Sluneční energieSlunce – zdroj energie: Slunce je koule žhavých plynů, především vodíku a hélia. Je přibližně milionkrát větší než naše Země. Na obrázku je znázorněna výseč Slunce. Ve středové oblasti se uvolňuje energie přeměnou vodíku v hélium. Uvolňovaná energie tam má formu rentgenového záření. Odtud se záření šíří k povrchu a přitom se rentgenové záření postupně přeměňuje v ultrafialové a viditelné světlo. Na povrchu – fotosféře /žlutá tenká vrstva/ – už má sluneční energie formu světla, tj. záření, na něž je citlivé naše oko. Z fotosféry uniká světelné záření ve všech směrech do meziplanetárního a mezihvězdného prostoru. Celkem ze Slunce uniká 3,8 · 10²⁶ J za sekundu, čili výkon Slunce – nazývaný zářivost – je 3,8 · 10²⁶ wattů. Jen nepatrná část ze sluneční zářivosti dopadá na planety. Na Zem dopadá pouze jedna dvoumiliardtina, což je 1,8 · 10¹⁷ wattů. Přeměnami této energie na Zemi se budeme zabývat později /4–7/. Fotosféra, což znamená řecky světelná koule, je poměrně tenká vrstva, z níž uniká téměř všechna sluneční energie ve formě světla. Pro naše oko je fotosféra povrchem Slunce, který dobře vidíme při západu nebo je-li Slunce skryto za průsvitnými mraky. Hořejší vrstvy nad fotosférou – tj. chromosféru /červená/ a korónu /zelená/ – lze vidět jen při úplném slunečním zatmění nebo zvláštními přístroji na hvězdárnách za jasného počasí. Záření chromosféry a koróny je mnohem slabší /3/, přestože je mnohem rozsáhlejší než fotosféra. Poloměr Slunce po fotosféru je 700 000 km, tloušťka fotosféry je 300 km, chromosféry 10 000 km a koróny několik milionů km. Teplota ve středu Slunce je 13 miliónů K, ve fotosféře 6 000 K, v koróně přes milión K. Hustota ve středu Slunce je stokrát větší než hustota vody /100 tun/m³/, kdežto v koróně je deset tisíc biliónů krát menší než hustota vody /10⁻¹³ kg/m³/. Na obrázku jsou zahnutými šipkami pod žlutou fotosférou vyznačeny vzestupné proudy /tzv. konvekce/, které vynášejí horké plyny z nitra do fotosféry. Horká oblaka stoupají rychlostí asi půl kilometru za sekundu, ve fotosféře vyzáří svoji energii, při tom se ochladí a klesají zpět do nitra Slunce. Na obrázku můžeme vidět červené oblouky vystupující z chromosféry do koronálního prostoru. Jsou to tzv. protuberance – jeden z projevů sluneční činnosti. Zelené oblouky u protuberancí jsou koronální kondenzace, zdroje rentgenového a rádiového záření /viz tečkované čáry na obr. 3/. Konečně šipkami nad korónou je vyznačen sluneční vítr, což je proud částic /protonů, alfa částic, jader a elktronů/, které neustále proudí ze Slunce rychlostmi mnoha set kilometrů za sekundu. Sluneční vítr představuje nepatrný zlomek celkové sluneční energie.Slunce – dokonalý termonukleární reaktor: Každá látka obsahuje obrovské množství tzv. klidové energie, která je úměrná její hmotnosti m. Podle rovnice ekvivalence /zvané též Einsteinova rovnice/ je klidová energie E = m.c²; c je rychlost světla 3 · 10⁸ m/s, takže c² je 9 · 10¹⁶ m²/s². To znamená, že jeden kg jakékoliv látky obsahuje klidovou energii 1 kg · 9 · 10¹⁶ m²/s², což je 9 · 10¹⁶ joule. Jinými slovy a vyjádřeno v jiných jednotkách, jeden kilogram látky má klidovou energii 25 miliard kilowatthodin. Při ceně řekněme 20 haléřů za 1 kWh by stála energie v 1 kg látky /např. uhlí, nafta, uran, kámen, kus slunečního nitra.../ 5 miliard korun. Dobře, ale jak tuto energii uvolnit, jak ji z látky vyždímat? Jsou různé způsoby, některé velmi účinné, jiné naprosto neúčinné. K těmto nejméně účinným způsobům uvolňování energie z látky náleží hoření uhlí, nafty, zemního plynu – tedy vesměs způsoby, kterých užívá lidstvo dnes. Naopak, dokonale účinným způsobem je tzv. anihilace látky s antilátkou, při níž se uvolní všechna klidová energie. Také jaderné reakce jsou účinné, i když nedosahují anihilace. Jejich účinnost se měří ve zlomcích procenta. Jaderné reakce jsou zdrojem energie velké většiny hvězd, které vidíme na obloze. Naše Slunce je normální hvězda, která uvolňuje energii jadernými reakcemi. Za vysokých teploty – 13 miliónů K – ve středových oblastech dochází k přeměně vodíkových jader /protonů/ v jádra hélia /alfa částice/. Ze čtyř protonů se utvoří jádro hélia a přitom se uvolní část /asi 7 promile/ jejich klidové energie. Každou sekundu se v nitru Slunce přemění asi půl miliardy tun vodíku v hélium a Slunce se stává každou sekundu o čtyři miliony tun lehčí /méně hmotné/. Podle Einsteinovy rovnice E = m.c² je uvolněná energie za sekundu /čili zářivost/ 3,8 · 10²⁶ W. Opouští Slunce ve formě záření, především záření viditelného světla /3/.+33Rozložení energie slunečního záření podle vlnových délek: Nejvíce Slunce září u 1/2 μm /žluté světlo/. Téměř všechno záření je vyzařováno z fotosféry a je neproměnné. Jen malá část pochází z chromosféry a z koróny /rentgenové, ultrafialové a rádiové/. Tato část je proměnlivá se sluneční činností a zesiluje se zejména při erupcích /na obrázku znázorněno tečkovaně/. Vzhledem k tomu, že tato proměnná část je jen nepatrným zlomkem celkového slunečního záření, ovlivňuje zcela nepatrně tok sluneční energie dopadající na Zemi. Na vodorovné ose je vlnová délka záření, na svislé je energie za sekundu na 1 m², kterou tato vlnová délka nese. /Přesně řečeno, uvedené hodnoty odpovídající intervalu 1 μm, jak vyznačeno u svislé stupnice nahoře/. Obě stupnice jsou logaritmické /čili jeden dílek doprava nebo nahoru znamená hodnoty desetkrát větší./ Citlivost našeho oka odpovídá vlnovým délkám mezi 0,4 μm /svislá fialová čára/ a 0,7 μm /svislá červená čára/. Pro přehlednost je pás spektrálních barev rozšířen. Všimněme si, že naše oko vnímá záření, kterého Slunce vysílá nejvíce.Přeměny slunečního záření v zemské atmosféře: Na povrch zemské atmosféry dopadá neustále sluneční energie 1,8 · 10¹⁷ watt ve formě záření /100 %/. Část /34 %/ se odráží od atmosféry a zemského povrchu, aniž by zasáhla do dějů na Zemi. Díky tomuto odraženému slunečnímu záření lze Zemi vidět a fotografovat z kosmického prostoru /obr. 5/. 