Evropské malířství 17. a 18. stoletíCaravaggio: Bakchus: Kolem r. 1600 vládl v italském malířství manýrismus a dogmatické pojímání krásy, jak je pěstovala hlavně tzv. Bolognská škola, která měla své středisko v městě Bologni. Tam také vznikla první malířská akademie, která se stala nadlouho vzorem pro další podobné školy v jiných zemích. V období tohoto úpadku se objevil v italském malířství Caravaggio. Jeho rané plátno znázorňující antického boha Bakcha ukazuje, kterak odvážně skoncoval s představou o dokonalosti ideálu velkých mistrů pozdní renesance. Místo boha maluje obtloustlého mladíka, typ italského chlapce. Líčí ho velmi přesně a věcně, až s tendencemi naturalistickými. Zájem o hmotný svět, kterému dává Caravaggio přednost před zduchovnělostí a mystikou, prozrazuje mísa s ovocem i pohár vína a další detaily, které jsou podány s neobyčejným smyslem pro materiálnost a objem. V některých umělcových dílech se už zátiší stává samostatným malířským druhem.+35Caravaggio: Vítězný Amor, Uložení do hrobu: Caravaggiova tvorba se vyznačuje hlavně zálibou pro všednost, které dává úlohu často prvořadou s vyzývavostí, jež popuzovala jeho současníky. V obraze „Vítězný Amor“ spojuje mytologické ideální téma s detaily, které dovolují říci, že ho zajímá na lidech stejnou měrou krásné jako ošklivé. Ukazuje to typ chlapecké tváře, která nemá nic ideálního ani povznášejícího, jak to vyžadovala současná estetika, vyčteme tyto umělecké rysy Caravaggiovy třeba i ze záhybů kůže a povoleného svalstva na břiše. Větší úlohu stále určuje také světelnému řešení. Malíř pojímá světlo jako dramatický prvek, který nemá sice logiku jako v renesanci, zato propůjčuje obrazům předtím nikdy nedosaženou výraznost. V obraze „Uložení do hrobu“ se setkáváme se zralým dílem Caravaggiovým, v němž jsou všechny rysy už barokního pojetí vyvinuty. Významnou úlohu hraje kontrast světla a stínů, které jsou spíše pojaty jako temná atmosféra, z níž se vynořují lidské postavy. Kromě této úlohy kontrastů připadá důležitá funkce kompozici postav, jejich sestavení v jednotný a dekorativně účinný celek. Lidské prožitky: utrpení, zoufalství, všechno, co chtěla církev lidem připomenout a čím je chtěla dojímat, má tu své vyjádření v jímavých a výmluvných gestech rukou, v přehnaných výrazech obličejů, ve zdůraznění pohybu a vzrušení. Tyto zásady přejalo barokní malířství v mnoha obměnách, ale pro všechny představuje pojetí Caravaggiovo klasický příklad. Platí to také o typu postavy. Caravaggio poznal v díle Michelangelově obraz člověka mocného svalového vývinu, a ten uplatňuje při malbě svých světců, kterým však dává až s nepřirozenou zálibou rysy stáří, podrobně maluje skoro odpuzující detaily zdůrazňující ochablost až ošklivost. K tomu nalézal příklady v životě, protože jeho světci jsou prostí lidé, jak je poznával za svého krátkého a pohnutého života, který zčásti vedl v Římě a pak na jihu, kam utekl pro nařčení z vraždy.Velasquez: Pijáci: Vliv Caravaggiova umění výrazně zasáhl do mnoha zemí, mezi nimi také do Španělska. Španělští malíři se však dopracovali vlastního pojetí barokní malby, k níž pokládal základy už Greco. Největším umělcem španělského baroka byl Diego de Silva Velasquez (Veláskvez), který patří mezi nejslavnější malíře vůbec. Obraz „Pijáci“ vznikl v mladých letech. Líčí příchod boha Bakcha mezi rolníky popíjející víno. Světlé až slunečné barvy plátna a ostrá, realistická charakteristika prostých lidových tváří, které jsou podány s projevem umělcovy sympatie, činí dílo zcela výjimečným v rámci dobové malby.Velasquez: Podobizna Dona Antonia a Dona Juana de Austria: Velasquez byl především portrétistou. Pracoval 40 let u dvora v Madridu jako královský malíř. Vytvořil bezpočet podobizen členů královské rodiny i předních šlechticů. Mezi jeho pracemi najdeme také portrét opovrhovaných členů dvora, dvorních bláznů a šašků. Pronikavý umělcův pohled a přesný štětec nečinily velký rozdíl mezi pojetím krále, generála, nebo blázna. Trpaslík Don Antonio se psem hledí na diváka v podstatě stejně jako na jiných obrazech královský velmož. Také portrét dvorního blázna Dona Juana de Austria dává tušit, že Velasquez si při malbě kladl otázky o podstatě lidství a společenských vztahů, že