Těžba a úprava užitkových nerostůMapka nerostných surovin: Území našeho státu má velmi pestré geologické složení a poskytuje našemu hospodářství rozmanité nerosty a horniny, jak ukazuje přehledná mapka. Bez zužitkování tohoto nerostného bohatství by nebylo možné dosáhnout nynější vysoké úrovně našeho života. Proto si ukážeme na příkladech několika důležitých nerostů a hornin, jak se jejich ložiska hledají, zkoumají a dobývají a jak se před zpracováním upravují.+30Průzkum vápencového ložiska: Mezi nejvýznamnější horniny náleží vápenec. Používá se jako stavební a dekorační kámen, k výrobě vápna, cementu, jako struskotvorná přísada do vysokých pecí a k jiným účelům. Proto téměř ve všech výskytech vápenců nalezneme lomy. Avšak teprve v posledních desetiletích se ložiska vápenců podrobně zkoumají, aby mohla být účelně využita. Druhý obrázek po levé straně ukazuje geologickou mapu vápencového ložiska a jeho blízkého okolí, kterou sestavil geolog při průzkumu v přírodě. Chodil po krajině a zanášel výskyty vápence a ostatních hornin v mapě krajiny barvami. Tam, kde byly horniny kryty mocnějšími hlínami, dával kopat jámy nebo příkopy, které jsou v mapě vyznačeny krátkými úsečkami, aby zjistil, která hornina je jimi kryta. Studoval také složení hornin a jejich polohu, kterou zaznamenával značkami. Odebíral vzorky k výzkumu nerostného a chemického složení a způsobu uložení. Potom je ještě třeba prozkoumat složení a mocnost ložiska do hloubky. To se děje vrty, jak ukáže další obrázek. Z rozměrů ložiska se pak vypočtou zásoby suroviny, z výsledků chemických rozborů se určí nejvhodnější způsob zužitkování. Po průzkumu se pak přikročí k plánování závodů na zužitkování ložiska.Průzkum ložiska vápence vrty: Na 3. obrázku je vidět snadno převoznou vrtací soupravu, kterou se provádí výzkum hornin do hloubky několika desítek metrů vrtáním na jádro. Stroj otáčí trubkou zavěšenou na věži a na dolním konci opatřenou válcovitou dutou korunkou z velmi tvrdé slitiny kovů nebo korunkou osazenou diamanty. Korunka vyřezává váleček neboli jádro, které se po kouscích ulamuje a vytahuje ven. Vlevo od věže prohlíží geolog právě vytažené jádro, které označí, uloží do zvláštních beden a odešle do laboratoře na výzkum. Jak vypadají vrtná jádra, ukazují obrázky vpravo.Průzkum kaolinového ložiska jamami: Podobně jako výzkum vápencového ložiska se provádí i výzkum ložiska kaolinového. Geolog napřed stanoví jeho přibližnou rozlohu vymapováním z přirozených odkryvů, zářezů cest, železnic apod. Pak zpřesní stanovení rozlohy ložiska, kde je nedostatek odkryvů pomocí ručně nebo strojně hloubených mělkých jam, jak ukazuje obrázek.Průzkum kaolinového ložiska vrty: Po průzkumu rozlohy kaolinového ložiska mapováním a sítí jam se přikročí k průzkumu složení a hloubky ložiska vrty. Vrty jsou v obrázku znázorněny svislými úsečkami. Podle výsledku vrtů se sestrojí řez ložiskem, znázorněný obrázkem, a vypočte se zásoba suroviny. Provede se též chemický rozbor vzorků a ve výzkumných laboratořích se zkouší vlastnosti výrobků ze zkoumaného kaolinu.Hledání a průzkum rudní žíly: Obtížnější a nákladnější než u zmíněných surovin je hledání a průzkum rudních žil, poněvadž se na povrchu prozrazují jen někdy nápadně a většinou sahají do hloubek několika set metrů. Vyhledávání rudní žíly usnadní, nachází-li se na povrchu úlomky