Antonín Slavíček – I. díl+32Krajina z Polabí: Krajina z Polabí z roku 1891 – z početnějšího cyklu pláten – ukazuje vyzrávání vlastního názoru; příklad učitelův je tu překrýván obdivem k dílu Antonína Chittussiho. Svědčí o tom věcný pohled, klidné rozvržení hmot i jemně melodizovaná barevnost, jejíž šedé tóny zaznívají do stříbrna. Mladé, barevně tlumené obrazy se často shodují s prostými motivy druhů z Mařákovy školy, zvláště s Františkem Kavánem; ale od jeho věcnosti, založené na hmatovém chápání hmotných a prostorových vztahů, odlišuje se Slavíček sklonem k lyrismu a zrakovosti. Roku 1893 opouští střídmou a zdrženlivou paletu, stržen úsilím o důsledné prosvětlování obrazu, o jeho koloristickou polyfonnost ....Kosatce: (Kosatce); to je zjevný přelom v Slavíčkově mladé tvorbě. Od intimních motivů jde malíř roku 1895 k složitějším a náročnějším scénám z obory bechyňského parku ....V bechyňské oboře: (V bechyňské oboře); prudký průmyk slunečních paprsků v korunách stromů, mezi jejich větvemi a listovím je tu sledován v kontrastní světelné hře odstínovaných zelení, s žlutými až zlatovými akcenty. Připomínají se tu některé časné obrazy Josefa Schussera, snad též francouzské krajiny Václava Radimského z let 1893–94, ze zahraničních účastníků výstav Krasoumné jednoty zvláště Belgičan Franz Courtens. Avšak úloha, před níž se tu Slavíček octl, shodovala se – aniž si to Slavíček uvědomoval – s problematikou časné tvorby Claude Moneta a jeho přátel z rozmezí šedesátých a sedmdesátých let, kdy se rozbíhali k impresionismu. V letech 1896–97 se malířův zájem o světlo prolíná a zmnožuje snahou postihnout náladu v podzimních scenériích z Veltrus a Hvězdy....Na podzim v mlze: (Na podzim v mlze). Slavíčkův výraz je tehdy jakoby rozdvojen. Místy v něm trvá optická výbojnost, zdrsněným rukopisem i barevnými kontrasty stupňovaná na práh impresionistického zření.Potok v Okoři: (Potok v Okoři); místy se obraz poetizuje a nadlehčuje průzračným koloritem, v teskné škále bílých, šedých, oranžových a fialových tónů .....Břízová nálada: (Břízová nálada aj.). Jsme v letech, kdy se v umění, literatuře, divadle i hudbě rodí český symbolismus: Slavíček je mu blízko v obrazech, v nichž se postavy žen ztrácejí ve stínu listnatých hájů, v jemném koloristickém arpeggiu spadalého listí....Ve veltruském parku: (Ve veltruském parku). Přitom ve skladbě plochy někdy podléhá názorům dekorativního řešení, jak svědčí obraz V šeříku, v němž vstoupil v soutěž s přítelem Antonínem Hudečkem. Avšak to všechno je jenom dočasná daň době; osnovný směr Slavíčkovy cesty ukazuje k přímému střetání s přírodou, v pohledu do krajiny otevřené plnému slunci. Tak po několikaletém soužití s údolím Okoře se v časném létě roku 1898 rozeznělo trio ....Červnový den: Červnového dne, v němž je světlo poznovu učiněno hlavním komponentem obrazu a jeho vnějšího i vnitřního děje. Malíř záměrně pominul romanticky malebnou siluetu zříceniny, aby se mohl soustředit k vyjádření prudkého slunce, které se opírá do červených střech a prosvětluje koruny stromků i trávník v mladé zeleni. Tu je Antonín Slavíček bezpečně v čele generace a výrazně se řadí do souvislostí české krajinářské tradice; tu je též z logiky vlastního vývoje na dosah blízko výsledkům impresionismu. Téměř šedesát let před vznikem Červnového dne maloval Antonín Mánes v údolí sv. Ivana pod skalou pronikavé studie světla a atmosféry; cesta od těchto náčrtů k dotvořenému obrazu Slavíčkovu je česká, pozdnější a skromnější, ale vlastní a zralá obdoba cesty evropské krajinomalby XIX. věku, od Johna Constabla a J. B. C. Corota ke Claude Monetovi a jeho druhům.