M. J. LermontovPůvodní jazyk: ruský.M. J. Lermontov: Michail Jurjevič Lermontov byl po Puškinovi uměleckou hodnotou a společenským významem nejvýznamnějším ruským básníkem první poloviny 19. století. Už jeho příjmení ho spojuje s dalekými zeměmi romantické poezie. Předkové jeho otce, nepříliš zámožného armádního kapitána ve výslužbě, byli pokládáni jednou za potomky španělského vévody z Lermy, jindy za potomky skotského zajatce, který na počátku 17. století vstoupil do carských služeb. Lermontovův překvapivý básnický talent, patrný od dětství, vysvětlovala pověst o skotském bardovi Lermontovi. Toho prý v dětství unesly víly a daly mu dar proroctví a zpěvu, jejž zdědil jeho vzdálený potomek.Moskva. Rudá brána a Lermontovův rodný dům: Dům nedaleko moskevské Rudé brány, kde se Lermontov 15. října 1814 narodil, se mu stejně jako další místa dětství nepojil s radostnými vzpomínkami. Před jeho očima se odehrávalo rodinné drama. Přecitlivělá matka trpěla hrubým chováním otce, nespokojeného s postavením chudého příbuzného v manželčině rodině. Vyhrocený pocit rodinného rozvratu vyjádřil Lermontov po vzoru německého básníka Schillera ve svých raných dramatech.+18Panské sídlo a kostel ve vsi Tarchany: Na babiččině statku v Tarchanech, dnešní vsi Lermontovo v Penzenské oblasti, vyrůstal Lermontov jako zádumčivý chlapec, vyspělý nad svůj věk.A vidím se zas dítětem a kolemjsou samá rodná místa: vysoký panský důma zahrada se zbořeným skleníkem.Spící rybník pokrývá zelená síť trava za rybníkem stoupá kouř ze vsi…Selské nepokoje, k nimž za povstání děkabristů došlo jen čtrnáct kilometrů od Tarchan, připomněly Razinovo a především Pugačovovo povstání, která zachvátila kraj v 17. a 18. století. Tyto dojmy se staly základem nedokončeného historického románu Vadim a daly jeho romantickému hrdinovi společenské a národní zabarvení.Pjatigorsk: Šlechtická mládež dvacátých let 19. století viděla v jižním Rusku zemi romantické exotiky, hrdinských činů a skutečné svobody. Lermontovovy dětské cesty s pečující babičkou k horkým léčivým pramenům v Pjatigorsku se ukázaly být osudové. Na Kavkaz se vracel v díle i v životě a našel tu i předčasnou smrt.Čeká mě krvavý hrob,hrob bez modliteb a bez kříže,na divokém břehu burácejících vodpod mlhavým nebem. Prázdnovšude kolem. Jen mladý cizinec,přiveden sem bezděčnou lítostí,modlitbou a zvědavostí,občas usedne na kámen.Titulní list prvního vydání Puškinovy poémy Kavkazský zajatec: Třináctiletý chlapec, který roku 1827 přijel studovat do privilegované šlechtické školy v Moskvě, se do města vrátil už jako básník. O jeho literárních učitelích Puškinovi a Byronovi svědčí opisy jejich veršů v tehdejších sešitech. Do Lermontovových mladistvých básní přecházejí celé pasáže z jeho zvlášť oblíbeného Puškinova Kavkazského zajatce. Od počátku své tvorby prohluboval a rozvíjel romantické a svobodomyslné motivy svého geniálního předchůdce.Stojím sám nad propastí,kde vše, co je mé, zdolal osud.Nad mořskou hlubinou roste keřa list, který utrhla bouře, pluje,kam ho zanesou bludné vody.Lermontov s junkerem ve stanu: Úspěšně složil přijímací zkoušku na moskevskou univerzitu, studia tam však nedokončil. Tažení vedení proti svobodomyslným studentským kroužkům vedlo k jeho vyloučení. Na přání babičky se tedy dal na vojenskou dráhu. V petrohradské vojenské škole strávil dva nudné a bezstarostně zahálčivé roky.Lermontovova kresba ke kavkazské povídce A. A. Bestuževa-Marlinského Ammalat Bek: Vzpomínky mladého básníka odnášely na Kavkaz. Kresby, v nichž se projevil jeho malířský talent, mohly dobře posloužit jako ilustrace ke kavkazským povídkám ruských spisovatelů