rudních nerostů nebo nápadně zbarvené nerosty, jak hnědý hnědel nebo zelený malachit, které vznikají zvětráváním rudních nerostů. Nachází-li se úlomky rudních nerostů v přímce nebo zakřivené čáře, je možné přibližně odhadnout, kde rudní žíla vychází na povrch. Tam se v určitých vzdálenostech od sebe vykopou ve směru kolmém k této čáře příkopy až na skalní podklad a odkryje se výchoz žíly. Obrázek ukazuje takovou rýhu a vedle ní vyhozené horniny různé barvy. Ve výchozu žíly v příkopu je možné zkoumat její nerostné složení, mocnost a směr upadání.Na 7. obrázku vlevo je mapa rudní žíly nalezené popsaným způsobem. Jsou v ní zakresleny také polohy rýh v podobě obdélníčků. Po průzkumu povrchové části rudní žíly se přikročí k průzkumu v hlubinách svislými nebo šikmými vrty na jádro jako v předchozích případech. Vrty se umístí v řadách na té straně výchozu rudní žíly, kam zapadá (viz obr. řezu vpravo). Po průzkumu ložiska na povrchu a v hloubce i sousedních hornin se vypracuje plán těžby, plán na založení dolu a přidružených závodů i dopravních cest.Průzkum ložisek usazených železných rud: Usazené železné rudy tvoří vrstvy souhlasně uložené v jiných usazených horninách, jako např. břidlicích, pískovcích aj. Bývají s nimi obyčejně zvrásněny a mají proto složité uložení (jak ukazuje obrázek). Taková ložiska se např. nacházejí v Barrandově pánvi mezi Prahou a Plzní. Místy vystupují až k povrchu a prozrazují se červenou nebo hnědou barvou. Při svých výchozech byly již od pradávna dobývány. Při jejich výzkumu prozkoumají se nejdříve rýhami u výchozů jejich složení, mocnost, způsob uložení a sousední horniny. Pravděpodobné pokračování a rozšíření ložiska v hloubce se zkoumá geofyzikálně a vrty. Geofyzikální průzkum se zakládá na poznatku, že přítomnost rudního ložiska v hloubce se prozrazuje na povrchu vyššími hodnotami zemského magnetismu. V území, kde se předpokládá v hloubce výskyt železné rudy, se proměří hodnoty zemského magnetismu. Místa se stejnými hodnotami se spojí čarou. Vznikne obrazec, ve kterém plochy uzavřené křivkami vysokých hodnot magnetismu ukazují rozšíření ložiska pod zemí. Pak se rovnoběžnými řadami poměrně hustých vrtů na jádro prozkoumá mocnost, hloubka uložení a jakost rud v jednotlivých místech a sestrojí se řezy, ukazující jejich uložení. Jeden z řezů je na obrázku. Z mocnosti vrstev a rozšíření se vypočtou pravděpodobné zásoby rudy. Podobným způsobem jako ložiska usazených rud se koná i výzkum uhelných ložisek.Průzkum ložisek nafty a zemních plynů: Také průzkum ložisek nafty a zemních plynů počíná vymapováním povrchového rozšíření hornin, které se usadily na dně mořských zálivů. Při tomto průzkumu je důležité určení stáří vrstev. To umožňuje okolnost, že jednotlivá souvrství nebo vrstvy se vyznačují výskytem význačných zkamenělin. Jsou to zejména vápenité schránky měkkýšů a prvoků dírkovců. Nepatrné schránky dírkovců se z hornin vyplavují a pak zkoumají pod mikroskopem. Ukázku různých druhů dírkovců z výplavu téže vrstvy ukazuje obrázek vpravo. Schránky jsou na něm mnohonásobně zvětšeny. Potom se zkoumá složení hornin, stáří a uložení vrstev asi do hloubky 150–300 m mělkými vrty (viz na levém obrázku kratší úsečky). Ty se rozmísťují poměrně hustě v křížících se přímých liniích. Podle výsledků výzkumu vrstev mělkými vrty se určí místa hlubinných