Výzkumy sovětskými družicemiStart kosmické rakety: Meteorologickými a geofyzikálními raketami, umělými družicemi Země, kosmickými sondami, meziplanetárními stanicemi a laboratořemi získal SSSR veliké množství poznatků osvětlujících postavení Země v kosmickém okolí a vysvětlujících mnohé jevy na zemském povrchu. Mnoho poznatků mělo revoluční charakter. Byly zjištěny úzké vztahy mezi sluneční činností a mnoha jevy v meziplanetárním prostoru, ve vysoké zemské atmosféře i na zemském povrchu. Byly získány zcela nové znalosti o pohybech plazmy, o rozsahu a proměnách rozsáhlých magnetických polí v meziplanetárním prostoru i o nebezpečných pásmech kosmického záření, obklopujících zemské těleso. Těmito poznatky SSSR položil základy k dalšímu výzkumu vesmíru, stále vytváří předpoklady k přímému zkoumání prováděnému lidmi a přispívá obrovskou měrou k rozvoji světové vědy. Neméně významná je i technická stránka experimentů, neboť bylo vyřešeno nejen dosažení potřebných rychlostí k oběhu kolem Země a k meziplanetárním letům, velmi přesné navádění výzkumných těles na dráhu, manévrování kosmických lodí v prostoru, ale i možnost opětného přistání ve stanoveném okruhu na zemském povrchu.+44Přelet sovětské družice: Veliký počet vědeckých pozorovacích stanic po celém světě soustavně sleduje vizuálně, fotograficky i radioelektrickými metodami umělé družice Země, aby se ze změn jejich dráhy vyvodily údaje o hustotě a změnách zemské atmosféry, o tvaru Země i o slunečním záření.Sledování přeletu kosmické sondy. Prof. Lovell na Jodrell Bank: Nejen v SSSR, ale i na celém světě jsou sledovány lety sovětských družic a sond a jejich polohy jsou přesně zaměřovány. Ředitel britské radioastronomické observatoře Jodrell Bank, prof. Lovell, sledoval i všechny dosavadní sovětské družice a meziplanetární laboratoře. Radioelektrické signály, zachycované speciálně vybavenými stanicemi, podávají zprávy o funkci mnoha měřících přístrojů velmi složité aparatury družic a meziplanetárních laboratoří. Šifrované zprávy se týkají měření teploty a složení atmosféry, počtu elektricky nabitých částic o různých nábojích, mohutnosti kosmického záření, měření magnetického pole a dalších speciálních otázek.Radioteleskop na Jodrell Bank sleduje sovětské družice: Radioteleskop Jodrell Bank u Manchesteru o průměru 78 metrů sleduje sovětskou meziplanetární stanici. Řada dalších velkých anténních systémů je v SSSR a jiných velkých státech. Na mnoha místech, i u nás jsou pozorovací stanice pro optická i fotografická pozorování.Schéma dráhy družice okolo Země: Dráha družice je ovlivňována tvarem zeměkoule, hustotou atmosféry, odklonem roviny od rovníku a dalšími činiteli. Uveďme alespoň nejzákladnější: kdyby Země byla stejnorodou koulí, ležela by dráha družice podle Keplerových zákonů v pevné rovině a měla by tvar elipsy s ohniskem ve středu Země. Protože však Země není kulová, liší se dráhy družic nepatrně od elips a oběžné roviny mění pozvolna svou polohu v prostoru. Největší účin na dráhu družice má rovníková vypuklina zemského tělesa, která způsobuje, že oběžná rovina zvolna rotuje okolo zemské polární osy. Bod, ve kterém dráha družice protíná rovinu rovníku, nazývá se uzlem. Uzly se pohybují podél rovníku ve směru opačném, než je směr pohybu družice na dráze. U sovětských družic s odklonem od rovníku 65° činil pohyb uzlů zhruba 4° denně. Jiná pomalá změna působená vypuklým tvarem Země při rovníku je rotace hlavní osy oběžné elipsy. Nepravidelnosti zemského tělesa způsobují nepravidelnosti gravitačního potenciálu a vykonávají další vlivy na pohyb družic, jež lze při soustavném sledování značně přesně určovat. (Na obrázku: Znázornění pohybu uzlu.)První sovětská umělá družice Země: První sovětská umělá družice Země, uvedená na oběžnou dráhu 4. 