných dráhách ve výšce 500–40000 km tak, aby byly nad územím SSSR vždy po dobu několika hodin. Jejich prostřednictvím jsou přenášeny telefonní, telegrafní i televizní signály, pokusně též barevná televize. Antény obsáhnou celé území SSSR.Měsíční sondy USA: "Na Měsíci je dost míst k úspěšnému přistání člověka...", tak vyznívají hlasy, které hodnotí dosavadní výsledky vědeckého výzkumu Měsíce, který přecházel v minulých letech současným posledním pokusům před letem kosmonautů k Měsíci. Věnujme nyní pozornost některým podrobnostem tohoto výzkumu. Z americké strany se mu věnovaly tři projekty, jejichž představitele vidíme na obraze: sondy typu RANGER, ORBITER a SURVEYOR. Všechny tyto sondy byly vyslány k Měsíci mimo jiné za účelem podrobného fotografického průzkumu jeho povrchu a vyhledání vhodných míst pro bezpečné přistání expedice APOLLO. Sondy kromě dalších výzkumů pořídily o měsíčním povrchu přes 29000 snímků.Optický průzkum – LUNAR ORBITER: Hlavním úkolem sond Lunar Orbiter byl optický průzkum – pořízení série fotografií měsíčního povrchu pro mapování a zjištění mikroreliefu Měsíce. Poskytuje podklady pro kosmonauty o místech, kde by měli přistát se svou měsíční sekcí projektu Apollo. Sondy (L-O 1 v srpnu 1966, L-O 3 v únoru 1967) pořídily celou sérii pozoruhodných snímků.Projekt Surveyor: Součástí výzkumu Měsíce byl rovněž projekt Surveyor, jehož úkolem bylo vyzkoušet techniku měkkého přistání na měsíčním povrchu, získat údaje o složení a struktuře povrchu a jiné vědecké poznatky. První sonda tohoto typu, vybavená televizní kamerou a stovkou nejrůznějších vědeckých přístrojů, přistála na Měsíci v červnu 1966. Zvláště úspěšný byl Surveyor-3, který pořídil podrobný výzkum měsíčního povrchu pomocí mechanických částí sondy (rypadlem poháněným raketovým motorkem a jiných fyzikálních čidel). Váha S – 3 při startu činila 1145 kg. Vlastní sonda, která přistála na Měsíci, vážila 310 kg. Povšimněme si některých hlavních částí sondy, zejména elektronických přístrojů a mechanických částí.Projekt LUNA: Sovětský svaz zahájil výzkum Měsíce již v r. 1959 (LUNA 1 – 3). Další etapa průzkumu pokračovala od r. 1963. První měkké přistání uskutečnila LUNA – 9. Dopravila na měsíční povrch 100 kg pouzdro s kamerou a detektorem radiace a vyslala na Zemi čtyři panoramatické snímky (jeden snímek vysílán kolem dvou hodin). Na schematickém náčrtu od shora pouzdro s vědeckými přístroji (4), řídicí úsek (3), korekční raketový motor (1).Družice Měsíce LUNA – 10: První družicí Měsíce se stala v r. 1966 sonda LUNA-10, která byla při průletu vrcholem své hyperbolické dráhy ve výši 1000 km nad povrchem Měsíce uvedena na oběžnou dráhu. Válcové pouzdro o váze 2,45 kg s vědeckými přístroji se pohybovalo ve výšce 350–1017 km, jeden okruh vykonalo za 178,25 minut. Sonda byla v činnosti 57 dní.LUNA – 13: Úspěšný rok sovětského průzkumu Měsíce dovršila sonda LUNA-13, která přistála na měsíčním povrchu s přístroji na měření pevnosti terénu a jeho hustoty. Každý z těchto přístrojů byl umístěn na 1,5 m dlouhé tyči, přičemž sondování pevnosti se uskutečnilo pomocí raketového motoru o tahu 7 kp.Projekt GEMINI: Zvláštní pozornost si zaslouží americký projekt Gemini, v jehož rámci bylo v letech 1965–1966 vypuštěno devět kosmických lodí a dosaženo celé řady vynikajících výkonů, z nichž mnohé nebyly zatím překonány. Kosmické lodi byly vypouštěny nosným systémem TITAN II (na obr. při startu s lodí Gemini). Kabina Gemini – 11 /viz obr./ měla váhu 3000 kg, výšku 6,5 m a šířku 3,05 m.Rekordy Gemini: Připomeňme si některé výjimečné rekordy projektu Gemini. V r. 1965 uskutečnila Gemini – 7 s kosmonauty Bormanem a Lovellem rekordní dvanáctidenní let (206 obletů, 380 