vrtů, vyznačených v řezu vrstvami delší svislou úsečkou. Hlubinnými vrty se zkoumá sled a složení vrstev, jejich uložení, podle obsahu zkamenělin i jejich stáří, pravděpodobnost výskytu zemního plynu a nafty v jednotlivých vrstvách.Vrtná věž hlubinné vrtby: Vrtná věž hlubinné vrtby k průzkumu nebo těžbě je vysoká, aby se při vytahování vrtného soutyčí mohly oddělovat dlouhé části a aby se tím zkrátila doba vytahování celého soutyčí. Soutyčí je např. nutno vytáhnout, má-li se vytáhnout tvrdé jádro nebo vyměnit opotřebovaná vrtná korunka na konci soutyčí. Kladkou se vrcholu věže se postupně povytahuje soutyčí o délku dílce. Ten se pak odpojí a postaví do věže, jak je vidět na obrázku. Tak se postupuje dále, až je celé soutyčí vytaženo. Po výměně korunky nebo vytažení jádra se pak celé soutyčí po dílcích prodlužuje a spouští, až dosáhne dna. Při dalším vrtání, když už je celé soutyčí v zemi, se napojí další díl a ve vrtání se pokračuje. Po dokončení těžního vrtu se stěny vrtu vyztuží rourami, které se nazývají pažnice, jak je naznačeno na obrázku vpravo. Na fotografii vrtné věže jsou pažnice na zemi před věží.Těžba vápence lomem: Ve vápencovém ložisku se zakládá lom v místech na úpatí svahu, kam se uklánějí vrstvy, protože se pak bezpečněji a snáze láme. Dříve se vápenec dobýval namáhavě zarážením klínů do spár a rozstřelováním výbušninou. Otvor pro nálož výbušniny se musil vyvrtat ručně dlátem a kladivem. Nyní se moderními vrtačkami, poháněnými stlačeným vzduchem, vyvrtá v patě stěny lomu nebo stupně lomu řada hlubokých otvorů pro nálože výbušnin, jak ukazuje obrázek. Ty se pak vyplní výbušninou a rychle po sobě se odstřelí elektřinou. Výbuchem se zřítí celý podvrtaný úsek stěny a rozpadne se na balvany. Veliké balvany se pak ještě rozstřelují na menší. Kámen se pak nakládá lžícovými rýpadly do vozů vlaků nebo do aut a odváží k zpracování.Těžba magnezitu lomem: V Slovenském rudohoří u Košic se podobným způsobem jako vápenec těží magnezit z velikého povrchového ložiska. Z bezpečnostních důvodů a také proto, aby se mohlo těžit na více místech najednou, se magnezit láme ve stupních. Kusy se nakládají lžícovým rýpadlem na nákladní auta a odvážejí k zpracování na žáruvzdorné cihly na obklady vyzdívky železářských pecí. Na jiných místech Slovenského rudohoří se těží magnezit pod zemí hlubinným dolem.Těžba českého granátu jámou: Na jižním úpatí Českého středohoří se těží povrchově z pyropových štěrků český granát neboli pyrop. Dříve se těžil pod povrchem chodbami kopanými od jámy hluboké několik metrů. Pyropový štěrk se vynášel na povrch a tam se z něho granát propíral. Značná část ložiska zůstala nevyužita, protože se namnoze nevědělo, kde byl pyropový štěrk chodbami vybrán. Nyní se těží rozlehlou jámou, jak je vidět na obrázku. To umožňuje vybrat celé ložisko až na dno bez nebezpečí zasypání. Granát se nachází hlavně v spodnější hlubší vrstvě, viditelné na obrázku pod jemnou povrchovou vrstvou, která je chudší granátem, takže se dříve nevyplácelo ji těžit. Pyropový štěrk se dopravuje na pásech, jak je vidět na obrázku, k bubnovým pračkám, ve kterých se oddělí granát i zrnka jiných těžkých nerostů od hlíny a úlomků hornin.Dřívější způsoby těžby kaolinu: Také kaolinová ložiska se těží rozlehlými jamami. Poněvadž jejich mocnost bývá i několik desítek metrů, dobývají se stupňovitě. Ještě