Dělnické hnutí v našich zemích do vzniku KSČ II. dílRinghofferova továrna v Praze-Smíchově: Již od osmdesátých let vedl rychlý technický rozvoj a industrializace k zesílené koncentraci a centralizaci výroby a kapitálu. Tato tendence dosáhla vrcholu v období tzv. druhé průmyslové revoluce, charakterizované využitím tekutých paliv, spalovacích motorů, elektrické energie, automobilů, stejně jako ocelových konstrukcí, železobetonu či telefonu a rádia. Vedle rozvinutého lehkého průmyslu rozvíjela se dále především těžká průmyslová výroba, zejména strojírenství, hutnictví, těžba uhlí, průmysl chemický i zbrojní. Nejrozšířenější formou monopolistické organizace kapitálu se stávají v Rakousko-Uhersku a tedy i u nás kartely. Prudký rozmach průmyslu vedl k zesílení vývozu výrobků i kapitálu a k intenzívnějšímu boji o zahraniční trhy. Vzrostla úloha finančního kapitálu a finanční oligarchie se stala rozhodujícím činitelem v zemi. Tak i v Rakousko-Uhersku vstoupil kapitalismus do období přechodu k imperialismu. (Ringhofferovy závody na Smíchově patřily k nejvýznamnějším průmyslovým podnikům v českých zemích v období přechodu k imperialismu a v imperialistickém stadiu kapitalismu – obraz). Pro dělnické hnutí vytvořilo imperialistické stadium kapitalismu nové sociálně ekonomické i politické podmínky.+44Interiér Kolbenovy továrny v Praze-Vysočanech: O rychlém vzestupu strojírenské výroby svědčí též např. založení elektrotechnické továrny Kolben v Praze-Vysočanech v roce 1896. Devadesátá léta znamenají velký hospodářský vzestup a rychlý kapitalistický vývoj Rakouska a zejména českých zemí. Tento rozvoj je doprovázen hospodářskými zápasy dělnické třídy. V popředí těchto bojů jsou především horníci, kteří stávkují již od května 1890. V roce 1894 padlo při střetnutí s četnictvem ve Slezské Ostravě 14 horníků... Boj rakouského proletariátu však nezůstal omezen na oblast hospodářskou a sociální, ale nabyl brzy politického charakteru. Mohutnějící proletariát se stále rozhodněji hlásil k samostatnému politickému životu, účastní se např. velmi rozhodně boje za všeobecné hlasovací právo. Sociální demokracie, která stojí v čele těchto hospodářských i politických zápasů dělnické třídy se stává mohutnou, organizačně vyspělou politickou silou. Současně koncem století vzrostly a zmohutněly rychle i odborové organizace, jejichž první všeodborový sjezd, který se konal v roce 1893, sjednotil roztříštěné místní a zemské odborové spolky v celoříšské odborové svazy s jednotným ústředím. Dělnická třída dosahovala za vedení sociální demokracie určitých úspěchů sociálních, hospodářských i politických, částečného zvyšování životní úrovně, zkrácení pracovní doby v některých oborech (např. horníci, textilní dělníci), sociálního zákonodárství i politických práv.Interiér tkalcovny firmy Bartoň v Náchodě: Z dobových fotografií je též patrno, že výrobní místnosti jsou stále rozsáhlejší, prostornější, světlejší, avšak dělník je stále vydán na pospas bezohlednému vykořisťování. Otevřený transmisní systém Bartoňovy tkalcovny v Náchodě ukazuje, že ani v podmínkách maximálního technického pokroku neexistují v továrnách základní ochranné a bezpečnostní zařízení. O pracovních poměrech výmluvně svědčí údaje, které uvádí ve své práci Zd. Šolle: „... jen od listopadu 1889 do konce září 1890, tedy za jedenáct měsíců, v samotných Čechách ve 42 699 závodech asi se 600 000 dělníky celkem ke 3 012 úrazům, z nichž 157 mělo za následek smrt dělníků, 130 úplnou trvalou neschopnost k práci.“Domácí textilní dělníci: Průvodním zjevem hospodářského rozmachu, v jistém smyslu vlastně jeho podmínkou, je krizový vývoj kapitalistické výroby. Hospodářské otřesy a nezaměstnanost dosahují nebývalých rozměrů. Technický a hospodářský pokrok imperialismu byl provázen rostoucími sociálními a třídními protiklady. Důsledky koncentrace výroby se projevily v nové ekonomické skladbě kapitálu, v likvidaci drobných kapitalistických podniků a malovýroby, v proletarizaci a zbídačování mas malovýrobců. Bída a hlad podstatné části společnosti jsou trvalým rubem kapitalistického rozkvětu. V období nástupu imperialismu se též značně prohloubil protiklad mezi městem a vesnicí, jakož i třídní protiklady na vesnici. Zbídačované vrstvy řeší svou bezvýchodnou situaci hromadnou emigrací (v Čechách začala již v padesátých, na Slovensku v sedmdesátých letech), která dosahuje na přelomu století svého vrcholu. Na východním Slovensku se např. vylidnily celé vesnice; v období 1890 do první světové války se vystěhovalo jen do Spojených států přes půl milionu Slováků.Černá ulička v Brně na přelomu století: Náhlé hromadění proletariátu při nově vznikajících závodech a přesuny do průmyslových oblastí v souvislosti s likvidací řemeslné rukodělné výroby způsobovaly mj. trvalý nedostatek bytů, jež krutě postihoval především proletářské rodiny s mnoha dětmi. Dělnické rodiny živořily stísněny ve vlhkých a tmavých místnostech, v nouzových stavbách na předměstích, v nouzových koloniích a hromadných ubytovnách. Jejich příslušníci podléhali prakticky bez pomoci tuberkuloze, křivici, chudokrevnosti, epidemiím. V letech krize vzrůstal sklon k opilství, sociální a morální rozklad. Za těchto podmínek byla též kulturní úroveň značné části proletariátu velmi nízká. Socialistické hnutí muselo těžce zápasit i s těmito důsledky kapitalistického systému. Imperialismus tak vytváří nejen sociální základnu pro reformismus a oportunismus rozrůstajícího se odborového a stranického aparátu a „dělnické aristokracie“, jež narůstá s potřebou kvalifikovaných pracovníků, ale i sociální základnu pro zdravé, revoluční názory, které se koncentrovaly v masové proletářské základně sociálně demokratického hnutí, jeho zdravém proletářském jádře. Proto budeme v nastávajících zápasech svědky revoluční aktivity dělnických sociálně demokratických mas a oportunistické politiky a reformistického ústupu většiny sociálně demokratických vůdců.