dvacátých a třicátých let. Lermontovovy mladistvé představy o Kavkaze zachycují rané romantické poémy Chadži Abrek a Aul Bastundži.V. A. Lopuchinová: Hrdá nepřístupnost i snadno zranitelná něha mladého Lermontova se projevily v jeho ironických milostných verších. Nezdarem skončila i jeho nejprostší a nejupřímnější láska k Varence Lopuchinové, třetí z hlavních hrdinek jeho mladistvé milostné lyriky. Dotčena jeho okázalou nevšímavostí se provdala a v básníkově paměti po ní zůstal jen světlý obraz.Hrdou krásou neokouzluježivé mladíky,nevodí za seboudav němých ctitelů.Její postava není postavou bohyně,hruď se jí nezvedá jako vlnaa nikdo v ní nepozná svou svátost,před níž by padl k zemi…A přece jsou všechny její pohyby,úsměvy, slova i rysytak plné života a vnuknutí,tak plné podivuhodné prostoty.Její hlas však proniká do dušejako vzpomínka na lepší dnya srdce miluje a trpí,téměř se za svou lásku stydí.Vojenský arzenál v Petrohradě: Básník se pohyboval v aristokratické společnosti, ale ve své lyrice k ní vyjadřoval pohrdání a nenávist.Jak často, obklopen pestrým davem,když přede mnou jako ve snu,za hluku hudby a tance,v divokém šepotu naučených řečí,mihotají se bezduché tváře,masky sevřené slušností…Ó, jak rád bych zkalil jejich veselía troufale jim vmetl do očí železný verš,politý hořkostí a hněvem!Některé Lermontovovy epigramy a obžalobné básně vedly až k osobním střetům. V budově petrohradského vojenského arzenálu se Lermontov setkal se synem francouzského vyslance Ernestem de Barante krátce před jejich soubojem.Dekorace herny pro inscenaci dramatu Maškaráda: Obraz maškarády posloužil Lermontovovi ve stejnojmenném dramatu k odhalení přetvářky privilegované společnosti. V nádherném prostředí plesových sálů a heren se završuje tragický osud jednoho z jeho démonických hrdinů, chladného hráče Arbenina, který si hrdě střeží šlechtickou čest, a jeho nevinné ženy Niny.Lermontov: Obraz silné osobnosti a jejího zápasu se soudobou společností dostává v Lermontovově lyrice postupně rysy kolektivního hrdiny. V básních Je mi nudno i smutno a Duma dokázal básník v úvahách lyrického hrdiny zachytit osud celé generace pokrokové ruské inteligence po porážce děkabristů.Smutně hledím na naše pokolení!Jeho budoucnost je prázdná nebo temná,zatímco pod tíhou poznání a pochybzestárne v nečinnosti.Sotva vyjdeme z kolébky, máme hojnostomylů otců i jejich opožděné moudrosti.A život nás už tíží jako rovná cesta bez cíle,jako hostina na cizí slavnosti.Autorský rukopis básně Smrt básníka: Prvním Lermontovovým dílem, které se široce rozšířilo, byla báseň Na smrt básníka, napsaná při příležitosti Puškinovy smrti a pohřbu.Zahynul básník, zajatec cti,padl, pomluvený pověstmi,s olovem v hrudi a touhou po pomstě,se skloněnou hrdou hlavou!…Básníkova duše nesneslahanbu malicherných urážek.Vzepřel se soudům společnosti,sám jako dřív, a byl zabit!Ostrá kritika vyšší společnosti přerostla v odmítnutí celého samoděržavného zřízení tehdejšího Ruska. Lermontov příznačně doprovodil rukopis první části kresbou tváře Dubelta, velitele carského četnictva. Vyhnanství u činné armády na Kavkaze mělo vládu neklidného básníka nadobro zbavit.Gruzínská vojenská silnice. Soutěska u Kobi: Pobyt na Kavkaze dal básníkovi také konkrétní literární látku. Do kavkazské krajiny a místního života zasadil několik svých raných námětů. První z nich zpracoval v poémě Mcyri, příběhu mladého mnicha toužícího po svobodě. Pokus o útěk z klášterního zajetí se nezdaří, ale mnich alespoň na několik hodin okusí štěstí svobodného života a boje. Lermontovova kresba krajiny při Gruzínské vojenské silnici vystihuje atmosféru tohoto chmurného