Michail ŠolochovPůvodní jazyk: ruský.Don… Lhostejně nese své nazelenalé vody, prosvítající modří, k modrému Azovskému moři. S ním, širokým, bezbřehým, který do sebe pojal celou těžkou historii donského kozáctva, je spjat život spisovatele Michaila Šolochova.Malá chalupa pod rákosovou střechou a za ní rozlehlá donská step. Zde se 24. května 1905 narodil Michail Alexandrovič, zde prožil dětská léta.+28Ani když se stal světoznámým autorem, neopustil rodná místa. V mezaninu vysokého světlého domu, stojícího přímo nad Donem, se těžce a bolestně rodily stránky knih, s nimiž vás chce seznámit náš diafilm.První literární řádky dvacetiletého spisovatele se objevují na stránkách Junošeské pravdy, Komsomolie a Smeny.Skutečným prologem budoucího velkého Šolochovova díla se však staly „Donské povídky“. Ostré dramatické střety odrážejí zvláštnosti psychologie lidí oné doby. „Jako by někdo prošel osadou, vyoral brázdu a rozdělil lidi na dvě nepřátelské strany.“ Na jedné straně osadní chudina, na druhé boháči a část středních rolníků.Osada Tatarskij. Zde, na samém jejím okraji, blízko Donu, žijí Melechovovi — hrdinové románové epopeje „Tichý Don“. Stránkami Šolochovova díla prochází deset drsných, nepokojných, žhavých let, v nichž vane vítr revoluce.Grigorij Melechov: „Oblý orlí nos, v poněkud šikmých štěrbinách namodralé mandle planoucích očí, ostré plochy lícních kostí potažené hnědou, ruměnou kůží.“ Přecházení z jedné strany na druhou, mučivý pocit viny, ztráta víry charakterizují těžkou životní cestu plnou zvratů tohoto vášnivého hledače pravdy, cíle a smyslu života, kozáka — středního rolníka.První záběry stejnojmenného filmu. Před námi je mladý Grigorij. Napojil koně v Donu a zastupuje cestu Aksinje. Je ještě velmi mladý, bezstarostný. Neodolatelně ho přitahuje sousedova žena — Aksinja Astachovová. Kolika spalujícími požáry budou muset projít duše a srdce Aksinji a Grigorije. „Tichý Don“ však nepřitahuje jen osudem těchto dvou milujících lidí. Je v něm osud celého Ruska v období, kdy se hroutil jeho starý svět.Revoluční boj na Donu byl krutý. Střet bílých a rudých byl strašný. Obraz, který vidíte, není přímo spojen s „Tichým Donem“, je v něm však stejná statečnost a stejná neúprosnost historické pravdy rudých, jež zaznívá ze stránek románu i ze scény popravy vůdce revolučního boje na Donu — Podťolkova a jeho druhů. Podťolkov vysokým vášnivým hlasem vykřikoval: „Slepí jste! Myslíte, že když nás pobijete, tím to skončí? Ne! Sovětská moc bude nastolena v celém Rusku. Pamatujte na má slova! Nadarmo proléváte cizí krev!… Hořce se mýlíte. Nastoupí revoluční moc a pochopíte, na čí straně byla pravda… Nejlepší syny tichého Donu jste položili do této jámy…“„V noci… Grigorij… cítil, jak celý vychází palčivým, hořkým steskem… V takových chvílích se mu nesmírně chtělo… osedlat Hnědáka a hnát ho, až by na hluchou zem padala pěna, až k samému domu.“ Tento silný a zajímavý člověk nepochopil, že nemůže existovat neutralita, když se rozhoduje otázka dějin.Kdesi uprostřed epopeje se na stejném místě, u chladné donské vody, setkává Grigorij s Aksinjou znovu. Ale jsou už jiní. Pod očima jim leží hluboké stíny. Jen oheň lásky nepohasl.S očima plnýma muk a utrpení se Grigorij Melechov ptá, kde je ta pravá cesta, po níž je třeba jít. „Chtělo se mu odvrátit se od celého světa překypujícího nenávistí, nepřátelského a nepochopitelného. Tam vzadu bylo všechno zamotané, rozporné… Jako step vypálená požáry zčernal Grigorijův život.“„…Druhého dne přišel k Donu naproti osadě Tatarskij. Dlouho hleděl na rodný dvůr, bledna radostným vzrušením… Už zdálky uviděl na cestě k přístavišti Mišatku.“„Grigorij vzal syna do náručí… Nu což, splnilo se to málo, o čem Grigorij snil za bezesných nocí. Stál u vrat rodného domu a držel v náručí syna. To bylo všechno, co mu v životě zůstalo, co ho ještě poutalo k zemi a k tomuto obrovskému světu, zářícímu pod chladným sluncem.“Ve třicátých letech, v letech sovětské kolektivizace, o níž vypovídá i tento obraz, začal Michail Šolochov pracovat na novém románu „Rozrušená země“. „Psal jsem Rozrušenou zemi za čerstva, v roce 1930, kdy byly ještě živé vzpomínky na události, které se odehrávaly na vesnici a od základů ji převrátily…“Při likvidaci kulactva jako třídy se rozdával oděv chudým. „Hned vedle sýpky se přímo na sněhu zouvali, zkoušeli si bytelné kulacké boty, natahovali si spodky, kabáty, blůzy, kožíšky.