Železárny ve Vidově na Slovensku: Ve zcela jiných podmínkách se vyvíjelo dělnické hnutí na Slovensku. Průmyslový rozvoj Slovenska, jenž je vlastní základnou tohoto hnutí, probíhal značně opožděně a v odlišných formách než v historických zemích. Slovensko patřilo k průmyslově nejzaostalejším částem Rakousko-Uherska a velmi dlouho si zachovávalo jako součást Uher vysloveně agrární ráz. Ještě roku 1890 bylo v zemědělství zaměstnáno 65 % obyvatelstva, zatímco v průmyslu pracovalo pouze 14 %. Dělnické hnutí se vyvíjelo též v odlišných politických poměrech a bez přímé souvislosti s dělnickým hnutím v historických zemích.a) Gustav Švéni. b) Časopis Nová doba čís. 1 z 1. května 1897: Hlavním střediskem slovenského, stejně jako maďarského dělnického hnutí se stává Budapešť, kde v devadesátých letech minulého století pracovalo na 40 000 slovenských dělníků. Zde byly vydávány také první slovenské socialistické časopisy „Nová doba“ a „Zora“. Mezi průkopníky slovenského socialistického hnutí v Budapešti patří především Gustav Švéni, řezbářský dělník, redaktor „Nové doby“. Počátky dělnického hnutí zde sahají až do šedesátých let 19. století. Všeobecný dělnický spolek, založený roku 1868 v Budapešti, organizačně sjednocoval dělníky maďarské, slovenské a německé národnosti. Podobný internacionální charakter měl i bratislavský vzdělávací spolek Napred, z jehož podnětu se hned v prvním roce jeho existence (1869) uskutečnilo první významnější dělnické shromáždění, které se vyslovilo pro všeobecně demokratický program včetně práva na sebeurčení. V sedmdesátých letech došlo k živelným stávkám a vzpourám dělníků na stavbách železnic, tiskařských dělníků v Bratislavě aj. Silný ohlas měla v Uhrách (daleko silnější než u nás) Pařížská komuna.a) František Tupý. b) Časopis Zora čís. 1 z 15. května 1897: Významným činitelem slovenského socialistického hnutí byl v devadesátých letech český kotlářský dělník František Tupý, vydavatel časopisů „Nová doba“ a „Zora“. Slovenské dělnické hnutí se na rozdíl od české sociální demokracie, která se v roce 1897 osamostatnila, vyvíjelo převážně v rámci jednotné proletářské strany, od roku 1890 nazvané Sociálně demokratická strana Uherska.a) Štefan Martinček. b) Časopis Napred z 1. října 1904: Aktivním činitelem slovenského dělnického hnutí v letech 1898 až 1902 byl Štefan Martinček. Podobně jako Pecka, Zoula nebo Schiller odešel nakonec do Spojených států, kde se stal spoluzakladatelem americko-slovenské socialistické strany. Na Slovensku zatím po hluboké krizi v letech 1900–1903 probíhal vývoj dělnického hnutí ve znamení nového nástupu. Vlna stávkového hnutí v letech 1903/4 (Bratislava, Lučenec, Vrútky, všeobecná stávka železničářů aj.) a zvýšená politická aktivita vedly k zakládání četných nových odborových organizací a vzdělávacích spolků. Současně se však projevily i přímé následky chyb uherské sociální demokracie, která podobně jako rakouská přecházela stále otevřeněji na reformistické pozice. Obdobně zaujala též nesprávné stanovisko i v národnostní otázce. V důsledku šovinistické národnostní politiky uherské sociální demokracie vznikla roku 1905 dočasně samostatná Slovenská sociálně demokratická strana a s pomocí české sociální demokracie vyšla v Bratislavě (1. října 1904) první čísla „Slovenských robotnických novin“ a časopisu „Napred“, kolem nichž začaly vznikat první slovenské organizace uherské sociální demokracie. Avšak ve vedení strany, která po roce opět splynula s mateřskou stranou, sílily oportunistické, revizionistické názory.Hornická stávka na Kladně roku 1900: V historických zemích nastává po brněnském a hainfeldském sjezdu období organizačního a politického rozmachu, o němž jsme již mluvili. Hospodářský boj dělnictva konkrétně horníků, vyvrcholil všeobecnou stávkou v roce 1900 (viz obraz), kdy přes 60 000 horníků vedlo po dva měsíce uvědomělý a na konec úspěšný boj. Vybojovali si devítihodinovou pracovní dobu. Stávkové boje textilních dělníků v téže době skončily uzákoněním desetihodinové pracovní doby. Volební reformou z roku 1896 si rakouská sociální demokracie vybojovala právo účasti na volbách v následujícím roce, kdy se prvních 14 sociálně-demokratických poslanců stává členy vídeňského parlamentu. Jedenáct z nich bylo zvoleno hlasy českých dělníků. Tyto úspěchy posílily autoritu sociální demokracie a současně vzbuzovaly iluzi o možnosti dosáhnout hlavního cíle proletariátu cestou parlamentarismu (nebo odborářského boje) ve státě, kde ve skutečnosti parlamentní demokracie neexistovala. Tyto nálady odpovídaly i obdobným tendencím v německém socialistickém hnutí, kde pod dojmem celkem klidného vývoje kapitalismu po Komuně, vyslovili někteří teoretikové sociální demokracie (především Eduard Bernstein) požadavek revize