se jeho realistická malířská metoda nepokřivila, ať řešil jakékoli úlohy. Časem se umělcův způsob malby výrazně změnil. Síla barev slábla a nastoupila záliba v jemných barevných vztazích, kresebnost změkla, ale pronikavost pohledu na člověka přitom dosáhla ještě větší ostrosti.Velasquez: Přadleny: K obrazům, které namaloval Velasquez na konci života, patří obraz „Přadleny“, zachycující pohled do královské dílny, v níž se zhotovovaly tapiserie (gobelíny). Ze všedního pracovního námětu, a to bylo v tehdejší době něco zcela neobvyklého, učinil Velasquez obraz velmi poetický. Ve tmavé místnosti pracují ženy namalované neobyčejně živě lehkými doteky štětce na plátno, a jsou to krásné typy španělského lidu. V pozadí se rozevírá pohled na rozpracovanou tapiserii, dopadá na ni světlo, takže jsou vidět andílci vznášející se na modré ploše textilie. Kontrast dvou světů pomáhá postihnout náladu a prostředí dílny, kterou umělec tlumočí s humanistickým citem. Velasquezova tvorba se svým významem překlenula staletí a spoluvytvářela malbu realismu 19. věku a ani v naší době neztratila na aktuálnosti.Murillo: Prodavačka ovoce: Z Velasquezových žáků patří první místo malíři Murillovi (Muriljovi), který býval velmi populární a ceněn jako autor oltářních obrazů, zejména madon. Tyto jeho práce jsou nasládlé a mnoha rysy se opakují. Umělecky významnější díla vytvořil v obrazech zachycujících typy španělských dětí, žebráků, pouličních prodavačů, k jakým patří také tento obraz „Prodavačky ovoce“. V nich totiž překonal poněkud konvenční líbivost a ukazuje, že příklad Velasquezova portrétního realismu neponechal bez povšimnutí, třebaže síly umění svého učitele nedosáhl.Rubens: Obětování Abrahámovo: Mezi umělce, kteří položili základy rozkvětu barokního malířství, patří první místo Petru Rubensovi, jednomu z největších a dosahem svého vlivu nejvýznamnějšímu malíři dějin. V mládí žil v Itálii, kde se inspiroval benátskými malíři a hlavně těžil z díla Caravaggiova. Po návratu do Antverp, kde se usadil, založil dílnu s mnoha spolupracovníky, aby mohl vyhovět všem zakázkám, jimiž byl zahrnován. Flámské malířství bylo zcela strženo geniálním talentem Rubensovým a skoro všichni význační malíři prošli jeho dílnou. Detail nástropní malby znázorňující „Obětování Abrahámovo“ ukazuje na charakter jeho umění. Je to především dramatická a vzrušující kompozice figur, které maluje z podhledu, užívá odvážných perspektivních zkratek, energických tahů štětcem, zářivých barev převážně teplé škály. V typice figur se uplatňuje něco z Caravaggia, ale Rubens nikdy není tak popisný, jeho díla jsou především nádhernou dekorativní podívanou, uchvacujícím divadlem, v němž vše žije prudkým tempem, víří a narůstá vzhůru k nebesům.Rubens: Paridův soud: Při veškeré baroknosti a množství práce, které vykonal Rubens pro své církevní objednavatele, zachovává si tolik smyslové síly a výrazové přesvědčivosti, že jeho tvorba není projevem mysticky náboženským. Lze ji chápat jako celek, v němž se střetávají antika s křesťanstvím, dekorativnost se smyslem pro závažnost pravdivě viděného detailu, ale zejména obdiv ke krásnému člověku i k přírodě. Rubens si vytvořil typ ženské ideální krásy. Vidíme to i na obraze „Paridův soud“, v němž před budoucího hrdinu Trojské války předstupují řecké bohyně v podobě kyprých flámských žen, na nichž místo nebeské vznešenosti vytváří a podtrhuje rysy sice idealizované, ale úzce spjaté s pozemskými osudy lidí.Rubens: Podobizna dámy v klobouku a Portrét umělcovy rodiny: Mnoho prací, zejména to byly cykly obrovských pláten pro panovnické dvory různých evropských vladařů, vznikalo tak, že Rubens vypracoval jen skici, podle kterých malovali jeho pomocníci. Ke konci života, když už byl syt úspěchů, které sklízel jako umělec i diplomat putující s poselstvími po západní Evropě, věnoval se soustředěně práci na menších, ale vynikajících dílech. Podnětem k tomu byla také šťastná pohoda jeho druhého manželství s Helenou Fourmentovou. Tehdy vzniklo mnoho skvostných podobizen intimního typu i větších pláten. „Dáma v klobouku“ je příkladem takové citově umocněné malby a zejména vynikající svou bravurností je „Portrét umělcovy rodiny“, ponechaný jen skoro v podmalbě