na počátku našeho století se kaolin v létě dobýval ručně na povrchu, v zimě v chodbách pod zemí. V určitých vzdálenostech od sebe se kaolin kopal v stropu chodby směrem k povrchu a padal do vozíků. Pod zemí vznikaly válcovité dutiny, patrné na obrázku. Byly odkryty pokračující těžbou na povrchu. Dělníkům při zimním dobývání hrozilo zasypání, neboť se chodby vzpěrami nezajišťovaly.Nynější způsob dobývání kaolinu: Nyní se dobývá kaolin ve stupních po celý rok lžícovými rýpadly na povrchu. Rýpadla jej hned nakládají na vozy vlaků nebo na automobily a odváží se do úpraven.Povrchové dobývání rudných ložisek: Také některá rozlehlá povrchová ložiska, např. krevele u Ejpovic u Plzně a pyritové ložisko u Chvaletic v Železných horách se dobývají stupňovitě jámovým lomem. Jak je vidět na obrázku, vyvrtávají pojízdné vrtací stroje v určité vzdálenosti od okraje stupňů řady svislých děr pro nálože výbušnin. Odstřelem náloží elektrickým proudem se celý navrtaný úsek stěny rozpadne a zřítí. Pojízdná lžícová rýpadla nakládají rudninu na auta nebo vlaky a ty je dopraví do úpravny.Hlubinné dobývání rudní žíly: V starších dobách se povrchově dobývaly i části rudních žil blízko pod povrchem. Byly většinou starými horníky vytěženy. Hlubší části zůstaly nedotčeny, poněvadž na to nestačilo tehdejší technické zařízení dolů. Moderními technickými prostředky je možné dobývat rudní žíly i ve značných hloubkách. Na obrázcích jsou znázorněny dva způsoby těžby rudniny do zásoby na mocných rudních žilách. Pod rudní žilou se vyhloubí rovnoběžně s žílou šikmá jáma a od ní krátká chodba do rudní žíly. Ve stropě chodby v žíle se vyláme úzký otvor, který se nazývá sýp a který slouží k vypouštění rudniny. Sýp se může uzavřít, aby se mohla rudnina vypouštět do vozíků a odvážet podle potřeby. Od sýpu se pak směrem nahoru rudnina postupně dobývá, ale nechává se v prostoru rudní žíly do té doby, než je jí potřeba odvézt k zpracování. Rudnina se těží tak, že se do ní vyvrtávají pneumatickými vrtačkami hluboké otvory, které se vyplní výbušninou a pak zároveň odstřelí. Spadlá rudnina vytvoří podlahu, na níž stojí horníci při navrtávání dalších otvorů pro nálože. Na levém obrázku je znázorněno dobývání rudniny navrtáváním stropu svislými otvory, na pravém obrázku navrtáváním vodorovných otvorů.Navrtávání otvorů pro nálože ve stropu: Obrázek ukazuje navrtávání otvorů pro nálože výbušnin vrtačkami, poháněnými stlačeným vzduchem.Těžba solanky v Solivaru u Prešova: Užitkové nerosty je možné získávat i z roztoku. Na našem solném ložisku u Prešova se kdysi dobývala sůl hlubinným dolem. Později se důl zatopil vodou, která rozpouštěla sůl ložiska. Sůl se pak začala dobývat ze slaného roztoku neboli solanky. Solanka se dříve čerpala koženým měchem, jak ukazuje větší obrázek, nyní se těží však z dolu čerpadly a odvádí potrubím do továrny. Ústí potrubí je vlevo dole.Těžba nafty vrty: Nafta a zemní plyn jako tekutá a plynná surovina se čerpá z podzemního ložiska potrubím pažnic, zapuštěných do vrtů k ložisku. Někdy vytlačuje naftu k povrchu přetlak plynu v ložisku, jak ukazuje levý obrázek. Neobsahuje-li naftové ložisko plyn, vyčerpává se nafta pumpou, zvanou kozlík, jak ukazuje pravý obrázek. Z některých vrtů uniká samovolně zemní plyn. Ústí takových vrtů se uzavírá a plyn se podle potřeby odvádí rourami do plynojemů