Marxova učení především v otázkách třídního boje, socialistické revoluce a diktatury proletariátu. Tak dochází i v Rakousko-Uhersku k revizi hainfeldského programu (sjezd ve Vídni v roce 1901), ve prospěch reforem a parlamentarismu. S oportunismem šířil se v rakouské sociální demokracii i nacionalismus, kterému nakonec podlehla jednota socialistického hnutí. Vysloveně nacionalistická politika rakouských (podobně jako německých a maďarských) socialistů, ignorující požadavek národního sebeurčení, nedůslednost a kolísání české sociální demokracie, nacionalistické zápasy, vrcholící v roce 1897 – to vše nakonec vedlo k tomu, že se sociální demokracie octla ve vleku buržoazie, buržoazního nacionalismu a že se celorakouská socialistická strana v témže roce organizačně rozpadla na jednotlivé nacionální strany. V roce 1905 se konal poslední společný sjezd rakouských soc. demokratů. Současně byl v letech 1904 až 1910 dovršen i rozkol odborových organizací. Důsledkem chyb v národnostní politice bylo ovšem také ignorování hnutí mládeže tzv. Dělnické omladiny stejně jako vznik a též poměrný politický úspěch „České národně sociální strany“, založené pod patronací buržoazie redaktorem „Národních listů“ Václavem Klofáčem v roce 1897. Její existence velmi ztěžovala a komplikovala boj sociální demokracie. Národnostně rozštěpena, a v narůstající ideové krizi, nebyla sociální demokracie připravena na nadcházející bouřlivé události let 1905 až 1907.a) Námořníci křižníku Potěmkin za revoluce 1905/7. b) Právo lidu z 2. prosince 1905: Buržoazně demokratická revoluce v Rusku a vznik bolševismu v roce 1905 se staly významným mezníkem nejen ruského, ale i světového dělnického hnutí. Byla to první lidová revoluce v období imperialismu. Zatím co na Západě podléhalo dělnické hnutí (sociální demokracie) oportunismu a reformismu, v Rusku se za ideového i politického vedení V. I. Lenina organizovala revoluční marxistická strana. Rozštěpení ruské sociální demokracie na bolševiky a menševiky a rostoucí význam bolševiků ukazovaly, že se těžiště mezinárodního revolučního hnutí přesunuje do východní Evropy, do Ruska. Příklad a zkušenosti revolučního proletariátu Ruska, Leninem formulované v myšlenkách o úloze dělnické třídy v buržoazní demokratické revoluci a o přerůstání této revoluce v socialistickou, měly zásadní význam pro boj proletariátu i ostatních evropských zemí. O ideových sporech mezi bolševiky a menševiky se sice v našem dělnickém hnutí ještě mnoho nevědělo, ale sama revoluce z let 1905/7 měla nesmírný revoluční ohlas.Demonstrace v Praze 1905 na Malé Straně: Revoluční boj ruského proletariátu a lidových mas mohutně ovlivnil probíhající zápas za všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo. Již první zprávy o lednových událostech v Petrohradě vyvolaly v největších průmyslových střediscích projevy solidarity. Pod silným dojmem ruské revoluce proběhly oslavy 1. máje 1905, v září a říjnu došlo k prvním masovým demonstracím ve všech významných střediscích dělnického hnutí. V prvních listopadových dnech došlo ve Vídni a v Praze k mohutným demonstracím, které byly svědectvím silného revolučního hnutí.Dragouni na Ferdinandově třídě (dnes Národní tř.) 5. listopadu 1905: Dne 5. listopadu 1905 vypukly nové demonstrace a došlo k otevřeným srážkám s policií. Ke střetnutím došlo např. na Václavském náměstí, Na Příkopě a na Národní třídě (tehdy Ferdinandově), kde se lid bránil dragounům holemi, cihlami, dlažebními kostkami (obrázek). Na podporu boje pražského proletariátu vystoupilo mohutnými demonstracemi též dělnictvo na Kladně, v Brně, v Liberci, Mostě, Teplicích, Kolíně aj. Vedle revolučního příkladu ruského proletariátu měli o politickou aktivitu a vysokou politickou úroveň masového hnutí největší zásluhu dělničtí funkcionáři sociální demokracie.a) Právo lidu z 6. listopadu 1905. b) Rovnost z 20. ledna 1906: „Právo lidu“ psalo sice s nadšením o mohutné demonstraci, o jednotě dělníků a studentů, o demonstracích po celých Čechách, hovořilo o „občanské válce“ (obraz a), ale vedení sociální demokracie se stejně jako buržoazie zaleklo revolučního odhodlání mas. V čele strany již nestáli revoluční dělníci jako Pecka, Zápotocký, Hybeš, ale Antonín Němec, František Soukup a další reformističtí vůdcové. Přestože je buržoazie hodně vyděšena a vláda i císař ochotni k ústupkům, zahajují sami ústup.Demonstrace na Kladně v listopadu 1905: Na 28. listopad 1905 byla vyhlášena celorakouská generální stávka. Všechna větší průmyslová střediska ovládly dělnické masy. Na Staroměstském náměstí v Praze se shromáždilo 200 000 demonstrantů. (Na obr. záběr z demonstrace na Kladně). Předáci sociální demokracie se však nepostavili do čela revolučních mas v boji za další požadavky, nýbrž spolu s buržoazními politiky podepsali výzvu k proletariátu, aby zastavili další demonstrace. Generální stávka se měla proměnit v pokojnou demonstraci, usilující o „pozvolnou a zákonnou cestu“ k politické moci. Zkušenosti z třídních bojů let 1905/7 podstatně přispěly k ideologickému i politickému vyhraňování dělnického hnutí (viz článek Světová oslava revoluce v „Rovnosti“, 20. ledna 1906).Demonstrace v Brně 1907: Roku 1907 byla jako důsledek revolučního boje lidových mas uzákoněna volební reforma. V prvních všeobecných volbách získala rakouská sociální demokracie přes milion hlasů, česká