Červnový den, detail: Červnového dne, v němž je světlo poznovu učiněno hlavním komponentem obrazu a jeho vnějšího i vnitřního děje. Malíř záměrně pominul romanticky malebnou siluetu zříceniny, aby se mohl soustředit k vyjádření prudkého slunce, které se opírá do červených střech a prosvětluje koruny stromků i trávník v mladé zeleni. Tu je Antonín Slavíček bezpečně v čele generace a výrazně se řadí do souvislostí české krajinářské tradice; tu je též z logiky vlastního vývoje na dosah blízko výsledkům impresionismu. Téměř šedesát let před vznikem Červnového dne maloval Antonín Mánes v údolí sv. Ivana pod skalou pronikavé studie světla a atmosféry; cesta od těchto náčrtů k dotvořenému obrazu Slavíčkovu je česká, pozdnější a skromnější, ale vlastní a zralá obdoba cesty evropské krajinomalby XIX. věku, od Johna Constabla a J. B. C. Corota ke Claude Monetovi a jeho druhům.Zahradní zeď: V této světelně vzepjaté poloze, ve zvučných barevných kontrastech i jemných nuancích rozvíjí se tvorba Antonína Slavíčka v letech 1898–1901. V řadě obrazů a studií malíř sleduje lom a odraz slunce na hladině okořského potoka, (Při potoku), tlumočí náladu jitra a soumraků, postihuje mlžnou atmosféru a koloristické rozpětí podzimního oráníPři potoku: V této světelně vzepjaté poloze, ve zvučných barevných kontrastech i jemných nuancích rozvíjí se tvorba Antonína Slavíčka v letech 1898–1901. V řadě obrazů a studií malíř sleduje lom a odraz slunce na hladině okořského potoka, (Při potoku), tlumočí náladu jitra a soumraků, postihuje mlžnou atmosféru a koloristické rozpětí podzimního oráníOrání: (Orání). Na čas si oblíbil syntonos, techniku, která umožňovala jemnost, zářivost, průzračnost. Tehdy též Otakar Lebeda od kavánovsky věcné, melancholií odstíněné malby po zkušenostech francouzského pobytu kvapem dospívá k impresionistickému vidění, v jehož světelném nadlehčení a koloristické průraznosti jsou již některé prvky expresívní; avšak časná smrt mu je nedovolila rozvinout. Tak SlavíčkovyVítr: (Orání). Na čas si oblíbil syntonos, techniku, která umožňovala jemnost, zářivost, průzračnost. Tehdy též Otakar Lebeda od kavánovsky věcné, melancholií odstíněné malby po zkušenostech francouzského pobytu kvapem dospívá k impresionistickému vidění, v jehož světelném nadlehčení a koloristické průraznosti jsou již některé prvky expresívní; avšak časná smrt mu je nedovolila rozvinout. Tak SlavíčkovyČervené střechy: Červené střechy z Chotěboře a Opuštěný kout z nábřeží Na Františku nesou roku 1900 vývoj celé české krajinomalby. A bylo přirozené, že po smrti Julia Mařáka roku 1899 byl Slavíček jednoznačně předurčen za jeho nástupce a na čas vedl krajinářskou školu. Avšak jmenování bezvýznamného vídeňského malíře bitev Rudolfa šl. z Ottenfeldů přerušilo kontinuitu slibně založené krajinářské tradice. Tento zásah konzervativních sil, proti němuž se v rozhodném memorandu ozvali všichni čeští umělci, znamenal počátek desetileté stagnace Akademie výtvarných umění – k citelné škodě českého malířství a jeho organického rozvoje. Generaci Slavíčkově dostalo se na škole místa až roku 1910 příchodem Jana Kotěry a Maxe Švabinského a roku 1913 Jana Preislera.Opuštěný kout: Červené střechy z Chotěboře a Opuštěný kout z nábřeží Na Františku nesou roku 1900 vývoj celé české krajinomalby. A bylo přirozené, že po smrti Julia Mařáka roku 1899 byl Slavíček jednoznačně předurčen za jeho nástupce a na čas vedl krajinářskou školu. Avšak jmenování bezvýznamného vídeňského malíře bitev Rudolfa šl. z Ottenfeldů přerušilo kontinuitu slibně založené krajinářské tradice. Tento zásah konzervativních sil, proti němuž se v rozhodném memorandu ozvali všichni čeští umělci, znamenal počátek desetileté stagnace Akademie výtvarných umění – k citelné škodě českého malířství a jeho organického rozvoje. Generaci Slavíčkově dostalo se na škole místa až roku 1910 příchodem Jana Kotěry a Maxe Švabinského a roku 1913 Jana Preislera.Hostišov od západu: Hostišova roku 1902. Jsou nadále dynamizovány pohybem atmosféry; ale světelné dojmy nejsou už cílem malířova úsilí. Neokázalá tvářnost jihočeské vesnice mezi loukami a táhlými pahorky vedla ho k zájmu o hmotnou strukturu přírodních scenérií. Zprvu hledá klíč v obsahovém zamyšlení, k němuž vybízí povaha táborského kraje, poznamenaného tradicemi husitství; do setkání s venkovským životem promítá umělcova hloubavost též zážitky z Gogolova vyprávění o ukrajinské vesnici. Ale všechno své malířské úsilí soustřeďuje Slavíček k reálnému zpodobení krajinné tváře, k pochopení a vyjádření její hmotné skladby a prostorového rozvržení, v záměrně materialistickém zakotvení výrazových prostředků.Pohorská vesnice: (Pohorská vesnice). Obloha na jeho obrazech neproměňuje se už ve světelnou féerii, která je nadlehčována náladou, nýbrž výrazně kreslí kontury mraků a váže se logicky s terénem země – v důraznější pastosnosti, bez metafyzických názvuků. Souběžně s tvorbou krajinářskou započíná Slavíčkův zápas o malířské postižení a vyjádření města. Vzpomínky na dětská a chlapecká léta v Dominikánské ulici, v důvěrné znalosti staropražských scenérií a koutů, vracejí se v práci, která má pečeť niterného účastenství. První obrazy Slavíčkova soustavného průzkumu Prahy rostly ze zájmu o monumenty porostlé patinou starobylosti (např. v několika variacích Anežského kláštera z let 1901–02). V dopisech přátelům teskní nad domy a ulicemi, které musily ustupovat rozpínavosti a eklektické pompě měšťáckých činžáků. Avšak Antonín Slavíček byl člověk cele vkořeněný do přítomnosti a jejího rytmu, umělec s citlivými nervy a tvárlivou imaginací; nemohl proto zůstávat u reminiscencí na odcházející časy ani u věcné dokumentace idylických koutů staré Prahy (jako jeho přítel Jan Minařík). Rozměrné pastelyKlášter blahoslavené Anežky: (Pohorská vesnice). Obloha na jeho obrazech neproměňuje se už ve světelnou féerii, která je nadlehčována náladou, nýbrž výrazně kreslí kontury mraků a váže se logicky s terénem země – v důraznější pastosnosti, bez metafyzických názvuků. Souběžně s tvorbou krajinářskou započíná Slavíčkův zápas o malířské postižení a vyjádření města. Vzpomínky na dětská a chlapecká léta v Dominikánské ulici, v důvěrné znalosti staropražských scenérií a koutů, vracejí se v práci, která má pečeť niterného účastenství. První obrazy Slavíčkova soustavného průzkumu Prahy rostly ze zájmu o monumenty porostlé patinou starobylosti (např. v několika variacích Anežského kláštera z let 1901–02). V dopisech přátelům teskní nad domy a ulicemi, které musily ustupovat rozpínavosti a eklektické pompě měšťáckých činžáků. Avšak Antonín Slavíček byl člověk cele vkořeněný do přítomnosti a jejího rytmu, umělec s citlivými nervy a tvárlivou imaginací; nemohl proto zůstávat u reminiscencí na odcházející časy ani u věcné dokumentace idylických koutů staré Prahy (jako jeho přítel Jan Minařík). Rozměrné pastelyDeštivý večer: Deštivý večer a Pražské nábřeží roku 1902 objevují město moderní, dýchavičné vnitřním vzruchem a energií; město, jehož každodenní scenérie tají zpola melancholickou a zpola zářivou krásu, která v sobě zaklíná prvky přeludné přízračnosti a básnivého snění. Je, myslím, na místě domnění, že tato poloha nezůstává v Slavíčkově díle oněch let osamocena; a že oba úchvatné pastely pravděpodobně rostly z podhoubí menších studií. Snad už tehdy začíná v Slavíčkově díle sled drobných olejových skic, jichž soubor z pozdějších let zůstal uchován dík