České moderní sochařstvíProcházíme-li ve zbraslavském barokním zámku a v jeho parku sbírkou českého moderního sochařství, brzy si uvědomujeme několik základních rysů, které jsou pro ně příznačné. Na prvním místě jeho ideovost a společenský dosah. Stálá souvislost mezi uměleckou tvorbou a životem zanechala v něm hlubokou stopu. Odtud jeho pevná myšlenková základna, jeho soustředění na národní a sociální problémy. Za druhé — jeho vážný lyrismus, který podmiňuje jeho citovou sdělnost. A konečně jeho realismus, chápaný v celé šíři výrazových prostředků a možností. To všechno spoluvytváří do značné míry národní charakter českého moderního sochařství. Základy k němu položil svým dílem Josef Václav Myslbek. Velikost jeho uměleckého činu byla podmíněna mimořádným umělcovým talentem, avšak i příznivým osudem, který mu dovolil plně jej rozvinout. V tom je rozdíl mezi Václavem Levým a jeho geniálním žákem. Myslbek nestál osamocen. Byl příslušníkem generace Národního divadla. Tato generace měla inspirující a vyhraněný program, ale také nejkrásnější příležitost jej realizovat ve společném díle, které zatím zůstalo svým významem u nás bez obdoby. Snad nikde jinde nemá neorenesance tak oprávněné a výstižné označení vzhledem k svému obsahu jako právě v českém výtvarném umění. Znamenala doslova jeho nový rozkvět a potvrzení jeho osobitosti v soutěži s hodnotami umění evropského.Z nejstarších příslušníků této generace je Bohuslav Schnirch. Od něho je převážná část sochařské výzdoby Národního divadla; štít nad proscéniem s alegorickou postavou Čechie, plastická dekorace vnitřních prostor, Múzy a socha Apollóna na atice průčelí i obě trigy, řízené vozatajkou Niké /bohyně vítězství/, na vrcholcích jeho nárožních pylonů. Schnirchovy práce jsou v dokonalém souladu se Zítkovou architekturou; logicky zapadají do jejího tvarosloví a mnohdy je i přímo dotvářejí. Trigy byly osazeny teprve roku 1911, tedy deset let po autorově smrti. Na definitivních modelech pracovali už sochaři mladší generace, Halman, Rous a Šaloun, kteří přehodnotili méně plastické, popisnější a vcelku akademičtější návrhy Schnirchovy. Trigy jsou svědectvím jeho talentu, který se však dal často spoutat požadavkem slohové čistoty a řemeslné dokonalosti.+51Je-li Bohuslav Schnirch z hlediska dějin umění sochařem pasivního výtvarného charakteru, je Josef Václav Myslbek umělcem veskrze průbojným. Zživotnil kosmopolitní neorenesanci osobitě zabarveným realismem a přetvořil ji v duchu a podle představ umění národního. Ne nadarmo se v jedné části svého díla tak jednoznačně přihlásil k odkazu Josefa Mánesa. Myslbekova „Hudba“ dokončená r. 1912 uzavřela a dovršila ideovou a slohovou epochu umění generace Národního divadla. Myslbek na ní pracoval dvacet let. Vytvořil za tu dobu celkem osmadvacet studií; zachovala se jich nepatrná část. Od počátku své práce, od r. 1892, sledoval dvě ústřední myšlenky. Alegorizovat vznik hudby — historicky odvozovaný z napodobení zvuků přírody — a to v závislosti na literární předloze Julia Zeyera; k ní se vážou dvě dochované studie dívky přimknuté ke stromu, hrající ve struny napjaté mezi větvemi. Později od ní ustoupil a vrátil se k vlastní myšlence „polibku zasvěcení“. Je to idea niternější, psychologicky pravdivá. Vztahuje se na okamžik citového rozechvění a duchovního povznesení, jaké z umění působí toliko hudba. Definitivní socha, která ji zpodobuje, vyrostla „ze srdce, duše a nadšení“, podle Myslbeka „jediných a pravých zdrojů umění“. Jeho „Hudba“, slavnostní a podmanivá jako tóny Smetanovy „Libuše“ a „Vyšehradu“, je umístěna ve foyeru Národního divadla. Vedle čtyř sousoší z Palackého mostu reprezentuje onu větev Myslbekova díla, v níž se organicky prolíná neorenesance s cítěním romantika odchovaného jako převážná část jeho generace idejemi národního obrození a uměním Josefa Mánesa.V druhé části Myslbekovy tvorby převládl realismus, zpočátku ještě silně prostoupený klasicizujícími prvky, odvozenými střídavě z empiru, antiky a renesance. V mnohém podepřely jeho vlastní umělecký názor; jeho harmoničnost, vážnost, plastickou mohutnost a velkorysost. Tyto vlastnosti tvoří základy Myslbekova monumentálního realismu. Nejúčinněji je rozvinul v pomníku sv. Václava, v soše Riegrově, v klečící postavě kardinála. Do značné míry však i ve stěžejních podobiznách jako v portrétu J. J. Kollára /1894/. Myslbek zpodobil podmanivou hercovu tvář; nepřestal však na tom. Vyzvedl i lidskou důstojnost a společenský význam modelu. A právě v tom, že dovedl postihnout a spojit jedinečné s obecným, dal svému dílu velikost a univerzálnost. Na těchto dvou ojedinělých ukázkách z Myslbekovy bohaté tvorby, určených shodně k výzdobě foyeru Národního divadla, jsou dobře patrné obě hlavní tendence jeho umění. Je syntézou viděné skutečnosti, idejí a inspirujících zdrojů českého a světového sochařství 19. století, antiky a renesance. Byly přetaveny Myslbekovým géniem v novou realitu jeho umění. Vyrovnávali se s ním postupně mnozí z vedoucích sochařů první poloviny dvacátého století, zejména jeho přímí žáci.Obdobně jako starší Bohuslav Schnirch je dnes Myslbekem zastíněn i mladší Josef Mauder. R. 1892 v době, kdy začal Myslbek modelovat „Hudbu“, vznikl Maudrův návrh kenotafu pro Vyšehradský Slavín. Ze srovnání obou plastik vystoupí rozdíl jejich umění. Také u Myslbeka najdeme mnohé