Směr jižní točnaTerra australis a James Cook: Lidé se zajímali o jihopolární oblast odpradávna. Již v XVI. a XVII. století objevovala se na mapách světa ohromná pevnina, sahající od jižní točny až do tropů. Dostala název Terra australis incognita, Neznámá jižní země. Vznikla ve fantazii tehdejších kosmografů, kteří se domnívali, že pevniny severní polokoule musejí mít odpovídající protiváhu na polokouli jižní. Marně však námořní výpravy za každým nově objeveným ostrůvkem na jihu hledaly bájnou pevninu. Roku 1773 pronikl slavný anglický mořeplavec James Cook /čti džejmz kuk/ na plachetních lodích jako první na jižní polární kruh a také poprvé obeplul jihopolární oblast ve vysokých zeměpisných šířkách. Z různých příznaků soudil, že tam leží jakási velká země, ale nikde nespatřil její břehy. Po návratu prohlásil, že nikdo nemůže v tak strašných podmínkách proniknout dál než on, a že země u jižní točny, jsou-li tam nějaké, zůstanou navždy neobjeveny.+47Faděj Bellingshausen a šalupa Vostok: Neuplynulo však ani padesát let a ruská expedice na plachetních šalupách Vostok a Mirnyj, vedená kapitánem Fadějem Bellingshausenem a poručíkem Michailem Lazarevem, se poprvé přiblížila na dohled k ledovým břehům jihotočnového kontinentu. Bylo to 28. ledna 1820 /datum objevení šestého světadílu/. Potom výprava obeplula Antarktidu /většinou mnohem jižněji než Cook/, několikrát se přiblížila k jejím břehům a objevila Ostrov Petra I. a Zemi Alexandra I. Tím byl zahájen vědecký výzkum Antarktidy, který pokračoval v dalších desítiletích ojedinělými výpravami pod vlajkou různých států. Toto úsilí prozatím vyvrcholilo v období MGR, kdy dvanáct států vyslalo nejlépe vybavené a nejnákladnější vědecké expedice právě do Antarktidy.Mapka: Jihopolární oblast začíná přibližně tam, kde se teplé vody mírného pásu jižní polokoule stýkají se studenými vodami Jižního oceánu. Tato linie se nazývá antarktická konvergence /drobně čárkovaná/ a pohybuje se přibližně mezi 50. a 60. jižní rovnoběžkou. Oblast, kterou tato hranice vymezuje, má rozlohu 52 miliónů km². Její okrajová, subantarktická zóna je široká až 1000 km. Vlastní antarktická oblast má rozlohu asi 23 miliónů km², z toho sám kontinent zaujímá asi 13,5 miliónů km². Antarktida má tedy charakter negativu Arktidy: zatímco na severní točně zeje hluboký oceán obklopený pevninami, tyčí se na jižní točně ledový kontinent a vysokými horstvy, obklopený oceánem. — Výchozími body pro výzkum jihopolární oblasti jsou přístavy v jižní Austrálii, na Novém Zélandě, v Jižní Americe. My se teď vydáme na dalekou cestu k jižní točně se sovětskou antarktickou expedicí z Kapského města na jižním konci Afriky.Jihoafrické břehy, Kapské město: Poslední pohled na vzdalující se břehy jižní Afriky /vpravo Stolová hora, uprostřed Lví hlava, pod nimi Kapské Město/ je pro nás zároveň rozloučením s obydleným světem. Dál povede naše cesta už jen liduprázdnými pustinami. Před námi je 5000 km bouřlivého oceánu, kterým nevede žádná dopravní linka. A za ním — říše věčného ledu a sněhu. Proto každá výprava musí s sebou vézt vše, co potřebuje k životu a práci; musí být po všech stránkách samostatným, soběstačným kolektivem, který nesmí spoléhat na pomoc odjinud.Kormidelník a ledovec: Antarktická konvergence je hranice z mlhy, která se na rozhraní teplých a studených vod tvoří takřka nepřetržitě. Po proplutí této mlžné bariéry rychle klesá teplota vody i vzduchu a objevují se plovoucí ledovce — přední hlídky šestého světadílu. Podle sovětských výzkumů je jich jenom v oblasti Východní Antarktidy mezi 44. a 168. stupněm východní délky přes 31 tisíc. Jsou to úlomky ledových břehů Antarktidy, nesené mořskými proudy k severu. Z počátku mají většinou tzv. tabulový tvar /vodorovný vrch, svislé stěny/ a jsou velké někdy až stovky čtverečních