porozumění Augusta Švagrovského. (Tak třebas sevřený náčrtPražské nábřeží: Deštivý večer a Pražské nábřeží roku 1902 objevují město moderní, dýchavičné vnitřním vzruchem a energií; město, jehož každodenní scenérie tají zpola melancholickou a zpola zářivou krásu, která v sobě zaklíná prvky přeludné přízračnosti a básnivého snění. Je, myslím, na místě domnění, že tato poloha nezůstává v Slavíčkově díle oněch let osamocena; a že oba úchvatné pastely pravděpodobně rostly z podhoubí menších studií. Snad už tehdy začíná v Slavíčkově díle sled drobných olejových skic, jichž soubor z pozdějších let zůstal uchován dík porozumění Augusta Švagrovského. (Tak třebas sevřený náčrtPlískanice: Plískanice z galerie v Roudnici n. L. zdá se mít některé znaky zpříznění s pastelem Deštivého večera; u studie Nábřeží v dešti vrací se vzpomínka na pastel Pražského nábřeží; také drobný olej Letná v dešti se Slavíčkovým přípisem z r. 1902 podporuje tento názor.) To je ovšem jedna z otázek, na niž může přesvědčivěji odpovědět teprve obzíravá konfrontace barevných i rukopisných kvalit, v rámci shromážděného souboru. Je však nepochybné, že roku 1902 prostupuje Slavíčkovu tvorbu dialektika vidění, jejíž noetické, slohové a výrazové rozpětí je vymezeno Pohorskou vsí a Deštivým večerem – v rozkyvu a rozmanitosti, jejíž kontury a vývojové řazení spolehlivěji vyvstanou na podkladě souborné výstavy.Letná v dešti: Plískanice z galerie v Roudnici n. L. zdá se mít některé znaky zpříznění s pastelem Deštivého večera; u studie Nábřeží v dešti vrací se vzpomínka na pastel Pražského nábřeží; také drobný olej Letná v dešti se Slavíčkovým přípisem z r. 1902 podporuje tento názor.) To je ovšem jedna z otázek, na niž může přesvědčivěji odpovědět teprve obzíravá konfrontace barevných i rukopisných kvalit, v rámci shromážděného souboru. Je však nepochybné, že roku 1902 prostupuje Slavíčkovu tvorbu dialektika vidění, jejíž noetické, slohové a výrazové rozpětí je vymezeno Pohorskou vsí a Deštivým večerem – v rozkyvu a rozmanitosti, jejíž kontury a vývojové řazení spolehlivěji vyvstanou na podkladě souborné výstavy.Na kopci: Na kopci, vyrostlý z úmyslu obsahově patetizovat a formově typizovat tvářnost kraje. Brzy nalezl cestu do Kameniček, jejichž jméno – v souhlasu se vzhledem a krajinou vesničky – jako by symbolizovalo celé údobí Slavíčkovy tvorby. Vracel se sem několik let, k chalupám a rybníčku, k polím a lukám, k cestám a alejím: Vyhnánov, Příkrákov, Včelákov, Dědová, Křižánky, Samotín – každé z těch jadrných baladických jmen je jakoby strofou Slavíčkova eposu o české krajině. V každodenním soužití s drsným pohorským krajem malíř ukáznil svůj temperament a soustředil výtvarné prostředky. Citově se ztotožňoval se svými obrazy, pronikal do psychologie krajinného motivu, zamýšlel se nad osudovou vázaností venkovského člověka s kusem země. Slavíčkovy dopisy z Kameniček jsou plné sevřených krajinných náčrtků a ostře viděných podobizen; často v nich mluví o úsilí „shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem s několika jen tóny, scelit tak, aby byla v tom vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích se stavy a chudáky, kteří dřou za pramizerný žold 50 kr. denně.