a na spotřebiště.Třídění českého granátu od úlomků hornin válcovým sítem: Poměrně jednoduše lze získat krystalky granátu z pyropových štěrků. Donedávna se napřed hrubší úlomky oddělovaly od drobných, mezi nimiž jsou hojně granáty, obyčejným sítem ručně. Nyní se na nalezišti pyropů u Chrášťan, známém jako Granátka, odstřiďují hrubší úlomky od drobných na válcovém sítu, které má mírně skloněnou osu a postupně se v něm zvětšují otvory. Otáčením síta se materiál pomalu posouvá a podle velikosti otvorů třídí. Granáty a drobné úlomky propadnou nejdříve. Tak se oddělejí od hrubých úlomků.Propírání granátů z drobné frakce: Od drobných lehčích úlomků hornin a nerostů se pak těžší granát odděloval potřásáním na jemném sítě v kádi vody. Na jedné straně se hromadil granát, na druhé straně odpadové nerosty a horniny, jak je vidět na obrázku. Nyní se oddělují granáty a ostatní těžké nerosty od odpadu strojní pračkou, která je třídí podle hustoty. Nakonec se vybírají příměsi od granátu ručně.Úprava kaolinu: Surový kaolin obsahuje obyčejně mnoho křemene a slídy, které by výrobek znehodnocovaly. Proto se do nedávna a místy ještě dodnes čistí plavením. Rozemílá se, míchá s vodou a pak plaví v dlouhých korytech, kde se usazují těžší křemenná zrnka a šupinky slídy, kdežto velmi jemný kaolin je proudem vody zanesen do sběrných kádí, kde se usazuje. Nyní se zavádí rychlé třídění hydrocyklonem. Je to odstředivka, ve které se těžší částečky, jako křemenná zrnka a šupinky slídy, odstředivou silou oddělují od jemných a lehkých částeček kaolinu. Pak se kaolin zbavuje přebytečné vody v lisech, jak zachycuje obrázek. Získají se kaolinové výlisky, které se zasílají do továren k zpracování. Podobně jako kaolin se upravuje také grafit.Ruční třídění rudy: Na rozdíl od úpravy kaolinu nebo tuhy je úprava rud mnohem složitější a nákladnější. Provádí se v úpravnách. Rudnina barevných kovů dopravená z dolu do úpravny se obyčejně nejdříve ručně třídí na běžícím pásu, jak ukazuje obrázek. Vybírají se čisté kusy rudy, aby zbytečně neprocházely dalšími stroji a nezatěžovaly je. Snižují se tím také ztráty na rudě při úpravě.Drcení rudniny: Rudnina se nejprve drtí na hrubo čelisťovým drtičem. Drť se dopravuje pásem do kuželového drtiče, který vidíte na obrázku. V něm se rudnina drtí mezi stěnou drtiče pohyblivým kuželem dovnitř na drobné kusy.Mletí rudniny v kulovém mlýně: Z drtičů se rudnina dopravuje do otáčivých bubnů s ocelovými koulemi. Těmi se rozemílá na tak jemné částečky, aby se i nejmenší zrnka rudy v rudnině oddělila od hlušiny. Někdy se již do mlýna přidává reagencie, zvaná sběradlo, která příznivě ovlivňuje další pochod, tj. rozdružování rudních zrn od zrn hlušiny.Rozdružování vzplavováním zpěnováním (flotací): K oddělení rudy od hlušiny čili k rozdružování se nyní používá ponejvíce vzplavování neboli flotace. Vzplavování je založeno na skutečnosti, že zrnka rudy a hlušiny se různě smáčejí vhodnou kapalinou, zvanou sběradlo. Na rudním zrnku ulpí tenká vrstvička sběradla a je pak schopno poutat bublinku vzduchu. To je vyneseno ve vodě k hladině, i když je nejtěžší součástkou rudniny. Zrnka hlušiny, která se sběradlem neobalují, nepoutají vzduchové bublinky a klesají ve vodě ke dnu. Další přísadou, obyčejně olejem, se podporuje tvorba i stálost vzduchových bublinek ve vodě. Proto říkáme přísadě