kilometrů. Ční nad hladinu 20 až 100 metrů; to je však jenom šestina či sedmina celkové výšky; největší část je skryta pod hladinou. Plovoucí ledovce se postupně lámou na menší kusy, které moře a slunce ohlodávají do bizarních tvarů. Plavba mezi těmito ledovými obry — hlavně za špatné viditelnosti — vyžaduje plnou pozornost posádky a hodně zkušeností, i když moderní lodi jsou vybaveny radarem, který zaznamená většinu ledovců do vzdálenosti několika desítek kilometrů.Ledový útes: Kromě plovoucích ledovců je Antarktida obklopena pásem mořského ledu /ker/, širokým v zimě několik set kilometrů. Nyní v létě se tento pás zčásti rozpouští, a to umožňuje lodím, které jsou k tomu přizpůsobeny, aby si prorazily cestu až k pobřeží kontinentu. Břehy šestého světadílu tvoří většinou ledové útesy, vysoké desítky metrů. Je to stěna /bariéra/, kterou končí v moři pevninský ledovec /pokrývající téměř celou Antarktidu/, nebo šelfové ledovce, které se tvoří v poměrně mělkém moři při okraji pevninského bloku.Mapka pobřežních stanic: V létech 1956–59 vybudovaly expedice různých států na pobřeží Antarktidy řadu vědeckovýzkumných základen. Jsou zde stanice americké /Malá Amerika, již pátá stanice toho jména; dále Ellsworth, Wilkes a pomocná letecká základna na Rossově ostrově/, australské /především Mawson, čti mousn/, britské /Shackleton, čti šekltn, a několik menších stanic v oblasti Grahamovy země — poloostrova, který vybíhá proti Jižní Americe; tam je rovněž několik stanic argentinských a chilských/, dále je to novozélandská stanice Scott na Rossově ostrově v oblasti Rossova moře, francouzská stanice d’Urville /čti dyrvil/, norská Norway, belgická Badouin /čti boduen/, japonská Syowa a jiné. Hlavní sovětskou jihopolární základnou, ke které máme namířeno nejprve, je observatoř Mirnyj na Pobřeží Pravdy v oblasti Davisova moře.Mirnyj: Mirnyj byl v podstatě vybudován I. sovětskou jihopolární expedicí roku 1956, vedenou Michailem Somovem. Postupně se rozrostl na téměř čtyřicet stavení /vědecké pavilóny, obytné baráky, sklady, dílny, malá poliklinika, kuchyň a společná jídelna, telefonní centrála atd./. Elektrický proud dodává osadě elektrárna s dieselgenerátory o výkonu 600 kW. Domky mají ústřední topení napájené elektricky zahřívanou vodou. Většina z nich /pokud nestojí na skále/ je po celý rok zaváta sněhem. Je zde zastoupeno 23 vědních oborů /meteorologie, zemský magnetismus, glaciologie, aktinometrie atd./. Mirnyj je jedna z největších a nejmoderněji vybavených stanic v Antarktidě. Roku 1958 tam ztrávilo zimu 155 mužů.Krajina s ledovci: Mirnyj stojí přímo na polárním kruhu, na výběžku pevninského ledovce, vklíněného mezi skály Komsomolskou a Rádia. Ledová krajina v jeho okolí silně připomíná povrch Měsíce. Celá Antarktida jako by ani nepatřila na naši zemi a dostala se na ni z jiné planety nebo z jiné geologické epochy. I život zde se vymyká běžným zvyklostem. Nerostou tu ani stromy, ani keře, ani tráva. Ani na vrcholu léta, v lednu /jsme na jižní polokouli, zde jsou obrácené roční doby/, teploměr většinou nevystoupí nad nulu. Jen sněhové bouře tu bývají častým hostem. V tomto prostředí polárníci žijí a pracují téměř po celý rok odříznuti od světa.Radiostanice: Pouze rádio umožňuje spojení s lidmi. Hlavní vysílač v Mirném má výkon 5 kW a jeho anténa je zaměřena na Moskvu. Každodenní spojení s Velkou zemí bývá rušeno jen občasnými magnetickými bouřemi. V sovětských jihopolárních expedicích pracují prvotřídní radisté. Mnohé z nich naši amatéři — vysílači dobře znají; bývají se stanicí UA 1 KAE /volací značka Mirného/ často ve spojení. Prostřednictvím radiocentra v Mirném má vedení expedice také každodenní styk s ostatními stanicemi v Antarktidě, jak sovětskými, tak cizími.Vyloďování letounu: Pouze jednou za rok, v létě, připlouvají ke