19 % se pohltí v atmosféře a přemění v teplo. 47 % je pohlceno pevným a vodním povrchem Země a přeměněno rovněž v teplo. Méně než jedno promile zachycují zelené rostliny a mění v chemickou energii /potrava, fosilní paliva/. Teplo s povrchu je buď vyzařováno přímo do prostoru – do okolí Země /šipka vpravo – 10 %/ nebo nejdříve zahřívá atmosféru /zářením 4 %, latentní teplo par 23 %, konvekcí 10 %/ a pak je atmosférou vyzářeno do kosmického prostoru /56 %/. Bílý čtvereček vpravo znázorňuje kinetickou energii atmosféry /větry/. Celkem všechny větry na Zemi obsahují energii 10²⁰ J. Třením o nerovný povrch Země a turbulencí se z této zásoby kinetické energie neustále odčerpává 10¹⁵ wattů /10¹⁵ J/s/, které přechází v teplo /horní šipka spojující bílý čtvereček znázorňující energii větrů a oranžový obdélník znázorňující teplo atmosféry/. Tato energetická přeměna /stokrát větší než energetická spotřeba všeho lidstva/ je však kompenzována sluneční energií rozdmýchávající větry /spodní šipka od oranžového obdélníku k bílému čtverečku/. Celková bilence sluneční energie na Zemi je tedy: 34 % odraženo, 1 promile proměněno v energii chemicky nutnou pro život /která se později také přemění v teplo/ a 66 % vyzářeno jako tepelné záření /o vlnové délce kolem 10 μm – což je 0,01 milimetru/.Planeta Země: Díky 34 % slunečního záření odraženého od atmosféry a zemského povrchu mohou kosmonauti vidět a fotografovat naši planetu z kosmického prostoru. Oblaka a ledovce odrážejí světlo mnohem lépe než pevniny a oceány. Proto je množství odraženého záření tím větší, čím více je Země pokryta oblaky. Uvedených 34 % pro odraz je hodnota průměrná, za dlouhé období.Země – transformátor světla v teplo: Země pohltí asi 2/3 dopadajícího slunečního záření /viz obr. 4/ a přemění je na teplo. Tak se zahřívá naše Země a její teplota se udržuje v mezích vhodných pro život. Sluneční energie přeměněná v teplo prodělává na povrchu Země i v atmosféře rozmanité přeměny a nakonec je vyzářená jako tepelné /infračervené/ záření do kosmického prostoru. Naše planeta je tedy obrovský transformátor, který mění pohlcené sluneční záření v záření tepelné. Při této přeměně se vlnová délka záření prodlouží asi dvacetkrát /z 1/2 μm na 10 μm/. To je důsledek Wienova posunovacího zákona, neboť teplota Země je asi 20 krát nižší než povrchová teplota Slunce. Množství světelné energie zachycené Zemí za 1 sekundu /1,2 · 10¹⁷ watt/ se rovná energii infračerveného záření, které Země za sekundu vyzáří. Díky této rovnováze mezi pohlcenou a vyzářenou energií zůstává teplota na povrchu Země stejná. Spalováním uhlí a nafty zanášíme do atmosféry velké množství kouře, prachu a kysličníku uhličitého. Prachové a kouřové částice zabraňují slunečnímu záření, aby dopadalo na povrch Země /na obr. 4 by to znamenalo, že by odražené záření bylo větší než 34 %/. Tím se narušuje energetická rovnováha a Země by měla poněkud vychladnout. Naopak, kysličník uhličitý zabraňuje tepelnému záření Země v úniku, tvoří jakousi „pokrývku“, která chrání Zemi před ochladnutím – teplota na povrchu Země by se tedy měla zvyšovat. Dosud nevíme, který z těchto protichůdných procesů převládne.Energie vně atmosféry a na povrchu: Na plochu 1 m² umístěnou vně atmosféry kolmo ke slunečním paprskům /modrý čtvereček/ dopadá za 24 hodiny energie 33 kWh. Na stejně velkou plochu /1 m²/, avšak položenou vodorovně na povrch zemský v našich krajinách /černý čtvereček/, dopadne pouze něco přes 3 kWh za den /průměrná hodnota za rok, v létě je to o něco více, v zimě naopak méně/. Oslabení je způsobeno jednak sklonem zemské osy, jednak střídáním dne a noci na povrchu, jednak průchodem atmosférou. Hodnota 3 kWh za den na 1 m² uvádíme jen pro orientaci. Skutečná energie za určitý den závisí na zeměpisné šířce místa /viz obr. 8/, na roční době a na počasí. Uvažme, jak velké jsou rozlohy našich střech, z nichž se vyzařuje za rok z každého metru čtverečního přes tisíc kilowatthodin zpět do kosmického prostoru. Není to škoda?Sluneční energie dopadající na zemský povrch: Na této mapě světa čáry spojují místa, kam za rok dopadne přibližně stejné množství energie ze Slunce. Jednotkou údajů u čar je 1 kJ/cm² za rok = 2,8 kWh/m² za rok. Např. čára procházející střední Evropou je označena 400, což znamená 400 kJ/cm²/rok = 1 120 kWh/m² za rok. Srovnejme s následujícím diapozitivem. Podotkněme, že jde o celkové /globální/ sluneční záření, to je přímé i rozptýlené – oboje lze využít. Z mapy je dále zřejmé, že nejvíce slunečního záření dopadá na pouště /Sahara, Arabská poušť, Kalahari, Atacama v Jižní Americe atd./. Dopadá na ně zhruba dvakrát tolik sluneční energie než u nás /u nejtmavších oblastí je to 2 240 kWh/m² za rok/. Pro velký význam pouští v energetice budoucnosti bude na místě, abychom řekli několik slov o tom, jak jich bude helioenergetika využívat. Pouště pokrývají 15 % pevnin. Ukážme si, že necelých 5 % pouští bude stačit k tomu, aby pokrylo celou energetickou spotřebu lidstva v budoucnosti. Využijeme-li např. 1 milion km² /méně než 5 % pouští/ dopadá na tuto plochu 240 miliard kW. Podle naší mapy dopadá na 1 m² pouští v průměru 6 kWh, to znamená, že na 1 m² pouště dopadá v průměru 0,25 kWh za hodinu. Na milion km² je to tedy 250 miliard kW za hodinu. Při účinnosti přeměny sluneční energie asi 20 % bude získaná energie /chemická ve formě vodíku, elektrická ze slunečních článků/ kolem 50 miliard kW. V současné době je spotřeba energie všeho lidstva 8 miliard kW /v průměru 2 kW na hlavu/. Porovnáním těchto dvou čísel vidíme, že pouštní oblasti poskytují nevyčerpatelné energetické možnosti. Z nich se bude přivádět přeměněná sluneční energie do průmyslových oblastí mírných zeměpisných šířek. Může to být ve formě vodíku /potrubím, na lodích/ získaného vhodným rozkladem vody /obr. 34/ ale může to být ve formě elektrické energie, získané buď fotovoltaickou přeměnou /28/ nebo z vodíku pomocí palivových článků /35/.Sluneční energie dopadající na území ČSSR: Různými barvami je označena průměrná sluneční energie dopadající na 1 m² za jeden rok. Např. světležlutě jsou vyznačeny oblasti, kam dopadne za rok na 1 m² 1050 kWh sluneční energie. Oblasti s nejvyšším množstvím dopadající sluneční energie /1,34 MWh za rok/ jsou vyznačeny hnědě. Podle této mapky je střední oblast jižního Slovenska nejvýhodnější oblastí pro využití sluneční energie.Přeměny sluneční energie: Sluneční energii lze přeměňovat a využívat různými způsoby. Přímo lze měnit sluneční záření v energii chemickou /zelený obdélník/ a tepelnou /světlečervený obdélník/. Přímá přeměna ve světlo /žlutý obdélník/ a v mechanickou energii /modrý obdélník/ také probíhá, ale je, celkem vzato, bezvýznamná. Nejvýznamnější v přírodě a nejdůležitější v heliotechnice je přeměna slunečního záření v teplo. Teplo se pak může měnit v energii mechanickou /tepelné motory/, v elektrickou /termoelektřina magnetohydrodynamický generátor, termoionická přeměna/, jak je vyznačeno šipkami. Nejznámější přeměnou slunečního záření v chemickou energii je fotosyntéza; zelené rostliny fotosyntézou zachycují sluneční energii do organických látek a jsou tak vstupní branou energie do celé biosféry – to je do všeho živého na Zemi /obr. 33/. Přímou přeměnou v elektřinu je fotovoltaický jev, který probíhá ve slunečních článcích /na družicích, v expozimetrech aj./ Přímo získaná energie /tepelná, elektrická, chemická/ se dá různými způsoby měnit v jiné formy. Tyto nepřímé přeměny jsou vyznačeny šipkami /s výchozím obdélníčkem a konečnou šipkou/. Je snadné nalézt příklady z každodenního života na jednotlivé nepřímé přeměny. Důležitý je poznatek, že různé formy energie v biosféře, technice a na povrchu Země vůbec jsou svým původem energie sluneční. Pomocí sluneční energie vysvětlíme původ energie vodních toků, uhlí, nafty, zemního plynu, větrů, ve spalovacích motorech, v elektřině. Avšak energie jaderná v atomových elektrárnách a geotermální energie v nitru Země není slunečního původu. Pochází z exploze supernov v době před sedmi miliardami let, tedy dřív než bylo Slunce a planety. Ani energie slapů /příliv a odliv/ není slunečního původu. Její využití jde na úkor kinetické /lépe řečeno rotační/ energie Země. Všechny další diapozitivy jsou věnovány čtyřem základním přeměnám slunečního záření v jiné formy energie: a/ v teplo, b/ v energii mechanickou, c/ v elektřinu, d/ v chemickou energii. Pro naši republiku bude nejdůležitější v nejbližší budoucnosti přeměna první, tj. teplo slunečního původu. Budeme jím ohřívat vodu, vytápět budovy a sušit i zemědělské plodiny.Slunce zachránilo Syrakusy: Použití sluneční energie není věc nová, jak nás poučuje historie. Archimedes v r. 215–212 před n. l. zachránil Syrakusy před Římany pomocí sluneční energie. Slunečními paprsky, odraženými od vyleštěných štítů, zapálili řečtí vojáci Římanům lodě. Řečtí heliotechnici /Ing. Sakas/ napodobili v nedávné době celou situaci /štíty, materiál starých lodí, vzdálenost na dostřel šípů/ a dokázali, že zpráva o zapálení římských lodí nemusí být smyšlenkou, jak se mnozí historikové dosud domnívali. Na levém horním obrázku vidíme štíty. V prvních pokusech byly vzorky materiálů, z nichž byly postaveny římské lodi, ozářeny na souši /obr. vpravo nahoře byl pořízen při začátku ozáření, dolejší obrázek zachycuje již hořící materiál. V pozdějších pokusech v athénském přístavu Pirraeu použil Sakas 200 zrcadlících štítů a zapálil loď vzdálenou 100–200 m během několika sekund!Skleníkový jev: Sluneční záření /znázorněné žlutými vlnovkami/ prochází sklem do uzavřeného prostoru /do obytné místnosti, skleníku apod./ Tam je stěnami a předměty pohlceno – tj. přeměněno v teplo a tepelné /infračervené/ záření. Infračervené záření neprochází sklem, je zadrženo a zvyšuje teplotu uvnitř. V zimě, za slunečného počasí se vyhřívá v důsledku skleníkového jevu i nevytopená místnost. Skleníkový jev hraje velkou roli při přeměně slunečního záření v teplo /viz dalších 8 obrázků/.Rovinný sluneční sběrač /čili kolektor/: Nejjednodušším zařízením k využití sluneční energie je rovinný sluneční sběrač. Jeho základem je černá plechová deska /absorbér/, v níž se sluneční záření mění v teplo. K ní jsou obvykle přivařeny kovové trubky, v nichž proudí pracovní tekutina /voda, fridex, olej/. Teplo přechází z plechové desky stěnami trubek do kapaliny. Aby se teplo neztrácelo do okolí, je absorbér i s trubkami umístěn v dobře izolované nízké bedně, která je nahoře překryta jednoduchým nebo dvojitým sklem /využití skleníkového jevu/. Sběrač je nakloněn tak, aby na něj sluneční paprsky dopadaly kolmo v poledních hodinách. Na našem obrázku je znázorněn průřez sběračem /pohled od východu/. V pravé části obrázku je sběrač tak, jak by ho „vidělo“ Slunce. Rozměry sběrače jsou různé, podle potřeby. Často mají šířku 60–80 cm a výšku 100–130 cm. Polystyrenová izolace se při vyšších teplotách ve sběrači neosvědčila. Vodorovné trubky /přívodní dole a odvodní nahoře/ jsou silnější, řekněme 3/4 coule. Svislé spojovací