MěsícNaše Země se pohybuje v prostoru kolem Slunce se sobě podobnými tělesy. Podívejme se dnes na nejbližší z těchto nebeských těles, na náš Měsíc.Všeobecné údaje o Měsíci: Měsíc je členem sluneční soustavy. Je to pevné, chladné těleso, které obíhá kolem Země.+59Srovnání Země a Měsíce: Měsíc je téměř čtyřikrát menší než naše Země. Země měří v průměru 12 750 km, Měsíc jen 3 476 km. Objem Měsíce je tedy 50krát menší než objem Země.Zdánlivé průměry Země a Měsíce: Ve stejném poměru by se nám jevila obě tělesa na obloze. Zdánlivý průměr Země, pozorovaný z Měsíce, byl by téměř čtyřikrát větší než zdánlivý průměr Měsíce, pozorovaný ze Země.Vzdálenost Měsíce: Měsíc je od Země vzdálen průměrně 384 400 km, tedy asi 60 poloměrů Země. To je v poměru ke kosmickým vzdálenostem velmi malá hodnota. Světlo k nám z Měsíce letí 1,3 vteřiny, ze Slunce 8,5 min., z nejbližších hvězd roky a od cizích mléčných drah milióny let. Protože je Měsíc tak blízko, můžeme jej velmi dobře pozorovat a studovat.Změna zdánlivého průměru Měsíce: Měsíc obíhá kolem Země v elipse, v jejímž jednom ohnisku je Země. Proto se vzdálenost našeho souputníka mění, a to od 356 400 km do 406 700 km. To se projeví i na zdánlivém průměru Měsíce na obloze. Když je Měsíc nejblíže k Zemi (v perigeu), jeví se největší. V apogeu (odzemí) je to opačně.Rotace Měsíce: Z Měsíce známe jen jednu polovinu, což je způsobeno tím, že se Měsíc otočí jednou kolem své osy právě za tu dobu, za kterou oběhne kolem Země. Kdyby se Měsíc netočil kolem své osy, vypadalo by to jako na horním obrázku. Měsíc se pohybuje ve směru šipky. V poloze 1 vidí pozemský pozorovatel známou polokouli Měsíce. V poloze 2 vidí již polovinu neznámé části a v poloze 3 je k Zemi přivrácena celá neznámá polokoule. Kdyby tomu tak opravdu bylo, mohli bychom si prohlédnout Měsíc ze všech stran. Skutečné pohyby zachycuje dolní obrázek. Jedna polovina se stále k Zemi natáčí, druhá je trvale odvrácena.Vznik fází: Protože Měsíc nesvítí vlastním světlem, můžeme z poloviny, která je právě osvětlena Sluncem, pozorovat jenom tu část, která je na straně Měsíce přivrácené k Zemi. Velikost této osvětlené části závisí na poloze Měsíce vzhledem k Zemi a k Slunci. Ve vnějším mezikruží je vyznačena odpovídající podoba neboli fáze Měsíce. V poloze 1 je Měsíc mezi Zemí a Sluncem, a nemůžeme jej tedy pozorovat (nov). V poloze 4 vidíme polovinu přivrácené polokoule ozářenou. Měsíc má podobu D (první čtvrt). V poloze 7 je osvětlena celá přivrácená polokoule, Měsíc je v úplňku. Dále se fáze opět zmenšují až k novu.Popelavé světlo: Má-li Měsíc malou fázi, můžeme kromě úzkého srpku ozářeného Sluncem pozorovat, že svítí též část Měsíce dosud ponořená do stínu slabým, tzv. „popelavým“ světlem. Naše Země odráží část slunečního světla, a tím osvětluje Měsíc, podobně jako Měsíc ozařuje naši Zemi.První čtvrt: Nejlépe můžeme pozorovat Měsíc kolem první a poslední čtvrti. Nejvíce podrobností je vidět na hranici světla a stínu (terminátoru), kde sluneční paprsky dopadají šikmo a povrchové útvary vrhají dlouhé stíny.Úplněk: Za úplňku stíny zmizí a povrch Měsíce je plochý, bez viditelného reliéfu. Temné skvrny, které lze dobře pozorovat i bez dalekohledu, se nazývají moře. Je to ovšem pouze symbolický název, jak poznáme dále. Světlé plochy se skládají z útvarů, které tvoří reliéf Měsíce. Jsou to kráterová pole, pahorkatiny a podobné útvary. Temný odstín „moří“ a světlý odstín ostatní plochy je způsoben různým geologickým složením částí povrchu Měsíce.Siderický a synodický měsíc: Oběh Měsíce je zhruba pravidelný a dříve sloužil k měření času. V zásadě musíme rozlišovat dvě taková