břehům šestého světadílu lodi. Přivážejí poštu, novou směnu polárníků i nejrůznější materiál, který expedice potřebuje pro další rok výzkumných prací v těchto obtížných podmínkách. Jsou to zásoby potravin a paliva, vědecké přístroje, pásová vozidla přizpůsobená jízdě na sněhu a drsným antarktickým podmínkám, i letouny. Jeden z nich /Il-12/ je právě vyloďován na pobřežní mořský led u Mirného.Ledové břehy s lodí: Povšimněme si nyní trochu blíže přírodních podmínek, kterými je člověk v Antarktidě obklopen. Zůstaneme zatím na pobřeží. Tudy prochází výrazná hranice: na jedné straně moře plné života, na druhé straně mrtvá bílá poušť, táhnoucí se až k jižní točně. Tady opravdu končí svět. Je to jakési hraniční pásmo tvorstva naší Země. A právě v tomto pásmu se můžeme setkat s podivuhodným „domorodým obyvatelstvem“ šestého světadílu.Tučňáci u lodi: Šestý světadíl nikdy nebyl a dosud není stálým domovem člověka. Nejtypičtějšími představiteli „domorodého obyvatelstva“ Antarktidy jsou členové této uvítací delegace, která přišla pozdravit Ob, vlajkovou loď sovětské antarktické expedice. Jsou to tučňáci /pinguini/ — ptáci, kteří nemohou létat, ale skvěle plavou /rychlostí až 40 km/hod./. Žijí výhradně na jižní polokouli, a to především na subantarktických ostrovech i na samotném pobřeží kontinentu. Znamenitou ochranu před větrem a zimou mají ve svém hustém peří a silné podkožní vrstvě tuku.Tučňák císařský: Největším druhem tučňáků jsou tučňáci císařští, snad nejpodivnější ptáci na světě vůbec. Měří až 115 cm, váží až 40 kg. Jako jediní tvorové /kromě člověka/ zimují až na samotném pobřeží jihotočnového kontinentu. Uprostřed zimy, za sněhových bouří a dlouhé polární noci kdy teploty klesají na 40–50 stupňů pod nulou — snášejí císařští tučňáci vejce. Stojí při tom ve velkých houfech na zasněženém mořském ledu u pobřeží /nedaleko Mirného je desetitisícová kolonie/. Mají vejce položené na nohou a přikryté shora břišním kožním záhybem. Tak vejce zahřívají bezmála dva měsíce, než se vylíhne mládě. Sameček a samička se při tom střídají. Sebe i mláďata živí drobnými mořskými korýši a rybkami; v dlouhých průvodech putují ti z rodičů, kteří právě nemají „opatrovnickou službu“, k nejbližšímu pruhu volné vody, který bývá někdy vzdálen 15 i víc kilometrů.Kolonie Adéliných tučňáků: Nejpočetnějším druhem antarktických pinguinů jsou tučňáci Adélini. Sahají člověku po kolena a váží kolem šesti kilogramů. V zimě žijí na moři, na okraji plovoucích ledových polí, a na pobřeží přicházejí jako zvěstovatelé jara. Shromažďují se ve velkých koloniích na povlovných svazích skalnatých břehů. Jedna z takových kolonií je na Haswellových ostrovech nedaleko Mirného /snímek/. „Adélky“ jsou mnohem čilejší a zvědavější než flegmatičtí tučňáci císařští...Tučňák s mládětem: ... ale stejně krotcí. Odvykli se na břehu bát, protože tam po tisíce generací žili bez nepřátel, v bezpečí. Nepřítele mají pouze v moři; především dravou velrybu kosatku — žraloka polárních moří. Lední medvědi, kteří jsou postrachem zvířeny Dalekého severu, v Antarktidě vůbec nežijí. Adélini tučňáci snášejí do miskovitých hnízd z kaménků obvykle po dvou vejcích, ze kterých se vylíhnou mláďata, porostlá tmavým chmýřím. Velmi rychle rostou. Staří o ně starostlivě pečují.Racek skus v letu: Kromě tučňáků hnízdí v létě na březích Antarktidy ještě asi 10 druhů mořských ptáků, kteří na rozdíl od tučňáků znamenitě létají. Jsou to vesměs buřňáci. Vysloužili si své jméno tím, že létají i za nejsilnější vichřice libovolným směrem s minimálním vynaložením sil. Využívají energie větru k překonávání stakilometrových vzdáleností při cestách za potravou. Dravcem mezi antarktickými ptáky je chaluha neboli racek skua, který někdy napadá i tučňáčí mláďata, ale na dospělé se neodváží.Mládě tuleně Weddellova: Rodinu „místních obyvatel“ Antarktidy uzavírají tuleni. Nejrozšířenější je tuleň krabožravý a tuleň Weddelův, dlouhý až 3 metry a vážící 500 kg. Žije mezi plovoucími krami a na pobřežním ledu buď jednotlivě nebo v menších stádech. Právě proto, že žijí dost rozptýleně a v odlehlých, těžko přístupných oblastech, lov na ně se nevyplácí.Okraj pevninského ledovce s vystupujícími skalami, letecký snímek: Všichni antarktičtí živočichové se drží v poměrně úzkém pobřežním pásu. Jedině moře jim může poskytnou obživu. Vnitrozemí Antarktidy je pokryto pevninským ledovcem — ledovým štítem o rozloze přes 12 miliónů čtverečních kilometrů, tedy větším než Evropa. Gigantická nádrž zimy. Tento ledovec vznikl asi před miliónem let a pokryl neznámé země a ostrovy. Jeho velikost od té doby kolísala, rostla a zase se zmenšovala, vždy si však zachovávala úctyhodné rozměry. Dnes není zaledněno jen kolem šesti procent rozlohy kontinentu /asi 800 tisíc čtverečních kilometrů/. A jenom 1–2 procenta povrchu těchto leduprostých skal pokrývá vegetace: nejskromnější mechy a lišejníky — jediné rostlinstvo šestého světadílu. Z něho nemůže být živ žádný tvor, i kdyby vydržel vražedné podnebí antarktického vnitrozemí. Vnitřní Antarktida je největší a nejpustější pouští světa.Bungerova oáza, letecký snímek: Hlavní část leduprostého území Antarktidy tvoří horské masívy, vystupující nad úroveň pevninského ledovce ve Viktoriině zemi, v Zemi královny Maud, na Grahamově zemi a v jiných oblastech, a kromě toho tzv. oázy — pahorkatiny o rozloze až několika set km². Vznikly většinou u pobřeží v důsledku ústupu ledu v několika posledních tisíciletích. Vlivem silného větru a nahřívání skal v letním období se tam nemůže usazovat dostatek sněhu k vytvoření nového zalednění. Tyto „oázy“ však jsou stejně pusté jako jejich ledové okolí. V některých byly v posledních letech zřízeny výzkumné stanice; v Bungerově /čti bangerově/ oáze, 370 km východně od Mirného stojí sovětská stanice Oáza /snímek/, která byla roku 1959 předána polským vědcům.Vrtulník MI-4 v letu: Před zahájením MGR bylo v Antarktidě několik miliónů čtverečních kilometrů území, kam nejenže nevstoupila noha člověka, ale které člověk nikdy nespatřil. Nevědělo se s určitostí, co vlastně skrývá ohromný ledovec jižní točny: pevninu nebo jen velké souostroví, či obojí? K důkladnějšímu prozkoumání neprobádaných, těžko přístupných oblastí nestačily už saně, tažené psy, které byly nejspolehlivějším dopravním prostředkem ještě ve třetí Byrdově expedici roku 1940. Mohutný rozmach techniky v posledních dvou desítiletích umožnil nasadit v Antarktidě výkonné dopravní stroje, které několikrát znásobily možnosti člověka. Patří k nim vrtulníky, jako sovětský MI-4, který unese jednu tunu a může přistát prakticky kdekoliv. Používá se hlavně k dopravě na krátké a střední vzdálenosti za klidného počasí. Pomocí vrtulníků a jiných letounů byla např. zřízena stanice v Bungerově oáze.LI-2 na startu u Mirného: K delším letům se používá větších strojů /jako je sovětský LI-2/, vesměs na lyžových podvozcích. Na takových strojích přistávali sovětští polární letci /Čerevičnyj, Moskalenko, Perov, Osipov, Kaš, Dmitrijev, Školnikov a jiní/ za nesmírně těžkých podmínek v nejhlubším vnitrozemí Antarktidy. Jako první se také odvážili v této oblasti delších letů i za polární noci. S letounem LI-2 Viktor Petrov a jeho druzi našli a zachránili koncem roku 1958 čtyři nezvěstné belgické polárníky, kteří havarovali v Křišťálových horách, 3000 km západně od Mirného. Tento hrdinský čin vzrušil celý svět.Zahřívání motoru u letounu AN-6: I v létě je v Antarktidě zapotřebí motor před startem důkladně nahřát proudem horkého vzduchu ze zvláštního generátoru. Díky dlouholetým zkušenostem a spolehlivým strojům létají sovětští piloti v Antarktidě i za