hodin 35 min. 17 vt., 9200481 km). Společně s Gemini-6, vypuštěné až za 11 dní po startu GT-7, vytvořila rekord v letu dvou pilotovaných lodí ve formaci v menší vzdálenosti než 100 km. Tento "společný" let trval 20 hodin 22 minut. V r. 1966 uskutečnila Gemini – 11 rekordní výškový let pilotované kosmické lodi, když dosáhla výšky 1375 km.Rekordní pobyt v kosmickém prostoru: Výstup kosmonautů z kosmické lodi a jejich pobyt v prostoru nelze považovat pouze za atraktivní záležitost. Lze předpokládat, že budoucnost postaví kosmonauty často do situace, kdy budou muset opustit loď a pracovat v kosmickém prostoru. Po první kosmické procházce sovětského kosmonauta A. Leonova následovaly obdobné americké pokusy na GT-4, GT-9A, 10 a 11. Rekordní pobyt v kosmickém prostoru uskutečnili kosmonauté Gemini – 12 J. Lovell a E. Aldrin – celkem 5 hodin 28 minut.Ve znamení Marsu: Všechno nasvědčuje tomu, že éra výzkumu Měsíce pomocí automatických sond nezadržitelně končí. Pozornost kosmonautiky v budoucích letech se proto bude ve stále větší míře obracet k nejbližším planetám sluneční soustavy, především k Marsu a Venuši. První zdařilé pokusy ve výzkumu obou těchto planet byly již učiněny. Prokázaly mimo jiné že tyto lety spojeny s řadou velmi obtížných vědeckých a technických problémů. Např. chyba v rychlosti rakety o 30 cm/s se rovná při letu na Mars odchylce 200000 km. Bez problémů není ani rádiové spojení. Je-li Mars vzdálen od Země 247 mil. km, putuje radiový signál v této vzdálenosti plných 12 minut. Doba letu sondy se obvykle pohybuje kolem 230–250 dní. Na obr. jedna z vypuštěných sovětských sond MARS.Sonda Mariner IV: Podrobnější informace o Marsu podala americká sonda Mariner IV, jejíž let trval 227 dní a která předávala výsledky měření včetně 22 snímků na vzdálenost 215–242 mil. km (jeden snímek vysílán 8 hodin). Na obr. fotografie sondy Mariner IV a povrchu planety Mars. Sonda vážila 261 kg, měla celkem 138000 součástí a přes 28000 slunečních fotočlánků, které zásobovaly sondu potřebným elektrickým napětím po celou dobu řízeného letu.Prostředky kosmického spojení: Obraz nám představuje některé typy složitých zařízení-radioteleskopů, antén, radarových stanic aj., bez nichž by zůstaly lety družic, sond a kosmických lodí jen nesplnitelným snem. Váha těchto zařízení dosahuje mnoha tisíc tun, průměr či délka antén desítky metrů. Na spodním obraze sovětský radioteleskop.Průzkumníci Venuše: Také planeta Venuše se již stala objektem kosmického průzkumu. Z posledních sond připomeňme americkou Mariner 5 (červen 1967), která prolétla kolem planety ve výši několika tisíc kilometrů a provedla řadu měření. Sonda vážila 245 kg a pro zajímavost uveďme, že měla 17640 slunečních článků, které dávaly poměrně vysoký příkon 550 w. Výjimečného úspěchu pak dosáhla sovětská sonda VENERA – 4, která v srpnu 1967 měkce přistála na povrchu planety a během 94minutového sestupu přenášela údaje o atmosféře. Zajímavé je schéma závěrečného letu sondy na padáku. Od sondy těžké 1106 kg se oddělilo přistávací pouzdro o váze 383 kg (!) se dvěma padáky, které byly upraveny tak, aby mohly pracovat i při teplotách do 450 st. C.K průzkumu sluneční soustavy: Řekněme si ještě, že do pozornosti vědců se postupně dostávají nejen nejbližší planety, ale celý meziplanetární prostor. Např. v r. 1966 byla vypuštěna v rámci projektu Pioneer sonda P-7, jejímž úkolem je soustavný průzkum meziplanetárního prostoru v okolí zemské dráhy (magnetické pole, kosmické záření, meteorické částice aj.). Sonda (viz) má tvar válce o průměru 94 cm a délce 89 cm. K průzkumu Marsu po r. 1970 slouží projekt Voyager (spodní snímek), podle něhož sonda o váze 11 tun má zabezpečit měkké přistání