sociální demokracie se stala nejsilnější politickou stranou v českých zemích. Záporným důsledkem tohoto významného vítězství bylo jeho nesprávné hodnocení: V době nástupu reformismu a revizionismu převládly plně názory o výlučné možnosti nerevolučního, klidného přechodu od kapitalismu k socialismu. Tyto názory hlásané II. internacionálou převládly i v rakouské a české sociální demokracii, které se staly reformistickými stranami. Reformismus a revizionismus tlumil revoluční boj a odhodlání proletariátu, odváděl jej od revoluční akce, vedl ke zradě zájmů proletariátu.a) Lidový dům v Praze (přibližně v době tzv. Pražské konference 1912). b) Síň, v níž zasedala bolševická konference r. 1912: Boj o revoluční výklad marxismu a jeho rozvinutí v podmínkách imperialismu vedli zatím nejúspěšněji ruští bolševici s Leninem v čele. Ideové a politické distancování od menševismu dovršili ustavením samostatné revoluční marxistické strany. V tomto vývoji měla zásadní význam tajná bolševická konference, která se uskutečnila roku 1912 v Praze v Lidovém domě za osobní účasti V. I. Lenina. Zůstává faktem, že česká sociální demokracie pomohla ruské sociální demokracii tuto konferenci uspořádat. V této době ovšem ještě ani nejuvědomělejší socialisté u nás neměli jasno o podstatě sporu mezi ruskými sociálními demokraty.Stávka v Kopřivnické vagónce v roce 1912: Vývoj stále zřetelněji obnažoval vnitřní rozpory rakouského imperialismu. Válečné přípravy, horečné zbrojení vedou k novému vystupňování třídního boje. Významnými dělnickými akcemi byly např. protidrahotní demonstrace na Kladensku, velký ohlas mezi dělnictvem měla stávka v Kopřivnické vagónce v roce 1912, která trvala celých pět měsíců. Ani nový rozmach stávkového hnutí nepoučil a neovlivnil oportunní politiku vedení sociální demokracie.Bojiště první světové války: Roku 1914 dozrály rozpory imperialismu ve světovém měřítku. Imperialismus přinesl lidstvu a především pracujícím třídám nové nezměrné utrpení. Boj imperialistických monopolů vedl ke světové válce 1914–1918. Válka se stala i zatěžkávací zkouškou vyspělosti dělnického hnutí. Sociální demokracie všech imperialistických zemí zrazuje internacionalismus, dělnickou třídu, zapomíná na protiimperialistické manifesty z posledních předválečných let (Basilej 1912!) a staví se na stranu svých buržoazních vlád. Druhá internacionála se prakticky rozpadla, oportunismus a šovinismus přerostl v otevřenou zradu proletariátu, zradu socialistického internacionalismu, zradu revoluce. Též sociální demokraté válčících zemí hlasují pro válečné úvěry a v Rakousku mají „čisté ruce“ jenom proto, že zde k tomuto hlasování nedošlo. Stavějí se na stanovisko „obrany vlasti“. Kromě čestných výjimek jednotlivců a socialistických skupin jsou proti válce pouze ruští bolševici. (V Rakousku k hlasování nedošlo, protože nebyla svolána říšská rada).Děti v muniční továrně: Hlavní tíži válečného břemene nesl na svých bedrech pracující lid. Válka vyvolala těžké poruchy i v hospodářství našich zemí. Závody byly vesměs přeorientovány na výrobu zbraní, vojenské výzbroje a výstroje. Nedostatek pracovních sil vedl k novému vykořisťování práce žen a dětí, které se staly hlavními pracovními silami v muničních továrnách.Děti ve frontě na polévku: Válka znamenala prudký útok na životní úroveň pracujících tříd. Zatímco zisky buržoazie z válečných dodávek rostly, nejširším masám přinesla válka utrpení a strádání. Většina potravin byla dodávána na frontu, zásobování civilního obyvatelstva bylo vážně ohroženo přednostními vojenskými transporty. Byl zaveden systém přídělového hospodářství, avšak ani ten nedokázal zabránit katastrofálnímu nedostatku nejzákladnějších potravin, jako mléka, mouky, masa, cukru. Před obchody se začaly tvořit nekonečné fronty žen a dětí, čekajících mnohdy celou noc marně na bochník chleba, kousek koňského masa či pár brambor. Rozbujel se černý trh a lichva. Nebylo čím topit, nemocnice byly přeplněny, úmrtnost, zejména dětská, dosahovala nejvyššího stupně. Zároveň sílil i politický a národnostní útisk a německá i maďarská buržoazie začaly chápat válku jako vyhlazovací tažení proti oběma našim národům. Politická perzekuce, germanizace a maďarizace vyvrcholily.Výprava na brambory: Válka znamenala prudký útok na životní úroveň pracujících tříd. Zatímco zisky buržoazie z válečných dodávek rostly, nejširším masám přinesla válka utrpení a strádání. Většina potravin byla dodávána na frontu, zásobování civilního obyvatelstva bylo vážně ohroženo přednostními vojenskými transporty. Byl zaveden systém přídělového hospodářství, avšak ani ten nedokázal zabránit katastrofálnímu nedostatku nejzákladnějších potravin, jako mléka, mouky, masa, cukru. Před obchody se začaly tvořit nekonečné fronty žen a dětí, čekajících mnohdy celou noc marně na bochník chleba, kousek koňského masa či pár brambor. Rozbujel se černý trh a lichva. Nebylo čím topit, nemocnice byly přeplněny, úmrtnost, zejména dětská, dosahovala nejvyššího stupně. Zároveň sílil i politický a národnostní útisk a německá i maďarská buržoazie začaly chápat válku jako vyhlazovací tažení proti oběma našim národům. Politická perzekuce, germanizace a maďarizace vyvrcholily.Prostějov, duben 1917: Dělnické hnutí v Rakousku-Uhersku se za války vyvíjí vlastně živelně a neorganizovaně. Sociálně demokratická strana v