kompoziční a formové prvky nemyslitelné bez současného francouzského akademického umění. V Maudrových alegoriích však elegance a půvab často převládají. V pamětní desce malíře Jaroslava Čermáka a v „Geniovi“ z vyšehradského Slavína vytvořil Josef Mauder vlastní ženský typ, obohacující české neorenesanční sochařství o novou hodnotu. V polovině devadesátých let se neorenesance už vyžívá. Spojena s ideály národního obrození byla po určitou dobu progresívní silou v českém výtvarném umění. Později zplaněla a jen v několika Myslbekových dílech, například v „Hudbě“, vydala ještě před první světovou válkou opožděný květ. Mladí sochaři se kolem r. 1900 postavili proti jejímu přežívání a o něco později dočasně i proti Myslbekovi, vytýkajíce mu idealizování přírody a života. Myšlenkově na ně tehdy nejvíce působili Auguste Rodin, Eduard Munch a Henrik Ibsen, revolucionáři v sochařství, malbě a dramatu, kteří se zaměřili na odvážnou dušezpytnou analýzu moderního člověka. Tato těsná souvislost plastiky s malířstvím a literaturou je jedním z nejtypičtějších znaků dobového projevu kolem r. 1900. Je v Evropě různě nazýván „novým uměním“, modernou, nebo secesí. Označení je třeba vztahovat více na jeho obsahovou než ryze formovou stránku. Zahrnujeme pod ně obvykle všechna dobová díla, která bychom podle převažujících vnějších znaků mohli také označit za naturalistická, symbolická, impresionistická, nebo v užším slova smyslu „secesní“, tj. přebujele dekorativní. Vždyť mimo analogii v obsahu a náladě je navzájem často jen povrchně připodobňuje světelná malebná modelace.Podstatný vliv malby a literatury na formování tehdejšího sochařství si můžeme doložit hned u prvního a také nejtypičtějšího představitele „moderny“, na Františkovi Bílkovi. Školením malíř a grafik, vytvořil značnou část svého díla v těsné závislosti na literární předloze, jako skupinu „Slepci“, inspirovanou básní Otakara Březiny. Tento úzký Bílkův vztah k literatuře dokládají citáty z bible a doprovodné nápisy. Často tvoří text organickou součást jeho reliéfů a dřevorytů. Autorovo kresebné cítění je patrné i v pojetí plastického tvaru, zejména v opracování povrchu. Na Bílkových plastikách působí skutečné anebo napodobené vrypy dláta obdobně jako šrafování rydla na jeho grafických listech. Tato jednostranná technika souvisí s Bílkovým nezájmem o kvality materiálu. Vychází z přesvědčení, že síla umění je v jeho duchovní a mravní náplni. V tomto smyslu je u nás František Bílek jediným pravým symbolistou mezi sochaři.Nepochybně lze podle námětu i některé plastiky Quido Kociána zařadit mezi díla symbolistní. Avšak jejich obsah je odlišný od Bílkových soch, a to i tehdy, když jde shodně o tematiku biblickou. Kociánův „Mrtvý Ábel“ není starozákonní postava; je bez patosu. Žánrový výjev mrtvého pasáčka s osiřelými ovcemi navozuje bolestně neurčitý cit; cit pro svou dobu tak charakteristický: tíživý smutek marnosti a nostalgie „konce století“. Jak nevzpomenout přitom na raná díla Švabinského nebo Preislera. Je v nich příbuzná nálada, tentýž cit.Tyto vnitřní vztahy mezi malbou a plastikou byly i navenek upevňovány jak v kompozici, tak v modelaci sochy. Světlo, obdobně jako v plenérovém malířství, je i pro sochařovu práci rozhodující. Malebným povrchem s otisky prstů a špachtle se dosahovalo v součinnosti se světlem imaginativní zastřenosti a neurčitosti plastických tvarů a jakési splývavé měkkosti jejich přechodů, kterých docílit je jinak výsadou malířova štětce. Proto byl ve zvláštní oblibě poddajný materiál, hlína, alabastr, vosk. Nejdůsledněji v něm rozvinul tuto v podstatě málo sochařskou metodu italský umělec Medardo Rosso. Ovlivnil některé mladé české sochaře, mezi jinými Ladislava Šalouna. Žánrový výjev „Vypuzenci“ jako by se odehrával na divadelní scéně. Pojetí pro Ladislava Šalouna příznačné. Také jeho mnohofigurální pomník Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí je komponován jako vypjatá scéna velkého dramatu.Umění kolem r. 1900 reagovalo citlivě, ale bez výběru na všechny ideové hodnoty. Odtud je udivující rozmanitost v oblasti námětu i zaostření umělců na jeho krajní možnosti. Jen tak se mohlo stát, že v těsné blízkosti vznikla vedle sebe díla dekadentní i sociálně pokroková. Námět pracujícího člověka, více nebo méně naturalistický záběr skutečnosti a přitom do jisté míry autorova kritika společnosti, se u nás poprvé objevil v „Hákování“ Františka Hergessela /určeno pro Národopisnou výstavu r. 1895/. Teprve příslušníci mladší generace jako Vladimír Astl dovedli námět pravdivěji uchopit. Na rozdíl od Šalouna působí Astlova „Žízeň“ prostě a nehledaně; je také životnější. Astl se neodchýlil od Myslbekova jadrně plastického a výrazově střídmého projevu. Přiblížil se tak kritickému realismu.V „Okopávači“ Františka Úprky je sociální ostří námětu otupeno zdůrazněnou dekorativností lidového kroje. Lidopisný žánr se u nás objevil nejdříve v malířství, kde jej umělecky pozvedli Josef a Quido Mánes. V sochařství nastal jeho rozkvět po Národopisné výstavě. Byl pěstován v Myslbekově a hlavně v Suchardově škole. V umění Františka Úprky, který glosoval život slováckého lidu obdobně jako jeho mnohem známější bratr, malíř Joža Úprka, lidopisný žánr vrcholil. Už na začátku dvacátého století byl však do jisté míry anachronismem, i když velmi populárním. Většina mladých