“ Žena Děmky Ušakova, která „za celý svůj hořký život novou blůzku na ramenou neunosila“, prosila: „Drazí moji!… Drazí! Počkejte, já si možná tu sukni nevezmu… Vyměním… Já snad něco pro děti… Mišatku… Duňašku…“ — zoufale šeptala.Úmorná, těžká, pomalá, někdy i mučivá, nikoli však beznadějná byla práce na přeměně psychologie rolníků. Této práce se ujal dělník z Putilovského závodu, dříve baltský námořník — Semjon Davydov.Za týden pobytu v Gremjačem Logu vyvstala před Davydovem celá řada otázek… Osada pro něj byla jako složitý motor nové konstrukce a Davydov… se ho snažil poznat… „Všechno je v našich rukou,“ myslel si… „Umřu při práci se strojem, ale udělám to!“ Jeho ruce se nijak nelišily od rolnických. Osada rozhodla: je náš!Tvorba Michaila Šolochova odráží nejdůležitější etapy života sovětské země. V letech Velké vlastenecké války pracuje jako válečný dopisovatel na Jižním, Jihozápadním a Západním frontu a píše črtu „Škola nenávisti“ a kapitoly románu „Bojovali za vlast“.Vjošenskaja za války. Šolochovův dům byl rozbit. Střepina německé bomby zabila spisovatelovu matku.„Viděli jste někdy oči jako popelem posypané, naplněné takovou nevýslovnou smrtelnou úzkostí, že je těžké do nich hledět?“ To prosté a silné, tragické a krásné, čím dýchá Šolochovovo dílo „Osud člověka“, zaznívá také z filmu režiséra a představitele hlavní role Sergeje Bondarčuka.Irina — žena Andreje Sokolova. Žena a přítelkyně. Vyprovází ho na frontu. „Rty bílé jako křída, něco jimi šeptá, hledí na mne, ani nemrkne, a celá se naklání dopředu, jako by chtěla vykročit proti silnému větru… Taková mi zůstala v paměti.“Nemálo běd zakusil voják Sokolov na frontě i v koncentračním táboře. Válka ho strašlivě zmrzačila. Ztratil všechno, ale našel v sobě sílu převzít péči o malého a slabého, otevřít svou čistou, širokou duši dobru a kráse.„Dva osiřelí lidé, dvě zrnka písku zavátá do cizích krajů válečným uragánem nebývalé síly… Co je čeká vpředu? A rád bych věřil, že tento ruský člověk, člověk nezlomné vůle, vydrží a při otcovském rameni vyroste ten, který v dospělosti dokáže všechno vytrpět, všechno překonat na své cestě, povolá-li ho k tomu vlast.“Třetí zfilmování Šolochovova díla. U Sergeje Bondarčuka, režiséra filmu „Bojovali za vlast“, stejně jako u Šolochova, je každý voják hrdinou, neopakovatelnou osobností. Za každým stojí vlastní osud, nikdo však nepřipouští myšlenku na porážku, všichni věří v budoucí vítězství.Vynikající knihy jsou velké lodě — nelekají se oceánů s obrovskými prostory a zuřivými bouřemi… Avšak i lodě neobyčejné síly mohou časem zchátrat. Takové knihy jako „Tichý Don“, „Rozrušená země“ a „Osud člověka“ však zůstávají navěky. Šolochovovy knihy jsou darem celému světu.Šolochov navštívil mnoho zemí světa. Hovořil s mnoha čtenáři svých knih. Velmi vřele vzpomíná Michail Alexandrovič na svůj pobyt v Československu, na srdečná setkání s českými spisovateli a na zajímavá vydání svých děl u nás.Nepřetržitý proud rukopisů a dopisů míří do Vjošenské. Ze všech koutů země sem přicházejí spisovatelé, filmaři a výtvarníci. Místní kozáci, blízcí Šolochovovi přátelé, jim vyprávějí o tom, jak dříve žili, jak se oblékali, veselili na svatbách a zacházeli s koněm a šavlí donští kozáci — hrdinové spisovatele, jehož proslulost už dávno překročila hranice Donu i Sovětského svazu.Rok 1965. Stockholmská radnice. Švédská královská akademie uděluje sovětskému spisovateli Michailu Šolochovovi Nobelovu cenu. V děkovné řeči Michail Alexandrovič řekl: „…V čem spočívá poslání spisovatele? Hovořit se čtenářem poctivě, říkat lidem pravdu — někdy drsnou, ale vždy statečnou, upevňovat v lidských srdcích víru v budoucnost, ve vlastní sílu schopnou tuto budoucnost vybudovat…“„Umění má mocnou sílu působit na mysl a srdce člověka.“ A Michail Šolochov, nositel mnoha státních i jiných cen, hluboce ruský národní umělec, věrný syn tichého Donu, soustředil ve svých hrdinech to všelidské, rozumné, dobré a věčné.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleŠolochov MichalVýrobceDPrahaRok1981Délka30 okénekAutor kresebKovalová Božena PhDr.Autor textuKollárová Eva PhDr.PředlohaOSOBOznačení6462Další diafilmy výrobceVývoj společnostiBabiččino údolíKoloběh vodyJirásek Alois (na výšku)