okrů, které ukazují na nesmírnou jistotu jeho kolorismu a rukopisu.Van Dyck: Oplakávání Krista a Portrét Karla I. na lovu: Nejvýznamnější z Rubensových žáků byl Anthonis van Dyck (fan Dejk), jenž léta pracoval v učitelově dílně, a to často skoro samostatně. O mnohých dílech není dosud jasno, zda je možné za autora uznat Rubense, nebo van Dycka. Van Dyck pracoval řadu let po odchodu z Rubensovy dílny v Itálii a proslul hlavně jako portrétista. Jeho oltářní obrazy, jako je „Oplakávání Krista“, nesou výrazné stopy učitelova vlivu, ale není v nich tolik dramatismu ani dekorativní okázalosti. Vrcholu své dráhy dosáhl Van Dyck v letech, kdy se přestěhoval do Anglie, kde se stal královským malířem u dvora Karla I. Vidíme jeden ze slavných portrétů van Dyckových znázorňující anglického krále na lovu. Vystupují tu rysy artistní uhlazenosti a aristokratičnosti, pro kterou si umělce tolik oblíbila vznešená evropská klientela. V mnoha obrazech však dosáhl více než vnější krásy, jeho díla zachycují lidi s poetickým okouzlením, které přechází až do romantických poloh. Van Dyck byl až do moderní doby považován za nedostižný vzor portrétisty a neobyčejně ovlivnil vývoj evropských dějin portrétní malby.Snyders (Snajdrs): Zátiší se zvěřinou: V Rubensově dílně pracoval kromě jiných také Frans Snyders, který proslul jako malíř zátiší a zvířat. K tomu ho přivedla úzká specializace, pěstovaná v Rubensově dílně. Snydersova velká zátiší vystavují na obdiv bohatství flámské kuchyně a byla velmi oblíbená pro své dekorativní pojetí. I on měl později žáky a pokračovatele, kteří zásobovali velkou část Evropy žádanými obrazy ulovené zvěře.Brower: Operace zad, Kuřák: Vliv Rubensův byl ve Flámsku tak velký, že skoro zanikla tradice lidopisného a mravoličného malířství. Teprve Adriaen Brower, který prožil řadu let v Holandsku, oživil tento malířský druh i ve své vlasti a navázal na příklad Petra Breughela. Browerova malba vyniká neobyčejnou charakterizační schopností a smyslem pro líčení humorných situací. Takový je jeho obraz „Operace zad“, v němž každá z tváří má výstižně odlišený výraz v souhlase s úkolem, který jednotlivým osobám připadá v líčené příhodě. Brower nejčastěji maloval obrazy venkovských rvaček v hospodách, pijáky a otrhané sedláky. S hospodskou tematikou je spojen druhý obraz, „Kuřák“, velmi oblíbený námět v době, kdy se kouření tabáku začínalo šířit po Evropě. Je třeba říci, že se Brower se svými sedláky vnitřně neztotožňuje jako Breughel, činí z nich předmět výsměchu a podtrhává jejich zaostalost. Ukazuje to na změnu třídního stanoviska umělce, který nebyl současníkem revolučního zápasu, ale vyznával názory vítězného měšťanstva. Rozkvět flámské malby spadá do první poloviny 17. století, kdy všichni tito malíři tvořili. Bylo to pozoruhodné období lidských dějin, neboť současně nastal rozkvět umění nejen v Itálii, Španělsku a Flámsku, ale především v Holandsku, kde vyrostli největší mistři 17. století.F. Hals: Představené chudobince: V Holandsku vzkvétalo hlavně malířství portrétů, mravoličných obrazů, zátiší a krajinomalba. Většinou to byly malé obrazy, které vznikaly pro soukromá obydlí měšťanů nejen jako zakázky, ale i pro umělecký trh. Poznáváme v nich neobyčejně přesvědčivě soudobý život a odrážejí ho neokázalým způsobem prostě a s věcným zaujetím. Holandský realismus se stal na více než dvě století příkladem, z něhož ještě v 19. věku malířství vydatně těžilo. Prvním z velikých malířů byl portrétista Frans Hals. Pozdní Halsovo dílo „Představené chudobince“ ostře ukazuje, jaký byl rozdíl mezi flámskou a holandskou malbou. V Halsově obrazu není stopy parádnosti, jeho prostředky jsou skoupé, barevnost krajně střídmá, a přece dosahuje neobyčejné výraznosti jednotlivých osob i celku, který je prostoupen pocitem tragiky. Obraz vznikl v letech, kdy Hals stár a v zapomenutí trávil čas v haarlemském chudobinci.F. Hals: Smějící se kavalír, Čarodějnice z Haarlému: A přece bylo období, kdy Hals patřil k nejvyhledávanějším umělcům a byl zahrnován objednávkami, aby portrétoval jednotlivce i celé skupiny osob, což bylo v Holandsku novým a typickým druhem malby. Tehdy se Halsovy podobizny vyznačovaly neobyčejnou ostrostí podob, zdůrazněním optimistických až