umělců se na něho sama dívala jako na národní zvláštnost. Proto při návštěvě Augusta Rodina s ním zajeli na Slovácko, aby jej seznámili s jeho lidem i osobně s Jožou Úprkou.Mezi spoluorganizátory triumfální Rodinovy cesty do Prahy a jeho velkolepé výstavy v novém Kotěrově pavilónu pod Kinskou zahradou byl Josef Mařatka. Nejstarší ze čtveřice Myslbekových žáků, kteří se později sami stali na Akademii a Uměleckoprůmyslové škole v Praze učiteli nových sochařských generací. Na rozdíl od Jana Štursy Mařatka, Kafka a Španiel odešli od Myslbeka do Paříže, kde léta žili v bezprostředním styku s francouzským uměním. Josef Mařatka dokonce jako Rodinův přímý žák. Tento styk měl pro ně rozhodující význam. V soutěži s evropským uměním vyrostli v osobnosti. Nebylo to jistě lehké. Například Mařatka začínal u Rodina znovu. Modeloval ruce a nohy, ženské akty a torza v pohybu. Hybnost je příznačná pro plastiky Rodinovy. Dynamismus výrazu a pohybu, uvolněnost v přednesu — které vštěpoval Mařatkovi Rodin slovy: „Zpívejte víc!“ — jsou v protikladu ke vznešené harmonii a klidu Myslbekových soch. Jak je vidět na Mařatkově „Podobizně Antonína Dvořáka“, bylo i v lidské tváři zvýrazněno uložení a souhra svalstva nadsázkou objemů. Mařatka se nerozpakoval portrét slavného skladatele, určený do foyeru Národního divadla, vymodelovat ze samých „boulí a prohlubní“.Na kontrastu rodinovsky vzrušené modelace a expresi výrazu jsou vytvořeny bronzové skupiny pomníku Františka Palackého od Stanislava Suchardy. V tomto svém největším díle se pokusil o nesnadnou syntézu soudobého uměleckého projevu. Jeho světelně malebné hodnoty rozvinul Sucharda velmi šťastně ve svých lyrických plaketách a v drobném reliéfu vůbec, který se v Evropě i u nás těšil veliké oblibě.Už svým formátem byla plaketa předurčena k výzdobě interiéru; je možno ji zavěsit jako obraz. Někteří sochaři ji přímo tak zamýšleli. Stanislav Sucharda vymodeloval v několika plaketách dokonce jen samotnou krajinu. Reliéf Bohumila Kafky nazvaný „Doba koupele v moři“ je komponován jako širokoúhlý záběr z písečné pláže malých přímořských lázní Onivalu a působí jako zhmotněná malba. Tak jemně jsou odstupňovány prostorové plány, tak neznatelně splývají postavy s okolím. Kafkova rafinovaná modelace, chvějivé světlo na jejích vrcholcích vytvářejí podivuhodnou atmosféru jeho poetického díla.Impresionistickou metodou bylo možné vytvořit nejsubtilnější náladu a vyvolat i dojem okamžiku. „Vrh disku“ Otakara Španiela působí jako momentka. Obdobně jako Mařatka v tanečních studiích Otakar Španiel v sportovních výjevech překonává tíži hmoty a postihuje krásu a sílu pohybu. Námět je zajímavý sám o sobě. Není to klasické téma diskobola, nýbrž záběr z moderního hřiště. Jako Miloš Jiránek v obraze fotbalového zápasu proniká i Otakar Španiel mezi prvními z českých umělců do nové oblasti, dotud výtvarným uměním opomíjené.Do jisté míry to platí i o plastikách zvířat Bohumila Kafky. Neměli jsme předtím sochaře, který by se o ně hlouběji zajímal. Za svého pařížského pobytu se Kafka seznámil s italským sochařem Rembrandtem Bugattim a spolu s ním studoval zvířata v zoologické zahradě. Odtud je také „Srna s mláďaty“, nejpopulárnější Kafkovo dílo. Impresionistická plastika zcela odhmotněná, křehká a umělecky pravdivá jako tušová kresba čínských malířů.Poněkud jiným vývojem prošel největší z této generace Myslbekových žáků, Jan Štursa. Nebyl všestranným uměleckým typem jako například Bohumil Kafka. Tematicky se soustředil na figurální tvorbu, především na ženský akt. Jeho umění je silně smyslové a hluboce lyrické. Velmi záhy nese výraznou pečeť jeho umělecké i lidské osobnosti. V „Melancholickém děvčeti“ jsou linie siluety sedící postavy a dekorativní účes, i gauguinovský typ tváře, ještě secesní. Avšak zároveň je v ní akcentována plastičnost, tak příznačná pro pozdější Štursova díla. „Melancholické děvče“ uzavírá v tomto smyslu rané období umělcovy tvorby, naplněné jako ostatní „mladé umění“ melancholií a smutkem. Současně však předznamenává Štursův další vývoj směrem k senzualismu.O pět let později, r. 1911, začal Štursa pracovat na sousoších pro bývalý Hlávkův most v Praze. Obě díla — „Práce“ a „Humanita“ — /na obrázku je „Práce“/, alegorizovaná nahými těly, jsou oslavou fyzických a duševních lidských vlastností, oslavou života. Toto pojetí plně odpovídá osobnímu názoru umělce a zároveň reprezentuje v české plastice soudobý vitalismus. Robustní stavba, rozložení hmot do prostoru, rotace těl a dynamika pohybu připomenou barokní tvůrčí princip. Lehká stylizace objemů vliv francouzského sochaře E. A. Bourdella. Měl r. 1909 v Praze soubornou výstavu a Janu Štursovi imponoval svou osobností i dílem.S obdobným zaujetím pro krásu ženského těla vytvořil Štursův spolužák Ladislav Kofránek svůj nejzdařilejší akt, „Ženu s kahancem“. Renoirovský typ, antický kahanec i pojetí drapérií způsobily, že dílo je ve výsledném účinu klasicizující, zejména ve srovnání s robustními akty Štursovými, tak osobitě viděnými a plasticky cítěnými. Rozdíl je ovšem už v samé podstatě obou tvůrčích typů, v povahově i umělecky konzervativnějším Kofránkovi a individuálnějším i aktivnějším Štursovi.V době, kdy vznikla „Žena s kahancem“ a byly modelovány první návrhy „Humanity“ a „Práce“, vytvořil Oto Gutfreund „Úzkost“. Její hmota navenek rozložená do