důsledku své nesprávné politiky vůči válce, nesprávné politiky v národnostní otázce, v důsledku svého reformismu a oportunismu přestala být vedoucí politickou silou dělnického hnutí. Činnost stranických organizací byla od počátku války fakticky zastavena, sociální demokracie se rozešla s programem: Sejdeme se po válce. Dělnická třída se ocitá bez politického vedení. Sama si hledá vlastní třídní, revoluční cestu proti válce, cestu k národní i sociální svobodě. Vymyká se i ideově oportunnímu vedení pravicových předáků. Hladové bouře a demonstrace trvají již od konce roku 1915. Plzeň, Ostrava, Praha, Vítkovice, Prostějov. (Dne 27. dubna padlo v boji za dělnická a lidská práva 23 dělnických životů v Prostějově).Stávka v plzeňské Škodovce v létě 1917: Pád carismu a program ruské revoluce z února 1917 – mír, chléb, svoboda – staly se mocnou vzpruhou revolučního boje i našeho proletariátu. Vlna stávek, protiválečných demonstrací a ozbrojených srážek dosahuje vrcholu. Avšak dělnická třída bez revoluční strany v čele nemohla zaujmout k válce důsledně revoluční stanovisko. Odpor proti válce a národně osvobozenecký zápas nejčastěji spojovala s podporou protirakouského, ale rovněž imperialistického tábora. Celé jednotky českých a slovenských chlapců, dělníků, rolníků, studentů, přebíhaly na stranu dohodových armád, aby mohly bojovat proti Rakousku-Uhersku. Válka sama však pomáhá překonávat vliv buržoazního nacionalismu. Sbratřování, k němuž dochází na frontách mezi vojáky nepřátelských armád, stává se vysokou politickou školou internacionalismu.a) Útok na Zimní palác. b) Dělnický deník z 10. listopadu 1917: Světová válka vystupňovala na nejkrajnější míru všechny rozpory imperialismu a přiblížila revoluční krizi v řadě zemí, především v nejslabším článku světového imperialismu, v Rusku. Imperialismus tak přivedl lidstvo nejen k neudržitelnému zostření společenských rozporů, jejichž vyvrcholením byla světová válka, ale zároveň k pozitivnímu překonání těchto rozporů, k socialistické revoluci. Říjen 1917 zahájil novou, světlejší stránku lidských dějin, éru svobodné komunistické společnosti. Fronta imperialismu byla prolomena na dvou místech: na úseku národně osvobozeneckého boje i na úseku boje mezinárodního proletariátu. Světová socialistická revoluce nastoupila vítězný pochod. Říjnová revoluce uvedla do pohybu milionové masy a ukázala jim svým příkladem a svými zkušenostmi cestu. Kapitalismus vstoupil do stadia všeobecné krize a svět se rozpadl na dva společenské systémy. Tyto události měly pochopitelně zásadní význam pro dělnické hnutí všech zemí světa, tím větší na dělnické hnutí země, která se octla přímo u ohniska revoluční krize. Vítězství Říjnové revoluce vyvolalo v Rakousku-Uhersku nový revoluční rozmach a vytvořilo i podmínky pro překonání vnitřní krize sociálně demokratického hnutí.V. I. Lenin: Říjen znamenal první praktické seznámení naší dělnické třídy s bolševickým hnutím a s myšlenkami Leninovými. Říjen a leninismus vyvedly dělnické hnutí ze stagnace, z ideologických zmatků reformismu, revizionismu a oportunismu, urychlily revoluční krizi v mezinárodním dělnickém hnutí. Rozhodný úspěch Října potvrdil správnost základních myšlenek vědeckého socialismu, správnost učení o třídním boji, socialistické revoluci a diktatuře proletariátu. Leninismus, který je tvořivým rozvinutím Marxova a Engelsova učení v nových podmínkách, stal se vlastní ideovou a teoretickou základnou pro novou fázi boje revolučního proletariátu, vykořisťovaných mas i utlačovaných národů proti imperialismu. Bolševická strana vedená Leninem se stala ideovou vůdčí silou mezinárodního revolučního proletariátu, revolučně socialistického a později komunistického hnutí. Všechny Leninovy názory nebyly sice dostatečně známy ani mezi levicovými, důsledně proletářskými představiteli sociální demokracie (např. myšlenka o vedoucí úloze dělnické třídy v demokratické revoluci, nebo myšlenka, že buržoazně demokratická revoluce může přerůst v revoluci socialistickou). Avšak proces diferenciace v dělnickém hnutí, který nakonec vedl k formování sociálně demokratické levice a k vytvoření komunistické strany, byl zahájen.Lednová generální stávka v Praze; Staroměstské náměstí 22. ledna 1918: Mohutným ohlasem Října u nás (a vlastně v celém Rakousko-Uhersku) byla lednová generální stávka v roce 1918. „Ruští dělníci a vojáci bojovali nejostřejšími zbraněmi třídního boje .... nejen za svou vlastní svobodu – nikoli! Prolévali svou krev za osvobození všech národů světa od běd války a od jha kapitalismu! Dělníci ostatních zemí se musí semknout kolem rudého praporu ruské revoluce!