Moderní česká kresba – II. dílJan Preisler a Josef Šíma: Vývoj českého výtvarného umění třicátých let znamenal přerod úsilí mnoha jednotlivců, byl ústupem ryzí výtvarnosti a znamenal zdůraznění mimovýtvarných složek díla. Už závěr dvacátých let vyzněl proti izolovanosti a pro syntézu uměleckých druhů pod společným pláštěm poezie a musických hodnot, což bylo domýšlením některých tendencí, které přinesl kubismus. Nejradikálněji a manifestačně byly tyto tendence vysloveny v surrealismu, který kromě podivuhodných realisací vytvořil si i soustavu teoretickou. Nebyla to jen zákonitost výtvarného vývoje, posílení mimovýtvarných složek bylo dáno i společenskou a politickou situací nejen domácí, ale i světovou. Do obrazů a kreseb vnikaly motivy bojů a zápasů v podstatě principů dobra a zla, nevinnosti a násilí, objevují se motivy vzpour a obětí, zániku. Byly to zlé předtuchy citlivých umělců, které diktovaly tyto motivy zprvu v obecných kategoriích.+55Josef Mánes, Rudolf Kremlička a Karel Dvořák: Další vývoj ukázal, že jde i o naše národní bytí, které bylo ohroženo fašismem. Umělci se hlásili k naší národní výtvarné tradici, zejména k mánesovskému klasicismu, nebo alšovskému dramatismu. Do boje proti fašismu i domácímu zpátečnictví se vehementně připojila i česká karikatura, která se v této době velice rozvinula. Kresba se v těchto letech uplatňovala velice hojně. V karikatuře byla vlastně jediným vyjadřovacím prostředkem. Umělci uplatňovali výrazové možnosti linie a její dramatisační schopnosti. Vzrušující je rukopis Fillových bojů a zápasů nejen v kresbě, ale i na plátnech, která mají povětšině kresebný charakter. Expresivní schopnosti kresby využili i surrealisté. Kresba tak účinně, podobně jako malba, ale hojněji, burcovala svědomí lidí a bojovala proti násilí. Ztráta státní samostatnosti a počátek nové světové války znamenaly konec svobodné české kultury. Výtvarná obec byla ochuzena o řadu svých významných představitelů. Emil Filla, Josef Čapek, František Bidlo, Jaroslav Král byli odvlečeni do koncentračních táborů, kde poslední tři nalezli smrt. Jiní představitelé tzv. zvrhlého umění (entartete Kunst), jak fašističtí kulturträgři nazývali všechny projevy moderního umění, museli odejít do ilegality. A zbývající hledali v náboženských námětech možnost jinotajného sdělení, hledali základy národní výtvarné tradice. Kresba byla v době války značně pěstována nejen z důvodů ryze výtvarných. V kresbě byl spatřován nástroj, jímž mohl výtvarník promlouvat k veřejnosti, kresba byla nazírána jako uchovatel národních tradic. Byla pořádána řada výstav kreseb, uvažovalo se o smyslu pojmu kresby. V roce 1944 napsal Václav Špála: „V kresbě se nejvíce zračí charakter umělce. Zde spíše než jinde se vidí jeho sklony, vlastnosti, kvalita. Kresba je jeho zrcadlem a zpovědí. Každý chybný krok se tu vidí, každá faleš nebo zevní bezduchá manýrovost. V umění se nelze přetvařovat, což jeví se vždy jako kaz. V umění nic nepřelstíme, je tu největší spravedlnost.“Josef Čapek – Svoboda: Konec války a okupace znamenal v prvé řadě uvědomění si bolestných ztrát, které naše výtvarné umění postihly. Byly pořádány výstavy těch, kteří se nedočkali svobody nebo zemřeli na jejím prahu. Ti kdo přežili, byli spojovacím článkem pro pokračování tradice českého moderního umění, umění, které je „svoje“ a přitom světové a aktuální. Dělo se tak s vědomím důležitosti místa umění v životě lidí, jak to čteme ve Fillově knize o svobodě, která vznikla v koncentračním táboře: „Každé umění je funkcí lidí, člověka, jeho lásky, jeho – jen jeho vlastního pojetí smyslu existence. Každé umění je snaha o dosažení svobody: každé dílo je vykupováním z nesvobody.