humorných rysů člověka a jakýmsi nevázaným veselím. „Smějící se kavalír“ je portrétem důstojníka a svědectvím sytosti života i samého umělce. Hals rád vyhledával zákoutí haarlemských hospůdek a tady vznikala jeho živá dílka, jako je „Čarodějnice z Haarlému“, skvělé ukázky psychologického bystrozraku a pohotovosti. Umělec maloval ve tmavých barvách, užíval rád černé a dovedl několika rychlými údery štětce vytvořit iluzi drahé látky a složitých tvarů jejího povrchu.Rembrandt: Anatomie Dr. Tulpa: Největším holandským malířem je Harmanesz Rembrandt van Rijn (fan Rejn). V 26 letech namaloval obraz „Anatomie Dr. Tulpa“, ve které navázal na tradici skupinového portrétu, ale osoby shromážděné kolem ležící figury skloubil v logický celek spojený dějem. Prostor obrazu naplnil teplým světlem a stínem, čímž vytvořil atmosféru působivého citového a duchovního napětí. Tento rembrandtovský šerosvit se stal východiskem většiny jeho maleb a pak i trvalou součástí světového malířství, která nebyla překonána po dvě století. Úspěch obrazu přinesl Rembrandtovi množství objednávek, hlavně podobizen. Kromě toho maloval též portréty svých blízkých, známé jsou podobizny umělcovy ženy Saskie.Rembrandt: Muž v přílbě; Autoportrét: Velikost Rembrandtova portrétního umění má své těžiště v psychologické hloubce výrazu. Rembrandt se soustřeďoval k dušezpytnému pojetí člověka, kterého dosavadní malíři viděli spíše v jeho vnějškové, fyziologické podobě. S tím souviselo, že zjednodušoval barevné pojetí, aby nežádoucí efekt neodváděl pozornost diváka od hlavního, jímž bylo postižení člověka v jeho lidských kvalitách. Rembrandt byl také zakladatelem nové malířské kultury. Hlava „Muže v přílbě“ názorně předvádí malebnost umělcova stylu. Kresba je zcela popřena a všude převládá měkký, malířský objem, rozplývavý obrys, konkrétnost podání nahrazuje náznak, který je přitom tak přesvědčivý, že výsledkem je dílo v dějinách neopakované citové síly. Umělec zacházel také s hmotou barvy nově. Jemné zlatavo, hnědé tóny průsvitných ploch střídá s hustým nánosem barvy, který soustřeďuje světelné paprsky, a modeluje až plasticky náznak tvaru. Velmi často maloval též podobizny, kterých je zachycována dlouhá řada a z nichž poznáváme růst umělcův, ale v nichž se odrážejí i jeho osobní osudy. Ostrost psychologického zkoumání v nich vrcholí.Rembrandt: Bethsabé (výsek): Roku 1642 Rembrandt namaloval velký obraz „Noční hlídka“, ve kterém se do té míry odchýlil od zvyklostí skupinové podobizny, že dílo bylo přijato velmi kriticky. Když pak téhož roku zemřela jeho manželka, uzavřel se ve své pracovně a tvořil léta v podstatě pro sebe, nedbale požadavků veřejnosti, která nedovedla ocenit jeho genialitu. Hloubka s níž postihoval lidské nitro stále narůstala. Zejména v intimních dílech, z nichž mu byla modelem jeho nová družka života, Hendrickje Stoffels, vytvářel obrazy velké morální síly a citové vroucnosti. Náš detail ukazuje část obrazu nazvaného „Bethsabe“, který zachycuje epizodu vyprávění z Bible. Skutečným obsahem díla je však hold kráse živoucího člověka a jeho až dojemné prostotě a duchovní vřelosti.Rembrandt: Spiknutí Claudia Civila (výřez): Rembrandt často sahal po biblických námětech, ve kterých řešil otázky lidské morálky a smyslu života. V těchto dílech vytvořil hodnoty, které nepřestávají vzrušovat svým myslitelským obsahem i malířským vyjádřením. Studium orientálního prostředí mu nahrazovala práce v židovském ghettu Amsterodamu, kde objevoval výrazné typy starců biblického vzezření. Do řady takových obrazů patří „Spiknutí Claudia Civila“, zachycující moment přísahy vzbouřenců proti Římanům v Palestině na začátku našeho letopočtu. Spíše nežli historický akt se zaměřil k postižení atmosféry lidských vztahů, kterou opírá o výrazy tváří a o barevné a světelné pojetí. Rembrandt už nepracoval s konkrétním osvětlením, nýbrž se světlem až mystickým, které vychází z tajemných zdrojů a někdy se zdá, že z postav samých. V souvislosti s tím se neobyčejně zjednodušuje jeho malba, která opovrhuje modelováním jemných tvarů, ale s daleko větším výsledkem se opírá o syrový nános barevné hmoty ve skvrnách vzájemně nespojovaných, které dávají obrazu neobyčejnou přesvědčivost. Rembrandt měl