10. 1957, byla prvním tělesem toho druhu vůbec. Její pohyb poskytl první informace o hustotě atmosféry v různých výškách nad zemským povrchem. Její radioelektrické signály daly první odpověď na otázky o průchodu rádiových vln ionosférou a o vlivech, které se tam uplatňují.Druhá sovětská umělá družice Země: Druhá sovětská družice, která obsahovala již bohatší aparaturu, byla věnována především biologickým a fyziologickým výzkumům, které byly konány do té doby na psech a jiných organismech při raketových výstupech. Byl to opět první pokus toho druhu a spolu s dalšími (např. 2. družicová loď se psíky Strelkou a Bělkou a další) zkoumal vlivy přetížení, stavu beztíže, otázky ohrožení organismu zářením a připravoval vstup člověka do kabiny kosmické lodi. Druhá družice podala další informace o stavu atmosféry a výsledků pozorování bylo použito k prvnímu určení tvaru zemského tělesa z dynamických parametrů (český astronom prof. Buchar). Družice poskytla první informace o nebezpečných pásmech kosmického záření.Kabina pro pokusného psa v družici: Byly vyřešeny podmínky pro nejvhodnější umístění zkušebního zvířete v družici i otázky nejlepšího radioelektrického sdělování informací o funkci orgánů.Třetí sovětská umělá družice: Třetí sovětská družice byla již velmi rozsáhlou a složitou laboratoří. Při téměř dvouletém měření a výborné funkci přístrojů soustředila obrovské množství informací, které měly základní význam pro zjištění vztahů mezi sluneční činností a změnami hustoty i elektrických vlastností vysoké atmosféry, vývoje magnetických polí a změnami mohutnosti pásem kosmického záření kolem Země. Pro všechny tyto poznatky mají měření třetí sovětské družice základní význam. Ze změn drah prvních tří sovětských družic a z informací získaných sledováním dalších družic byly zpřesněny údaje o tvaru zemského tělesa. Bylo zjištěno, že hladina moře na pólech je o 21,39 km blíže středu Země než na rovníku, kdežto dřívější geodetická a gravimetrická měření docházela k rozdílu 2,47 km. Pozorováním družic se též zjistilo, že mořská hladina na severním pólu je o 15 metrů více vzdálena od rovníku než na jižním pólu. Zploštění Země, definované (a − b), kde a a b jsou rovníkový a polární průměr, bylo na základě dřívějších měření určeno hodnotou 1/297,10 ± 0,4, kdežto z rozboru drah družic byla získána mnohem přesnější hodnota 1/298,24 ± 0,02.Poslední stupeň první sovětské kosmické rakety: Zatímco 3. družice ještě prováděla pravidelné měření, byly v SSSR připraveny další mohutné výzkumné prostředky. Dne 2. ledna 1959 byla v SSSR vypuštěna první kosmická raketa, kterou bylo dokázáno, že je v technických možnostech udělit tělesu druhou kosmickou rychlost. Dráha byla vedena kolem Měsíce a přiblížila se až k oběžné dráze planety Marsu. Na obrázku je vidět mohutnost posledního stupně rakety, který tvořil ochranu vlastní měřící laboratoři.Pouzdro s vědeckými přístroji: Vědecká aparatura vykonala první měření kosmického záření a rozložení magnetického pole do značných vzdáleností od Země. Provedla první výzkum prostoru kolem Měsíce. Luník I se stal první umělou oběžnicí Slunce. Možnost výzkumu nejbližších kosmických těles je vázána podmínkou vysoce přesného uvedení rakety na meziplanetární dráhu a dosažení přesně určené rychlosti. Druhá kosmická raketa byla skvělou ukázkou zdaru takového pokusu. Při letu