trubky jsou slabší – síla prstu. Ohřátá voda stoupá samovolně nahoru, protože je lehčí /červená šipka/ a na její místo se tlačí těžší voda studená /modrá šipka/. Čím více sluneční záření zahřeje vodu, tím je sběrač účinnější. Pro dosažení lepší účinnosti /to znamená dokonalejší přeměnu slunečního záření v teplo pracovní látky/ se používá dvojité sklo k překrytí. Tím se značně sníží tepelné ztráty z nitra rovinného sběrače. Nejdokonalejší sběrače mají na absorbéru tzv. selektivní vrstvu. Je to tenká vrstvička materiálu, který dobře pohlcuje světlo /je černý/, ale tepelné záření nevydává – tím se značně sníží ztráty tepla ze sběrače a zvýší se tak jeho účinnost. Naše první sběrače používaly plochých topných těles. Jejich účinnost je poměrně nízká.Sluneční ohřívač vody: Rovinných sběračů /obr. 13/ se nejčastěji používá k ohřevu vody. Ke sběrači je připojena zásobní nádoba /50 až 200 L/. Voda zahřátá v rovinném sběrači stoupá nahoru /do zásobní nádoby/ a studená voda teče na její místo do sběrače. Této samovolné cirkulaci se říká termosifonový jev. Připuštěním studené vody /obr. 14a/ přetéká teplá voda ze zásobní nádoby /červená šipka vpravo/ – je použita pro mytí nádobí, v koupelně atd. Užijeme-li nemrznoucí směs, je nutno mít výměník tepla /obr. 14b/. V tomto případě proudí pracovní látka v uzavřeném okruhu. Ve výměníku tepla /nádoba vpravo nahoře/ přechází teplo do vody ke spotřebě.Příklad rovinného slunečního ohřívače vody: Řecký ohřívač vody a jeho umístění na střeše domu. Zásobní nádoba na vodu má tvar válce a je umístěna vodorovně nad dvěma rovinnými sběrači. Modrá barva sběračů je způsobena odrazem oblohy na krycím skle. Samotné absorbéry jsou černé. Pro ohřívání velkého množství vody /mnoho hektolitrů/ se sběrače spojují vedle sebe /paralelně/. To znamená, že každý sběrač přivádí chladnou vodu stejné teploty a má vlastní odvod vody ohřáté. Je to obdobné paralelnímu zapojení elektrických zdrojů – při stejném napětí je silnější proud. Chceme-li naopak zahřát menší množství vody na vysokou teplotu, použijeme dvou nebo i více sběračů zapojených za sebou; to znamená, že přívod chladné vody je jen do prvního sběrače /nejnižšího/, který ohřívá vodu pro sběrač druhý, kde se pak zahřeje na vyšší teplotu atd. Voda při tomto zapojení prochází všemi sběrači. Je to obdoba sériového zapojení elektrických článků: při stejném proudu se sčítá napětí zdrojů. Dobré ohřívače při zapojení za sebou /sériovém/ uvedou vodu do varu a zahřejí páru nad 100 °C /ovšem v létě při zcela jasné obloze/. Ohřívání vody pomocí rovinných sběračů je běžnou záležitostí v různých zemích světa. Nejen v zemích s vysokým slunečním svitem /8/, ale i v zemích severských /Dánsko, Švédsko, Skotsko aj./Sluneční dům v Ardenách: /blízko hranic Holandska a NSR/, tedy v podmínkách přibližně stejných jako u nás. Na střeše pod sklem jsou ohřívače vody. Teplo získané během slunečních dnů se akumuluje /ve sklepě/ a využívá se v chladném období. Ročně se v tomto rodinném domku pro čtyři osoby ušetří asi 10 000 kWh tepelné energie. Sluneční domky mají dvě důležité vlastnosti: 1. Velmi dobrá izolace stěn, stropu, oken a dveří. Tak se dosáhne minimálních tepelných ztrát a Slunce může pokrýt všechnu spotřebu tepelné energie. 2. Teplo nahromaděné ve slunečných dnech je třeba uschovat /akumulovat/ na nepříznivé povětrnostní období. Akumulace tepla může být krátkodobá /na 1 den/, jak je tomu u Trombeho domku. Dlouhodobá akumulace slunečního tepla vydrží až několik měsíců. Teplo se akumuluje obvykle ve sklepních prostorách, a to do velkých, dobře izolovaných nádob s vodou, o obsahu několika desítek m³. Při použití vzduchových sběračů /18/ se sluneční teplo z ohřátého vzduchu předává štěrku /několik desítek m³, velikosti pěsti/, který je v dobře izolovaném sklepním prostoru. Sluneční domek na našem diapozitivu akumuluje teplo v nádobě s obsahem vody 42 m³, která je dobře odizolována /vrstvou 25 cm minerální vlny/.Destilace vody: V plochém betonovém korytu je znečištěná voda. Dno koryta je černé, aby pohlcovalo sluneční záření. Koryto je překryté sklem. V důsledku skleníkového efektu se voda i vzduch silně zahřívá a voda se vypařuje. Sráží se na skle, které je ve styku s vnějším vzduchem chladné. Kapky sražené vody stékají do postranních žlábků a tudy vtékají do nádob na čistou vodu. Tímto způsobem lze z odpadové a mořské vody získávat vodu čistou, pitnou. Mořská voda se takto zbavuje soli /desalinizace/ a stává se vodou sladkou. Usazené soli se sbírají jako cenná surovina a zdroj různých látek. Destilace vody slunečním zářením je důležitá v těch částech Země kde je nedostatek pitné vody a tam, kde je sice vody dost, ale hygienicky závadné. Proto je zavádění podobných destilačních zařízení v některých krajinách /např. v Kolumbii/ záležitostí celonárodní.Ohřívač vzduchu: Pracovní látkou v rovinném sběrači může být vzduch. Na našem obrázku je schéma ohřívače vzduchu užívaného v Austrálii. Vlevo je průřez ohřívačem, tedy pohled shora nebo zespodu. Vpravo je svislý průřez – tj. od východu /u nás/. Absorbérem je zvlněný černý plech /černá vlnovka v levém obrázku, úzký černý obdélník v pravém obrázku. Absorbér je umístěn pod sklem /modrá úsečka v obou obrázcích. Zvlněný černý plech účinně pohlcuje sluneční záření, to znamená mění je v teplo. Chladný vzduch přitéká zespodu /tmavá šipka vpravo dole/, stykem s ohřátým zvlněným plechem se ohřívá a stoupá nahoru, neboť se stal lehčím /červená šipka/. Horký vzduch vytéká samovolně nahoře, abychom jej vhodně využili /viz obr. 19/.Sušička ovoce, zemědělských produktů a dřeva: Horký vzduch z ohřívače /18/ lze využít k sušení ovoce, zemědělských