“Václav Rabas – Rozsévačka: Václav Rabas věnoval svůj zájem po celý život krajině, typické české krajině z okolí svých rodných Krušovic. Postavy na jeho obrazech mají téměř vždycky úlohu symbolu. Rozsévačka - žena, která vkládá sémě do země, aby vyrostl klas. Symbol spojení člověka s půdou 8 zároven heroisace lidské práce. U Rabase se námět vyskytuje v jeho obrazech, kresbách, grafice, dokonce vytvořil rozsévačku jako sochu.Václav Rabas – Krajina: Ve svých krajinářských záznamech mu šlo vždycky o zachycení ducha české krajiny, o její hmotnou skladbu. Přitom ji vždy chtěl opěvovat, monumentalisovat. Rabas byl jedním z nejvýznamnějších krajinářů umělecké generace sdružené ve spolku Umělecká Beseda. Fočátek třicátých let, ktery teď v naší malé přehlídce sledujeme, byl pro Rabase nejšťastnější dobou, kdy vznikala jeho nejlepší díla.Josef Lada – Vánoce: Zcela zvláštní postavení v českém umění má Josef Lada. Jeho dílo je téměř výhradně kresebné, i jeho velké obrazy jsou vlastně kolorovanými kresbami. Začínal jako karikaturní kreslíř a ilustrátor. Ladův Švejk je kongeniální postavě Haškově. Ve svých kresbách silnou černou linií přebíral něco z naivního pohledu lidového tvůrce. Představoval v nich veselé i lyrické chvíle z lidového venkovského života, někdy dokonce z lidových pohádek. Vždy se na nich objevuje typická česká vesnice s kostelíčker na kopci, tak jak ji znal ze svého rodiště Hrusice ve středních Čechách.Jan Slavíček – Z Korčuly: V období, které sledujeme, měly ve výtvarném umění určité skupiny umělců a jisté generace hodnoty smyslové, ale u každého se v díle projevily jinak, podle povahy i temperamentu tvůrce. U obrazů Jana Slavíčka můžeme sledovat jeho lásku k starým mistrům, zato rukopis jeho kreseb je temperamentní, prudký. Slavíček kreslí perem sepií a jeho čára je rychlá a energická. Jeho krajina z Korčuly je kromě toho naplněna jižním ovzduším a sluncem.Bedřich Vaníček – Ležící akt: Zvláštní postavení v českém umění měl Bedřich Vaníček. Pracoval v ústraní, obklopen řadou cenných přátel, vytvářel obrazy i kresby nevelkých rozměrů, ale neobyčejné jemnosti a kultivovanosti. Jeho čára - většinou štětcem - byla neurčitá, jemně nadýchnutá, přerušovaná. Na nebarevných kresbách se někde neznatelně spojuje s bělobou papíru, na barevných kvaších se stává součástí barevného přediva jemných šedomodrých tonů. Tato díla jsou na pomezí obrazového a kresebného projevu.Karel Svolinský – Ilustrace k Vančurovi: Karel Svolinský získal své zásluhy o české výtvarné umění především v oblasti kresby a grafiky. Ve svých ilustracích k Vančurovým Obrazům z dějin národa českého navazuje vědomě na mánesovskou tradici, na Ménesovy ilustrace k Rukopisům. Přihlášení se k národní tradici bylo nejen ve shodě s literární předlohou, ale signalisoval i nebezpečí, k němuž se v Evropě schylovalo. Pokračování v této tradici naplnilo i další Svolinského dílo.František Tichý – Klaun s opicí: Mimo generaci osamoceně se vyvíjel František Tichý, který na počátku třicátých let našel svou osobitou mluvu. Tehdy také poprve vystavoval. Jeho náměty byly kromě podobizen, krajin a výjevů z ulic a kaváren především scény z cirkusového života, jehož prostředí se mu stalo tak říkajíc druhým domovem. Tichého jistě upoutala výtvarná přitažlivost tohoto prostředí, ale i jeho smutná poezie mu učarovala. A prostřednictvím tohoto prostředí mohl říci mnoho o nejzákladnějších problémech lidského života a lidských vztahů. Přitom jeho umění nepostrádá vtipu, je humorné a úsměvné.František Tichý – Varietní kouzelník: Díla Františka Tichého jsou vysoce výtvarná - v tom je příslušníkem své generace - jeho námětovost je něco jiného než literárnost v pojetí 19. století. Výtvarně se inspiroval na Daumierovi a rokoku, jeho výtvarná řeč však nese pečeť ryzí