meziplanetárním prostorem měřila mohutnost kosmických paprsků, pro kteréžto měření byla zvlášť přístrojově vybavena. Měla též velmi citlivou aparaturu k měření slabého geomagnetického pole 45 000–60 000 km od středu Země, citlivě měřila magnetické pole v oblasti Měsíce až do vzdálenosti 55 km od povrchu. Analýzou měření nebylo zjištěno pozorovatelné magnetické pole Měsíce. Bylo zjištěno, že magnetický moment měsíčního dipólu by musel být menší než 1/10 000 zemského magnetického momentu.Místo dopadu Luníka II na měsíčním povrchu: Dráhu Luníka II zaměřovaly – jako dráhy všech kosmických raket – po celou dobu letu speciálně vybavené sovětské stanice a radioteleskopy na různých kontinentech. Prof. Lovell, který raketu sledoval až do okamžiku dopadu, potvrdil, že se jen nepatrně odchylovala od předem vypočtené dráhy, kterou mu sdělili sovětští vědci. Podle měření telemetrických systémů dopadla v předem určené oblasti v prodloužení spojnice kráterů Aristillus a Autolycus, nedaleko měsíčních Apenin (na místě označeném na fotografii kroužkem). Dopadl tam také ve zvláštním pouzdře umístěný mnohostěn s výsostnými znaky Sovětského svazu.Poslední fáze sodíkového mraku Luníka II: K pozorování kosmických raket byla dne 12. září 1959 vytvořena při letu Luníka II umělá kometa, která svým zářením vyznačila místo pohybu rakety a rychlostí rozptylu sodíkových par umožnila i nepřímá měření hustoty meziplanetárního prostředí. (Na obrázku: Poslední fáze sodíkového mraku vytvořeného Luníkem II.)Hustota zemské atmosféry určená družicemi: Již od vypuštění první sovětské družice byla soustředěna pozornost vědců na studium hustoty zemské atmosféry v různých výškách nad zemským povrchem a jejich změn. Ukázalo se, že zemská atmosféra sahá do výše větší než 2 000 km a její hustota je značně vyšší, než se na základě dřívějších měření a teoretických úvah předpokládalo. Vyšlo také najevo, že atmosféra ve výši 200 km je vydána mnohem větším změnám hustoty než při zemském povrchu, že je ovlivňována především sluneční činností. Ukázalo se, že se hustota atmosféry mění se zeměpisnou šířkou, s roční dobou a že přechází i značnými změnami během dne. Všechny tyto změny ovlivňují dráhy družic, zvláště v oblasti perigea. Z obrázku je zřejmé, že klesá hustota atmosféry s výškou téměř exponenciálně. V grafu je uvedena hustota atmosféry od 100 km do 800 km, je-li vzata za základ hustota ovzduší při mořské hladině. Nad zemským povrchem klesá hustota nejprve na 0,1 na každých 16 km výšky.Hustota atmosféry v závislosti na zeměpisné šířce: Průměrná hustota atmosféry závisí na zeměpisné šířce a mění se s roční dobou. Na grafu jsou vyznačeny výsledky měření třetí sovětské družice.Denní změny hustoty atmosféry z měření sovětských družic: Rozdíl v hustotě atmosféry projevuje se pravidelně mezi dnem a nocí, ale výrazně závisí na sluneční činnosti. Na grafu jsou vyznačeny změny hustoty ve vysoké atmosféře, určované z pohybu druhé sovětské družice a nosné rakety třetí družice.Vliv nepravidelných změn hustoty atmosféry na oběžnou dobu družic: Avšak poměry ve vysoké atmosféře jsou mnohem složitější. Soustavné sledování družic ukázalo, že se k cyklickým změnám připojují změny zcela neočekávané. Velký význam má zde sluneční činnost. Oběžná perioda druhé sovětské družice se zkracovala od 3 do 5 vteřin za den.Vliv slunečních chromosférických erupcí na jevy ve vysoké atmosféře a na zemském povrchu: Jak již bylo řečeno, má velký význam pro mnohé jevy v meziplanetárním prostoru i na zemském tělese sluneční činnost. Nejvýraznějším projevem