Ivan OlbrachtTady ho vidíte v době, kdy už měl za sebou celé své umělecké dílo a skoro celý svůj život. Vidíte ho mezi knihami, které měl rád a z kterých se učil. Avšak nejvíce se učil ze života přímo. A ten měl velmi bohatý a málokdy klidný. Studoval střední školu ve Dvoře Králové, vysokou školu v Praze i v Berlíně, byl dlouhé léta novinářem, nejdříve ve Vídni, pak v Praze. Byl ilegálně v Rusku těsně po revoluci, aby se na vlastní oči přesvědčil o výsledcích revoluce, patřil k zakladatelům KSČ a jako redaktor Rudého práva byl často soudně stíhán a dvakrát dokonce vězněn.+15Znáte ukázku z jeho románu Nikola Šuhaj loupežník a někteří znáte ten román celý. Je to kniha plná dobrodružství, oslavuje divokou krásu přírody a věčnou touhu člověka po svobodě. Olbracht jej zbásnil podle skutečných událostí a podle pověstí, které si lid o loupežníkovi Nikolovi vytvořil. Když tento román v třicátých letech vyšel, byl sice vyznamenán státní cenou, ale nesměl být v žákovských knihovnách, studenti ho nesměli číst, poněvadž prý podkopával autoritu.Za předmnichovské republiky patřila k našemu státu část dnešní Ukrajinské SSR. Říkalo se jí Podkarpatská Rus a byla to země krásná, ale zaostalá, kde lidé ještě žili v podmínkách jedenáctého století. Tam jezdil v třicátých letech Olbracht a žil ve vesnici Koločava, kterou vidíte na obrázku. Tady vznikly nejlepší Olbrachtovy knihy, vedle románu Nikola Šuhaj loupežník kniha povídek Golet v údolí a kniha Hory a staletí, reportáže o složitých sociálních, hospodářských, politických i náboženských poměrech té země. Tady v Koločavě žil za první světové války a krátce po ní Nikolaj Šuhaj. Hlad a bída udělaly z něho zbojníka, jakým byl na začátku 18. století na Slovensku Jánošík. Páni se ho báli, ale lid ho miloval, poněvadž se mstil za ně za všechny. Stal se ztělesnitelem jejich snů po svobodě a sociální spravedlnosti.„Bohatým bral a chudým dával a nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil.“ Takový byl Nikola Šuhaj. Pomáhal utlačeným a trestal utlačovatele. Nikdo spravedlivý nemusel mít před ním strach; báli se jen ti, kteří nepoctivým způsobem nabyli peněz. Takovou scénu vidíte na obrázku, který je z filmu natočeného podle románu režisérem J. M. Krňanským. Šuhaje představoval Gustav Nezval.Tento obrázek podkarpatského kraje nad vesnicí Koločavou si nakreslil Olbracht vlastní rukou. V těch horách, pokrytých pralesy s divokou zvěří, byla tenkrát velká bída a lid se proti ní nedovedl jinak bránit než drobnými loupežemi. A Olbracht ukázal na to, že pravá příčina zla je v nespravedlivých sociálních podmínkách. Krása kraje a svéráznost lidí lákaly tehdy na Podkarpatsko i jiné spisovatele.Za Olbrachtem tam přijížděl Vladislav Vančura a Karel Nový a natočili zde film Marijka nevěrnice. Libreto napsali Olbracht a Nový, Vančura film režíroval; proto se filmu říkalo film tří spisovatelů. Hudbu k němu složil další vynikající umělec, Bohuslav Martinů. Na záběru vidíte Olbrachta, jak mezi natáčením fotografuje židovské typy. Ve filmu hráli totiž především lidé z Koločavy a z okolí, ne herci z povolání.Cit pro krásy přírody a pro sociální spravedlnost měl Olbracht vrozený. Také se narodil „v horách“, v Semilech v Podkrkonoší (1882). A to byl kraj, v němž na zlomu století vedli čeští dělníci boj s německými továrníky. Pocházel ze starého rodu z nedalekého Stanového – jméno Olbracht je jeho jméno umělecké, vlastní jméno je Kamil Zeman. A v tomto rodu bylo mnoho písmáků a rebelantů proti vrchnosti.Olbrachtův otec byl v Semilech advokátem a ve sporech dělníků s továrníky stál vždy na straně dělníků. Byl také spisovatelem a