produktů a dřeva. Vyhřátý vzduch /červené šipky/ se přivádí do sušicího prostoru, v němž je na sítech rozložen sušený produkt /vyznačen zeleně/. Vzduch má nízkou relativní vlhkost, takže dobře vysouší, t. j. odebírá vodní páry sušenému produktu. Při vysoušení se vzduch postupně obohacuje vodní párou /modré tečky/, takže jeho relativní vlhkost stoupá. Jak klesá dolů, ochlazuje se a tím rychleji stoupá jeho relativní vlhkost. Když je dosažena stoprocentní vlhkost, dochází k srážení ve vodu, která se může odvádět do půdy. Chladný vzduch pak proudí zpět do ohřívače /modrá šipka dole/ kde znovu nabírá teplo od absorbéru. Teplota vzduchu stoupá, relativní vlhkost klesá, takže suchý a horký je opět přiváděn do sušicího prostoru. Tento způsob sušení má několik předností před sušením na volném vzduchu: 1. Vysouší i za vlhkého a deštivého počasí, kdy je vyhříván rozptýleným slunečním zářením. 2. Sušený produkt je chráněn před prachem, škůdci a nepřízní počasí. 3. Teplotu a vlhkost vzduchu přiváděného do sušicího prostoru lze dobře regulovat. 4. Sušený produkt není vystaven přímému slunečnímu záření, takže nedochází k zhoršení jeho jakosti v důsledku fotochemických reakcí. Sluneční sušičky se užívají v různých zemích k sušení ovoce, zemědělských produktů a dřeva. Je to v pořádku, že často v parných slunečných dnech v našich JZD a JRD sušíme obilí fosilními palivy? Sluneční sušičky znamenají úsporu paliv a šetří naše životní prostředí.Francouzský sluneční dům profesora Trombeho: Tento jednoduchý dům je příkladem pasivního slunečního topení s krátkodobou /jednodenní/ akumulací. V levé části obrázku je průřez severojižní /pohled od východu, takže sluneční paprsky přicházejí zleva/. Nosná jižní stěna je betonová /35 až 40 cm silná/ a je černá. Před ní je skleněná stěna. Vyhřátý vzduch mezi betonovou stěnou a sklem stoupá vzhůru. Klapka A otevírá otvor do bytu. Teplý vzduch proudí otvorem do místnosti /čárkovaná červená šipka/, vyhřívá ji a při tom se ochlazuje. Klesá dolů, vtéká mezi stěnu a sklo /modrá šipka/. Tam se opět vyhřívá stykem se stěnou, atd. Asi polovina tepla zůstává akumulována v betonové stěně, takže vyhřívání pokračuje automaticky i po západu Slunce po celou noc. V létě je klapka A v jižní stěně uzavřena a otevře se klapka B v severní stěně /viz obr. nahoře/. Teplý vzduch zahřátý od černé betonové stěny proudí ven a nasává do místnosti chladný vzduch za severní stěnou. V pravé části obrázku je část jižní stěny /pohled od jihu/. Je v ní vidět spodní otvor pro chladný vzduch z místnosti a horní otvor, jímž vtéká teplý vzduch do místnosti; modrou barvou je vyznačeno okno. Dvacetiletá zkušenost s tímto typem slunečního vytápění ukazuje, že jím v jižní Francii ušetří 50 až 60 % paliva za rok. I u nás – kde sice nemáme tolik slunečního svitu jako Francouzi – by se podobný nenáročný a zcela automatický způsob slunečního vyhřívání mohl uplatnit. Zejména by mohl zpříjemnit pobyt na chatách a chalupách, jejichž stěna je obrácena k jihu.Sluneční motor: Sluneční energii lze přeměnit v energii mechanickou přes teplo, tj. nepřímo. V podstatě jde o tepelný motor, pro nějž se teplo získává ze slunečního záření. V levé části obrázku je znázorněn princip tepelného motoru: v uzavřeném okruhu obíhá pracovní látka /např. propan-butan, freon/, která se ohřívá v hořejší nádobě /výparníku/ a vypařuje se. Páry jsou z výparníku vedeny /ve směru červené šipky/ do turbíny. Tlakem par se roztočí turbína /zelená šipka/. Páry rozepnutím konají mechanickou práci a částečně ochlazené /tečkovaná šipka/ proudí do chladicího prostoru, kde se jim odebírá teplo /kondenzátoru/, takže zkapalní. Pracovní kapalina se přečerpává zpět do výparníku. Schéma slunečního motoru je v pravé části obrázku. Teplo pro zahřívání pracovní kapaliny se získává ze slunečního záření pomocí fokusačního sběrače. Na našem obrázku je znázorněno válcové parabolické zrcadlo, které soustřeďuje sluneční záření do černé trubice /absorbéru/, umístěné v ose válcového zrcadla /zcela nahoře/. Teplem získaným v absorbéru se vyhřívá pracovní látka ve výparníku na teplotu T₁. Získané teplo /Q/ se zčásti přemění v mechanickou energii /W/ a zbytek Q₁ předá pracovní látka kondenzátoru /jehož teplota je T₂/. Je tedy Q = W + Q₁. Sluneční motor bude tím účinnější, čím větší část tepla Q se promění v práci W. Nejvyšší možná účinnost /tzv. Carnetova/ je W/Q = (T₁ − T₂)/T₁. Skutečná účinnost je však vždy menší. V kondenzátoru je pracovní látka chlazena buď protékající studenou vodou /černá spirála vlevo – např. u sluneční pumpy viz obr. 22/, nebo vyzařováním /v kosmickém prostoru – vpravo dole/.Sluneční pumpa: Sluneční pumpa je speciální sluneční motor. Čerpá chladnou vodu ze studny pomocí slunečního záření. Chladná voda ze studny /E/ nejdříve ochlazuje kondenzátor /D/ a potom je voda vedena do rezervoára nad pumpou. Na obrázku je potrubí chladné vody ze studny označeno červeně; šipka doprava je odtok do rezervoáru /není vyznačen/. Výparník /B/ je vyhříván slunečním zářením /A/ dopadajícím na rovinný sběrač /zpravidla větší množství rovinných sběračů, viz 23/. Schéma sluneční pumpy znázorněné na obrázku pochází od francouzské firmy SOFRETES a bylo vyrobeno automobilkou RENAULT v mnoha exemplářích pro rozvojové země v tropickém pásmu; ze všech heliotechnických zařízení byl v rozvojových zemích největší zájem o sluneční pumpy.Sluneční pumpy v CEBALLOS /u Durango v Mexiku/: Pumpa zřízena v roce 1974, celková plocha sběračů 90 m²; pumpuje vodu do manometrické výšky 40 m, a to 4 m³ za hodinu. Pracuje denně 5 až 6 hodin. V budově je škola. Podobných pump vybudovala francouzská firma SOFRETES v Mexiku přes