sluneční činnosti jsou chromosférické erupce, při nichž je emitováno do meziplanetárního prostoru veliké množství záření a vyvrhováno množství korpuskulí. Sluneční erupce, které se vyskytují vždy v aktivních oblastech slunečních skvrn, vyzařují silné rádiové záření a vyvrhují oblaka ionizovaných částic do prostoru. Schematická kresba ukazuje různé účinky na Zemi. Část záření, tzv. relativistické částice, pohybuje se téměř rychlostí světla a může způsobovat bezprostřední vzrůst množství kosmického záření dopadajícího na zemský povrch. Pomalejší částice, přicházející obvykle jeden nebo dva dny po erupci, vyvolávají změny v ionosféře – elektricky aktivní vrstvě atmosféry ve výškách mezi 80 a 500 km. Dojde-li k dostatečnému rozrušení ionosférických vrstev, přestanou odrážet krátkovlnné vysílání, takže na zemi vymizí krátkovlnný příjem vzdálených stanic. Tytéž částice vyvolávají polární záře. Částice středních energií pravděpodobně vyvolávají vymizení příjmu na některých rádiových frekvencích v širokých oblastech okolo magnetických pólů. Částice všech energií ovlivňují a deformují siločáry zemského magnetického pole. (Graf ukazuje schematicky vlivy sluneční erupce na jevy ve vysoké atmosféře i na zemském povrchu.)Schéma aktivního centra sluneční činnosti: Proto se široce studují pochody sluneční činnosti, zvláště v tzv. aktivních oblastech. Obrázek ukazuje současnou představu vytváření aktivního centra a jeho vztah k okolí na Slunci. Na obr. 1. nerušená korona, 2. klidná protuberance, 3. zhuštěná (permanentní koronální kondenzace), 4. sporadická kondenzace, 5. erupce, 6. sluneční skvrny.Vývoj chromosférické erupce: Největší zájem se v posledních letech soustředil k výzkumům chromosférických erupcí a aktivních protuberancí. (Snímky zachycují tři záběry vývoje mohutnější chromosférické erupce během 85 minut. Erupce takové povahy mívají často vliv na vytváření všech uvedených poruch ve vysoké atmosféře, v zemském magnetickém poli, zvýšení mohutnosti kosmického záření atd.)Vývoj erupce a její vliv na změny radiového, rentgenového a kosmického záření Slunce: Grafy ukazují vývoj chromosférické erupce a její vliv na změny rádiového záření, rentgenového a kosmického záření Slunce.Aktivní protuberance ve tvaru smyčky: Jak jsme uvedli, mnoho zájmu obracejí k sobě také aktivní protuberance ve tvaru smyčky. Jejich magnetická pole jsou mohutnými urychlovači částic, jimž jsou někdy udělovány rychlosti blížící se rychlosti světla.Šíření rádiových vln ionosférou: Zvláštní zájem geofyziků a pracovníků ve výzkumu šíření rádiových vln je již dlouho obrácen ke studiu ionosféry. Tato oblast prostírající se nad stratosférou je složena z velmi řídkých plynů, jejichž molekuly a atomy jsou vlivem slunečního záření do značné míry ionizovány. V ionosféře se rozlišuje několik vrstev, které se projevují určitými fyzikálními rozdíly. Teploty v ionosféře značně rychle vzrůstají, což je působeno přílivem nabitých částic z vnějšího prostoru. Již dlouho se předpokládá, že neutrální i elektricky nabité složky ionosféry jsou v ustavičném pohybu. Mohutný vliv na všední dění v těchto oblastech má opět sluneční činnost. V ionosféře se daleko výrazněji uplatní elektromagnetické síly nad mechanickými, které převládají v nižších hustších vrstvách. Také zdroje energie jsou zřetelně různé. Protože nebylo dříve možné přímé studium vyšších atmosférických vrstev, byly i znalosti vlastností této části atmosféry neúplné. Proto byly první výzkumy umělými družicemi věnovány otázkám šíření rádiových vln o různých frekvencích lomivou