A. S. PuškinPůvodní jazyk: ruský.A. S. Puškin: Alexandr Sergejevič Puškin je největším básníkem ruského národa. Jeho tvorba se rozvíjela za vlasteneckého vzmachu, který v Rusku vyvolala vlastenecká válka roku 1812, v době vzniku tajných politických společností a otevřeného vystoupení první generace ruských revolucionářů proti carismu v prosinci 1825 i v letech reakce za Mikuláše I. S Puškinovým jménem je spjat vznik realistického směru v ruské literatuře. Puškin je zakladatelem nové ruské literatury a sehrál zásadní úlohu při utváření moderního ruského spisovného jazyka. Kiprenského portrét A. S. Puškina vznikl roku 1827, v době rozkvětu básníkových tvůrčích sil. Malíř v něm chtěl zachytit génia poezie a tvůrce krásy.Básníkova matka Naděžda Osipovna Puškinová, rozená Hannibalová, jeho otec Sergej Lvovič Puškin a pradědeček Abram Petrovič Hannibal: A. S. Puškin se narodil v Moskvě ve vzdělané šlechtické rodině. Po otci náležel ke starému šlechtickému rodu. Matka byla vnučkou Abrama Petroviče Hannibala, Afričana přivezeného jako chlapec na dvůr Petra Velikého. Malého Puškina učili francouzští vychovatelé. Rusky mluvil s babičkou a chůvou Arinou Rodionovnou. Její pohádky v něm už v dětství probudily lásku k lidové poezii. Vyrůstal v kulturně podnětném prostředí. Jeho otec měl rozsáhlou knihovnu francouzských autorů. Básníkův strýc byl ve své době poměrně známým básníkem a u Puškinových často bývali přední básníci té doby. První verše napsal Puškin v osmi letech.+23A. S. Puškin: V říjnu 1811 nastoupil Puškin na lyceum pro šlechtické děti v Carském Selu, dnešním městě Puškin nedaleko Petrohradu. Portrét Puškina jako lyceisty byl přiložen k prvnímu vydání Kavkazského zajatce. Tuto podobiznu dostal od ruských přátel již ve dvacátých letech 19. století český spisovatel Václav Hanka.Puškin při veřejné zkoušce na lyceu 8. ledna 1815: Na lyceu studoval od roku 1811 do roku 1817. Tehdy napsal řadu básní a začal pracovat na poémě Ruslan a Ludmila. Vlastenecké nálady pokrokové části ruské společnosti, vyvolané událostmi roku 1812, se odrazily ve Vzpomínkách v Carském Selu. Puškin tuto báseň přednesl při veřejné zkoušce za přítomnosti básníka Děržavina. Později o tom napsal: „Nedovedu popsat, co jsem cítil. Když jsem došel k verši, v němž jsem zmínil Děržavinovo jméno, můj mladický hlas zazněl a srdce se mi rozbušilo opojným nadšením… Nevzpomínám si, jak jsem přednes skončil ani kam jsem utekl. Děržavin byl nadšený. Volal mě, chtěl mě obejmout… Hledali mě, ale nenašli.“ Tuto epizodu zachytil na slavném obraze I. J. Repin.Petr Jakovlevič Čaadajev: V Carském Selu se Puškin spřátelil s básníkem Žukovským a s řadou spolužáků. Někteří se později stali děkabristy. Básníkovým přítelem se stal pokrokový důstojník Petr Jakovlevič Čaadajev. O několik let později mu Puškin věnoval proslulé básnické poselství, v němž vyzýval k boji za svobodu a vyjadřoval víru v pád samoděržaví.Druhu, věř, že vyjdehvězda podmanivého štěstí,Rusko se vytrhne ze spánkua na trosky samovládynapíšou naše jména!Petrohrad. Palácové nábřeží s výhledem na Petropavlovskou pevnost: Po ukončení lycea se Puškin přestěhoval do Petrohradu, kde nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Seznámil se tam s pokrokovou mládeží a sblížil se s budoucími děkabristy. Nenávist k tyranům a výzva k boji za svobodu znějí v ódě Volnost.Tyrani světa, třeste se!A vy se vzmužte a slyšte,povstaňte, pokoření otroci!Car Alexandr I. na