dvacet. Některé z nich mnohem větší, např. San Luis de la Paz, 1975, plocha rovinných sběračů 1 500 m², čerpá 150 m³ za hodinu do manometrické výšky 30 m a 54 m.Fokusační sběrače: Zatímco rovinné sběrače využívají sluneční záření tak jak přichází, fokusační sběrače soustřeďují /koncentrují/ sluneční záření různým způsobem. Využívají několika rovinných zrcadel nebo jednoho vydutého /konkávního/ zrcadla /26/. Čočky se používají ke koncentraci záření zřídka. Podle dějepisu Archimedes zapálil římské lodě /11/ pomocí mnoha vyleštěných štítů /tj. rovinných zrcadel/. Podobného způsobu fokusace /koncentrace/ je využito na našem obrázku dole, kde větší množství heliostatů /tj. otáčivých rovinných zrcadel/ soustřeďuje sluneční záření na začerněný absorbér /kotel/. V kotli se získává pára o teplotě několika set stupňů, která se pak používá k pohonu turbíny. Nejjednodušší soustředění slunečního záření je pomocí dvou nebo čtyř rovinných zrcadel /na našem obrázku nahoře/. Zrcadlící stěny a pohlcující dno sběrače mají tvar dlouhého skloněného korýtka /vlevo nahoře/, na jehož dně se zahřívá voda. Takové sběrače a ohřívače vody jsou např. využity na obr. 25. Stejného způsobu soustředění se někdy používá i u slunečních článků /28/. Na dně dlouhých kanálků s bočními zrcadly /na našem diapozitivu vlevo nahoře/ jsou místo protékající vody umístěny sluneční články. Tím se sníží náklady při získávání elektrické energie ze slunečního záření, neboť stačí, abychom pokryli slunečními články menší plochu. Tento systém je plánován na panely družicových elektráren /zelené plochy na obr. 32/.Vodní pumpa v CHINGUETTI /Mauretánie/: Je postavena podle principu na obr. 22 /SOFRETES/. Sběrače jsou umístěny na celé střeše budovy před věží a mají tvar dlouhých kanálků /viz obr. 24 vlevo nahoře/. Na dně kanálků jsou protáhlé rovinné sběrače, boky kanálků odrážejí sluneční záření ke dnu sběrače. Voda ohřívaná v těchto kanálkových sběračích stoupá ke hřebenu střechy a odtud je vedena do výparníku ve věži. Technické údaje: postavena v r. 1973, plocha sběračů 72 m², dává 3 m³ za hodinu vody do manometrické výšky 23 m, denně pracuje 3 až 7 hodin. Zásobuje vodovod pro městečko asi 5 000 obyvatel. V budově je škola a byt učitele. Obsluha velmi jednoduchá: obsluhoval ji člověk, který neuměl ani číst a psát.Další druhy fokusačních sběračů: Jednoduché fokusační sběrače užívají systému rovinných zrcadel /24/. Náročnější na zhotovení jsou fokusační sběrače, které soustřeďují sluneční záření pomocí zakřivených ploch. Kuželové zrcadlo /na vnitřní straně pláště komolého kužele/ bylo použito na pařížské světové výstavě 1889 /obrázek vlevo nahoře/. Pára v něm získávaná poháněla tiskařský lis, který tiskl noviny s přiléhavým názvem „Le Soleil“ /Slunce/. Podle tehdejších zpráv prý toto využití sluneční energie budilo větší pozornost než nově otevřená Eiffelova věž. Středně vysokých teplot až do 700 °C lze dosáhnout v trubkovém absorbéru umístěném v ohniskové přímce parabolického válce /obr. dole/. Pro dosažení vysokých teplot je třeba použít zrcadel ve tvaru velikých paraboloidů /27/. Menších parabolických zrcadel /40–70 cm/ lze použít jako tzv. slunečního vařiče /obr. vpravo/. V ohnisku zrcadla je zavěšena nebo položena na podložku černá nádoba, v níž se vaří jídlo. Zrcadlo musí být namířeno přibližně ke Slunci, aby paprsky dopadaly na nádobu. Je proto nutné, aby bylo otočné kolem osy, jak je vyznačeno na obrázku vpravo nahoře. Plocha zrcadla nemusí být přesná, jak je tomu u astronomických zrcadel. Lze je zhotovit z laminátu a vylepit staniolem. U nás je několik nadšenců, kteří vaří pomocí sluníčka kávu. Je velmi chutná. /Není to sluneční patriorismus?/Sluneční pec v Odeillo /čti odejjo/ v jižní Francii: ve východních Pyrenejích, ve výšce téměř 2000 m nad mořem. Na obrázku je hlavní část pece, tj. velké parabolické zrcadlo – 40 m vysoké a 54 m široké. Je umístěno na severní stěně devítipodlažní budovy /helioenergetické laboratoře/. Je složeno z 9 000 malých rovinných zrcadel /45 × 45 cm/, která jsou tahem prohnuta tak, aby se přiblížila parabolické ploše. Na našem obrázku nevidíme pomocná rovinná zrcadla, která jsou za našimi zády. Je jich celkem 63 a mají rozměry 7,5 m šířku a 6 m výšku. Otáčejí se automaticky stále za Sluncem, takže stále odrážejí sluneční záření směrem k velkému parabolickému zrcadlu. Také tato rovinná pomocná zrcadla – nazývaná heliostaty – jsou složena z malých rovinných zrcadel: každý heliostat sestává ze 180 rovinných zrcadel 50 × 50 cm, seřazených do obdélníku o rozměrech 7,5 × 6 m. Sluneční záření se odráží v rovnoběžných svazcích od rovinných heliostatů směrem k parabolickému zrcadlu. Zrcadlo soustřeďuje /koncentruje/ všechny svazky do ohniska, které se nachází v místnosti věže /kterou vidíme před parabolickým zrcadlem/. Výkon je za dobrých podmínek kolem tisíce kW a dosažené teploty jsou 3000 až 4000 °C. Podobných pecí je už ve světě několik. Užívají se pro tavení těžko tavitelných látek, slouží ke studiu tepelných rázů v různých materiálech atd.Sluneční článek: Sluneční článek /zvaný též fotovoltaický/ je destička polovodiče, která přeměňuje sluneční záření ve stejnosměrný elektrický proud. Této přímé přeměně slunečního záření v elektrickou energii se říká fotovoltaický jev. Nejčastěji užívané sluneční články jsou tenké /0,2–0,3 mm/ destičky nařezané z krystalu křemíku. Jejich velikost je omezena průřezem umělých krystalů křemíku, z něhož se články řežou. Článek má plochu několika málo cm². Účinnost přeměny světla v elektrickou energii je u křemíkových článků 12–20 %. To znamená, že 1 m² křemíkových článků může dát v poledním Slunci až 160 wattů