díla, které je zároveň oslavou světlého lidského snu.Hlava Démona: Podstatně se proměnil i námět, který Lermontova pronásledoval celý život, příběh nadpozemského ducha Démona a jeho lásky k pozemské dívce. V kavkazském období získal Démon konečnou podobu „ducha zla a vyhnanství“. V zobrazení hlavní postavy se odráží velikost kavkazských hor, která jí propůjčuje hrdou vznešenost, i představa Kavkazu jako místa vyhnanství.A nad vrcholy Kavkazuprolétal vyhnanec z ráje.Pod ním Kazbek jako ploška diamantuzářil věčným sněhem.A hluboko dole se černaljako trhlina, hadí sídlo,klikatý Darjal…Zřícenina hradu na břehu Aragvy: Skutečně kavkazský prvek vnesl autor do poémy Démon její hrdinkou. Když ze španělské jeptišky učinil gruzínskou kněžnu, mohl využít kavkazské lidové podání o kněžně Tamaře. Démonův pokus přiblížit se láskou světu lidí, který ho přitahoval svou živostí, skončil nezdarem. Malebná zřícenina hradu na břehu Aragvy se stala dějištěm setkání obou hrdinů, při nichž se rozhoduje o jejich osudu.Běla: Pobyt na Kavkaze podnítil vedle přepracování starších námětů i vznik nových. Patřila k nim řada novel, později spojených pod názvem Hrdina naší doby. V povídce Běla vystupuje hlavní postava románu Pečorin jako civilizovaný romantik, jehož nestálost v lásce a sobecký chlad přivodí smrt kavkazské krásky. Až k závěrečné novele Fatalista prochází hrdina dlouhou řadou událostí, které mu dávají poznat sílu objektivních zákonů skutečnosti.Tamaň: Pečorin v románu sleduje autorovu vlastní cestu po Kavkaze, své časově první dobrodružství však zažije už před příjezdem na Kavkaz, v chýši pašeráků nad mořským srázem na pobřeží Tamaňského poloostrova. Přehrada mezi Pečorinem, založením individualistou, a prostými lidmi nejvýrazněji vystupuje v protikladu k hrdinovi dalšího příběhu, obyčejnému důstojníkovi Maximu Maximyčovi.Souboj Pečorina s Grušnickým: Ze střetu s Grušnickým, ubohým napodobitelem romantické módy, v novele Kněžna Mary vychází Pečorin jako skutečný hrdina, přestože v celém románu vykonal tak málo chvályhodných činů. Je to vskutku silná osobnost, která působí utrpení druhým i sobě. Hrdinou naší doby obohatil autor světovou literaturu o výrazný lidský typ a ruskou literaturu o první, přitom mimořádně původní psychologický román.Lermontovovy osobní věci: V dochovaných předmětech, které Lermontov užíval na Kavkaze, se zrcadlí různé stránky jeho osobnosti. Šavle, dýka a epolety poručíka tenginského pěšího pluku připomínají jeho vojenské povolání. Nůž a desky na papíry souvisejí se spisovatelskou prací. Peněženka, kavkazské střevíce a kartáček na nehty byly potřebami vytříbeného aristokrata i v polních podmínkách. Také Lermontova přivedly do hrobu společenské intriky. Vynuceného souboje se do poslední chvíle zdráhal účastnit a vystřelil do vzduchu. Padl 27. července 1841 v sedmadvacátém roce života. Podobně jako Puškin se stal obětí osobní závisti i nenávisti vládních kruhů.M. J. Lermontov: Od života už nic nečekáma minulosti mi není vůbec líto.Hledám svobodu a klid!Chtěl bych zapomenout a usnout!Ne však chladným spánkem hrobu…Chtěl bych navěky usnout tak,aby v hrudi dřímaly síly života,aby se hruď tiše zvedala dechem.Aby mi celý den a celou noclahodný hlas zpíval o láscea nade mnou se věčně zelenýtemný dub skláněl a šuměl.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleLermontov M. J.VýrobceDPrahaRok1975Délka22 okénekAutor textuZadražil Ladislav PhDr.PředlohaOSOBOznačení6697Další diafilmy výrobceNárodní divadlo II.dílKomunismus - světlá budoucnost lidstvaDějepis 6/D26 – Řím – Politický a hospodářský vývoj Říma v období raného císařstvíČeskoslovenští rudoarměji