“ výmluvně hlásá text letáku, vydaného v lednu 1918 levými sociálními demokraty v Rakousku. Říjnová revoluce se stala spolehlivým vůdcem revolučního dělnictva.Lednová generální stávka na Kladně (19. leden 1918): Stávka, která byla vyvolána snížením přídělu mouky na polovinu, zachvátila prakticky celé Rakousko. V mohutných masových demonstracích však vyslovovali revoltující dělníci již zřetelně požadavky politické. Žádali okamžité uzavření míru, demisi vlády, propuštění politických vězňů, vyzývali k ustavení dělnických rad. V druhé polovině ledna se k tomuto hnutí připojilo Brno, Kladno, Ostrava a další místa. V Praze stávkovalo 22. ledna 1918 na 150 000 dělníků, demonstrace na Staroměstském náměstí se zúčastnilo 60 000 lidí. Tábory lidu byly svolány též v Plzni, Ostravě, Brně, Mladé Boleslavi, na Kladně a v dalších místech. Jejich ústřední myšlenkou byl mír a demokratická práva. Stávka otřásla základy monarchie. Dosáhla takových rozměrů a takového charakteru, že vznikla reálná možnost svrhnout monarchii. Avšak vedení rakouské i české sociální demokracie se postavilo proti revolučnímu proletariátu a umožnilo vládě stávku vojensky potlačit. Stávka byla vlastně posledním společným vystoupením dělnické třídy Rakousko-Uherska bez rozdílu národností. Říjnová revoluce měla ve světě silný ohlas. Byly to především země a národy, zatažené do imperialistické války, které nyní zasáhla revoluční vlna Října. V jednotlivých zemích ji urychlily i sociální rozpory a národnostní útisk, světovou válkou maximálně vyhrocené. Dělnické stávky a hladové bouře, protiválečné demonstrace, vzpoury a povstání v imperialistických armádách rozkládaly zázemí i fronty.První máj roku 1918 v Praze /1/: Standarta v čele triumfálního prvomájového průvodu Prahou z roku 1918, který se už vláda neodvážila zakázat, je výmluvným důkazem smýšlení českého dělnictva a lidových mas. Mohutné demonstrace (v Praze se konaly čtyři velké tábory) se zúčastnilo 100 000 lidí.První máj roku 1918 v Praze /2/: „Zavazujeme se proto všichni pracovat k tomu, abychom dobytím politické moci pro nemajetné v příštím státě českém prosadili vyvlastnění soukromokapitalistického majetku výrobních prostředků, v prvé řadě kapitalisticky řízených velkých podniků průmyslových, dopravních, bankovních a velkých statků agrárních, a tím abychom docílili převodu vlastnictví z rukou malé menšiny privilegovaných do oprávněných rukou širokých vrstev pracujících“, konstatuje se v přijaté rezoluci.První máj roku 1918 v Praze /3/: Revoluční dělnictvo usiluje nejen o samostatný stát, ale i o jeho socialistický charakter, o politickou moc dělnické třídy, zatím co sociálně demokratičtí vůdcové nepovažovali situaci zralou nejen pro socialistickou revoluci, ale nepomýšleli vlastně ani na revoluci národní a demokratickou. Buď stáli na stanovisku prorakouském, a pokud ne, byli proti samostatnému vystoupení dělnické třídy v každém případě, přenechávajíc politickou aktivitu i v národnostním ohledu buržoazii.První máj roku 1918 v Liptovském Mikuláši: Májovou demonstrací v Liptovském Mikuláši se přihlásila slovenská dělnická třída k boji za jednotný stát Čechů a Slováků. V přijaté rezoluci zároveň vyslovila rozhodný požadavek sebeurčení Slováků po boku Čechů. Když v druhé polovině června zahájil uherský proletariát všeobecnou stávku, zapojilo se do ní dělnictvo téměř všech průmyslových měst Slovenska.Revoluční námořníci v Boce Kotorské v únoru 1918: Revoluční náladu mas a revoluční situaci dotvrzuje řada revolt a vzpour v armádě Rakousko-Uherska v průběhu roku 1918. Jsou svědectvím přímého dosahu Října. V jejich čele stáli obvykle vojáci, kteří se vrátili z ruského zajetí a s revolučním odhodláním usilovali o proměnu imperialistické války ve válku občanskou, v revoluci. Boka Kotorská, Šumperk, Rimavská Sobota, Trenčín, Bratislava, Lučenec, Rumburk, Kragujevac – jsou přímým ohlasem leninských výzev Října. Všechny tyto vojenské vzpoury byly však rychle a krutě potlačeny. Postrádaly jako celý revoluční boj proti Rakousko-Uhersku a proti válce pevné vedení. Probíhaly živelně, nebyly navzájem koordinovány a jako celek se neopíraly o revoluční vystoupení proletariátu a revolučních mas v zázemí. Citelně ale přispěly k oslabení rakouské armády, jejíž rozklad dovršily, ohrozily základ politické moci monarchie a připravily příznivé podmínky pro vítězství revoluce z října 1918.Poprava účastníků povstání v Rumburku v květnu 1918: Cíl těchto revolučních vystoupení vyjadřuje nejstručněji výrok Jana Nohy, vůdce vzpoury plzeňského 7. střeleckého pluku v Rumburku: „Revolucí způsobiti konec války!“.Českoslovenští rudoarmějci v Sovětském Rusku: Nejvyšší stupeň politické zralosti prokázal český a slovenský proletariát svým přímým podílem na Říjnové revoluci. Z českých a slovenských zajatců v Rusku se za revoluce formovaly oddíly Rudé armády. Po boku ruského proletariátu bojovalo na 10 000 Čechů a Slováků. Na sjezdu v květnu 1918 v Moskvě se z politicky nejvyspělejších příslušníků sociální demokracie ustavila Československá komunistická strana v Rusku. Sjezd vyzval český a slovenský proletariát k boji za československou socialistickou republiku jako součást evropské socialistické federace. Českoslovenští rudoarmějci bojovali na všech bojištích občanské války a intervence. Odčinili tak zneužití čsl. legií k boji proti sovětské moci v zájmu imperialistických sil a vyjádřili tak skutečné smýšlení českého a slovenského proletariátu.a) Provolání Socialistické rady k 14. říjnu 1918. b) Bohumír Šmeral: V Rakousko-Uhersku zatím dozrávala revoluční situace. Ukončení války, svržení monarchie a vojensko byrokratické diktatury nastolené za války, osvobozování utlačovaných národů – to byl program buržoazně demokratické a národní revoluce z října 1918. Hlavní hybnou silou revoluce byl proletariát podporovaný (např. ve vojenských vzpourách) rolnictvem a zradikalizovanými vrstvami maloburžoazie a inteligence. Přestože existovaly objektivní podmínky pro uplatnění vedoucí úlohy dělnické třídy v této revoluci a pro její přerůstání v socialistickou, podařilo se