na Marsu (padákový systém, měřicí přístroje, 12 prachových raketových motorů).Projekt APOLLO: Na závěr zmiňme se o hlavních principech v současné době realizovaného amerického projektu Apollo, který nám přibližuje některé problémy spojené s útokem kosmonautiky na Měsíc. Uveďme, že na tomto projektu pracovalo na 38000 lidí, že štáb projektu vedl známý raketový německý odborník W. v. Braun, kterému přímo podléhá na 7,5 tisíce vědců a techniků, že projekt pohlcuje každou hodinu na půl miliónů dolarů. Kompletní kosmická loď Apollo o délce 26 m spočívá na vrcholu třetího stupně rakety Saturn V. Tvoří ji tři základní části – velitelská sekce (5,5 t), v níž jsou kosmonauti, pomocná sekce (22,5 t) a měsíční sekce (16 t), která slouží k přistání dvou členů posádky na měsíčním povrchu.Raketové motory na kosmické lodi: Na obr. vidíme uplatnění raketového pohonu na kosmických lodích. Zkoušky projektu Apollo, které proběhly v posledních čtyřech letech, jsou velmi poučné v otázkách úlohy raketových motorů ve vlastní činnosti celé kosmické lodi. Například při posledním podzimním pokusu v r. 1968 Apollo-7 (bez měsíčního modulu) bylo na palubě kosmické lodi celkem 29 raketových motorů, z nichž hlavní měl tažnou sílu 10500 kp a byl za letu osmkrát zapnut a vypnut. Menší motory slouží k různým manévrům lodi, ovládají řízení, zabezpečují orientaci, jiné jsou v záloze atd.Přístav za miliardu dolarů: Potvrzuje se, že s letem na Měsíc jsou spojeny obrovské problémy, které začínají již od výstavby odpalovací základny. Ukažme alespoň některé z nich, které byly řešeny v rámci projektu Apollo. Na 34800 ha území ostrova Merrit muselo být vybudováno nové kosmické středisko, které je dnes již šestkrát větší než známý Cape Kennedy. Největší stavbou celého komplexu je montážní budova 160 m vysoká a s půdorysem 156 x 205 m. Výška je volena tak, aby se v ní mohly montovat i nejvyšší možné varianty rakety Saturn 5. Budova je vzdálena 5 km od odpalovacích stanovišť. Nosná raketa je přemísťována zároveň s celým systémem vypouštěcího zařízení a startovní věže (cca kolem 5000 t) samochodným dopravníkem 40 m dlouhým a 35 m širokým o vlastní váze 2020 t. Pohon tohoto gigantického dopravního prostředku zabezpečuje 16 elektromotorů na stejnosměrný proud.Osm fází Apolla: Projekt Apollo nás také informuje o jednom ze způsobů přistání kosmonautů na Měsíci a návratu na Zemi. Tento způsob obsahuje v podstatě osm fází: 1. start a navedení na parkovací dráhu; 2. let na dráze kolem Země a při třetím obletu navedení na dráhu k Měsíci; 3. let k Měsíci – 60–80 hodin; 4. kruhová dráha kolem Měsíce ve výšce 150 km; 5. dva kosmonauté přecházejí do měsíční sekce a sestupují na měsíční povrch; 6. návrat na mateřskou loď a odhození měsíční sekce; 7. návrat na dráhu kolem Země; 8. přistání pomocí padáku do moře.Rok 1969 – rok rozhodnutí: Končí naše stručná procházka dosavadními výsledky kosmonautiky za uplynulých deset let. Dá se předpokládat, že rok 1969 bude vyvrcholením této první etapy, která skončí přistáním člověka na Měsíci. Nasvědčují tomu pokusy, které v r. 1968 uskutečnily obě kosmonautické velmoci – SSSR a USA. Ať již soutěž mezi nimi o dobytí Měsíce skončí jakkoli, jedno je jisté. Věda a technika obou států prokázala svou vysokou úroveň a schopnost dalšího gigantického vývoje, v němž se přiblíží uskutečnění odvěkého snu lidstva – ovládnout blízký a posléze i daleký vesmír.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleRakety 4 V meziplanetárním prostoruVýrobceDPrahaRok1968Délka47 okénekAutor textuVeselý Oldřich pplk., Novotný Zdeněk mjr.PředlohaSTRJOznačení6871Další diafilmy výrobceZemě a mapaOchrana ptactvaMikoláš Aleš - život a práce liduMír, ano mír!