“ (Z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi.) Zde také vrcholila Slavíčkova snaha po monumentálním projevu, která se obráží v náročných formátech, v patetickém vidění i ve znatelném dekorativním rytmu. Ukazuje na to obrazZ Kameniček: Na kopci, vyrostlý z úmyslu obsahově patetizovat a formově typizovat tvářnost kraje. Brzy nalezl cestu do Kameniček, jejichž jméno – v souhlasu se vzhledem a krajinou vesničky – jako by symbolizovalo celé údobí Slavíčkovy tvorby. Vracel se sem několik let, k chalupám a rybníčku, k polím a lukám, k cestám a alejím: Vyhnánov, Příkrákov, Včelákov, Dědová, Křižánky, Samotín – každé z těch jadrných baladických jmen je jakoby strofou Slavíčkova eposu o české krajině. V každodenním soužití s drsným pohorským krajem malíř ukáznil svůj temperament a soustředil výtvarné prostředky. Citově se ztotožňoval se svými obrazy, pronikal do psychologie krajinného motivu, zamýšlel se nad osudovou vázaností venkovského člověka s kusem země. Slavíčkovy dopisy z Kameniček jsou plné sevřených krajinných náčrtků a ostře viděných podobizen; často v nich mluví o úsilí „shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem s několika jen tóny, scelit tak, aby byla v tom vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích se stavy a chudáky, kteří dřou za pramizerný žold 50 kr. denně.“ (Z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi.) Zde také vrcholila Slavíčkova snaha po monumentálním projevu, která se obráží v náročných formátech, v patetickém vidění i ve znatelném dekorativním rytmu. Ukazuje na to obrazHorská cesta: Na kopci, vyrostlý z úmyslu obsahově patetizovat a formově typizovat tvářnost kraje. Brzy nalezl cestu do Kameniček, jejichž jméno – v souhlasu se vzhledem a krajinou vesničky – jako by symbolizovalo celé údobí Slavíčkovy tvorby. Vracel se sem několik let, k chalupám a rybníčku, k polím a lukám, k cestám a alejím: Vyhnánov, Příkrákov, Včelákov, Dědová, Křižánky, Samotín – každé z těch jadrných baladických jmen je jakoby strofou Slavíčkova eposu o české krajině. V každodenním soužití s drsným pohorským krajem malíř ukáznil svůj temperament a soustředil výtvarné prostředky. Citově se ztotožňoval se svými obrazy, pronikal do psychologie krajinného motivu, zamýšlel se nad osudovou vázaností venkovského člověka s kusem země. Slavíčkovy dopisy z Kameniček jsou plné sevřených krajinných náčrtků a ostře viděných podobizen; často v nich mluví o úsilí „shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem s několika jen tóny, scelit tak, aby byla v tom vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích se stavy a chudáky, kteří dřou za pramizerný žold 50 kr. denně.“ (Z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi.) Zde také vrcholila Slavíčkova snaha po monumentálním projevu, která se obráží v náročných formátech, v patetickém vidění i ve znatelném dekorativním rytmu. Ukazuje na to obrazMračna: Na kopci, vyrostlý z úmyslu obsahově patetizovat a formově typizovat tvářnost kraje. Brzy nalezl cestu do Kameniček, jejichž jméno – v souhlasu se vzhledem a krajinou vesničky – jako by symbolizovalo celé údobí Slavíčkovy tvorby. Vracel se sem několik let, k chalupám a rybníčku, k polím a lukám, k cestám a alejím: Vyhnánov, Příkrákov, Včelákov, Dědová, Křižánky, Samotín – každé z těch jadrných baladických jmen je jakoby strofou Slavíčkova eposu o české krajině. V každodenním soužití s drsným pohorským krajem malíř ukáznil svůj temperament a soustředil výtvarné prostředky. Citově se ztotožňoval se svými obrazy, pronikal do psychologie krajinného motivu, zamýšlel se nad osudovou vázaností venkovského člověka s kusem země. Slavíčkovy dopisy z Kameniček jsou plné sevřených krajinných náčrtků a ostře viděných podobizen; často v nich mluví o úsilí „shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem s několika jen tóny, scelit tak, aby byla v tom vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích se stavy a chudáky, kteří dřou za pramizerný žold 50 kr. denně.