buržoazii (především díky oportunistickému vedení sociální demokracie, které začíná politicky opět aktivizovat) uchvátit vedoucí pozice a získat hegemonii v národně osvobozeneckém hnutí. Důsledkem toho bylo např. vytvoření Národního výboru československého v červenci 1918. Pod revolučním tlakem mas byla v září 1918 ustavena v Praze sice též Socialistická rada a to ze zástupců sociálních demokratů, českých socialistů a skupiny anarchokomunistů. Podléhala sice oportunistickému vedení sociální demokracie a jeho prostřednictvím buržoaznímu Národnímu výboru, avšak existovalo v ní již uvědomělé socialistické jádro. Členem akčního výboru Socialistické rady byl i Bohumír Šmeral, který se za války stal ve svých názorech dosti závislým na rakouském směru sociální demokracie. Socialistická rada se však nakonec nestala ani protiváhou Národního výboru a orgánem samostatné politiky dělnické třídy, jak o to usilovaly třídně uvědomělé skupiny v sociální demokracii i mimo ni. Revoluční představitelé proletariátu zůstali v menšině a jejich akce byly blokovány.Čtrnáctý říjen 1918 v Praze: Boj dělnické třídy a lidových mas proti válce, za národní a sociální svobodu vyvrcholil generální stávkou 14. října 1918, kterou připravila Socialistická rada na protest proti vývozu potravin z českých zemí do Rakouska. Akční výbor Rady vydal provolání, v němž se proklamovala samostatná socialistická republika. O tuto proklamaci byl sveden v Socialistické radě boj. Zatím co se v Praze podařilo zabránit demonstracím vojenským obsazením města, v řadě velkých mimopražských demonstrací byl již ve dnech 14. a 15. října 1918 vyhlášen československý stát.Říjnová generální stávka v Ostravě (15. října 1918): Jednou z těchto demonstrací bylo i shromáždění v Moravské Ostravě. Rozhodné vystoupení dělnictva a jeho aktivita v událostech 14. října přiměly vedení sociální demokracie, aby se distancovalo od činnosti akčního výboru Socialistické rady a přimělo ji k uznání svrchovanosti Národního výboru. To byly praktické důsledky již předválečného oportunismu a reformismu. Akční výbor Socialistické rady byl rozpuštěn a B. Šmeral byl stranou z Rady odvolán. Strach z revolučního vystoupení proletariátu vedl reformistické předáky sociální demokracie k těsné spolupráci s buržoazními činiteli i s rakouskými státními orgány, jejichž cílem i skutečným výsledkem bylo pokojné předání moci do rukou české buržoazie pod dojmem vojensko-politické situace a nového vystoupení lidových mas 28. října 1918. Dne 30. října 1918 se v Martině ustavuje Slovenská národní rada, rovněž ovládaná buržoazií a přihlašuje se deklarací slovenského národa k tvořícímu se československému státu. Den 28. října 1918 se stal historickým mezníkem, národní a demokratická revoluce zvítězila. Avšak zatím co lid politicky bojoval, buržoazie převzala moc a republika se stala buržoazním státem.Demonstrace proti drahotě, lichvě, černému trhu na Kladně v květnu 1919: Národní a demokratická revoluce v říjnu 1918 nemohla v podstatě uspokojit základní požadavky proletariátu a lidových mas. Mohla být pouze základnou pro další vývoj revoluce, pro její přerůstání v revoluci socialistickou. Na tyto úkoly organizačně nepevná, ideově nevyhraněná, za války zkompromitovaná sociální demokracie naprosto nemohla stačit. Pokračovala ve své oportunistické politické linii spolupráce s buržoazií, dělila se s ní o moc, dokonce jí více méně dobrovolně přenechala politické vedení. Československá republika byla budována jako buržoazní stát a jako kapitalistická společnost. Bouřlivé protidrahotní demonstrace v Praze a na Kladně i v dalších městech v roce 1919 byly projevem existujících a stále narůstajících sociálních a třídních rozporů ve svobodném státě.Béla Kún při projevu v Košicích v červnu 1919: Po rozhodném vystoupení dělnické třídy a lidových mas ve dnech 14. a 28. října 1918 dosáhla revoluční aktivita proletariátu vrcholu v červnu roku 1919, a to na Slovensku. Na jaře 1919 se zvedla pod ideovým vlivem Října nová mohutná revoluční vlna v celé střední Evropě. V této době již revoluční hnutí mas přerostlo v některých zemích v socialistickou revoluci. Tak v březnu 1919 vznikla Maďarská republika rad, v dubnu byla republika rad ustavena v Bavorsku. Pro světový imperialismus byla maďarská revoluce příliš nebezpečná, byla příznakem postupu světové socialistické revoluce. Proto imperialistické velmoci své intervenční tažení proti Sovětskému Rusku rozšířily také proti Maďarské komuně. Intervence se zúčastnilo přes silný odpor dělnictva i Československo. Intervenční vojska však propadla revolučnímu rozkladu, maďarská Rudá armáda osvobodila v několika dnech nejen Maďarsko, ale obsadila i velkou část jihovýchodního Slovenska. Slovenský revoluční proletariát vyhlásil v souvislosti s vývojem socialistické revoluce v Maďarsku v Prešově a v Košicích Slovenskou republiku rad. Byl to první pokus nastolit diktaturu proletariátu na našem území. Sídlem slovenské revoluční vlády se staly Košice. Na organizování Slovenské republiky rad se významně podíleli i čeští revoluční socialisté. Tak v čele revoluční vlády stál český komunista Václav Janoušek.Leták Ústřední dělnické rady na Kladně dělnictvu plzeňské Škodovky z roku 1920: Přestože volby do obecních zastupitelstev v roce 1919 znovu potvrdily rozhodující postavení sociálně demokratické strany v