časová období: měsíc synodický a siderický. Měsíc synodický je údobí mezi dvěma stejnými fázemi Měsíce a trvá 29,5 dne. Měsíc siderický uplyne mezi dvěma návraty Měsíce k téže hvězdě a trvá 27,3 dne. Rozdíl 2,2 dne mezi oběma měsíci vysvětluje obrázek. Začneme počítat dny od okamžiku, kdy je Země v místě Z a Měsíc v poloze M (v novu). Za 27,3 dne se Země dostane na své dráze kolem Slunce do místa Z′ a Měsíc do místa M′. Všimněte si, že spojnice ZM a Z′M′ jsou rovnoběžné. To znamená, že se Měsíc promítá k téže hvězdě. Aby se Měsíc dostal do místa M″, tedy do dalšího novu, potřebuje k tomu ještě právě 2,2 dne. Pak teprve uplyne měsíc synodický.Librace v délce a v šířce: Kývavé pohyby (librace) Měsíce kolem jeho os způsobují, že známe z měsíčního povrchu více než právě polovinu: 59 %. Librací je několik druhů. Na horním obrázku je vysvětlena librace v délce, která vzniká tím, že Měsíc obíhá kolem Země nestejnou rychlostí v různých místech dráhy. Nejrychleji běží v perigeu, nejpomaleji v apogeu. Tím se stane, že spojnice středu Měsíce s bodem na povrchu A mění svůj směr vzhledem k Zemi a můžeme tedy poněkud nahlédnout za východní nebo západní okraj Měsíce. Na druhém schématu je librace v šířce. Rotační osa Měsíce SJ je skloněna k rovině oběžné dráhy Měsíce kolem Země. Proto se severní a jižní pól Měsíce střídavě přiklánějí k Zemi, takže někdy vidíme lépe severní a jindy jižní krajiny. Librací využíváme ke studiu okrajových částí Měsíce.Paralaktická librace: Protože Měsíc je velmi blízko k Zemi, vidí pozorovatelé z různých míst na Zemi různé části měsíčního tělesa. Tak vzniká paralaktická librace. V místě A (na Zemi), kde Měsíc vychází, vidí pozorovatel za pravý (západní) okraj Měsíce. Současně v místě B vidí pozorovatel jen část „známou“ a v místě C, kde Měsíc zapadá, může pozorovatel nahlédnout za levý (východní) okraj Měsíce. Všechny tři popsané druhy librací působí současně.Vznik zatmění: Dráha Měsíce je skloněna k dráze Země kolem Slunce (k ekliptice). Proto Měsíc vždy dvakrát za jeden oběh prochází rovinou ekliptiky. Dostane-li se průsečík dráhy Měsíce s ekliptikou na spojnici Země–Slunce, nastane zatmění. Je-li Měsíc mezi Zemí a Sluncem, nastane zatmění Slunce. To je vidět jako úplné v úzkém pásu, který vymezí na Zemi vrchol kužele plného stínu Měsíce. Z míst v polostínu je vidět zatmění Slunce jako částečné. Dostane-li se Měsíc do stínu Země, nastane úplné nebo částečné zatmění Měsíce.Zatmění Měsíce: Vzhled zatmění Měsíce na obloze ukazuje tato fotografie. Ve skutečnosti zastíněná část Měsíce nikdy úplně nezmizí, ale svítí obvykle tmavočervenavým světlem. Zbarvení stínu je způsobeno lomem a rozkladem slunečních paprsků v zemské atmosféře.Fyzikální poměry na Měsíci: Fyzikální poměry na Měsíci se v zásadě liší od podmínek zemských.Zemská krajina: Na Měsíci není ani vzduch, ani voda. Představu o některých důsledcích této skutečnosti nám dává toto srovnání. Horní obrázek představuje obyčejnou fotografii zemské krajiny. Obloha je světlá, v údolí protéká potok. Kdyby Země neměla atmosféru, byl by vzhled krajiny takový, jak ukazuje spodní obrázek. Obloha by byla tušově černá a svítily by na ní za dne hvězdy. Voda by na Zemi nebyla. Všude by vládlo mrtvé ticho.Měsíční krajina: Asi tak vypadá krajina na Měsíci. Všude, kam oko dohlédne, je jen kamenná poušť a skály. Na černé obloze svítí Země a hvězdy, které jsou vidět za plného slunečního svitu. Žádné barvy neoživují vzhled krajiny, vše je vyjádřeno v odstínech šedé barvy. Nenastává soumrak ani svítání. Noc přichází náhle a stejně ustupuje. Nikde není ani stopy po životě.Teplota na Měsíci: Teplota na Měsíci