osobitosti. František Tichý byl především vynikajícím kreslířem a jeho kresebné dílo tvoří podstatnou část umělcovy tvorby. Tichého linie je nervní, citlivá, vzrušená, dramatická, předvádí vždycky zážitky ze života do světa snu a fantasie.František Muzika – Akt: Ve třicátých letech se hlásí k surrealismu mladší generace. Východiskem pro všechny surrealisty byl v podstatě kubismus, jak to vidíme i na tomto aktu Františka Muziky. To malíř měl již za sebou celé období sociální malby.Endre Nemes – Ateliér: Z nejmladších se tehdy k surrealismu přihlásili Bauernfreund a Nemeš, Gross a Hudeček. Andre j Nemeš, který přišel do školy Williho Nowaka ze Slovenska, si zamiloval Prahu, na svých kresbách i obrazech evokoval podivuhodné ovzduší doby císaře Rudolfa II. období které v umění nazýváme manýrismem. Světové události později Nemeše zahnaly daleko na sever, do Švédska, vzpomínka na Prahu, na její typické věže, na její ovzduší ještě dlouho naplňuje jeho obrazy.František Hudeček – Stavím svůj dům z velmi malých cihel: František Hudeček nazval svou kresbu: Stavím svůj dům z velmi malých cihel. Ve svých kresbách a obrazech tohoto surrealistického období, ale i později stavěl člověka do vztahu k vesmíru, k hvězdným prostorám. Jeho snové vidiny jsou někdy chmurné, někdy baladické, koncem třícátých let v této pochmurnosti až příliš jasnozřivé.František Gross – Na pláži: Proti Hudečkovi jsou raná díla Františka Grosse spíše humorná a plná ironie, nezapřou příbuznost Grossovu s dadaismem. Gross s Hudečkem se na počátku 40.1let rozcházejí se surrealismem, ale ani potom ve svém civilismu nezapřou surrealistické východisko.Jindřich Štyrský – Jaro: Jindřich Štyrský spolu s Toyen jsou hlavní t představitelé českého výtvarného surrealismu. Ve třicátých letech opouští jejich dílo oblast artificielismu, zvláštní konstruktivnost související ještě těsně s kubismem. Nyní se v Štýrského obrazech počínají objevovat hmotné předměty zasazené do snového imaginárního prostoru. Tyto nové souvislosti uvádějí do výtvarného díla nové vztahy významové, novou poesii.Toyen – Komposice: Tvorba Toyen (vlastním jménem Marie Čermínové) postupovala v souvislosti s tvorbou Štyrského. Na jejích kresbách, akvarelech i óbrazech se objevují přírodní tvary, přirozené i vysněné, v nových souvislostech. Toyen byla vynikající kreslířkou, kreslila ne jraději peren tuší. Její kresby jsou krystalicky čisté jako klenoty poesie.Alois Wachsman – Dobrý sadař: Alois Wachsman vyšel také z imaginativního kubismu, v rodokmenu jeho díla setkáme se opět s dadaismem, ke kterému něl svou povahou dost blízko. V jeho otrazech a kresbách dochází k náhodným setkáním nejen věcí, ale i časově odlehlých dějů a osob (Hannibal ante portas, Odysseus 8 paní Bovary a pod.) Ve svých kreskách a akvarelech používal rád techniku koláže, která v surrealismu nalezla obzvláštní obliby. Pormáheala totiž uskutečnovat náhodná setkéní, na nichž byla poetika surrealismu do jisté míry založena.František Janoušek – Zápas: Společenská a lidská orientace surrealistických umělců byla zcela jednoznačně na straně lidskosti, proti nebezpečí, které základní hodnoty lidské kultury ohrožovalo. Je chloubou našeho umění, že už ve třicátých letech upozorňovalo na nebezpečí fašismu. Dílo Františka Janouška podobně jako u většiny ostatních surrealistů vyšlo z imaginativního kubismu, v druhé polovině třicátých let se obsahem jeho díla stala tragická vise světa. Apokalyptické vidiny se však záhy staly tragickou skutečností. Proto se na jeho obrazech objevují zápasníci bojující o spravedlivou věc.Emil Filla – Milenci: I umělci starší generace se zapojili do tohoto proudu. V dílech Emila Filly objevuje se zprvu jakýsi mučivý výraz, daný formou jeho obrazů i kreseb, v