vrstvou ionosféry. (Graf ukazuje šíření rádiových vln o nízké frekvenci, když vysílač impulsů je v prostoru.)Dopplerův jev v ionosféře: K velmi zajímavým otázkám patřil výzkum přechodu rádiových vln elektricky aktivním prostředím, jako je ionosféra. Umělé družice pomohly získat mnoho materiálu z něhož se poznatky ucelily, obráceně ukázaly mnohé podrobnosti v rozdělení vrstev ionosféry. (Obrázek ukazuje Dopplerův jev v ionosféře, pohyb rádiových vln pro dvě polohy družice: když se přibližuje a když je v nadhlavníku. Obvyklý Dopplerův jev se projevuje „stlačením“ rádiových vln, když se družice blíží. Bylo však zjištěno, že se vliv ionosféry projevuje vždy prodloužením vlnové délky, když jí rádiové vlny procházejí.)Heliocentrické meziplanetární magnetické pole při protonové bouři: K důležitým objevům umělých družic patří zjištění meziplanetárního magnetického pole a jeho proměn. Otázky rozdělení a pohybu sluneční plazmy jsou také velmi aktuální. Studium těchto otázek ve spojitosti se sledováním jevů na Slunci přineslo již mnoho nových poznatků. Zjistilo se, že široká část meziplanetárního prostoru je vyplněna sluneční plazmou, ve které dochází ke značně rychlým změnám. (Obrázky znázorňují model meziplanetárního heliocentrického magnetického pole při protonové bouři. Obr. a) ukazuje erupci na západním okraji, b) na východním okraji Slunce. Schémata c) a d) znázorňují šíření „magnetické láhve“ vyplněné protony, která se blíží k Zemi a obklopuje ji.)Rozdělení intenzity zemského magnetického pole: Až do měření kosmických sond bylo velmi málo známo o rozsahu v mohutnosti zemského magnetického pole. Teprve měřeními kosmických raket byly získány první spolehlivé informace o rozdělení intenzity i o jeho rozsahu. (V obrázku je znázorněna intenzita zemského magnetického pole v závislosti na vzdálenosti od středu Země. Křivky vyznačují: 1. měření kosmickou sondou z 2. 1. 1959, 2. druhou kosmickou raketou z 12. 9. 1959, 3. ideální průběh intenzity magnetického pole, teoretická křivka.)Polární záře: Mohutné proudy částic a záření při chromosférických erupcích vyvolávají ve vysoké atmosféře polární záře, jejichž studiu bylo věnováno v posledních letech mnoho úsilí, zvláště v souvislosti s měřeními umělých družic. Byly vytvořeny nové teorie o mechanismu vzniku a o vývoji polárních září, ale pro nedostatek místa je zde nebudeme uvádět.Intenzita kosmického záření měřená sovětskými kosmickými sondami: Pomocí umělých družic a kosmických raket byly získány obsáhlé informace o mohutném toku pronikavých částic – o kosmickém záření – nad všemi oblastmi zemského povrchu od výšky asi 200 km do značných vzdáleností od zemského tělesa. Rozsah energie nabitých částic kosmického záření pohybuje se od několika desítek tisíc elektronvoltů do miliard elektronvoltů. Již dřívějšími studiemi se zjistilo, že kosmické záření přichází k Zemi z vnějšího prostoru. Primární záření, dokud nevniklo do zemského ovzduší, skládá se především z protonů a jader hélia, jenom malá část záření je tvořena jádry těžších prvků. O rozsahu a mohutnosti záření nebylo dříve mnoho známo. Teprve výzkumy provedené druhou a třetí sovětskou družicí a kosmickými raketami zjistily veliká množství pronikavého kosmického záření v různých vzdálenostech od zemského tělesa. (Obrázek ukazuje dráhy kosmických sond z 2. 1. 1959 a 12. 9. 1959 vzhledem k magnetickému poli Země. Svislé šrafy vyznačují intenzitu záření v jednotlivých bodech dráhy. Na diagramu jsou zakresleny magnetické siločáry, které protínají zemský povrch v geomagnetických šířkách 50°, 55°, 60°, 70°. Magnetické pole je pojato jako pole dipólu se souřadnicemi magnetického pólu 78,5° severní šířky a 69° západní délky. Z obrázku je zřejmé, že 2. 