šedesátistupňových mrazů. Při vzletu ve velikých nadmořských výškách, který bývá ještě ztížen přimrzáním lyží a velkým odporem přemrzlého sněhu, se používá raketových urychlovačů startu.Mapka vnitrozemských stanic: Teprve spolehlivé a výkonné stroje /letouny a především pásové vozy/ umožnily člověku proniknout do vnitrozemských oblastí šestého světadílu a vybudovat tam výzkumné stanice. Lví podíl na splnění této nejzávažnější a nejobtížnější části výzkumu Antarktidy má Sovětský svaz. Vybudoval větší počet vnitrozemských stanic než všechny ostatní státy dohromady, a navíc v nejdrsnějších a nejtíž dostupných končinách. Jsou to stanice Pionýrská, Komsomolská, Vostok 1, Vostok — jižní geomagnetický pól —, Sovětská a Pól nedostupnosti. Američané zřídili stanici přímo na jižní točně koncem roku 1956 pomocí letadel /nazvali ji Amundsen-Scott po vůdcích prvních výprav, které na točnu došly v létech 1911–12/; stanici Byrd vybudovali pomocí saňotraktorových kolon, podobně jako Britové stanici South Ice /Jižní led/ a Francouzi stanici Charcot /čti šarko/.Pásové transportéry se saněmi na pevninském ledovci: Sovětská kolona těžkých pásových tahačů na cestě k jižnímu geomagnetickému pólu. Od pobřeží se zasněžený povrch ledovce neustále zdvihá až do výše 3500 m nad mořem, zatímco tlak vzduchu i teplota klesá. 16. prosince 1957 dosáhli jižního geomagnetického pólu jako první lidé členové II. sovětské antarktické expedice v čele s Alexejem Trjošnikovem. Vybudovali tam stanici Vostok z montovaných domků, které přivezli na saních již hotové. Stanice leží 1410 km od pobřeží.Sovětská ochranná maska proti silným mrazům: Už první směna polárníků, která zůstala na Vostoku zimovat /11 mužů, vedoucí Vasilij Sidorov/ zjistila, že tato oblast je zároveň světovým pólem chladu — nejstudenějším místem na zeměkouli. Roku 1958 tam zaměřili střední teplotu minus 56 stupňů Celsia, nejvyšší minus 23 stupňů /!/ a nejnižší minus 87,4 stupně, tedy nový světový rekord mrazu /na jižní točně byl naměřen největší mráz 75,5 °C/. O dva roky později, 24. srpna 1959 měli na Vostoku 88,3° pod nulou. I několikaminutový pobyt na vzduchu za takových mrazů je nebezpečný a lidé si musí chránit obličej a dýchací cesty zvláštními maskami a používat obleků se zahřívacími tělísky. I tak je doba pobytu mimo stavení omezena za nejsilnějších mrazů na 15–20 minut. Život v těchto oblastech ztěžuje do krajnosti také nízký atmosférický tlak, skoro absolutně suchý vzduch, dlouhotrvající izolace od ostatního světa, čtyřměsíční noc a jiné nepříznivé okolnosti. Aklimatizace je mimořádně zdlouhavá a obtížná. Práce zde vyžaduje veliké tělesné i duševní odolnosti.A. Mrkos a čs. vlajka na jižním geomagnetickém pólu: Za pouhý rok po dosažení jižního geomagnetického pólu zavlála na tomto nejstudenějším místě naší planety vedle vlajky sovětské i vlajka československá. Vztyčil ji tam účastník III. sovětské antarktické expedice, náš známý astronom a meteorolog Antonín Mrkos, vedoucí observatoře na Lomnickém štítu ve Vysokých Tatrách. Po V. Vojtěchovi, účastníkovi americké expedice R. E. Byrda /1928–30/, byl druhým Čechoslovákem v Antarktidě a prvním občanem našeho státu, který v šestém světadíle přezimoval. Během zimy 1958 prováděl v Mirném fotoelektrická měření světla noční oblohy a polárních září. Na sklonku roku se zúčastnil namáhavého, vysilujícího pochodu s výzkumnou a zásobovací kolonou pásových transportérů na jižní geomagnetický pól. V té době, v prosinci 1958, dosáhl jiný oddíl, vedený velitelem III. expedice Jevgenijem Tolstikovem, posledního neztečeného pólu naší planety — pólu nedostupnosti Antarktidy. Je to vlastně střed kontinentu, srdce šestého světadílu. Od Mirného je vzdálen přes 2100 km a leží na ledovém štítu ve výši 3720 metrů.Sněhochod Charkovčanka: Hned následujícího roku po