značně kolísá podle výšky Slunce nad obzorem. V místech se Sluncem v zenitu dosahuje 135 °C nad nulou, na noční polokouli klesá na méně než 150 °C pod nulou. Teplota se mění náhle, protože není vyrovnávána atmosférou. Za těchto podmínek je jakýkoliv život na Měsíci nemožný.Gravitace na Měsíci: Měsíc má šestkrát menší přitažlivost než Země. Těleso, které by na Zemi za určitou dobu kleslo volným pádem do hloubky 4,9 m, kleslo by na Měsíci jen o 1 m.Fyzický vzhled Měsíce: Fyzický vzhled Měsíce je velmi mnohotvárný. Ukážeme si hlavní typy útvarů na Měsíci.Část měsíčního moře – fotografie: Značnou část povrchu Měsíce zaujímají tzv. „moře“. Jde tu ovšem pouze o název symbolický. Ve skutečnosti jsou to kamenné pouště a lávová pole, tvořená patrně čedičem a příbuznými horninami. Moře nejsou rovinná, ale jsou zbrázděna četnými vráskami utuhlé horniny. Mají názvy jako Moře dešťů, Oceán bouří apod.Moře – fantazie: Asi takto by se jevilo „moře“ pozorovateli, který by stál na jeho povrchu. Tvarově by povrch moře připomínal asi Českomoravskou vysočinu.Fotografie kráteru: Charakteristickými útvary na Měsíci jsou krátery. Jsou to kruhovité prohlubně, obepnuté horským valem. Velkým kráterům říkáme kruhová pohoří. Rozměry kráterů jsou různé, od několika set metrů do několika desítek kilometrů. Rovněž výšky valů se velmi různí, často dosahují 2 000–3 000 m i více. Jsou to většinou mělké, talířové prohlubně. Krátery jsou pojmenovány po vynikajících objevitelích a učencích z různých oborů.Kráter – fantazie: Kdybychom stáli na kráterovém valu, jevil by se nám při pohledu do kráteru podobný obraz, jako je tento. Uprostřed je centrální kopec, který má velká část měsíčních kráterů. Ve dně, které bývá položeno níže než okolní terén, jsou menší krátery, jamky a trhliny.Fotografie valové roviny: Zvláště rozsáhlým kráterům říkáme valové roviny. Některé mají více než 500 km v průměru, takže jsou to vlastně malá „moře“, obklopená valem.Valové roviny – fantazie: Tyto dva obrázky nám dávají názornou představu o rozměrech valových rovin. Kdybychom stáli v blízkosti valu, mohli bychom přehlédnout celou jeho výšku. Kdybychom však stáli uprostřed valové roviny, viděli bychom na obzoru následkem zakřivení povrchu Měsíce jen vrcholky valu.Kráterové jamky: V mořích, kráterech a valových rovinách je nespočetné množství malých kráterových jamek. Velké dalekohledy nám rozliší jamky, které mají asi 300 m v průměru. Menší jamky, kterými je povrch Měsíce přímo poset, jsou vidět jen za nejlepších pozorovacích podmínek.Kráterové jamky – fantazie: Kráterové jamky jsou vlastně trychtýřovité prohlubně s velmi nízkým valem. Připomínají krátery po leteckém bombardování. Často se vyskytují v celých řetízcích.Měsíční pohoří – fotografie: Nejmohutnějšími útvary na Měsíci jsou pohoří, která svými nejvyššími vrcholky dosahují výše až 8 000 m. Měsíční pohoří netvoří souvislé hřbety (jako například Krkonoše), ale jsou rozčleněna na množství oddělených hor a kopců. Jsou pojmenována po pozemských pohořích (Alpy, Karpaty, Ural, Altaj, Kavkaz…).Pohoří – fantazie: Svahy hor nejsou tak strmé, jak bychom usuzovali z pohledu dalekohledem. Je to způsobeno ostrým stínem, jehož délka nás svádí k přeceňování sklonu a výšky hory. Všimněte si výrazného přechodu mezi světlem a stínem, způsobeného nepřítomností atmosféry.Fotografie trhlin: Velmi zajímavým útvarem jsou měsíční trhliny nebo brázdy. Vyskytují se obvykle na okrajích moří a vytvářejí někde celé soustavy, jak ukazuje horní obrázek. Některé brázdy jsou přes 100 km dlouhé, několik km široké a až 6 000 m hluboké, jako např. trhlina u kráteru Hyginus (dolní