mnoho obdivovatelů hlavně v mladším období, také četné žáky, avšak žádný z nich nemohl být jeho skutečným pokračovatelem, protože umělcovo vidění a výklad života byly tak osobité a projev natolik nadčasový, že nebylo v ničích silách se mu významem tvorby alespoň přiblížit.Metsu: Hodina hudby, Hooch: Holandský dům s dlážděným dvorem: Holandské malířství dosáhlo vynikající úrovně v dílech umělců mravoličného žánru. Bohatnoucí buržoazie získávala sebevědomí a žádala práce, v nichž by ona byla nositelkou děje a její prostředí bylo zachycováno s podrobností sdělující všechna fakta o jejím způsobu života a blahobytu. Příkladem takové malby je obraz Gabriela Metsu „Hodina hudby“, velmi častý námět, v němž se ozývá galantní motiv. Detailnost malby přechází až do miniaturnosti, jež je dána snahou po přesném popisu prostředí a typů, a také malými rozměry. Třebaže jde o dílo hodnotné, postihneme v něm rysy líbivosti; projevuje se to např. v efektu malby drahých látek, ve svítivě chladných tónech a v přemíře výpravnosti. Není divu, že mohutné a konvencí pohrdající dílo Rembrandtovo nenašlo u holandských kupců patřičné ocenění. Jiným významným žánristou byl Pieter de Hooch, jehož „Holandský dům s dlážděným dvorem“ je právě takovým svědectvím života, ale velice sympatickým ve svém neokázalém pohledu na všední den měšťanského prostředí. Kromě toho Hoochova malba je daleko důmyslnější v celkovém ladění, v němž má světlo významnou úlohu jako jednotící prvek. Cit pro reálnost světelných vztahů převzal Hooch od předního holandského malíře Vermeera (Ferméra).Vermeer van Delft: Žena u okna: Vermeer van Delft je nejvýznamnějším představitelem žánrové malby. Lidé se na jeho obrazech pohybují jen zvolna a často je maluje ve chvílích soustředění při čtení dopisů, při vyšívání, hře na loutnu. Nezachycuje je v družné zábavě a humorně jako většina holandských malířů, nýbrž propůjčuje svým postavám napětí vnitřního života, který nelze vyjádřit prostředky sdělnými. Dosahuje zvláštních a poetických nálad především nezvyklou barevností. V opozici vůči Rembrandtovi volí chladné barvy s převládající modří, šedí, zelení, umísťuje figury mezi nábytek, zdi a okna jako součást obrazové konstrukce a přece myšlenkový střed svých pláten. „Dívka u okna“ je raným umělcovým projevem, kde se zvlášť čitelně uplatňuje rozumové východisko Vermeerovy tvorby a schopnost zachytit rozptýlené denní světlo v jeho jasu a chladné svítivosti skoro severní přírody.Vermeer: Pohled na Delft: Zvláštnosti Vermeerova pojetí světla tkví zřejmě v umělcových pokusech krajinářských. Není jich známo mnoho a předním dílem je „Pohled na Delft“. Objektivnost vidění a malby dosahuje v tomto díle bezmála mezí malířských možností. Vermeer úplně popřel šerosvitný princip a ateliérovost malby. Naplňuje prostor čirým vzduchem, zachycuje nažloutlé světlo pronikající mraky, které zbarvuje domy, a přece nezatlačuje jejich vlastní barevnost. Vysoká obloha a vodní plocha předního plánu propůjčuje dílu pocit neobyčejné vzdušnosti, které znovu dosáhli malíři až v období předimpresionistickém, tedy po 200 letech.Goyen: Pohled na Valkenhof u Nymegenu: Holandské malířství dalo vznik mohutnému vývoji krajinářství, které dosud jen ojediněle v evropském umění mělo význam samostatného druhu umění. Jednou ze zakladatelských postav byl Jan van Goyen (Chojen), jenž maloval holandské pobřeží, řeky a kanály, oživené postavami a loděmi, miloval poklidný život venkovských lidí a všednost neefektní přírody. Pohled na Valkenhof u Nymegenu je ještě konstruován podle ideálních požadavků krajinářského řemesla, ale už zde má vodní plocha a složitá stavba oblohy rozhodující význam pro krajinnou poezii. V dalším vývoji dosahuje Goyenovo umění hodnoty holandsky národního projevu.Hobbema: Cesta: V pokolení mladších krajinářů vyrostlo několik osobností světově proslulých, bez jejichž přínosu si nelze představit vývoj evropské krajinomalby v nové době. Mezi nimi je Meindert Hobbema, který dokázal překonat umělost krajiny skládané na obraze v malebně romantický celek, jak to dělali jeho současníci. V plátně nazvaném „Cesta“ poprvé ukázal konkrétní výsek přírody v její prostotě a zároveň s překvapujícím smyslem pro hloubkové pojetí a pro