oleje pěnidlo. Bez něho by vzduchové bublinky brzo popraskaly a zrnka rudy vynesená k hladině by klesla ke dnu. Rozdružování vzplavováním se provádí tímto způsobem. Rudnina se smísí se sběradlem, rozmíchá s vodou na rmut a vede se do vzplavovacího stroje. Vlastní rozdružování v rozdružovacím stroji je znázorněno na náčrtku. Rmut přichází do první skříně, z ní pak roštem do druhé skříně s míchadlem. Rychlým pohybem míchadla se tvoří ve rmutu ze vzduchu vháněného pod míchadlo vzduchové bublinky, na jejichž povrchu se vytváří ochranná olejová blanka. Rozvířená zrnka rudy ulpí na vzduchových bublinkách a jsou vynášena k hladině rmutu. Rmut pak odtéká do třetí skříně, ve které ke dnu padají zrnka hlušiny a k hladině jsou bublinkami vynášena rudní zrnka. Stírač dopravuje pěnu s rudou do žlábku, který se vede do usazovacích kádí. Z nich se pak ruda vybírá, suší a pak dopravuje do chemických továren.Řady vzplavovacích strojů v úpravně: Vzplavování je nejdůležitější dílčí pochod při úpravě rud. Jím se oddělí ruda od hlušiny. Vzplavovací stroje pracují pomaleji než drtiče, a proto musí být v úpravnách mnoho vzplavovacích strojů. Jejich řadami je zaplněn celý velký sál úpravny. Na obrázku je pohled na část úpravny se vzplavovacími stroji. Stroje jsou obráceny sběrnými žlábky a stírači do uličky mezi stroji. V levé řadě strojů je dobře vidět bubliny pěny s rudou. Nad stroje vyčnívají pohonná kola míchaček rmutu.Úprava rudy pražením v pražicí peci: Některé rudy železné, jako hnědel – vodnatý kysličník železitý – a ocelek – uhličitan vápenatý, se obohacují železem před vsazením do vysoké pece pražením v moderních šachtových pražicích pecích, které jsou na obrázku. Jmenované rudy se do nich sypou zároveň s palivem. Žárem hořícího paliva se z hnědele vypudí voda, z ocelku kysličník uhličitý a vzniknou magnetické kysličníky železa, bohatší železem než původní rudy. Zároveň se v rudě sníží obsah škodlivých látek, jako síry a arsenu.Zpracování chudých železných rud v hrudkovnách: Chudé železné rudy se nejhospodárněji zužitkují v rotačních hrudkovacích pecích. Jak je vidět na obrázku, jsou to obrovské, otáčivé, válcovité pece. Vnitřní stěny pece jsou obloženy šamotovou vyzdívkou. Osa pece je mírně ukloněna. Na horním konci (na obr. v přední budově) se sype do pece rozemletá ruda s odpadovým drobným koksem, z dolního konce se vhání do pece hořákem vzduch s práškovým uhlím. Žárem hořícího koksu a uhlí se ruda taví a otáčivým pohybem pece se pozvolna posouvá ke konci. Cestou se ruda redukuje na železo. To se vylučuje ve strusce v několika milimetrových zrnech až několika centimetrových hrudkách. Na dolním konci struska se železem vytéká do vody a prudkým ochlazením se drolí. Pak se struska drtí a odděluje silným magnetickým rozdružovacím strojem od železa. V tomto diafilmu jste viděli, jak vědecké poznatky pomáhají vyhledávat ložiska užitkových nerostů, jak lidský důmysl a moderní technika odstraňují namáhavou tělesnou práci při dobývání a úpravě surovin a umožňují také jejich hospodárné využití.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleTěžba a úprava užitkových nerostůVýrobceDPrahaRok1961Délka34 okénekAutor textuPauk František Doc. Dr.PředlohaPRIROznačení6172Další diafilmy výrobceŽací mlátička E 512 II.Přenosná motorová stříkačka PS-12Používání osobní výzbrojePěna na přiměšovač