obrázek).Trhlina – fantazie: Stěny trhliny jsou téměř svislé. Pozorovatel na dně trhliny by nad sebou viděl úzký pruh oblohy, ohraničený ostrým okrajem strmé skály.Měsíční paprsky: Na snímcích strmě ozářených Sluncem jsou vidět svazky světelných paprsků, které se rozbíhají od některých kráterů. Podstata těchto „měsíčních paprsků“ dosud není známá.Měsíční krajina – fotografie: Měsíční krajina je velmi zajímavým předmětem pozorování. Její vzhled se podle osvětlení rychle mění. Některé útvary mohou být pozorovány jen několik hodin i méně. S vycházejícím Sluncem se stíny krátí, až zmizí úplně. Jsou to ovšem pouze změny zdánlivé. Ve skutečnosti na Měsíci žádné pozorovatelné změny (vznik nových útvarů, zánik starých) nemohou nastat, protože tam nejsou činitelé, kteří by tyto změny způsobili.Krajina poblíž jižního pólu: Nejlépe lze Měsíc pozorovat v období kolem čtvrtí, kdy je krajina ve středních částech Měsíce díky šikmému osvětlení velmi plastická, jak ukazuje tento obrázek pořízený po první čtvrti.Měření výšek: Díky dokonalým přístrojům můžeme Měsíc studovat do velkých podrobností. Ani měření průměrů a výšek útvarů nečiní zvláštních obtíží. Obrázek ukazuje princip určení výšky hory. Délka stínu a výška hory tvoří odvěsny pravoúhlého trojúhelníka. Změříme-li délku stínu d a zjistíme-li úhel, pod kterým dopadají paprsky Slunce na horu, je tím náš trojúhelník určen a můžeme vypočítat výšku v. Praktický postup je ovšem složitější.Profil kráteru Koperník: Z velkého počtu měření výšek můžeme sestrojit příčný profil kráteru (řez kráterem). Řada takových profilů kráteru Koperník velmi názorně ukazuje skutečný tvar kráteru. Největší průměr zde měří 90 km.Vrstevnicový model kráteru: Na mapách zemského povrchu se výškopis obyčejně vyjadřuje vrstevnicemi, tj. čarami, které spojují místa stejné nadmořské výšky. Na Měsíci, kde hladina mořská není, měříme výšky vzhledem k okolnímu terénu. Zobrazíme-li kráter vrstevnicemi, dostaneme dobrou představu o jeho tvaru.IV. Měsíční mapyGalileova mapa: Měsíční povrch můžeme fotografovat, kreslit, můžeme na něm měřit délky, výšky i úhly a můžeme tedy i sestrojit mapy povrchu Měsíce. Prvé mapy, jako např. Galileova mapa Měsíce ze začátku 17. století, byly velmi nedokonalé.Stará mapa Měsíce: Jak se dalekohledy zdokonalovaly, zlepšovaly se i měsíční mapy. Na mapách ze začátku 15. století jsou už zachyceny obrysy moří a nejvýraznější krátery.Ukázka Andělovy mapy: Dnes máme k dispozici řadu podrobných map. Nejdokonalejší přehledná mapa Měsíce je mapa českého selenografa K. Anděla, jejíž ukázkou je tento obrázek. Mapa má dvě části: s názvoslovím a bez názvů. Za tuto vynikající práci byl jeden kráter po Andělovi pojmenován.List z Pařížského atlasu: Mezi nejdokonalejší atlasy Měsíce patří francouzský fotografický atlas. Každá fotografie je opatřena časovými údaji a měřítkem.Ukázka z Mezinárodního atlasu: Základní mapové dílo o Měsíci je atlas Mezinárodní astronomické unie s podrobným katalogem poloh a velikostí jednotlivých útvarů. Obrázek ukazuje část jednoho ze 14 listů tohoto díla v úpravě J. Klepešty. Tento atlas definitivně stanovil jednotné názvosloví a od jeho vydání nejsou žádné názvy na Měsíci ani přidávány, ani měněny.