přirozenost podání barev i světla.Kalff: Zátiší: Holandští malíři byli značně specializováni. Jedni se věnovali krajinomalbě, jiní žánru, portrétu, významné místo měla také malba zátiší. To proto, že už nebyla jen svědectvím umělcovy obratnosti a zájmu o věcnou stránku skutečnosti, nýbrž svědectvím majitele obrazu o jeho bohatství a smyslu pro nádheru. Pro měšťanské prostředí Holandska je tedy zátiší zjevem velmi příznačným. Mělo několik vynikajících mistrů a desítky a desítky podružných, podobně jako ostatní malířské druhy. Ukázkou nám je „Zátiší“ od Willema Kalffa. Jeho dílo je velmi komplikovaným celkem. Ustálil se totiž zvyk soustřeďovat několik předmětů, jako je tepaná konvice, sklenice vína, mísa s ovocem, škeble, jižní plody a zejména citróny, jejichž částečně oloupaná slupka dávala malířům možnost předvést nejjemnější efekty iluzívní drobnomalby. To vše se vynořuje ještě s dalšími dekorativními detaily z temného pozadí ve svítivých barvách, které dnes už značně pohasly. Je příznačné, že malba zátiší se vyvíjí poměrně pozdě a její klasické období zasahuje hluboko do 2. poloviny 17. století, kdy ostatní druhy už upadají souhlasně se společenskou situací navozenou opuštěním demokratických revolučních tradic. Do Holandska začíná zvýšenou měrou pronikat vliv francouzského malířství, a Francie se stává skoro na dobu tří století těžištěm dějin evropského umění.L. Lenain: Selská rodina: Na začátku 17. století žilo francouzské umění z odkazu renesance a teprve hledalo svou orientaci. Pracovali vedle sebe umělci různého zaměření. Mezi nimi je svým skromným a jímavým realismem pozoruhodná tvorba tří sourozenců Lenainů. Přední postavou byl Louis (Lui) Lenain (Lnén). Je autorem prostých scén ze života venkovského lidu, který znázorňuje při práci i ve chvílích odpočinku. V „Selské rodině“ řadí vedle sebe postavy bez spojení dějem, a přece jednoznačná sympatie a ztotožnění s lidovými typy propůjčuje obrazu poezii a činí ho výjimečným v historickém vývoji.Poussin (Pusén): Velkomyslnost Scipionova: Za vlády Ludvíka XIII. začíná ve Francii převládat klasický malířský sloh odvozený od tvorby italských malířů, zejména Raffaela. Široká stavební činnost a potřeba vyzdobovat bohaté interiéry paláců dala popud k rozmachu dekorativní malby. Stoupající kult dvora a dvorský způsob života šlechty vyvolaly potřebu oficiální podobizny. Posílení funkce absolutistické královské moci vedlo ke kontrole a řízení uměleckého života, prováděné nově založenou Královskou akademií krásných umění. Hlavní místo tu měl malíř Le Brun (Lbrén), ale uměleckou hodnotou stál v čele Nicolas Poussin (Nikola Pusén). Žil převážně v Itálii a rozvíjel tu tvorbu klasiků. Věřil, že všechno v umění lze zdůvodnit rozumem. Obraz „Velkomyslnost Scipionova“ je příkladem jeho racionálního pojetí výstavby malby, která se opírá o harmonické rozložení ploch, barev, rytmu a linií. Poussin budoval svá díla na kresebném a plošně dekorativním základu. Za náměty si bral zejména antické mytologické motivy a výjevy z antických dějin. Kultura kompozice a kresby ho na tomto úseku vynesly na přední místo dějin a zejména ve Francii byl a dokonce ještě je jeho vliv stále značný. Důležitou složkou Poussinových obrazů je také krajinomalba.C. Lorrain: Přístav při západu slunce: Vedle Poussina je hlavní postavou malby 17. století ve Francii krajinář Claude Lorrain (Klód Lorén), který také vyšel z odkazu italské malby, ale záhy dospěl k novému pojetí krajiny. Spojoval citlivé pozorování přírody s obecně přijatými vzorci a představami o dokonalosti. Tehdy převládla zcela malba krajiny, která ji konstruovala kulisovitě jako na divadelní scéně. Lorrain však vnesl do krajinomalby cit pro atmosféru a spojoval ji i slunečním osvětlením a přírodními efekty, jak to ukazuje obraz „Přístav při západu slunce“. V Lorrainově malbě stále přibývalo osobitosti a fantazie, která ji převáděla do poetizujících poloh. Příklad a vliv Lorraina neztratil na aktuálnosti ještě začátkem 19. století, dokonce ani v českém malířství.Watteau (Vató): Radosti života: Kolem r. 1700 se ocitla klasická škola a akademismus v krisi. Záhy dochází k zlomu malířského vývoje uzavírající dobu Ludvíka XIV. a přes období Régence nastupuje umělecké