stejnosměrného proudu, v kosmickém prostoru až 280 wattů. Nejmodernější články sestávají z několika článků naložených na sebe /tzv. tandémové uspořádání/. Každý článek pak využívá jinou část procházejícího slunečního záření. Účinnost tandémových článků je do 28 %, teoreticky lze dosáhnout až 35 %. Sluneční články se spojují do série /zvýšení napětí/ a paralelně /zvýšení proudu/. Takovému spojení mnoha článků se říká sluneční panel. Sluneční panely zásobuje elektrickým proudem umělé družice, kosmické lodě a meziplanetární sondy. Na povrchu zemském se jich využívá zatím jen v ojedinělých případech /30, 31/. Sluneční články mají několik důležitých dobrých vlastností: a/ lze je zapojovat podle potřeby do různě velkých panelů o výkonu od několika wattů do megawattů. b/ neobsahují žádné pohyblivé součásti, takže pracují tiše a netrpí poruchovostí c/ dlouhá trvanlivost, zvláště jsou-li pokryty ochrannou vrstvou d/ velmi jednoduchá funkce. Značnou nevýhodou slunečních článků je vysoká cena. Nevyrábějí se zatím v průmyslovém měřítku. Jejich cena však pozvolna klesá a v příštím desetiletí by měla být podstatně snížena – podle názoru odborníků.Různé tvary slunečních článků: Na obrázku je několik druhů křemíkových slunečních článků. Nepostradatelné jsou zejména na družicích, kde se staly hlavním zdrojem energie. K běžnému použití na Zemi se zatím – pro vysokou cenu – často nepoužívají. Avšak i v určitých situacích na Zemi jsou sluneční články výhodnější a levnější zdroj elektrické energie než přívod vedením /letecké a námořní majáky, telefonní spojení v pralesích a pustinách, retranslační stanice v těžkodostupných horách, napájení vysílaček na plachetnicích apod. – viz obr. 30 a 31/.Využití slunečních článků pro navigační účely: Letiště v Medině /Saudská Arábie/ je v hornaté oblasti a sedm vrcholků v přistávacím koridoru muselo být označeno světly; instalace elektrického vedení nebyla proveditelná /nepřístupnost hor, vysoké náklady/. Proto v r. 1973 byl umístěn na každý se sedmi vrcholků světelný maják napájený pomocí slunečních baterií. Instalace trvala několik hodin, vybavení bylo přeneseno na místě vrtulníkem. Sluneční záření se v panelech slunečních článků /nakloněné panely vpravo na obrázku/ mění v elektrický proud. Proudem se nabíjí akumulátory /v bílé budce vlevo 12 V – 400 Ah/. Akumulátory dávají proud do dvou světelných majáků.Retranslační stanice: v těžko dostupných horách v jižní Kalifornii zatím představuje největší pozemský fotovoltaický zdroj energie. Panely slunečních článků /v popředí vlevo/ mají rozlohu kolem 100 m². Výkon stanice je přes 3 kW.Družicová elektrárna: Přeměnu sluneční energie v elektřinu bude možno provádět ve velkém měřítku pomocí družicových fotovoltaických elektráren. Budou to umělé družice s velkými panely slunečních článků, které budou obíhat nad rovníkem ve výšce 36 000 km /42 000 km od středu Země/. Družicím v této výšce se říká geostacionární, neboť zůstávají nad stejným místem rovníku. Projektů je několik druhů. Na obrázku je schéma Glazerovy družicové elektrárny, rozloha obou panelů je 5 × 12 km², panely jsou orientovány kolmo ke Slunci. Protože na 1 m² panelu dopadá téměř 1,4 kW slunečního záření, dopadá na panely celkem 84 milióny kW, z nichž se na Zemi získá elektřina asi 14 miliónů kW. Elektrárna bude konstruována na oběžné dráze, kam bude potřebný materiál vynesen pomocí raketoplánu. Elektrický proud z panelů /tedy stejnosměrný/ bude přeměněn v decimetrové vlny a ty pak budou zachycovány anténami na Zemi. Tam se energie transformuje a ve vhodné formě se rozvede ke spotřebitelům. Vybočí-li dopadající svazek z přijímací antény, přestane družice předávat mikrovlnnou energii a automaticky se opět nasměruje na zemskou přijímací anténu. Družicové fotovoltaické elektrárny však mohou nepříznivě působit /zastíněním/ na telekomunikační družice. Tento problém je zatím předmětem sporu mezi odborníky. I když jsou družicové elektrárny zatím nadějným způsobem, jak využít ve dne v noci sluneční energii, ozvaly se hlasy proti jejich používání. Jsou totiž obavy, zda velmi intenzivní svazek energie vysílaný družicí k Zemi nevytvoří v atmosféře ionizovaný sloupec. Takový sloupec procházející atmosférou je velmi vodivý, takže by se vybilo napětí /asi 380 000 V/ mezi ionosférou a povrchem Země. Nejen že by byli nešťastní spojaři /krátké rádiové vlny se šíří odrazem od ionosféry/, ale vymizením elektrického pole by trpělo všechno živé na Zemi.Fotosyntéza: Chlorofyl /zeleň listová/ je základním činitelem ve fotosyntéze, tj. ve tvorbě cukrů, škrobů a jiných organických látek v zelených rostlinách. Při fotosyntéze se sluneční energie zachycuje do složitých molekul těchto organických látek a zůstává v nich jako energie chemická. Zelené rostliny jsou základem všeho života na Zemi, z nich čerpají svou energii býložravci, z nich pak masožravci a všežravci atd. Chlorofyl je tedy vstupní branou, jíž Slunce zásobuje energií všechno živé na Zemi, včetně člověka a jeho mohutné energetiky. Na našem obrázku je příčný řez mladým listem kukuřice. Zelená zrníčka uvnitř buněk obsahují chlorofyl a nazývají se chloroplasty. Čtyři cévní svazky ve středu řezu jsou obklopeny buňkami se škrobem /škrobovými zrny/. Na obrázku jsou škrobová zrna tmavě zbarvena. Škrob v zrnech je výsledek fotosyntézy, která probíhá v chloroplastech. Jeho molekuly obsahují sluneční energii v chemické formě. Většina zemědělských rostlin využívá méně než jedno procento sluneční energie, která na ně dopadá v růstovém období. Některé rostliny však zachytí 2–3 % dopadajícího slunečního záření. Jsou pěstovány především v rozvojových zemích s teplým podnebím a