větších a menších ploch rotuje vzhůru podle svislé osy. Tento v podstatě barokní princip rotace těla je v jiné obměně v díle Štursově nejviditelnější v jeho „Sulamit Rahu“. To dokládá hlubší souvislost umění obou s domácí tradicí. Gutfreundova „Úzkost“ vyjadřuje nejen osobní pocit úzkosti, ale i neklid celé své doby. Je také v dalších jeho expresívně kubizujících sochách, v „Hamletu“ a „Jobovi“. S kubismem se Gutfreund seznámil v Paříži r. 1909. Byl z prvních evropských sochařů, kteří rozložili objekt do prostoru obdobně jako malíři do plochy. Většina Gutfreundových kubistických soch však má hluboký psychologický podtext, takže jsou současně silně expresívní. K tomuto svému projevu se po válce už nevrátil. Objektivní skutečnost jej přiměla k jeho radikálnímu přehodnocení.Také Štursu válka hodně změnila, i když tato změna nebyla na první pohled tak patrná jako u Gutfreunda. Jeho dílo se během války myšlenkově a citově prohloubilo a v námětu rozšířilo. K nejzávažnějšímu, co v této době udělal, patří socha „Raněný“. Nad hrobem jejího autora a přítele r. 1925 řekl Max Švabinský, že je to skutečný pomník Neznámému vojínu. První skica vznikla r. 1916 po návratu z pole, kde Štursa viděl zabíjet a padat tolik bezejmenných vojáků. Definitivní socha umístěná v bronzovém odlitku v Národním památníku byla dokončena r. 1921. Tělo je zachyceno v okamžiku zhroucení. Natočením trupu a údů dosáhl sochař jeho mnohopohledovosti. V modelaci se přiblížil Bourdellovi, v typu postavy „Raněný“ i „Kovovému věku“ Augusta Rodina, jehož je v námětu i obsahu ovšem pravý opak. Štursovi po dokončení díla zbývaly jenom čtyři roky do chvíle, kdy dobrovolně odešel ze světa. Vytvořil ještě několik psychologicky bohatých portrétů, několik pomníků a v „Děvčeti myjícím si prs“ poslední svůj smyslově jasný ženský akt. Předtím r. 1918 dokončil „Dary nebes a země“. Tato „česká Venuše“, napůl skutečnost a napůl sen, je Štursovým holdem věčnému ženství, které tak šťastně inspirovalo jeho životní dílo.Byl-li „Raněný“ jakýmsi umělcovým doslovem k první světové válce, stal se časem Štursův chlapecký génius z pomníku Svatopluka Čecha symbolem Vítězství, alegorií znovuzrození naší svobody. Námět mnoha příležitostných děl, z nichž si však jen část zachovala nepomíjivou uměleckou hodnotu. Mezi nimi bude vždy mít čestné místo nevelká medaile Otakara Španiela, ražená r. 1918 Universitou Karlovou. Čtyři stojící figury představují jednotlivé fakulty, letící okřídlená postava zbavená pout jejich osvobozeného ducha. Autorovo pojetí svědčí o básnivé invenci a znalosti všech problémů medailérské tvorby. Přehledné kompozice složitého alegorického obrazu, zvrstvení hmoty do plánů a vytvoření nehlubokého prostoru je mistrovské. V dekorativní stylizaci jednotlivostí i celku se ozve vzpomínka na Bourdellovo dílo. Ostatně Rodin, Bourdelle, Myslbek zůstávají stále aktuální pro Španielovu generaci, kdykoli se vyrovnává v pomnících a různých alegoriích se slavnostním patosem. V tom se zásadně odlišuje od poválečné generace umělců, kteří se patosu programově vyhýbají a vepisují na svůj štít prostotu. Většina mladých, kteří prodělali světovou válku a byli v mnohých ideálech zklamáni, odmítá v umění jakoukoli alegorizující velikost a nadnesenost a hledá smysl tvorby v civilismu. Bezpochyby tento vývoj, zasahující v nestejné intenzitě a rozdílné vyhraněnosti nejen české, ale evropské umění vůbec, souvisí s tendencí obrodit realismus. Stačí vzpomenout na neoklasicismus Pabla Picassa a řadu umělců, kteří na něj navázali. V Československu, kde Velká říjnová revoluce nalezla mezi mladými umělci širokou odezvu, dostává obecný program civilismu svou specifickou náplň. Ústředním motivem mladého progresívního umění, ať poezie, divadla, výtvarného umění, je proletář, práce, láska, domov, město a zábava obyčejných lidí. Námětu a jeho obsahu odpovídá tentokrát forma; zjednodušující, podtrhující kulatost objemů a hladkost ploch, velmi věcná a poetizující. Na rozdíl od sociálně motivovaných děl umění kolem roku 1900, narušených falešným sentimentem, teatrálností, neúnosnou malebností, nebo naturalistickou popisností detailů, působí jejich práce jednolitě, jsou věcné a citově opravdu prožité.Přesto, že byl Štursa milovaným učitelem většiny nejnadanějších mladých sochařů, ujímá se jejich skutečného vedení Oto Gutfreund. Roku 1919 se vrátil do Prahy z Paříže. Brzy nato portrétoval svou matku. Civilnost podobizny je zdůrazněna upozorněním na charakteristické detaily hlavy a tváře i lehce karikujícím pojetím. Jednoduchosti celku odpovídá materiál, pálená hlína. Gutfreund absolvoval bechyňskou keramickou školu a pracoval v hlíně už před válkou; nyní volí hlínu proto, aby mohl portrét kolorovat. Obdobně jako pojetí i barva spoluurčuje výsledný výraz díla; je civilní, trochu expresívní a má v sobě i něco z naivity pouťového umění.Oto Gutfreund se usadil zpočátku na pražských Maninách, v ateliéru Štursova žáka a spolupracovníka Jana Laudy. Byli uprostřed periférie a její typy do sebe vstřebávali zároveň se životem. Bez tohoto úzkého soužití by sotva vznikla Laudova „Myčka“, první velké dílo sociálního umění. V definitivním provedení ji umožnil Laudovi udělat Jan Štursa. Líbila se mu jako vůbec toto nové sochařství hladkých tuhých objemů. Trochu těžkopádné v úmyslném zkrácení trupu a údů těla, v nadsazené