období zv. styl Louis XV. (Lui Kénz). Významnou úlohu tehdy získává divadelní umění, a hlavně komedie odvozená od lidových italských představení. S ním se rodí nová tematika a vkus, odrážející potřeby šlechtického života. Nejvýrazněji se nové umění uplatňuje v tvorbě Antoina (Antuana) Watteaua. Během celkem krátkého života přivedl nové umění k vrcholům malířské dokonalosti. Obraz „Radosti života“ ukazuje svět jeho umění, které se švihem a lahodným úsměvem předvádí slasti zahálčivého života šlechty. Jen zřídka se Watteau dotýká hlubších poloh skutečnosti. Význam jeho tvorby tkví především ve způsobu malby, v eleganci a virtuozitě přednesu, v neobyčejné harmonii jemných až pastelových barev, v okouzlující náladě parkových výjevů, v nichž hraje důležitou úlohu koketérie přecházející až do smyslných poloh. Watteau nesmírně ovlivnil další vývoj francouzské a vůbec evropské malby, zůstal však nedostiženým vzorem.Chardin (Šarden): Dívka s pálkou: Kromě aristokraticky orientovaného umění se od dvacátých let 18. století vyvíjí druhý proud spjatý se stále sílícím měšťanstvem. Nejen dekorace a aristokratická zakázka určuje vývoj, ale také volný trh s obrazy. Od r. 1722 se každodenně konaly velké výstavy tzv. Salónu, které měly v dějinách francouzského malířství i sochařství neobyčejný význam, neboť se tu tříbily a střetávaly názory a rodily nové hodnoty. Vrcholným představitelem měšťanského malířství byl Jean Baptiste Chardin (Žan Batist Šarden), který se poučil na tradicích francouzské podobizny, a také na umění holandském, zejména v malbě zátiší. „Dívka s pálkou“ je ukázkou jeho skromné tvorby, která má znaky vytříbenosti francouzského vkusu a procítěnou intimitu prostých lidských vztahů. Ty se uplatňují zejména v jeho obrazech z rodinného prostředí.Chardin: Dýmka a pohár: Chardin je kromě Holanďanů největším ze světových malířů zátiší. V jeho pojetí není zátiší reprezentujícím projevem, nýbrž poklidným zahleděním na věcný svět, na předměty denní potřeby. Jeho prosté líčení je výrazem zralého realismu nového pojetí tvaru a barev, při němž má důležitou úlohu neobyčejná materiálnost malířského provedení. Často volí náměty z malířské pracovny, jak je tomu na obraze „Dýmka a pohár“.Fragonard: Pradleny: Chardin už vlastně patří mezi malíře rokoka, ovšem spíš dobou než způsobem malby. Typickým rokokovým umělcem byl F. Boucher (Bušé) a hlavně žák obou, Jean Honoré Fragonard (Žán Onoré Fragonár). Proto se také Fragonardova tvorba rozpíná mezi idealizující malbou rokokovou, opírajíc se o příklad Watteauův, a realismem Chardinovým. Obraz „Pradleny“ spojuje oboje tendence. Neobyčejně temperamentní a svým přednesem geniální malba, vynikající koloristické cítění se tu spojují se svěží myšlenkou a se vtipnou interpretací námětu, který je velmi prostý a přitom rozvinut v celý příběh. Fragonardovo umění je významné i svými novotami malířskými, o něž se opírali ještě mistři francouzského impresionismu.Boucher: Triumf Venuše: Období Ludvíka XV. mělo oficiálního malíře v osobě François Bouchera (Fransua Bušé). Dekorativní malba „Triumf Venuše“ ukazuje charakter jeho tvorby opřené ještě o italskou malbu, ale antická mytologie mu sloužila spíše jako záminka k líčení milostných a erotických scén, které maloval s neobyčejnou pohotovostí a se vkusem vyhovujícím i jeho hlavní ochránkyni, Madame de Pompadour. Boucher proslul také jako ředitel goblénových manufaktur, pro něž navrhl množství tapiserií.Liotard: Podobizna herce. Gainsborough: Podobizna paní Sidonns: Mnozí z rokokových malířů pěstovali také techniku pastelu, která se stala oblíbenou pro své technické možnosti, svítivost a pohotovost. Zvlášť je znám J. E. Liotard, který pracoval porůznu v Evropě a portrétoval vladaře, šlechtice, ale i lidi neurozené. K takovým pracím patří „Podobizna herce“, která má výraznost psychologických rysů člověka. Od poloviny 18. století se rodí nová výtvarná teorie, odvozená jednak z nauky klasicismu vyvolané kultem antiky v souvislosti se zahájením vykopávek římského města Pompejí, jednak z filosofických a politických názorů francouzských encyklopedistů. Mluvčím na poli výtvarného umění se stal Diderot, který hlásal i podporoval realismus. V praxi však výsledky těchto teorií