vysokým slunečním svitem. Sluneční energie přeměněná fotosyntézou v chemickou energii živé látky /biomasy/ je využívána člověkem od pradávna, a to ve formě potravy i jako zdroj tepla ve formě ohně. Energie fosilních paliv /uhlí, nafty, zemního plynu/ je energie dávné biomasy, konzervovaná pod zemským povrchem. V našich domovech nás tedy hřeje sluneční záření, zachycené zelenými rostlinami před mnoha milióny let. Táž dávná energie slunečního původu, skrytá v naftě a v uhlí pohání naše stroje, auta, vlaky, letadla a svítí v našich domovech, ve veřejných místnostech i na ulicích. Z biomasy /z rostlin a z živočišného odpadu/ lze získávat plynná a kapalná ušlechtilá paliva pomocí mikrobů /kvašení, vyhnívání/, zahříváním a jinými způsoby. Příkladem je běžné získávání etylalkoholu – který může být používán nejen k „vnitřnímu zahřívání“, ale i k pohonu motorů, např. aut. V Brazílii tímto způsobem chtějí z cukrové třtiny získávat etylalkohol k pohonu aut. Zůstává problém, aby se u čerpacích stanic „nepřiživovali“ s auty i jejich řidiči. Jinými produkty mikrobiologických procesů v biomase jsou vodík, metan, aceton, butylalkohol a jiné hořlavé látky.Rutheniový komplex: Perspektivním se jeví využití sluneční energie k rozkladu vody na vodík a kyslík. Tím je zároveň vyřešena otázka uskladnění /akumulace/ sluneční energie, neboť chemickou energii je možno podle potřeby uvolnit – ať ve formě tepla /hořením vodíku/ nebo elektřiny /v palivovém článku/. Hovoří se často o vodíkové energetice. Je několik způsobů, jak pomocí sluneční energie vodu rozkládat: známým způsobem – elektrolýzou pomocí elektřiny získané ze slunečního záření; za teplot přes 2000 stupňů přímo v ohnisku velkých parabolických sběračů /obr. 26, 27/, za teplot 400–700 °C v ohniskové přímce parabolických válců /26/ pomocí katalyzátorů /bromidu vápenatého a rtuti/, pomocí fotosyntézy některých druhů řas, obsahujících enzym zvaný hydrogenáza, který působí jako katalyzátor při rozkladu. Nový způsob je pomocí rutheniového komplexu, jehož strukturální vzorec je na našem obrázku. Ruthenium je vzácný a drahý prvek, avšak rutheniový komplex /jako katalyzátor/ vychází z rozkladu nezměněn. Účinnost rozkladu vody rutheniovým komplexem je vysoká. Aby bylo možno ve velkém měřítku využít tohoto elegantního přímého způsobu přeměny sluneční energie ve energii chemickou, je však nutno vyřešit některé technické otázky /oddělení vodíku od kyslíku z jejich třaskavé směsi a přípravu monomolekulárních vrstev rutheniového komplexu/. Rozklad vody pomocí sluneční energie bude patrně základním procesem /vedle fotovoltaické přeměny – 28/ k zachycení a využití sluneční energie ve velkém měřítku. K tomu účelu poslouží rozsáhlé nevyužité pouště /viz 8/. Takto získaný vodík bude možno transportovat buď na lodích nebo potrubím do průmyslových oblastí v mírném pásmu. Podle předpovědí Mezinárodního ústavu pro systémovou analýzu /Laxenburg u Vídně/ bude např. veškerý průmysl, doprava a zemědělství v celé Evropě zásobovány vodíkem získaným na Sahaře. Vodík má jako energetický zdroj široké uplatnění. Lze z něho získat teplo /hořením/ k vytápění místností, k vaření i k pohonu tepelných motorů. V palivových článcích /35/ lze z vodíku a kyslíku získávat na místě elektřinu. Teplo a elektřina jsou nejdůležitější formy energie ve službách člověku.Palivový článek: Přeměna chemické energie v elektrickou se děje v primárních článcích /např. baterie v kapesní svítilně/, v sekundárních článcích /akumulátor v automobilu/ a v palivových článcích. Činnost primárních a sekundárních článků končí vyčerpáním jejich reakčních látek. Naopak, činnost palivových článků je časově neomezená, neboť se do nich reakční látky přivádějí trvale z vnějších zásobníků. Od primárních a sekundárních článků se palivové články liší tím, že zásoba chemické energie je mimo článek a že zplodiny jsou obvykle odváděny z článků ven. Na našem obrázku je znázorněn vodíko-kyslíkový článek. Jeho vývoji bylo věnováno největší úsilí /v rámci kosmonautiky/ a existuje několik způsobů, jak lze pomocí sluneční energie rozkládat vodu na vodík a kyslík /text k obr. 34/. Oba plyny pak slouží jako reakční látky /tj. palivo + okysličovadlo/ pro vodíko-kyslíkové články. Pochod ve vodíko-kyslíkovém článku je v podstatě obrácený rozklad vody elektrickým proudem /obrácená elektrolýza/. Při elektrolýze rozkládá proud na elektrodách vodu, na záporné elektrodě se hromadí vodík, na kladné kyslík. Jestliže při elektrolýze odstraníme elektrický zdroj a spojíme obě elektrody přes vhodný odpor, vodík a kyslík na elektrodách vyvolají měřitelný proud. Tento pokus s přerušenou elektrolýzou vody představuje jednoduchý palivový článek, protože chemická energie vodíku a kyslíku se při něm mění v elektrický proud. Na našem obrázku vidíme přívod vodíku /červená šipka/ i kyslíku /modrá šipka/, jakož i odvod vody H₂O, která je zplodinou vodíko-kyslíkových palivových článků. Palivové články jsou perspektivním zdrojem elektřiny nejen z hlediska využití sluneční energie, ale i s ohledem na životní prostředí. Provoz palivových článků je naprosto čistý, kdežto elektrárny na fosilní paliva zanášejí do ovzduší nečistoty, účinnost palivových článků je až 80 %, zatímco účinnost generátorů na fosilní paliva dosahuje pouze 35 %. Další předností palivových článků je bezhlučnost, neboť neobsahují pohyblivé části.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleSluneční energieVýrobceDPrahaRok1979Délka37 okénekAutor textuKleczek Josip Doc. RNDr., Dr.Sc.PředlohaPRIROznačení6695Další diafilmy výrobceCo se stalo ve světě - 3/61Budujeme energetickou základnuChemie a zemědělství I.Chováte se také tak?