velikosti dlaní a chodidel, které dotvářely dobový typ dělníka. Také ovšem někdy jako pouhý vnější znak, který měl u méně silných osobností dopomoci jejich dílu ke stylovosti.Lhostejnost k individuálnosti psychologického výrazu a k fyzické kráse je příznačná pro většinu prací sociálního umění. Proklamovány byly všednost a obyčejnost. Výjimkou mezi plastikami od Laudy, Kotrby, Dvořáka, Stefana, Pokorného a Josefa Jiříkovského byly některé práce Břetislava Bendy. V „Toiletě“ našel Benda pro lidový dívčí typ pravou míru smyslovosti a ženské graciéznosti. Byla v drobném měřítku rozmnožována v keramice jako ostatně nejedna plastika sociálního umění.Vrcholným dílem tohoto poměrně krátkého, ale umělecky a ideově velmi závažného období českého moderního sochařství je Gutfreundova „Rodina“. Z tolikrát obměňovaného tématu vytěžil autor maximum. Při střídmosti pohybu a výrazů má jeho plastika živou dějovou akci. Je v jistém smyslu syntézou celého sociálního umění; dílem myšlenkově bohatým, citově silným, formově vybroušeným, na kterém je možno studovat charakteristické znaky sochařského projevu první poloviny dvacátých let. Svým pojetím a obsahem přerůstá Gutfreundova „Rodina“ význam tehdy běžného žánru.V tomto smyslu je třeba hodnotit i vynikající dílo Karla Pokorného, jeho „Zemi“. Vznikla osamostatněním jedné z postav reliéfu „Dělnice na poli“. Na rozdíl od ostatních prací sociálního umění je v ní, právě tak jako v Pokorného návrhu pomníku pro Lazy u Orlové, wolkrovský „kus života těžkého“, který jeho díla vnitřně dramatizuje. Pokorný neprošel jako Benda, Dvořák, Josef Jiříkovský také školou Jana Štursy. Jediný z jejich generace nebyl ani dotčen lyrismem, ani smyslovostí Štursova umění. Sochy Karla Pokorného jsou vážné, bytostně velkorysé a monumentální obdobně jako Myslbekovy plastiky.Rozdíl podmíněný Pokorného povahou, i tím, že dlouho u Myslbeka pracoval, je dobře patrný ve srovnání s dílem Karla Dvořáka. Zatímco u Pokorného — s jedinou výjimkou — je ženský akt toliko studijní přípravou ke konečnému dílu, kde drapérie nebo civilní oděv hraje důležitou roli, je naopak u Karla Dvořáka obdobně jako u Štursy nahé tělo ústředním motivem. Koncem dvacátých let se Dvořák odvracel od estetiky sociálního umění. Ve „Venkovském děvčeti“, protějšku jeho městského typu „Čtrnáctileté“, jsou sice její rezidua, ale zároveň i nový lyrismus a smyslovost. „Venkovské děvče“ je provedeno v dřevě. Pro tento materiál byla zamýšlena většina Dvořákových dívčích a ženských aktů první poloviny třicátých let, vláčně pružných a tuhých linií objemů, jimž přibývalo postupně na plnosti, jak sílil u Dvořáka vliv francouzského sochaře Aristida Maillola. „Venkovské děvče“ je v jistém smyslu opožděným výhonkem sociálního umění. R. 1930 se česká plastika už soustřeďovala, alespoň pokud šlo o její avantgardu, k řešení odlišných problémů. Ostatně se podstatně změnila celková situace. Do r. 1927 se mladé české sochařství sjednocovalo na tvorbě společensky angažované, námětově a obsahově sociálně vyhrocené a formově do značné míry vymezené Gutfreundovými výboji. Po jeho náhlé a tragické smrti r. 1927 ztratilo svého zákonodárce. Není ani inspirováno současným společenským vývojem k tvorbě sociálně progresívní.Už před r. 1930 došlo k nebývalé diferenciaci uměleckého projevu nejen podle generačních vrstev, ale i mezi jednotlivými individualitami, a nakonec i přímo v jejich hledání. Ve výtvarném umění, architektuře, v literatuře, divadelnictví a filmu se rozvíjí abstrakce; vychází jednak z konstrukce objemů, tvarů, prostorů, jednak kombinuje reálné a fantaskní prvky v novou skutečnost. Z českých sochařů zasáhli do tehdejší problematiky abstraktního umění především Bedřich Stefan, Vincenc Makovský a Hana Wichterlová. Tito Štursovi žáci hledali po r. 1925 individuální spojení s uměleckou avantgardou Evropy, představovanou tzv. Pařížskou školou. Stefan se v abstraktních torzech, provedených v mramoru nebo bronzu soustředil — obdobně jako Alexandr Archipenko nebo Hans Arp — na základní tvar objektu, jehož emotivnost je zesílena opracováním a leštěním materiálu. U promítaného „Torza“ naznačil autor rytou kresbou prameny vlasů — kontrastní naturalistický detail k abstrahující ploše hlazeného bronzu.Na syntéze reálné skutečnosti a imaginativní tvůrčí představivosti založil Vincenc Makovský svou plastiku „Dívka s děckem“. O surrealistech, kteří společně vystoupili v Mánesu r. 1935 a mezi nimiž byl sochař Vincenc Makovský, napsal Karel Teige, že jsou „daleko od idealizace, alegorie a jakékoliv literatury, zcela blízko žhavému jádru instinktivního psychismu a vibrací lidské touhy, revolty a lásky“. Na výstavě byla tehdy Makovského díla vytvořená z ploch a objemů, ve svém celku fantaskní, ale vysloveně plastické konstrukce.Zvýšený smysl pro statuárnost a krásu hmoty byl tehdy patrný v nefigurativní, ale i v zobrazovací plastice. Jako příklad stačí uvést „Torzo“ Karla Lidického a „Pupenec“ Hany Wichterlové, díla umělců téže generace, byť rozličného školení. „Torzo“ Karla Lidického, ačkoliv je realističtější v objemech než „Torzo“ Stefanovo, je v podstatě založeno na příbuzném principu zestručnění. Přitom jde u Stefana více o intelektuální abstrakci a ryze estetický účin, u Lidického o umocněnou smyslovost a dynamiku hmoty. Oba však tvoří v mezích figurativního umění.Vedle