procházce. Prolog k Ruslanovi a Ludmile: Na jaře 1820 Puškin dokončil svou první poému Ruslan a Ludmila. Pohádková skladba, která vyniká hudebností a lehkostí verše, mu přinesla literární slávu. Podle jejího textu složil M. I. Glinka ve čtyřicátých letech 19. století stejnojmennou, vpravdě ruskou operu. Když však poéma vyšla, básník už v Petrohradě nebyl. Car Alexandr, pobouřený jeho svobodomyslnými verši, ho poslal na jih Ruska do Jekatěrinoslavi, pozdějšího Dněpropetrovsku.Marija Nikolajevna Rajevská a Bachčisarajská fontána: Na jihu se Puškin setkal s generálem Rajevským, hrdinou války roku 1812, s jeho dcerami Marijí a Sofijí a s nejmladším synem Nikolajem, s nimiž se spřátelil už v Petrohradě. Dostal povolení cestovat s generálovou rodinou na Kavkaz a na Krym. Během cesty se seznámil s Byronovým dílem. Moře, jižní příroda, sny o svobodě i osobní zážitky ho inspirovaly k pozoruhodným lyrickým básním. Vzpomínkám na jih je věnována i jedna strofa Oněgina.Vzpomínám na moře před bouří.Jak jsem záviděl vlnám,jež běžely v bouřlivém sledus láskou ulehnout k jejím nohám!Lásce a svobodě jsou věnovány i romantické poémy Kavkazský zajatec a Bachčisarajská fontána. Bachčisarajská fontána se brzy stala jedním z nejoblíbenějších Puškinových děl. Na její námět vznikl obraz K. P. Brjullova a balet sovětského skladatele B. V. Asafjeva.Jelizaveta Ksaverjevna Voroncovová, Alexandr Nikolajevič Rajevskij a Voroncovův palác v Oděse: Po návratu z cesty po jihu sloužil Puškin nejprve v Kišiněvě a potom v Oděse. I na jihu se přátelil s pokrokovými důstojníky a dál psal svobodomyslné verše. Sblížil se s Alexandrem Nikolajevičem Rajevským, předobrazem Oněgina. V Oděse ho okouzlila krásou a vzdělaností žena jeho nadřízeného, Jelizaveta Ksaverjevna Voroncovová. Věnoval jí řadu básní. Mezi ctižádostivým Voroncovem a Puškinem, který si hájil nezávislost, postupně narůstal spor. Na základě Voroncovových udání v Petrohradě rozhodli o básníkově propuštění ze služby a o jeho odeslání do jiného místa vyhnanství.Sbohem, svobodný živle!: S jihem se Puškin rozloučil básní K moři.Sbohem tedy, moře! Nezapomenuna tvou slavnostní krásua dlouho, dlouho budu slýchattvůj hukot ve večerních hodinách.Obraz Sbohem, svobodný živle! namalovali společně Repin a Ajvazovskij.Puškinova chůva Arina Rodionovna, Anna Petrovna Kernová a ves Michajlovskoje: Novým místem Puškinova vyhnanství se stala ves Michajlovskoje v Pskovské gubernii. Žila tam s ním jeho stará chůva Arina Rodionovna, „dobrá přítelkyně mého ubohého mládí“, jak ji něžně nazývá ve verších. Po večerech se zaujetím poslouchal její pohádky a písně. V ústraní vyhnanství nečekaně potkal na sousedním statku Annu Petrovnu Kernovou. Její krása ho uchvátila již při letmém setkání v jednom z petrohradských salonů roku 1819. Tak vznikla báseň Anně Petrovně Kernové.Vzpomínám na podivuhodný okamžik:objevila ses přede mnoujako prchavé vidění,jako ztělesnění čisté krásy.V tísni beznadějného smutku,v úzkostech hlučného shonumi dlouho zněl tvůj něžný hlasa zdálo se mi o tvé milé tváři.Léta plynula. Divoký nápor bouřírozehnal někdejší snya zapomněl jsem tvůj něžný hlasi tvé nebeské rysy.V samotě, v temnotě vyhnanstvíse tiše vlekly mé dnybez božství, bez vnuknutí,bez slz, bez života, bez lásky.Duše se probudilaa hle, znovu ses objevilajako prchavé vidění,jako ztělesnění čisté krásy.A srdce bije v opojenía znovu pro ně ožilobožství i vnuknutí,život i slzy i láska.Boris