byl přítelem Nerudovým. Psal povídky a romány z Podkrkonoší a podepisoval je jménem Antal Stašek (jmenoval se Antonín Zeman). Někteří jistě znáte jeho román O ševci Matoušovi. Oba spisovatelé, otec a syn, mají dnes v Semilech společný pomník a v Olbrachtově rodném domku i literární muzeum. Na obrázku vidíte Antala Staška, když mu bylo 85 let, a Ivana Olbrachta v 46 letech.Smysl pro sociální spravedlnost měl Olbracht i po své matce, která sice pocházela z bohaté rodiny měšťanské, ale která brzy poznala, že dějinná síla je na straně dělnictva. Toto je dopis třiašedesátileté Olbrachtovy maminky, který mu psala, když byl ilegálně v Rusku: „…šel jsi tam, kam srdce volalo i naděje, že pomůžeš postrčit koleso, nyní již tisíciletí na člověčenstvu ležící. Nese vás všechny nadšení, míníte se být tak silni v tom odhodlání, že v neúspěch věřiti nelze.“To nadšení a odhodlání bojovat za spravedlivý společenský řád neslo Olbrachta celý život. Bylo tedy přirozené, že byl při zakládání KSČ, a o událostech, které k tomu vedly, napsal román Anna proletářka. Z bojů, které tehdy vedlo dělnictvo s policií, byl rozhodující boj o Dělnický dům v pražské Hybernské ulici v prosinci 1920. Boj, jehož se i Olbracht osobně účastnil, zachycuje obrázek z filmu, který podle románu natočil režisér Steklý.Tehdy po prvé světové válce, žil Olbracht se svým otcem Staškem a se spisovatelkou a komunistickou novinářkou Helenou Malířovou v Praze v Krči. V tomto domku psal nebo dopisoval své knihy. Ty vznikaly uměleckým zpracováním skutečnosti. Proto je Olbracht spisovatelem realistickým. A protože své vypravěčské umění spojil s myšlenkou socialismu, je předním představitelem realismu socialistického.Jako spisovatel komunista, který svou prací novinářskou i literární ukazoval, že je nutno v Československu změnit společnost ve prospěch dělnictva tak, jak se to stalo v Sovětském svazu, byl za okupace ohrožen. Odjel proto ze svého domku v Krči do vesnice Stříbřec v jižních Čechách, do kraje bohatého na rybníky. Olbracht byl vášnivým rybářem a u tohoto rybníčka, který si sám vyfotografoval, se zdržoval zvláště rád. Jeho knihy byly v Německu páleny a doma nesměly být ani vydávány, ani prodávány. Olbracht však tvořit nepřestal.Těsně před válkou se mu narodila dcera Ivanka a pro ni a pro všechny české děti zpracoval podle starých kronik pověsti z počátků dějin českého národa (Ze starých letopisů), bajky staroindického mudrce Bidpaje a jiné. Všemi těmito knihami vedl mládež především k lásce k ohroženému národu.Ke konci války se v jižních Čechách začaly tvořit partyzánské oddíly; Olbracht se velmi vrzy dostal do spojení s nimi a připravoval sebe i jiné na osvobození. Dne 5. května přijeli pro něho ruští vojáci a odvezli ho do Tábora, aby pomáhal organizovat nový život. V dopise, který narychlo poslal své manželce a dceři, psal: „…S večerem pro mne přijelo auto a to mě odváželo daleko za Stříbřec za novou prací. Vše se stalo tak rychle, že jsem neměl kdy ani balit, hodil do kufru košili a boty a v noci jsme dojeli.“Z Tábora se vrátil do Prahy a stal se vedoucím pracovníkem tehdejšího ministerstva informací. Za své celoživotní dílo byl jmenován národním umělcem. Zemřel v roce, v němž oslavil své sedmdesátiny, v prosinci 1952. Pohřben je v mauzoleu Národního památníku na Vítkově v Praze.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleOlbracht IvanVýrobceDPrahaRok1964Délka19 okénekAutor textuHavlovi Rudolf a FančaPředlohaOSOBOznačení6005Další diafilmy výrobceSoučasná plemena koní v ČSSR II.Mikoláš Aleš IV. (život a dílo)Náboženství v minulosti a přítomnostiMikoláš Aleš III. (báje a dějiny)