“ (Z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi.) Zde také vrcholila Slavíčkova snaha po monumentálním projevu, která se obráží v náročných formátech, v patetickém vidění i ve znatelném dekorativním rytmu. Ukazuje na to obrazU nás v Kameničkách: U nás v Kameničkách, jehož výmluvný brachylogický název je přímo vyznáním umělce, rodem i bytem Pražana; ukazuje na to rozměrné plátno Z pohorských motivů, jehož drsná malířská chuť a expresívní barevnost (v důrazném akordu červené, zelené, modré) je věrným příměrem lidského údělu. Když svou dvouletou žeň z Kameniček Antonín Slavíček roku 1904 souborně vystavil v Mánesu, ozvalo se tvrzení o vlivu německých malířů, kteří pospolu pracovali ve Worpswede, ve snaze vyjádřit vztah lidské práce k půdě. Ale rysy stylizujícího rozvržení plochy a lineárního zpevnění obrysů, neprávem přičítané působení Worpswedských, byly přece společným znakem doby; prostupovaly takřka všechny proudy českého umění (zvlášť výrazně v Černých jezerech Jana Preislera) a ozývají se už ve starších obrazech Slavíčkových.Z pohorských motivů: U nás v Kameničkách, jehož výmluvný brachylogický název je přímo vyznáním umělce, rodem i bytem Pražana; ukazuje na to rozměrné plátno Z pohorských motivů, jehož drsná malířská chuť a expresívní barevnost (v důrazném akordu červené, zelené, modré) je věrným příměrem lidského údělu. Když svou dvouletou žeň z Kameniček Antonín Slavíček roku 1904 souborně vystavil v Mánesu, ozvalo se tvrzení o vlivu německých malířů, kteří pospolu pracovali ve Worpswede, ve snaze vyjádřit vztah lidské práce k půdě. Ale rysy stylizujícího rozvržení plochy a lineárního zpevnění obrysů, neprávem přičítané působení Worpswedských, byly přece společným znakem doby; prostupovaly takřka všechny proudy českého umění (zvlášť výrazně v Černých jezerech Jana Preislera) a ozývají se už ve starších obrazech Slavíčkových.Jeřáby: Nejsou pro tehdejší Slavíčkovo usilování příznačné ani podstatné; Těžiště obrazů z Kameniček tkvělo v přimknutí k realitě, v jejím citovém a myšlenkovém prožitku, v malířsky hmotném a hutném výrazu. Je to patrné ze zemitosti, kterou Slavíček dává postavám lidí a zvířat; i z prostorového klenutí terénu, které proniká plošným skladem pláten. Do svého malování jako by Slavíček toužil zahrnout „kus života lidí – jak sedí osvětleni petrolejovou lampou v malé seknici selské hospody – ne jen tváře, ale celý život“ (z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi). To věru mohl psát Vincent van Gogh v čase, kdy se v kresbách a olejích rval o realitu holandských vesnic, před odchodem do impresionistické Paříže. Ostatně, nevzpomeneme při četbě Slavíčkových dopisů na van Goghovu stravující vášeň po malování, na jeho patetickou touhu učinit umění jímkou a výrazem lidskosti? Nejde tu o vnější znaky bezděčného zpříznění, tím méně o konstruované a nepřípadné nápovědi vlivu. Je však zřejmé, že do Slavíčkova umění, v Kameničkách i v Praze, pronikají rysy expresívnosti. V drobné skice Vesnického pohřbu jsou zřejmé v barevné tesknotě krajiny, v tragickém patosu holých stromů, v němé bolesti, která zvolňuje kroky lidského hloučku. Obraz vznikl v roce 1905, kdy se v Slavíčkově díle zřetelně ohlašuje nové údobí. Umělec si za svého posledního dlouholetého pobytu uvědomoval, že o Kameničkách řekl všechno, co říci mohl. Maloval tu nyní jen drobnější studie a náčrty. „Dělám teď malé věci na prkénka a jsem rád,“ psal tehdy Augustovi Švagrovskému: „Mohou se spíše zachycovati dojmy prchavých nálad a budu mít před sebou řady vzpomínek na dny zde zažité.