Godunov, samozvanec a Kurbskij na litevské hranici a závěrečná scéna tragédie: Za pobytu v Michajlovském se Puškin ještě více sblížil s lidem. Přemýšlel o osudech vlasti, studoval její minulost a četl Shakespeara v originále. Zde dozrával jeho tvůrčí génius. Napsal poému Cikáni, několik kapitol veršovaného románu Evžen Oněgin a roku 1825 dokončil drama Boris Godunov. Tragédie pojednává o vztahu samovládce a lidu i o úloze lidu v dějinách. Boris je schopný vládce, ale k moci se dostal za cenu krve careviče Dimitrije. Uprchlý mnich, který se vydává za zázračně zachráněného careviče, přichází na Rus s polským vojskem. Vítězí, protože se na jeho stranu přidává lid v naději na lepší život za nového cara. Boris umírá a Moskva se podrobuje samozvanci. Bojaři zabijí Borisovu ženu i syna a oznámí lidu, že se otrávili. Vyzvou jej, aby pozdravil nového cara. Lid v hrůze mlčí, jako by svým mlčením předpovídal samozvancův pád. Musorgského opera Boris Godunov z druhé poloviny 19. století je geniálním dílem ruské národní hudby.Car Mikuláš I. a povstání 14. prosince 1825 na Senátním náměstí v Petrohradě: Po smrti Alexandra I. vypuklo v prosinci 1825 v Petrohradě povstání šlechtických revolucionářů, děkabristů. Puškin byl tehdy stále ve vyhnanství. Pokrokoví důstojníci vyvedli své vojáky na Senátní náměstí a vyhlásili ústavu. Nový car Mikuláš I. však povstalce obklíčil svým vojskem a povstání potlačil. Zpráva o porážce Puškinem hluboce otřásla. Mezi účastníky povstání bylo mnoho jeho přátel.A. S. Puškin: Po krutém vypořádání s děkabristy přikázal Mikuláš I., který byl kvůli korunovaci v Moskvě, přivézt Puškina z vyhnanství. Přijal básníka ve své pracovně v Kremlu. „Co byste udělal, kdybyste byl 14. prosince v Petrohradě?“ zeptal se car. „Postavil bych se do řad povstalců,“ odpověděl básník. Car se však rozhodl získat Puškina na svou stranu. Odpustil mu styky s děkabristy a požadoval, aby nevystupoval proti vládě. Řekl mu, že chce být jeho prvním čtenářem a cenzorem. Puškin se radoval z propuštění, ale rozhodně hájil svou nezávislost. Literární kruhy a pokroková část společnosti ho přijímaly jako prvního básníka země, přítele děkabristů a pěvce svobody. Hrdého a nezávislého, s otevřeným pohledem, jej zachytil V. A. Tropinin na portrétu z roku 1827. Prsten na palci byl drahým talismanem od J. K. Voroncovové. V Moskvě se Puškin setkal s Marijí Nikolajevnou Rajevskou, která se roku 1825 provdala za děkabristu Volkonského a odjížděla za ním na Sibiř. Tehdy napsal báseň Na Sibiř a tajně ji poslal přátelům děkabristům do sibiřského vyhnanství. Vyjádřil v ní úctu k jejich činu a víru ve vítězství jejich věci.V hlubinách sibiřských dolůuchovejte si hrdou trpělivost.Nezanikne vaše strastiplné díloani vznešené úsilí vašich myšlenek.Bitva u Poltavy: Roku 1829 vyšla Puškinova historická poéma Poltava. Básník v ní oslavil Petra I., který v poltavské bitvě porazil Švédy i kozáky, kteří přešli na jejich stranu.A prohnal se před pluky,mocný a radostný jako boj.Jako odvážného a rozhodného vojevůdce zobrazil Petra I. na obraze Bitva u Poltavy I. J. Repin. Poltava je průkopnické Puškinovo dílo, ale většina kritiků přijala poému stejně jako drama Boris Godunov, vydané roku 1831, chladně či přímo odmítavě.Natalja Nikolajevna Puškinová, rozená Gončarovová: V prosinci 1828 spatřil Puškin na moskevském plese šestnáctiletou Natalju Nikolajevnu Gončarovovou. Její krása, klasické rysy tváře a zamyšlený pohled si