tomto velkém vítězství se sovětští polárníci — tentokrát členové IV. expedice — vydali na další hrdinský pochod do nitra bílé pevniny. Byli vybaveni speciálními sněhochody: mohutnými pásovými stroji, dlouhými 9 m, širokými a vysokými 4 m, s motory o výkonu 520 ks. Tyto stroje utáhnou ještě 50–60 tun na přívěsných saních a jsou zařízeny s veškerým možným pohodlím a účelností pro osm lidí. Umožňují provádět výzkumné a transportní práce ve velikých nadmořských výškách a při mrazech až 70 stupňů. Říká se jim Charkovčanky podle města, kde byly vyrobeny.Charkovčanky na jižní točně: Z Mirného přes Komsomolskou a Vostok valily se sněhochody dál do neprobádaného vnitrozemí, až 26. prosince 1959 dosáhly jižní točny. Poprvé v historii se podařilo dosáhnout nejjižnějšího bodu země směrem od Indického oceánu. Na pólu došlo k srdečnému setkání s posádkou americké stanice Amundsen-Scott. V kruhu kovových barelů, označujícím točnu, zavlála vedle vlajky americké i sovětská a polárníci obou zemí žili spolu tři dny jako jedna rodina. Snímek zachycuje velitele sovětské expedice Alexandra Dralkina /vlevo/ s velitelem americké stanice. V pozadí Charkovčanky. Potom se sovětská kolona vrátila zpět na Vostok.Vrtací zařízení na ledovci: Hlavním účelem těchto namáhavých cest do vnitrozemí Antarktidy je měření tloušťky ledového příkrovu a tím i zjišťování profilu země, která je pod ním pohřbena. Do otvoru navrtaného v povrchu ledovce se vloží nálož třaskaviny; „ozvěna“ výbuchu od skalního podloží prozradí pak tloušťku ledovce. Toto tzv. seismické sondování je doplňováno měřením gravitace. A tak se v trhaných křivkách na papírových pásech registračních přístrojů začíná vynořovat z bílého neznáma jižní točny tvar tajemných zemí, které člověk ještě nikdy nespatřil.Profil Mirnyj — pól nedostupnosti: Zde je průřez antarktickým ledovým štítem a jeho skalním ložem na trase Mirnyj — pól nedostupnosti, jak jej poprvé roku 1958 změřili sovětští badatelé. Za stanicí Pionýrská je ledovec silný 4000 metrů! Mezi stanicí Sovětská a pólem nedostupnosti leží pod ledem pohoří vysoké až 3000 metrů; vrstva ledu nad ním je však ještě 800 metrů silná. Tyto výzkumy definitivně prokázaly, že Východní Antarktida je skutečně pevninou, obklopenou zřejmě řadou ostrovů. Americké výzkumy na druhé straně ukazují, že Západní Antarktida je naopak souostrovím, pokrytým stejně mohutným ledovým příkrovem.Sovětská ledoborná loď Ob před australskou jihopolární stanicí Mawson: Naše další putování Antarktidou povede nyní k dobrým sousedům sovětských polárníků — k Australanům. Jejich stanice Mawson s domky pobitými hliníkovým plechem leží „pouhých“ 1400 km západně od Mirného, na pobřeží Mac Robertsonovy země. Během Mezinárodního geofyzikálního roku se mezi antarktickými expedicemi jednotlivých států rozvinula velmi srdečná a plodná spolupráce. Výpravy pracují podle předem dohodnutých, vzájemně koordinovaných plánů. Vyměňují si vědecké informace, pomáhají si jak mohou. Lidé tu k sobě mají blízko, i když je dělí stovky a tisíce kilometrů mrazivé pustiny. Díky tomuto spojení sil a prostředků podařilo se za posledních pět let vydobýt na Antarktidě víc poznatků než za sto let před tím.Mawsonci se loučí s odjíždějícím Obem: Sovětští polárníci srdečně vítají každou návštěvu v Mirném a stejně srdečně jsou sami vítáni ve stanicích jiných států. Svým smělým, velkolepým úsilím o prozkoumání posledního světadílu, svými objevy, svou družností a ochotou přispěchat druhým na pomoc třeba s nasazením vlastního života, tím vším si sovětští lidé v Antarktidě získali tu nejlepší pověst a věrné přátele. I bradatí Mawsonci dlouho mávali na pozdrav odjíždějícímu Obu, který se nemohl dlouho zdržet. Polární léto je krátké a výpravu na lodi /námořní část IX. expedice/ čeká ještě daleká cesta a nesnadný úkol: zřídit novou výzkumnou stanici Lazarev na Pobřeží princezny Astrid, 2000 km západně od Mawsonu /viz mapka 7/.Velrybářský harpunový člun: Opět plujeme bouřlivým Jižním oceánem. Máme štěstí — potkáváme v těchto opuštěných končinách jinou loď: velrybářský harpunový člun. Přes 90 procent světové produkce velryb pochází z Antarktidy. V lovecké sezóně /od konce prosince do začátku dubna/ brázdí vody Jižního oceánu podél severní hranice ledu na 20 velrybářských flotil. Každá flotila má velkou mateřskou loď — plovoucí průmyslový závod na zpracování velryb — a smečku deseti nebo patnácti rychlých harpunových lodic. Na lovu se podílí především Norsko, Japonsko, Sovětský svaz a Velká Británie.Harpunování velryby: Výstřel z harpunového děla zasáhl právě cíl... Lov velryb je velmi výnosný a poskytuje velké množství surovin. Průměrná modrá velryba — největší tvor naší planety — je dlouhá 27 m a váží 120 tun. Sama flotila Sovětská Ukrajina, která je největší a nejmodernější na světě, získala za jedinou sezónu 1959–60 celkem 38 600 tun kvalitního velrybího tuku, 7 270 tun masné krmné moučky, 2 140 tun mraženého masa a 726 tun jater s bohatým obsahem vitamínu A. Čistý zisk z tohoto úlovku byl přes 100 miliónů starých rublů. V roce 1946 byla přijata mezinárodní konvence, která do určité míry omezuje lov velryb, aby se zabránilo vyhubení těchto cenných tvorů... Ale opusťme velrybáře. Putujeme s vědeckou expedicí a naše cesta vede opět na jih, k pobřeží Antarktidy.A. Mrkos a S. Bártl při vyměřování souřadnic na Lazarevově šelfovém ledovci: Dne 9. února 1959 se sovětská expediční loď Ob pod velením kapitána Alexandra Dubinina probila k Pobřeží princezny Astrid, kam se předtím nedostala ještě žádná výprava. Pobřeží je blokováno širokým pásmem těžkých ker /bylo pojmenováno norskými velrybáři, kteří je z velké dálky spatřili roku 1931/. Mezi prvními lidmi, kteří vstoupili na tyto ledové břehy, byli vedle sovětských polárníků i dva Čechoslováci: Antonín Mrkos /vlevo/ a účastník IV. sovětské expedice, redaktor Mladé Fronty Stanislav Bártl /autor tohoto diafilmu/. Změřením souřadnic pomocí teodolitu byla poprvé zjištěna přesná zeměpisná poloha těchto břehů.AN-6 na mořském ledu u Pobřeží princezny Astrid: Letecký průzkum umožnil zakreslit spolehlivě do mapy velkou část pobřeží a nalézt místo pro novou stanici: Lazarev nedaleko kotviště lodí, na šelfovém ledovci, který dostal rovněž jméno jednoho z objevitelů Antarktidy, poručíka Lazareva. Poloha staveniště: 70. stupeň jižní šířky, 13. stupeň východní délky. Tedy přes 13 000 km přímo na jih od Prahy.Stavba základů stanice Lazarev: Jen pomalu vyrůstala na ledovci ze stavebních dílců nová stanice. Neboť slunce svítilo jen zřídkakdy. Většinou zuřila nad Pobřežím princezny Astrid sněhová vichřice, která oslepovala lidi, pokrývala staveniště znovu a znovu tunami sněhu, lámala pobřežní led a na jeho úlomcích odnášela pryč stavební materiál i stroje, trhala kotevní lana...Zavátá paluba: Tak vyhlížela paluba Obu, když se přehnal sněhový uragán. 30 dnů kotvila expedice u Pobřeží princezny Astrid, z toho 20 dnů hučely sněhové uragány a vichřice. Tak uvítala „princezna“ první lidi, kteří se odvážili budit ji z její odvěké mrazivé přírody.Meteorologické budky na Lazarevově ledovci: Lidé však neustoupili a na Lazarevově ledovci se vedle rozestavěné stanice objevily první budky s meteorologickými přístroji — první tykadla vědy v těchto končinách.Stanice Lazarev: 10. března byla stanice Lazarev slavnostně otevřena a na anténní stožár vztyčena státní vlajka SSSR. Stanice má obytnou budovu s elektrickou kuchyní, malou lékařskou ordinací a radiostanici, dále elektrárnu na naftový pohon, sklady, aerologický pavilón, meteorologickou plošinku a stan pro magnetická měření /v popředí/. K prvnímu přezimování zůstala