České krátery: Na mapách Měsíce se setkáváme i s českými jmény. Na jihozápadním okraji jsou to ze starší doby Hájek z Hájku a Šírek z Rheity a dále Biela, objevitel známé komety.Andělův kráter: A toto je kráter Anděl. Předčasná smrt K. Anděla způsobila, že zůstalo nedokončeno jeho velké dílo: kreslený podrobný atlas Měsíce.V. Vznik povrchových útvarů na MěsíciVznik sopečného kráteru: Dosud jsme se zabývali popisem povrchu Měsíce. Současně s pozorováním povrchu se lidé zajímali o jeho vznik. Tak byla vyslovena řada hypotéz, z nichž však většina upadla v zapomenutí. Dnes přicházejí v úvahu pouze dvě teorie. Prvá je teorie sopečná (vulkanická). Opírá se o znalosti pozemských sopečných kráterů. Obrázky ukazují, jak podle této teorie vzniká val a centrální kopec nakupením vyvržené lávy a kamení.Kráter Raoeng na Jávě: Na Zemi známe mnoho sopečných kráterů, jako je např. kráter Raoeng na Jávě. Žádný z pozemských kráterů ovšem nedosahuje rozměrů kráterů měsíčních.Kráter Vesuvu: Kráter Vesuvu, pozorovaný z letadla, v mnohém připomíná vzhled kráterů na Měsíci.Tektonické posuny: Je velmi pravděpodobné, že na vzniku některých útvarů se podílely i tektonické síly. Představme si povrch Měsíce v minulosti, složený z pevných ker, které plovou na plastickém podkladě. Vznikne-li někde trhlina, může být, jak ukazuje obrázek, levá část kry vytlačena horotvorným tlakem nahoru (smyk) nebo se propadne (pokles). Tím vznikne v terénu jakýsi schod nebo zlom.Zlom: Takovýchto zlomů známe na Měsíci mnoho. Jeden z nejznámějších je u kráteru Cauchy. Je-li osvětlen Sluncem (jako na obrázku), jeví se jako bílý pruh. Je-li osvětlen z druhé strany, vrhá stín.Snímek bojiště: Druhá význačná teorie je teorie meteorologická. Podle ní vznikaly krátery na Měsíci následkem dopadů meteoritů, tedy jakýmsi „nebeským bombardováním“. Meteory se pohybují rychlostí 40–60 km/s, takže po dopadu obvykle explodují jako velmi účinná trhavina. Tento letecký snímek francouzského bojiště nám v mnohém připomíná kráterové jamky na Měsíci.Arizonský kráter: Na Zemi však máme i přímý důkaz platnosti meteoritické teorie v existujících meteoritických kráterech (o nichž víme, že vznikly pádem meteoritu). Ani tyto krátery ovšem nedosahují průměru měsíčních kráterů. Jeden z nejnovějších je tento kráter v Arizonské poušti. Má průměr 1 200 m.Islandský a kanadský kráter: Mohli bychom si uvést ještě mnoho pozemských kráterů, ať už sopečných, jako je kráter z Islandu na horním obrázku, nebo meteoritických, jako je kanadský kráter Chubb, který je celý zatopený vodou a má v průměru 4 km (dolní obrázek). Vcelku lze říci, že obě teorie mají asi stejnou naději na úspěch a že na formování povrchu Měsíce se zúčastnily obě síly: vnitřní i vnější.Tajga zničená meteoritem: A zde je ještě jedna ukázka meteoritické činnosti: zničená tajga v poříčí řeky Podkamenné Tunguzky po pádu velkého sibiřského meteoritu roku 1908. Meteorit se roztrhl v ovzduší, takže nevytvořil žádný větší kráter, pouze jeho zbytky vytvořily malé kráterové jamky.Meziplanetární letadlo budoucnosti: Dosažení Měsíce je dávným snem lidstva. K uskutečnění této myšlenky je třeba vyřešit řadu technických, biologických a jiných problémů. Zejména je nutno dosáhnout rychlosti, se kterou raketa překoná zemskou gravitaci. Tato rychlost je 11,2 km/s a je dosud nedosažitelná. Snaha pokrokových vědců využít atomové energie pro mírové účely, potvrzená otevřením první atomové elektrárny v SSSR, nás opravňuje věřit, že využití atomové energie bude řešením této otázky.Závěrečný obraz měsíční krajiny: Až zvítězí věc míru na celém světě a vědci s techniky ze všech světadílů si budou moci vyměnit své zkušenosti, pak jistě nebude daleko doba, kdy první lidé stanou na povrchu Měsíce a potvrdí tak vítězství člověka nad přírodou.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleMěsícVýrobceDPrahaRok1955Délka63 okénekAutor textuRúkl AntonínPředlohaFYZKOznačení6726Další diafilmy výrobceKomunisti IV. 1939 - 1948Skladování topné naftyEvropské malířství 17. a 18. stoletíTranzistorové přístroje