získaly básníkovo srdce. Požádal ji o ruku, ale dostal váhavou odpověď. V zoufalství odjel bez povolení úřadů do Zakavkazska. Tam vznikla báseň Na pahorcích Gruzie.Na pahorcích Gruzie leží noční mlha,přede mnou šumí Aragva.Je mi smutno a lehko, můj smutek je světlý,můj smutek je plný tebe,tebe, jen tebe… Můj žalnic netrápí ani neznepokojujea srdce znovu hoří a miluje,protože nemůže nemilovat.Po návratu z jihu požádal Puškin Gončarovovou o ruku znovu a tentokrát dostal kladnou odpověď. Koncem léta 1830 odjel do Boldina v Nižněnovgorodské gubernii. Část statku mu otec přenechal při příležitosti sňatku. Kvůli epidemii cholery zůstal v Boldinu až do počátku prosince. Dokončil tam Evžena Oněgina, kterého začal psát v Kišiněvě na jaře 1823, a napsal Bělkinovy povídky, básně a pohádky. V únoru 1831 se v Moskvě oženil s N. N. Gončarovovou. Poté se přestěhoval do Petrohradu a znovu vstoupil do služby, tentokrát do archivu.Evžen Oněgin, Taťána a Taťána s Oněginem: Román ve verších Evžen Oněgin vycházel po kapitolách. První vydání celého románu vyšlo roku 1833. Dílo pronikavě a pravdivě zachycuje život ruské společnosti počátku 19. století. Autor představuje čtenářům, přátelům Ludmily a Ruslana, hrdinu svého románu a svého dobrého známého Oněgina. Vypráví o jeho výchově a podává jeho charakteristiku.Líbily se mi jeho rysy,bezděčná oddanost snům,nenapodobitelná podivínskosta břitká, chladná mysl.Já byl zahořklý, on zasmušilý.Oněgin pohrdá zahálčivým životem aristokratické společnosti. Život bez práce, cíle a vyhlídek z něj však dělá věčně znuděného, nikomu nepotřebného sobce, zbytečného člověka. Nedokáže být šťastný ani v osobním životě. Jeho protějškem je Taťána Larinová, která se ve vlastní rodině mezi venkovskými statkáři cítí jako „cizí děvče“.Zádumčivost, její družkaod nejranějšího dětství,jí krášlila snyplynutí venkovského volna.Když Taťána potká Oněgina, zamiluje se do něj celou duší.Ať třeba zahynu, jen nejdřívv oslnivé nadějipřivolám neznámé blahoa poznám slast života!Tak zpívá Taťána v opeře Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin. Oněgin její lásku odmítne. Po tragickém souboji s Lenským se vydá na dlouhou cestu. Teprve nové setkání s Taťánou, která se mezitím provdala a jejíž muž ji uvedl do vyšší společnosti hlavního města, v něm probudí schopnost milovat. Taťána ho stále miluje, zůstává však věrná své povinnosti. Rozejdou se navždy. Evžen Oněgin je pozoruhodné realistické dílo ruské i světové literatury.Bělkinovy povídky, Výstřel, Slečna selka a Staniční dozorce: V těchto znamenitých realistických povídkách Puškin poutavě zachytil každodenní život venkovské šlechty a „malých“ lidí, s nimiž hluboce soucítil. Ukázal se v nich jako jemný znalec lidské duše.Měděný jezdec. Pomník Petra I. v Petrohradě: V Petrohradě se Puškin musí účastnit společenského života, který mu brání v tvůrčí práci. Jeho krásnou ženu všude rádi přijímají a všimne si jí i Mikuláš I. Aby ji mohl vídat na dvorských plesech, udělí básníkovi hodnost komorního junkera. Při práci v archivu se Puškin zajímá hlavně o dobu Petra I. a dějiny Pugačovova povstání. V létě 1833 se vydal do krajů, které povstání zachvátilo v sedmdesátých letech 18. století. Cestou zpět se zastavil v Boldinu. Napsal tam poému Měděný jezdec, novelu Piková dáma, Pohádku o rybáři a rybce a řadu básní. V Měděném jezdci oslavuje historické dílo Petra, velkého reformátora Ruska a zakladatele severního hlavního