1. 1959 bylo pozorováno maximum záření ve vzdálenosti 26 000 km od středu Země. Intenzita záření rychle klesala. Ve vzdálenosti 40 000 km, když byla raketa na magnetické siločáře 67°, byla intenzita již desetkrát menší než v maximu. Dne 12. 9. 1959 bylo mnohem ostřejší a vyšší maximum záření naměřeno ve vzdálenosti 17 000 km od středu Země, tj. o 9 000 km blíže k povrchu Země než 2. 1. 1959.)Pásma kosmického záření kolem Země: Uvedenými družicemi a kosmickými raketami byla objevena dvě pásma velmi intenzivního záření. Obě pásma obklopují Zemi a probíhají zhruba podle magnetických silokřivek. Obsahují veliká množství elektricky nabitých částic, které se pohybují v mnoha případech téměř rychlostí světla. Geigerovy počítače zjistily v obou pásmech kosmické záření tisíckrát mohutnější, než se zdálo teoreticky možné. Zvláště vnitřní pásmo obsahuje velmi průbojné částice a je velmi nebezpečné organismům. Pásma byla nazvána van Allenovými podle vědce, který je první podrobně studoval. (Obrázek ukazuje rozdělení pásem záření s vyznačením jejich intenzity.) Sovětskou meziplanetární stanicí směřující k Venuši bylo objeveno třetí pásmo záření, které leží na hranicích sféry vlivu zemského magnetického pole – poloměr 75 000 km – a není stálé.Pohyb elektricky nabité částice v pásmu záření: Obrázek ukazuje pohyb nabité částice v pásmu záření. Poloha bodu obratu částice, která kmitá mezi jižním a severním okrajem pásma, je určena směrem pohybu na rovníku. Má-li velkou odchylku od ekvatoriální roviny, může částice z pole uniknout. Tím se vysvětluje neklesající mohutnost především vnitřního pásma.Automatická meziplanetární stanice Luník II: Zájem sovětských vědců se obrátil k výzkumu nejbližšího kosmického tělesa – Měsíce. Dne 4. října 1959 byla vypuštěna na výzkumnou dráhu třetí kosmická raketa se složitou automatickou meziplanetární laboratoří, která obletěla Měsíc a pořídila dvěma komorami velký počet snímků odvrácené poloviny měsíčního povrchu. Snímky byly v družici automaticky vyvolány a radioelektricky přeneseny na Zemi. Byl to skvělý čin vědy a techniky. V roce 1960 vydala sovětská akademie věd atlas odvrácené části Měsíce. Atlas obsahuje přímé reprodukce 30 snímků a mapu zobrazující 251 povrchových podrobností, zjištěných vždy na třech deskách, 190 podrobností nalezených vždy na dvou deskách a 57 útvarů, které byly zjištěny pouze na jedné desce. Díky tomuto zdařilému úsilí máme dnes představu o rozčlenění neviditelné části měsíčního povrchu.Obraz části odvrácené strany Měsíce: Snímek zachycuje celkový pohled na odvrácenou část měsíčního povrchu. Snímky zachycují menší části povrchu a jeví mnoho podrobností.Část schematické mapy odvrácené strany Měsíce: Obrázek ukazuje část schematické přehledné mapy odvrácené části Měsíce. Jak je vidět na mapě, byla vyfotografována kromě části neznámé i oblast při východním okraji, která obsahuje Moře nepokojů a plodnosti a četné krátery dobře známé z fotografií pořizovaných ze Země. To bylo velmi důležité pro bezpečné dešifrování, orientaci a umístění série fotografií neznámé poloviny. Šlo o to, aby zachycené známé oblasti nebyly na kraji viditelného měsíčního kotouče, kde vzniká velké perspektivní zkreslení.Kabina druhé družicové lodi, v níž obletěli Zemi psi Strelka a Bělka: Všechno úsilí při výzkumu bližšího i vzdálenějšího prostoru směřuje k tomu, aby mohl být do meziplanetárního prostoru vyslán