ve stanici sedmičlenná skupina polárníků v čele s leningradských geografem Jurijem Kručininem.Ritscherova hora ve Wohltatově masívu: Stanice Lazarev se stala také důležitou základnou průzkumu Země královny Maud, kde leží jeden z největších horských masívů Antarktidy. Hory tam vystupují z pevninského ledovce v délce asi 1000 km a mají rozlohu jako naše republika. Jejich západní části vévodí Ritscherova hora /3050 m/. Hory byly objeveny německými letci už roku 1939, ale až do příchodu sovětské expedice zůstaly prakticky neprobádány. Jejich výzkum přináší nyní cenné poznatky o geologickém složení Antarktidy a jejím nerostném bohatství, které je ohromnou rezervou lidstva pro budoucnost. V horách u jižní točny byly nalezeny desítky uhelných slojí, které vystupují na povrch a jsou součástí ohromné uhelné pánve, jejíž rozloha se odhaduje na 1 milión čtverečních kilometrů /většina je ovšem pod ledem/. Byly nalezeny četné stopy cenných a dokonce vzácných kovů a nejrůznějších minerálů. Přijde doba, kdy člověk dokáže otevřít i tuto „zamrzlou pokladnici“, která vydá své bohatství lidstvu.Plavba „lívancovým“ ledem: Přiblížil se antarktický podzim. Těžké kry vytvářejí kolem šestého světadílu závoru stále neprostupnější. I poslední pruhy volné vody postupně zamrzají: vzniká „lívancový“ led, který se zanedlouho změní v souvislé ledové pole. Chce-li se zámořní expedice vyhnout nucenému přezimování, je na čase zamířit na sever, do teplejších krajů.Meteostanice v Mirném: V zavátých stanicích na ledovém kontinentu zůstávají každoročně po odplutí lodí desítky mužů jako přední hlídky vědy na Dalekém jihu. S V. sovětskou expedicí přijeli do Mirného další dva Čechoslováci: aerolog RNDr Olřich Kostka a geofyzik kandidát matematicko-fyzikálních věd Oldřich Praus. Těžká je služba těchto předsunutých hlídek, drahá cena, kterou zde lidé za poznání platí. Za uragánu v noci na 3. srpna 1960 vznikl v meteostanici observatoře Mirnyj požár, při kterém zahynulo osm polárníků.O. Kostka a O. Kričak: Byli mezi nimi i vedoucí aerometeorologického oddílu expedice Oskar Kričak /vpravo/ a náš mladý nadaný vědec Oldřich Kostka, jehož statečná, obětavá práce a zaujetí pro vědecký výzkum i v těchto drsných pustinách je zářným příkladem především pro naši mládež. Soudruzi je pohřbili nedaleko stanice, na ostrově Buromského, kterému se říká „ostrov věčné zimovky“. Každý rok si Antarktida vyžádá své oběti; fronta poznání však nezadržitelně postupuje i na dalekém jihu Země.Mapka naší cesty: Uzavíráme naše putování na konec světa, putování, při kterém jsme aspoň v duchu navštívili některé oblasti Antarktidy — podivného světadílu, který je dodnes zemí nikoho. Dosavadní rozdělení Antarktidy mezi sedm kapitalistických států /Argentinu, Austrálii, Chile, Francii, Norsko, Nový Zéland a Velkou Británii/ je zcela neoprávněné, došlo k němu bez jakýchkoliv mezinárodních dohod a většina států antarktické „sektory“ neuznává. Na mezinárodní konferenci o Antarktidě koncem roku 1959 bylo za účasti dvanácti států, které se podílejí na výzkumu antarktické oblasti dohodnuto, že sporné územní otázky budou zatím ponechány stranou, aby nebránily mezinárodní spolupráci při výzkumu.Stopy vozidel na antarktickém ledovci: Antarktida je prvním světadílem o kterém se státy dohodly, že má sloužit výhradně mírovým účelům. Nesmí tam být vojenské základny, jsou tam zakázány manévry a zkoušky všech zbraní — i jaderných. Brány šestého světadílu jsou otevřeny oddílům mírové vědy. Jižní točna volá odvážné průkopníky.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleSměr jižní točnaVýrobceDPrahaRok1960Délka51 okénekAutor kresebSamešová VěraAutor textuBártl Stan.PředlohaZEMPOznačení6739Další diafilmy výrobceMěniče napětí transvertoryNejedlý Zdeněk II.dílO filmové kopiiBesedy o umění pro 7. p. r.