města.Příroda nám zde předurčilaprosekat do Evropy oknoa pevně stanout u moře.Proti tématu Petra stojí tragédie mladého drobného úředníka Evžena, jehož snoubenka zahynula při povodni. Zoufalý Evžen vyhrožuje samovládci a viní ho ze svého neštěstí. Jeho protest je však bezmocným protestem osamělého člověka.Piková dáma. Hraběnka: Piková dáma je novela o zhoubné moci peněz. Chudý důstojník Hermann, který nikdy nehrál karty, se dozví, že stará hraběnka zná tajemství tří zaručeně vítězných karet. Rozhodne se přinutit ji, aby je prozradila, a zaviní její smrt. Vyhraje velké peníze, nakonec však o všechno přijde. Místo esa má v ruce pikovou dámu a s hrůzou v ní pozná starou hraběnku. Podle Puškinovy novely složil Petr Iljič Čajkovskij pozoruhodnou stejnojmennou operu.Kapitánská dcerka. Pugačov: Kapitánská dcerka je nejlepší Puškinovo prozaické dílo. Vypráví o lásce mladého šlechtice Petra Andrejeviče Griňova a Marji, dcery kapitána Mironova, velitele Bělogorské pevnosti. Krátce po Griňovově příjezdu zachvátí celou oblast povstání vedené Jemeljanem Pugačovem. Puškin je líčí jako mohutné lidové hnutí a Pugačova jako schopného a odvážného lidového vůdce, který miluje svobodný život a je spravedlivý a velkorysý.Georges d’Anthès a Puškinův souboj s d’Anthèsem: V těchto letech se básníkovy vztahy s carem stále více vyhrocovaly a rostla i nevraživost dvorské aristokracie. Intriky a pomluvy dohnaly Puškina k souboji s francouzským emigrantem d’Anthèsem, který se drze dvořil jeho ženě. Souboj se konal 27. ledna 1837 na Černé říčce u Petrohradu. První vystřelil d’Anthès. Puškin padl do sněhu smrtelně raněn. Ještě se vzepřel, vystřelil a protivníka lehce zranil na ruce. Dne 29. ledna 1837 Puškin zemřel.Oznámení o Puškinově smrti a tajný převoz jeho těla: Puškinova smrt otřásla celým Petrohradem. Ačkoli bylo zakázáno o Puškinovi psát, v jedněch novinách vyšla krátká zpráva, která svědčí o tom, jak si ho pokrokoví Rusové vážili a jak ho milovali: „Slunce naší poezie zapadlo! Puškin zemřel… Náš básník! Naše radost, naše národní sláva!“ Úřady se obávaly demonstrací a nařídily odvézt rakev v noci z Petrohradu do Svatých Hor nedaleko Michajlovského.Svjatogorský klášter: A. S. Puškin je pohřben na hřbitově Svjatogorského kláštera.Puškinův pomník na Puškinově náměstí v Moskvě: Několik měsíců před smrtí napsal Puškin báseň Pomník. Hrdě se v ní hlásí k úloze proroka lidu a pěvce svobody. Ví, že jeho dílo bude žít věčně.Zvěst o mně projde celou velikou Rusía vysloví mě každý jazyk, který v ní žije,hrdý vnuk Slovanů i Fin, dnes ještě divokýTunguz i přítel stepí Kalmyk.A dlouho budu lidu milý tím,že jsem lyrou probouzel dobré city,že jsem ve svém krutém věku oslavil svobodua volal po milosti pro padlé.Pomník A. S. Puškina stojí v Moskvě na Puškinově náměstí. Odhalen byl roku 1880. Puškinův význam pro ruskou a světovou kulturu vystihl kritik V. G. Bělinskij: „Puškin patří k jevům, které věčně žijí a vyvíjejí se. Nezastaví se v bodě, v němž je zastihla smrt, ale dál se rozvíjejí ve vědomí společnosti. Každá doba o nich pronáší svůj soud. Ať jim porozumí sebepřesněji, vždy nechá následující době prostor říci něco nového a přesnějšího.“׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživatelePuškin Alexandr SergejevičVýrobceDPrahaRok1975Délka27 okénekAutor textuTřesohlavý JosefPředlohaOSOBOznačení6744Další diafilmy výrobceBoj proti chroustůmVýcvik operátorů RL č.I-8BChcete dlouho žít?Léčivé rostliny I.