člověk, který by sám konal některá měření a výzkumné práce. Proto byla již v druhé umělé družici vyslána na oběžnou dráhu Lajka, zkušební pes, na jehož organismu byly zjišťovány účinky přetížení a stavu beztíže, funkce orgánů v mimořádných okolnostech a působení na celý nervový systém. Od 15. května 1960 bylo postupně uvedeno na oběžnou dráhu několik družicových lodí, které byly schopny pojmout člověka, byly však opět obsazeny nejprve zvířaty. Byly vyřešeny složité technické otázky návratu umělých družic i jejich měkké přistání. (Na obrázku kabina 2. družicové lodi s přetlakovým kontejnerem pro zvířata, v níž byli na oběžné dráze psi Bělka a Strelka.) Poté byly naváděny na dráhu ještě těžší družice – 6 483 kg, čímž byly vytvářeny podmínky pro první lety člověka.Kosmická loď Vostok 1: Dne 12. dubna 1961 byla vypuštěna družicová loď s prvním kosmonautem J. Gagarinem. Hlavním úkolem bylo studovat vliv přetížení a stavu beztíže na lidský organismus, schopnost řešit výzkumné úkoly, měřit, manévrovat s lodí a bezpečný návrat na Zemi. (Na obrázku kosmická loď Vostok 1.)Kosmonaut J. Gagarin: Obraz prvního kosmonauta světa J. Gagarina, jehož let trval téměř dvě hodiny. Do speciální přetlakové kombinézy jsou instalovány elektrické, akustické a měřící přístroje, zařízení pro přívod vzduchu a regulaci tlaku a teploty. U úst vidíme mikrofony.Kosmonaut G. Titov: Dne 6. srpna 1961 nastoupil druhý kosmický let sovětský kosmonaut German Titov. Vykonal 17 obletů kolem Země a strávil 25 hodin na oběžné dráze, přičemž urazil 700 000 km. Úkolem výzkumu bylo – kromě řady měření a fotografování – zjistit pracovní možnosti při dlouhodobém pobytu na oběžné dráze.Obraz Země z družicové lodi Vostok 2: Ukázka fotografií Země získaných G. Titovem z kosmické lodi Vostok 2.Kosmonauti A. Nikolajev a P. Popovič: Ve dnech 11. a 12. srpna 1962 byly uvedeny na oběžnou dráhu kosmické družicové lodi Vostok 3 a Vostok 4 k prvnímu skupinovému letu a k dlouhodobému pobytu ve vesmírném prostoru. A. Nikolajev vykonal 64 obletů kolem Země a urazil 2 600 000 km. T. Popovič vykonal 48 obletů a urazil 2 000 000 km. Úkolem letu bylo provést různá výzkumná měření a zjistit možnosti manévrování při skupinovém letu družicových lodí. Byly vyzkoušeny možnosti vzájemného spojení kosmonautů a působení dlouhého stavu beztíže na lidský organismus.Velitel kosmické lodi Vostok 5 V. Bykovskij: Dne 14. června 1963 byla odstartována kosmická loď Vostok 5 s pilotem V. Bykovským. Na Zemi opět přistál 19. června po letu trvajícím déle než 119 hodin. Obletěl při něm Zemi 81krát a urazil 3 300 000 km.První kosmonautka, velitelka kosmické lodi Vostok 6 V. Těreškovová: Dne 16. června 1963 byla uvedena na oběžnou dráhu kolem Země kosmická loď Vostok 6, řízená V. Těreškovovou. První kosmonautka přistála 3 hodiny před lodí Vostok 5 a strávila na oběžné dráze 71 hodin, přičemž vykonala 48 letů kolem Země a proletěla 2 000 000 km. Oba poslední kosmonauti měli úkoly podobné jako v případě předchozím. Avšak nároky na pracovní schopnosti se stále zvyšovaly. Cílem skupinových letů je možnost spojit kosmické lodi a vytvořit větší stanice obíhající kolem Země nebo směřující k blízkým tělesům sluneční soustavy.Automatická meziplanetární stanice k Venuši: Jako příprava pro lety k Měsíci nebo k blízkým planetám s lidskou posádkou jsou vysílána k těmto kosmickým tělesům výzkumná plavidla, opatřená složitou měřící aparaturou. Dne 12. února 1961 byla vyslána k Venuši automatická meziplanetární stanice, která měla vykonat obsáhlá a složitá měření v blízkosti planety Venuše. Byl úspěšně vyřešen start meziplanetární stanice z těžké družice Země a provedeno přesné navedení na předem stanovenou dráhu. Složitá laboratoř konala měření, avšak potom se – pravděpodobně pro poruchu na vysílacím systému – odmlčela, takže o výsledcích měření zprávy k Zemi nedošly.Dráhy družic a kosmických sond: Obrázek ukazuje dráhu automatické meziplanetární stanice k Venuši a dráhy některých dříve vypuštěných družic a kosmických laboratoří. Jsou označeny dráhy: 1. 