Vincence Makovského překročila jeho hranici jediná z českých sochařek, Hana Wichterlová. V „Pupenci“, jako předtím Constantin Brancusi, parafrázovala Wichterlová pouhý základní přírodní tvar. Název toliko poetizuje skrytou sílu a možnosti hmoty. Její krása, znásobená lidským zásahem — vyhlazením kamene a obnažením jeho žilobití — je sama sobě účelem a zdrojem velkého estetického zážitku.V době, kdy vznikl „Pupenec“, stála Wichterlová spolu s Martou Jiráskovou v předních řadách mladého sochařství. I Jirásková byla žačkou Štursovou. To jistě nebyla náhoda. Štursa, který poprvé připustil do sochařské školy na Akademii ženy, vedl je k intenzívní tvůrčí práci. Jirásková vychází z klasické tradice, ze Štursy a Despiaua. „Stojící dívka“, nejvýznamnější dílo Marty Jiráskové, má všechny znaky jejího umění. Pevnou, vláčnou modelaci objemů, uzavřenou siluetu, výrazovou střídmost. Byla-li část sochařů v první polovině třicátých let zaujata problémy formy — výlučně v tvorbě nefigurativní, nepřímo v tvorbě zobrazující — neznamená to, že by jejich úsilí nějak podstatněji zasáhlo, nebo dokonce zvrátilo dosavadní vývoj českého sochařství. Opak je pravda. V popředí zájmu většiny umělců byl stále realismus, ovšem se všemi možnostmi individuálního přístupu k němu. V době, kdy se začala komplikovat světová situace a objevovaly se první zlověstné příznaky budoucí světové války, ztrácelo nefigurativní sochařství rychle u nás půdu a umělci se spontánně a aktivně zapojili do boje za demokracii a sociální pokrok, jež pro ně byly synonymum.V jejich čele stáli Karel Pokorný a Jan Lauda, pevně spjati s realismem jako moderním uměleckým názorem. Poprsí hutníka personifikující dělnický kraj Ostravy, socha pravdivá typem i obsahem, dokládá nepřetržitý zájem Pokorného o umění společensky a sociálně angažované. Realismus Karla Pokorného se v těchto letech prohloubil o životní zkušenosti i studiem umění Constanta Meuniera a Aristida Maillola. Přitom je pro jeho práce nadále příznačná pevná konstrukce, lehce zmalebněná modelace povrchu tvaru, tatáž velkorysost pojetí jako v jeho stěžejních dílech sociálního umění.Shodou okolností bylo i nejzávažnější Laudovo dílo třicátých let určeno pro Ostravu. Veliký reliéf „Stvoření uhlí“ /promítány detaily/ je dílo monumentální koncepcí i formou. Je-li malebnost u Pokorného „Ostravy“ jen povrchová, je v Laudově reliéfu silně akcentovaná stylizovanými tvary, ostře a do hloubky řezanými. Rozšíření malebné modelace ve značné části plastiky druhé poloviny třicátých let souvisí s dramatizací sochařského projevu. Objevují se přitom znovu hodnoty impresionistického a expresionistického sochařství. A rovněž barok. Karel Kotrba sice opovržlivě označil všechno toto úsilí za „malování do hlíny“ — asi také proto, že se ho tak účinně zúčastnili sochařící malíři —, ale ani sám se mu nakonec nevyhnul.Nejvýznamnější z těchto sochařících malířů je Emil Filla. Osvojil si před první světovou válkou kubismus a na rozdíl od většiny českých umělců v něm nacházel stále nové tvůrčí možnosti. Byl bytostným malířem, a přece často výborně modeloval, zejména v třicátých letech. „Vzpínající se kůň“ je plastickou realizací četných variant „Zápasů“ v jeho obrazech. Expresívně kubistická forma je v hmotě, pohybu a výrazu velmi dynamická.Tato nová dramatizace sochařského projevu, jeho exprese a zmalebnění je nejlépe patrná na společném díle malíře Jana Baucha a sochaře Jana Laudy. „Přepadení Československa“, symbolizované šelmou rdousící laň, bylo určeno v definitivním provedení jako keramická mříž do československého pavilónu světové výstavy v New Yorku /r. 1939/. Je nejen pozoruhodnou ukázkou expresívního sochařství, silně ovlivněného malbou, ale i jedním z nejpříznačnějších děl tzv. „umění bojujícího“, angažovaného v současném zápase o svobodu a lidskou důstojnost. Na sklonku třicátých let je především naplněna závažným obsahem plastika monumentální, určená na veřejná prostranství a do reprezentačních prostor, kde má bezprostřední společenské poslání. Ironií osudu je na sklonku samostatnosti předmnichovské Československé republiky dokončována výzdoba Památníku osvobození /Národního památníku/ na hoře Vítkově.Na prostranství před Zázvorkovu architekturu byl určen jezdecký pomník Jana Žižky z Trocnova od B. Kafky, odhalený teprve r. 1950. A do slavnostní síně památníku „Genius“ Karla Kotrby. Dramatická postava volající k obraně je českou parafrází Rudeovy „Svobody“ z pařížského Vítězného oblouku. Přes určitý naturalismus „Genia“ má však Kotrbova práce vyhraněný cit pro hutnou stavbu a sošnost celku.Tyto vzácné sochařské hodnoty mají v plné míře čtyři reliéfy Karla Pokorného určené do pohřební síně Národního památníku. Vytvářejí čtyřvětý cyklus na téma „Útok“, „Obrana“, „Umírání“, „Smrt-Oběť“ /je promítán detail reliéfu „Umírání“/. Postavy oblečené do uniforem československých vojínů bojujících na různých frontách první světové války vyplňují celou plochu reliéfů komponovaných s nejvyšším smyslem pro otřesný obsah námětu. Reliéfy z Památníku jsou vrcholem tvorby Karla Pokorného; obstojí v soutěži s Maillolovým reliéfem na pomníku padlým v Banyul-sur-Mer. Maillolovo dílo je ideově abstraktní. Svou historickou zaklíněností a akcentovanou lidskostí jsou reliéfy Karla Pokorného vnitřně bohatší.Obdobně jako dílo Pokorného inspiroval Maillol téměř