zemi, pravicové vedení se dobrovolně dále dělilo o moc s buržoazií a otevřeně opouštělo pozice dělnické třídy. Vytvořením koaliční vlády za Tuzarova předsednictví dosáhl oportunismus sociální demokracie vrcholu. Sociální demokraté sami vládnout nechtěli a buržoazie sama vládnout nemohla, musela ještě ustupovat revolučnímu tlaku mas. Tato politika se stala terčem stále ostřejší kritiky zdola. Zejména rok 1920 přinesl nový rozmach revolučního hnutí dělnických rad. Iniciativa vycházela z Kladna (únor 1920). Mezi první akce tohoto hnutí patří aktivní vystoupení na obranu Sovětského Ruska proti intervenci. Dělnictvo žádá též uskutečnění slibu z roku 1918. Kladenský proletariát podává vládě ultimatum, žádající socializaci.Zasedání XIII. sjezdu Čsl. sociální demokracie v Obecním domě v Praze v září 1920: Třídně uvědomělá část československého proletariátu přechází do protiútoku již od počátku roku 1919. Kolem nového listu „Sociální demokrat“ se formuje levá opozice. K levici se přihlásila i kladenská „Svoboda“, ostravský „Dělnický deník“, brněnská „Rovnost“. Významným činitelem v šíření komunistických myšlenek se stal anarchokomunistický „Červen“, redigovaný S. K. Neumannem. Pro upevnění levicových směrů a vznikajících komunistických stran ve světě mělo zásadní význam vytvoření Komunistické internacionály v Moskvě v březnu 1919. Levá opozice v české sociální demokracii vystupuje na podzim 1919 zásadním prohlášením, v němž kritizuje politiku vedení, žádá samostatnou politiku a socializaci. Otevřeně se hlásí k zásadě diktatury proletariátu k III. internacionále. V socialistické revoluci a diktatuře proletariátu vidí záruku existence svobodného československého státu. Silné pozice získala levice na Slovensku. Na stranu levice přechází i revoluční inteligence Zdeněk Nejedlý, S. K. Neumann, Ivan Olbracht, Josef Hora, Jiří Wolker, Vítězslav Nezval, Fraňo Kráľ, Petr Jilemnický, E. E. Kisch aj. Dne 21. září vyšlo první číslo „Rudého práva“ jako orgán levých sociálních demokratů. Významným posílením levice bylo hnutí socialistické mládeže, která se bez rozdílu národnostní ve své obrovské většině přihlásila ke komunistickým zásadám. Přes odpor a intriky pravice se koncem září konal v Obecním domě v Praze XIII. sjezd Československé sociální demokracie, již levicově orientovaný (320 ze 400 zvolených delegátů), který odsoudil politiku pravicového vedení strany, vyslovil souhlas se zásadami Komunistické internacionály, založené v Moskvě v roce 1919, a ustavil samostatnou levicovou sociálně demokratickou stranu. Zvolené vedení převzalo sídlo ústředí strany – Lidový dům a tiskárnu. V čele levice stanul Bohumír Šmeral, Antonín Zápotocký a Josef Haken.a) Boj o Lidový dům v Praze, prosinec 1920. b) Plakátovaná prohlášení sociálně demokratické levice k situaci v prosinci 1920: Bojem o Lidový dům z 9. prosince 1920 vyvrcholila krize a rozkol našeho sociálně demokratického hnutí. Reformističtí předáci neváhali v úsilí likvidovat marxistickou levici a revoluční snahy proletariátu použít buržoazního státního aparátu: policie a vojsko po několikahodinovém boji s dělnickými obránci obsazuje Lidový dům. Úřednická vláda, jíž Tuzar rafinovaně uvolnil místo demisí již v září 1920, vedená starým rakouským byrokratem Černým, má volnou ruku. Generální stávka, kterou odpovědělo dělnictvo na tento útok, mění se v revoluční akci. Revoluční výbory a dělnické rady přejímají továrny a velkostatky, v řadě míst dočasně přechází i moc do jejich rukou. Teprve 15. prosince byl pomocí krajních prostředků (stanné právo, vojsko střelba do stávkujících) zlomen odpor. Zrada pravicové sociální demokracie umožnila buržoazii vyprovokovat třídní srážku a rozhodnout jasně otázku moci.Úřední vyhlášky stanného práva z 12. a 13. prosince 1920: Prosinec 1920 představuje politický, ideový i morální krach sociální demokracie. Komunistická internacionála se obrátila k mezinárodnímu proletariátu s provoláním, v němž se pravilo: „Obracíme se na dělníky celého světa a říkáme jim: události české nemohou být poučnějšími. Je to zvláštní poučení dané dějinami dělníkům celého světa, aby se jim ukázalo, co je Druhá internacionála a kam došli páni sociální demokrati.“ Nejcennější zkušeností z prosincové generální stávky bylo poznání, že k dalšímu boji s buržoazií a k vítězství nad ní je zapotřebí nové, revoluční dělnické strany, která bude schopna vést proletariát k socialistické revoluci, k dobytí politické moci a výstavbě socialistické společnosti rozhodně a nekompromisně.Demonstrace nezaměstnaných: Před československou dělnickou třídou zůstala otevřena perspektiva revolučního boje. Jakkoliv byla krize, která zasáhla dělnické hnutí hluboká a vážná, byla to perspektiva reálná a optimistická. Bojem o vytvoření Komunistické strany, která vznikla již v příštím roce (1921) jako výsledek revolučního boje proletariátu, jako výsledek zkušenosti našeho i mezinárodního dělnického hnutí, vstoupilo socialistické dělnické hnutí do nové, závěrečné a rozhodující fáze.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleDělnické hnutí v našich zemích do vzniku KSČ II. DílVýrobceDPrahaRok1963Délka48 okénekAutor textuBoháč Lubomír Ph.Dr.PředlohaCJLITOznačení6372Další diafilmy výrobceŽivot a revoluční činnost V.I.Lenina 4. dílBoj proti hluku v životním prostředíJeseníky, Oderské vrchy a Drahanská vysočinaIndonésie