1. Sovětská umělá družice Země, start 4. 10. 1957; 2. 2. Sovětská umělá družice Země, start 3. 11. 1957; 3. 3. Sovětská umělá družice Země, start 15. 5. 1958; 4. 1. kosmická raketa Mečta (Lunik 1), start 2. 1. 1959; 5. Lunik 2, start 12. 9. 1959; 6. Lunik 3, start 4. 10. 1959; 7. Meziplanetární stanice k Venuši, start 12. 2. 1961. Vlevo, okolo Země, dráhy kosmických lodí.Automatická meziplanetární stanice Mars 1: Ještě obtížnějším úkolem bylo vyslat automatickou meziplanetární stanici k planetě Marsu. Dne 1. listopadu 1962 byla vynesena na oběžnou dráhu opět těžkou družicí složitá meziplanetární laboratoř Mars 1, která prolétla 18. června 1963 v blízkosti planety Marsu. Úkolem laboratoře bylo měřit kosmické záření, intenzitu magnetického pole v meziplanetárním prostoru i v blízkosti planety, spektroskopické měření a fotografické snímkování planety. S laboratoří byl udržován styk do vzdálenosti více než 100 000 000 km, ale potom se stanice z neznámých důvodů odmlčela, takže není známo, jakých výsledků měření dosáhla. (V levé polovině obrazu je celkový pohled na stanici, jednotlivé přístroje jsou popsány na nákresech na pravé straně.) Do série výzkumných těles vyslaných k sousedním planetám a kosmickým tělesům náleží také meziplanetární stanice Luna 4 o váze 1 422 kg, vypuštěná 2. dubna 1963. Výzkum meziplanetárních prostorů v bližším a vzdálenějším okolí Země provádělo také 20 družic řady Kosmos (18. 10. 63), které měří koncentraci nabitých částic v ionosféře v rámci studia šíření rádiových vln, zkoumají korpuskulární proudy slunečního původu a části s malou energií, shromažďují materiál k podrobnému studiu struktury pásem záření, měří kosmické záření a jeho proměny, studují změny zemského magnetického pole, zkoumají krátkovlnné záření Slunce a plní další úkoly. Dne 1. listopadu 1963 bylo uvedeno na dráhu okolo Země nové kosmické těleso Polět 1, které může ve značných mezích měnit dráhu, takže vytváří předpoklady ke spojování družic ve větší výzkumné celky a připravuje také nové cesty k nejbližším kosmickým tělesům. Do konce listopadu roku 1963 bylo uvedeno na oběžnou dráhu 49 umělých družic, kosmických raket a meziplanetárních stanic, které konaly důležité výzkumy vysoké zemské atmosféry, meziplanetárního prostoru i nejbližších těles v zájmu rozvoje mírové vědy a soustavně připravovaly první cestu člověka k nejbližším kosmickým tělesům.Brzy přibudou další – prvních šest kosmonautů s N. S. Chruščovem: Celé lidstvo si přeje, aby v mírovém rozvoji tvůrčích sil bylo možno dosáhnout dalších úspěchů při studiu kosmického prostoru. Věříme, že řady kosmonautů budou i nadále vzrůstat a získávat nové poznatky lidstvu žijícímu v míru.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleVýzkumy sovětskými družicemiVýrobceDPrahaRok1963Délka48 okénekAutor textuObůrka Oto Dr.PředlohaFYZKOznačení5941Další diafilmy výrobceKarlovarský krajChovatelství II.díl - Šlechtitelství čili postup zvyšování užitkovostiFiltrační ochranný převlek FOP - 85 II. DílVýroba kyseliny chlorovodíkové syntetickým způsobem II. pro odborné školy