“Studie k pohřbu v Kameničkách: Nejsou pro tehdejší Slavíčkovo usilování příznačné ani podstatné; Těžiště obrazů z Kameniček tkvělo v přimknutí k realitě, v jejím citovém a myšlenkovém prožitku, v malířsky hmotném a hutném výrazu. Je to patrné ze zemitosti, kterou Slavíček dává postavám lidí a zvířat; i z prostorového klenutí terénu, které proniká plošným skladem pláten. Do svého malování jako by Slavíček toužil zahrnout „kus života lidí – jak sedí osvětleni petrolejovou lampou v malé seknici selské hospody – ne jen tváře, ale celý život“ (z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi). To věru mohl psát Vincent van Gogh v čase, kdy se v kresbách a olejích rval o realitu holandských vesnic, před odchodem do impresionistické Paříže. Ostatně, nevzpomeneme při četbě Slavíčkových dopisů na van Goghovu stravující vášeň po malování, na jeho patetickou touhu učinit umění jímkou a výrazem lidskosti? Nejde tu o vnější znaky bezděčného zpříznění, tím méně o konstruované a nepřípadné nápovědi vlivu. Je však zřejmé, že do Slavíčkova umění, v Kameničkách i v Praze, pronikají rysy expresívnosti. V drobné skice Vesnického pohřbu jsou zřejmé v barevné tesknotě krajiny, v tragickém patosu holých stromů, v němé bolesti, která zvolňuje kroky lidského hloučku. Obraz vznikl v roce 1905, kdy se v Slavíčkově díle zřetelně ohlašuje nové údobí. Umělec si za svého posledního dlouholetého pobytu uvědomoval, že o Kameničkách řekl všechno, co říci mohl. Maloval tu nyní jen drobnější studie a náčrty. „Dělám teď malé věci na prkénka a jsem rád,“ psal tehdy Augustovi Švagrovskému: „Mohou se spíše zachycovati dojmy prchavých nálad a budu mít před sebou řady vzpomínek na dny zde zažité.“Noc: Nejsou pro tehdejší Slavíčkovo usilování příznačné ani podstatné; Těžiště obrazů z Kameniček tkvělo v přimknutí k realitě, v jejím citovém a myšlenkovém prožitku, v malířsky hmotném a hutném výrazu. Je to patrné ze zemitosti, kterou Slavíček dává postavám lidí a zvířat; i z prostorového klenutí terénu, které proniká plošným skladem pláten. Do svého malování jako by Slavíček toužil zahrnout „kus života lidí – jak sedí osvětleni petrolejovou lampou v malé seknici selské hospody – ne jen tváře, ale celý život“ (z dopisu prof. Jaroslavu Gollovi). To věru mohl psát Vincent van Gogh v čase, kdy se v kresbách a olejích rval o realitu holandských vesnic, před odchodem do impresionistické Paříže. Ostatně, nevzpomeneme při četbě Slavíčkových dopisů na van Goghovu stravující vášeň po malování, na jeho patetickou touhu učinit umění jímkou a výrazem lidskosti? Nejde tu o vnější znaky bezděčného zpříznění, tím méně o konstruované a nepřípadné nápovědi vlivu. Je však zřejmé, že do Slavíčkova umění, v Kameničkách i v Praze, pronikají rysy expresívnosti. V drobné skice Vesnického pohřbu jsou zřejmé v barevné tesknotě krajiny, v tragickém patosu holých stromů, v němé bolesti, která zvolňuje kroky lidského hloučku. Obraz vznikl v roce 1905, kdy se v Slavíčkově díle zřetelně ohlašuje nové údobí. Umělec si za svého posledního dlouholetého pobytu uvědomoval, že o Kameničkách řekl všechno, co říci mohl. Maloval tu nyní jen drobnější studie a náčrty. „Dělám teď malé věci na prkénka a jsem rád,“ psal tehdy Augustovi Švagrovskému: „Mohou se spíše zachycovati dojmy prchavých nálad a budu mít před sebou řady vzpomínek na dny zde zažité.“Kameničky v zimě: V těchto pracích se uskutečňuje proměna názoru i výrazu; malíř uvolňuje úder štětce, rozeznívá barvu, popouští bezprostředním zrakovým dojmům, stupňuje míru expresívního neklidu. V několika dopisech se zpovídá ze svých dočasných nejistot a odhodlává se dát Kameničkám sbohem.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleSlavíček Antonín I. DílVýrobceDPrahaRok1961Délka36 okénekAutor kresebDelev PetrAutor textuHovorková M. Dr.PředlohaOSOBOznačení5898Další diafilmy výrobceLenin V. I. 1. Člověk a dobaZásady správného krmení skotuVýsostná označení vojenských letounů 1Hluk škodí zdraví