současnou plastiku Dvořákovu. Je příznačné pro české sochařství Myslbekem počínaje, jak dovede cizí podněty absorbovat a využít jich ke ztvárnění vlastní myšlenky. Dvořákova „Tragédie“ vznikla r. 1937–8. Je založena na výrazu až drastickém; přímo v kompozici je inspirována „Pramenem“ Maillolovým. V torzální soše vytvořil Dvořák sugestivní a jasnozřivý obraz následků mnichovské zrady.Uprostřed nejhlubší duchovní temnoty, nesvobody a útisku vzniklo „Jaro“ Josefa Wagnera. Je to jedna z nejkrásnějších českých soch. Wagner je skutečný dědic Štursova lyrismu a něhy. Jeho torza a dívčí postavy, křehké, vnitřně čisté a půvabné, jsou jímavými alegoriemi svým rodem. Byly Wagnerem láskyplně vyloupnuty z kamene a dřeva a zůstaly celé ojíněné přírodou. Tam, kde autor nedopověděl, jen zvýšil schopnost díla aktivně působit na naši fantazii. Wagner je v tom mistr, ryzí lyrik, největší sochař-básník mezi moderními českými umělci.Wagnerovo „Jaro“ je alegorickým jinotajem naděje porobeného národa v době lidické tragédie. Umělci se za války uchylovali k symbolu a alegorii, ať náboženské, historické, nebo z oblasti poezie. Byli pochopeni a jejich dílům přísluší označení „umění bojující“ stejně jako těm, v nichž odvážně stavěli na oči syrovou skutečnost. „Nálet“ Josefa Malejovského je plastika přímo exponovaná. Předznamenává po této stránce v mnohém i formově další autorův vývoj, který ho dnes zařadil mezi představitele socialistického realismu.Přes odlišnost námětu a individuálnost pojetí, přes značný rozdíl ve formových prostředcích, jichž bylo užito, spojuje české výtvarné umění první poloviny čtyřicátých let jeden základní rys; naléhavost, s jakou vypovídá o své době, s jakou pozvedá hrdost národa, jeho vůli, zkrátka, jak věrně a oddaně stojí v těžké chvíli při své zemi. Socha Bedřicha Stefana nazvaná prostě „Země“ je její přímou oslavou. Umělec na ní pracoval od r. 1938 plných osm let. Vzpomeňme na „Zemi“ Karla Pokorného, a ihned si uvědomíme všechen rozdíl mezi tehdejším pojetím námětu a Stefanovou alegorií abstraktní ideje. „Země“ reprezentuje vyzrálé umění Bedřicha Stefana; zaměřovalo se stále více na duchovní sdělení. Uprostřed rozvratu vyzvedá autor myšlenku humanity; posiluje ji navenek návratem ke klasickému, velkorysému projevu, založenému na rovnováze ideje a formy. Znovuzískání samostatnosti a budování socialistické společnosti po r. 1945 dodalo výtvarnému umění nové náměty, ale především nový obsah. Zdůrazňuje se ideovost a společenská závažnost umělecké tvorby a její návrat k realistické tradici. Společným znakem převážné části plastiky z l. 1949–56 je patos. Je zejména příznačný pro díla socialistického realismu, který je zprvu chápán jako vývojově vyšší umělecký názor, reprezentující socialistickou společnost, později jako tvůrčí metoda. V tomto období se dostává úkolů především monumentálnímu sochařství. Ve figurální, žánrové a portrétní tvorbě převládá tematická plastika, středem jejího zájmu je pracující člověk. Je zpodobován v souhlase s dějinným vývojem jako představitel a obránce socialistické společnosti. Akt a alegorie, typické pro umění třicátých a čtyřicátých let, dočasně ustupují na okraj uměleckého zájmu. Obdobně jako již několikrát předtím v rozhodujících historických okamžicích i nyní české umění aktivně spoluvytváří vědomí lidí. A touto svázaností se společenským vývojem se výrazně odlišuje od převážné části současného evropského umění.V čele českého sochařství stojí po druhé světové válce generace umělců dvacátých let. Mezi nimi Karel Pokorný a Jan Lauda, nyní profesoři na Akademii výtvarných umění, na místě Myslbekově a Štursově. Je to pochopitelné, připomeneme-li jejich věrnost realismu, umění sociálně motivovanému, a jejich úctu k myslbekovské a štursovské tradici. Dílu Karla Pokorného byl vnitřní patos vždy vlastní. Nyní se projevuje i navenek v pohybu, v živé gestikulaci, v rozehrání drapérie. Sousoším „Sbratření“, které bylo původně objednáno pro Českou Třebovou a bylo rozšířeno v odlitcích a reprodukcích, zasáhl Karel Pokorný jako jeden z prvních umělců do problematiky socialistického realismu. Skutečnost, že „Sbratření“ tak rychle a organicky vzrostlo do vědomí lidí, že doslova znárodnělo, svědčí o tom, že ve výjevu radostného a pohnutého setkání sovětského vojáka s českým partyzánem pravdivě vystihlo obsah a atmosféru májových dnů r. 1945 i sympatie k Sovětskému svazu.V ovzduší revolučního elánu vytvořil Jan Lauda podobiznu V. I. Lenina. Jasně si přitom uvědomoval souvislost současných událostí s historickým Leninovým činem. Za mocně vyklenutým čelem sídlí revoluční myšlenka, ve výrazu tváře je energie, která ji uskutečňovala. V úderné, strhující hlavě V. I. Lenina ukázal Lauda cestu portrétu velkého společenského významu, jaký obvykle mívá jenom pomník.Vzniklo jich po r. 1945 nepřehledné množství. Ale jako je tomu vždy, přetrvá v umělecké hodnotě z těchto příležitostných děl jen několik. Ta ovšem budou sdělovat životní obsah a napětí naší doby, její pocity i umělecký názor. Mezi taková díla už časem prověřená patří pomníky Vincence Makovského. Nejvýznamnější abstrakcionista první poloviny třicátých let došel vlastním vývojem k osobitému realismu. Jeho „Partyzán“ pro Gottwaldov je dílo psychologicky bohaté a hluboce citové; je v něm historická velikost i velmi lidské dojetí. V tom, jak dovedl