nevedly k projevům závažnější umělecké úrovně, třebaže, jak to ukazuje i portrét Liotardův, pomohly posílit tendence oponující nevázanosti a sentimentalitě aristokratického rokoka. Druhá podobizna představuje anglickou herečku paní Sidonns. Jejím autorem je přední anglický malíř Thomas Gainsborough (Gejnsborou). Anglie dlouho neměla vlastní významnější malířství a pracovali tu cizinci. Avšak v 18. století, už v rámci rokoka, dochází k rozkvětu portrétní malby. Její charakter je odvozen z umění Francie i z tradice flámské, ale dosahuje též vlastního národního výrazu. Portréty Gainsboroughovy jsou střízlivější a mají pronikavější charakteristiky tváří než běžná rokoková produkce v Evropě, a také svou malbou patří k významným projevům závěru umění 18. věku.Gainsborough: Podobizna Roberta Andrewse a jeho ženy: Anglická šlechta nevedla dvorský život jako francouzská aristokracie, a tak se více zajímala o chod svých panství, což způsobovalo, že se tu vyvinul kult vztahu k přírodě. „Podobizna Roberta Andrewse a jeho ženy“ je pozoruhodná prostým viděním člověka obklopeného krajinou, kterou Gainsborough maluje velmi prostě, s nestrojeným zájmem o přírodu a s citem pro vzdušný prostor. To jsou už začátky slavného rozkvětu anglického krajinářství vrcholícího v 1. polovině 19. století, kdy působilo na vznik francouzského romantismu.Tiepolo: Nymfa a delfín, detail nástěnné malby: Italské barokní malířství jsme opustili s postavou Caravaggiovou v jeho začátcích. Byly tu další generace význačných malířů, ale přece jen Itálie se stala podružnou zemí, a ve srovnání s Francií nebo Anglií její postavení stále upadalo. To neznamená, že by italské umění neovlivňovalo tvorbu v ostatních zemích, naopak, celá střední Evropa to byla, která vděčí za četná díla potulným Italům a emigrantům, kteří doma nenacházeli dost práce. Ovšem velikost italského malířství ve srovnání s renesancí značně poklesla. Jedině v Benátkách se udržovala tvorba na trvale vysoké úrovni. Jejím těžištěm až do poloviny 18. století bylo nástěnné dekorativní malířství, kterého vůdčím představitelem byl Giovanni Battista Tiepolo. Promítnutá ukázka zachycuje detail fresky v paláci Clerici s nymfou a delfínem. Tiepolo maloval fresky obrovských rozměrů, jimiž pokrýval stropy a zdi paláců, klášterů i chrámů. Ve světlých barvách vytvářel iluzi skutečného prostoru na zdech, které tím jako by ztrácely hmotnost a rozevíraly vnitřky staveb do nebes. Tiepolo dokonale ovládal umění kompozice a uměl podat lidské postavy v nejrůznějších polohách a v příkré perspektivě podhledu. Vliv jeho umění zasáhl velkou část Evropy. Tiepolo působil také v Německu, kde vyzdobil biskupskou rezidenci ve Würzburgu, a v Madridě, kam byl povolán do královských služeb. Jeho umění se stalo jedním z pramenů poučení Španěla Goyi.Guardi: Velký kanál v Benátkách: Závěr italského umění 18. století tvoří vedutová malba. Jsou to pohledy na ulice a kanály Benátek, naplněné mnoha postavičkami, loděmi, scénkami denního života i svátečními výjevy. Benátská veduta vrcholí v dílech malířů Canaletta, jeho synovce Belotta a v malbě Francesca Guardiho (Frančesko Gvardi). „Pohled na velký kanál v Benátkách“ od Guardiho ukazuje, že vedutisté sice věnovali neobyčejnou péči svého pohotového štětce popisu prostředí a architektuře, že ovládali zákony perspektivy do všech nuancí, ale – hlavně právě Guardi – vynikali citem pro krajinnou náladu a dovedli postihnout i mlžný opar nad benátskými lagunami. Guardi je posledním poetou italské malby i letopiscem benátského života. Jeho díla mají kouzlo intimity vztahu člověka k přírodě, kterou líčí mnohdy neokázale ve velmi prostých záběrech skoro bez lidské stafáže. Tvorba Guardiho i jeho vrstevníků měla široký ohlas v Evropě a také pražský malíř Norbert Grundt šel v jeho stopách. Podobně ovlivnili též vedutové malířství klasicismu, spadající svým charakterem i léty už vlastně do 19. století.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleEvropské malířství 17. a 18. stoletíVýrobceDPrahaRok1963Délka39 okénekAutor textuFiala Vladimír Dr.PředlohaDJOBOznačení6218Další diafilmy výrobceV římském městě - LSlunce a jeho činnostCesta hrdinství a slávy - 1. díl SokolovoKorejské děti v Československu