spojit obecnou ideu s individuálním osudem, je síla Makovského díla.Pokorného „Sbratření“, Laudův „Lenin“ a Makovského „Partyzán“ budou trvale reprezentovat české sochařství po druhé světové válce. Vedle nich ovšem i díla vytvořená odlišnou tvůrčí metodou, například sochy Josefa Wagnera. Na rozdíl od prací Pokorného, Laudy a Makovského nevycházejí z myslbekovské tradice monumentálního realismu, nýbrž vědomě navazují na český barok. Bezpochyby i proto, že Wagner rád užíval alegorie a že se při restaurování plastik Braunových důvěrně sžil s jeho uměním. Dosvědčuje to třetinový pískovcový model pomníku Bedřicha Smetany pro Karlovy Vary. Pohyb a výraz tlumočí ústřední autorovu myšlenku zobrazit chvíli skladatelova tvůrčího soustředění. Kompozice a barokně hybná modelace daly soše přirozenou živost i nadnesenou slavnostnost.Vedle Jana Laudy se v poválečném období věnoval podobizně především Karel Lidický. Jeho portréty jsou komornějšího rázu, nevycházejí z ideově společenské konstrukce jako „Lenin“ Laudův. Jsou psychologicky bohaté jako „Podobizna akademika O. Chlupa“; pevně stavěná zvnitřku navenek, do detailu promyšlená a jako celek jemnou modelací povrchu citlivě sochařsky vypointovaná. Mimo tyto vůdčí osobnosti, které byly po r. 1945 na vrcholu tvůrčí síly a zabývaly se především úkoly monumentální povahy, uplatňují se stále výrazněji umělci střední generace, narození vesměs mezi lety 1910–14. Jsou to vedle Josefa Malejovského sochaři Wielgus, Sopr, Kodet, Hladík a Vingler. Sledují v realismu střídavě obě jeho základní tendence. Jak první, kde je viděná skutečnost přetvářena bez radikálnějších formotvorných zásahů, tak druhou, která v mezích realistického názoru usiluje o plastičnost zestručněním a stylizací přírodního tvaru.U prvních dvou autorů převažuje plastika tematická. Jindřich Wielgus, rodák z Karviné, věnoval podstatnou část svého díla námětu havířů. „Horník“ zdvíhající blok uhlí dokládá jeho nekonvenční pojetí. Wielgus se vyhýbá naturalistickému a schematickému přepisu reality. Přitom zjednodušující stylizace dodává jeho dílu charakteristickou formovou svébytnost, utváří jeho styl.Obdobně i v díle Aloise Sopra. Na rozdíl od Wielguse je Sopr drsnější a robustnější. Oblíbeným jeho materiálem je opuka. „Opravář“ je socha blokově cítěná, vystavěná v širokých plochách, podle záměru uplatnit kvalitu kamene a způsob jeho opracování. Určitá nadsázka v mohutnosti fyziognomie vytváří Soprův osobitý dělnický typ.Jinými prostředky a v jiném námětu uskutečňuje svůj výtvarný typ Jan Kodet. Ústředním motivem jeho díla je ženský akt a torzo. Zjednodušující forma, uměřenost v pohybu, gestu a výrazu jsou pro ně příznačné. Ve schoulené ženě nazvané „Po koupeli“ vynikne autorovo umění tesat do mramoru. Většina jeho soch má půvab uzavřené formy, dotvářené jemně rozptýleným světlem.Opakem Kodetova lyrismu je vnitřní dramatičnost soch Karla Hladíka. Námětové mnohostrannosti jeho tvorby odpovídá i rozmanitost formového výrazu. Hladíkovo „Poprsí ženy“, pádně plastické konstrukce, na povrchu malebně modelované, v mnohém předznamenává další umělcův vývoj směrem ke svobodnějšímu a psychologicky prohloubenému realistickému projevu, který se později nezastavil ani před radikálnější abstrakcí tvaru.Zvláštní místo v této generaci, ale vůbec v soudobém českém sochařství má Vincenc Vingler. Je výhradně sochařem zvířat. Před ním tvoří tato tematika pozoruhodnou kapitolu toliko v díle Kafkově a Laudově. Jako v egyptském umění nebo v díle francouzského sochaře Françoise Pompona je i u Vinglera zdůrazněn anatomický celek, typika pohybu a charakteru. V „Jeřábu“ a obdobně i v jeho ostatních plastikách jsou popřeny podružné detaily a zachována jednotná hladká modelace. Zdůrazňuje zakulacení objemů a plynulost jejich přechodů. Vingler tak dosáhl velké plasticity svých soch, které jsou v několika případech nejen rozměry, ale i uměleckým výsledkem monumentální.Dnes už spoluvytvářejí obraz českého sochařství další umělci, kteří absolvovali umělecké školy po r. 1945. Jsou většinou žáky Pokorného, Laudy, Wagnera a Stefana. Bezpochyby přijali určité hodnoty jejich umění a zároveň s nimi i prvky domácí sochařské tradice. V poslední době se však stále intenzívněji střetávají s uměleckými názory a individualitami umělců, kteří zasahují progresívně do vývoje evropského sochařství. Mezi jinými s dílem Angličana Henry Moora, Italů Manzùa, Greca, Mariniho, Švýcara Giacomettiho, představitelů figurativního umění a v poslední době i s uměním abstraktním. Jejich aktivitu posiluje vůle najít pro století kosmických výzkumů, atomové energie a osvobozovacích revolucí adekvátní výtvarnou formu. Nemalou roli přitom hraje skutečnost, že užívají v širším měřítku syntetických materiálů, s kterými nebyla a ani nemohla být předtím žádná zkušenost. „Člověk dobývající vesmír“, laminátová plastika Vladimíra Janouška, napovídá jednu z možností obtížného řešení tohoto zásadního problému. Bude na mladých umělcích, aby jej vyřešili.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleČeské moderní sochařstvíVýrobceDPrahaRok1963Délka55 okénekAutor textuProcházka Václav Dr.PředlohaVYTVOznačení6630Další diafilmy výrobceSměr Praha 35.výročí karpatsko-dukelské operaceUmění jako forma společenského vědomíSlavná bojová cesta 1. čs. Armádního sboru v SSSR - Boj o SokolovoŘímské vojsko