nichž byla linii přisouzena významná a výraz formující úloha.Emil Filla – Zápas koně se lvem: Přímou odezvou onoho tušení blížícího se nebezpečí je velký cyklus Fillových děl, který nazýváme dnes souhrně jako Boje a zápasy. Jde o řadu obrazů, kreseb, grafik i soch na námět zápasů koně se lvem a jiných. Jako inspirace tu na Fillu působilo jisté skythské umění, kde se tyto náměty podobně pojaté vyskytují. Vlastní smysl těchto děl byl však daleko jiný. Tak jako Picasso svými býčími zápasy chtěl Filla svými Boji a zápasy burcovat, symboly upozornovat na přicháze jící nebezpečí, kdy hrubý násilník - lev - chce napadnout nevinnou oběť - koně -. Symboly se staly v dějinném kontextu zcela jednoznačné.Emil Filla – Skica k oponě Burianova divadla: Filla ovšem také nenechával nikoho na pochybách o významu svých děl. Vytvořil například také oponu do Burianova Déčka, divadla, kde česká pokroková inteligence manifestovala svůj protifašistický postoj. Skicu k této oponě vidíte.Josef Čapek – Z cyklu Oheň: Jiný příslušník zakladatelské generace, Josef Čapek, projevil své obavy neméně jasně, dá se dokonce říci, že mnohdy ještě jednoznačněji. Podobně jako jeho bratr Karel ve svých dramatech a románech, projevil i Josef Čapek mnoho předvídavosti. Ve svých politických karikaturách a dokonce celých cyklech - jeko jsou Diktátorské boty - označil útočníka velmi adresně. Ve svých cyklech Oheň, z něhož vidíte ukázku, a Touha projevil bolestné obavy o osud své země. Třetí část cyklu, jíž mělo být Vítězství, už Josefu Čapkovi nebylo dopřáno dokončit. Zahynul v posledních dnech války na pochodu smrti.František Bidlo – Zničený Madrid: Z oblasti české karikatury to byl zejména František Bidlo, který se svými kresbami velice aktivně zúčastnil boje proti fašismu. Jeho bojový arsenál zahrnoval mírně a úsměvně, ale vždy dobře mířené šlehy, když se vysmíval zpátečnictví v české kultuře, ale rány velké ráže, jimiž nelítostně odhaloval všechnu nelidskost fašismu. Jeho kresba je velice úsporná, jsou to zkratky, znaky. Tím je účinnější. Kresby s náměty španělské vélky, z nichž jednu vidíme, jsou více tragické než veselé. Osud byl k tornuto velkému umělci naší avantgardy nerilosrdný a dal mu v nerovném boji podlehnout na samém prahu svobody.Vojtěch Sedláček – Pasačka: To se už válka převalila přes naše hranice a chmurné obavy se staly skutkem. Naše země prožívala těžké doby národní nesvobody. Česká inteligence byla decimována, řada jejích příslušníků byla popravena nebo odvlečena do koncentračních táborů. Ti zbývající už nemohli mluvit otevřeně, ale museli se skrývat v jinotajích. Především se všichni vraceli k národní tradici jako k studnici živé vody, jako k zdroji životadárné síly. Bylo tomu i ve výtvarném umění. To hledalo tradici u venkovského lidu, který byl mu nositelem a symbolem této tradice. Vidíme to třeba na Pasačce Vojtěcha Sedláčka.Miloslav Holý – Polní cesta: Jiní viděli naplnění této tradice v českosti naší krajiny, na níž naši krajináři upozorňovali, v níž hledali posilu a někdy i prostředek jinotaje - már tu na mysli třeba Rabasovo Vzkříšení. Ale i v prosté polní cestě ukazovali krásu a líbeznost našeho kraje, jako třeba tady Miloslav Holý.Karel Dvořák – České řeky: Sochař Karel Dvořák v kresbě k plastice České řeky se vrací k české výtvarné tradici, jejíž měkkost, lyričnost a zpěvnost byla vyjádřena tak neopakovatelně v Myslbekově Hudbě. Tady našla nové ztvárnění.Jan Bauch – Loreta: Jiní zase ve svých kresbách a obrazech zachycovali děsivou, dramatickou atmosféru válečných let, kdy se nad Prahou převalovala těžká mračna, proti nimž trčely věže pražských kostelů jako symbol boje a odporu. V Bauchově Loretě vidíme tuto atmosféru zcela jesně. Kresba se mu stala poslušným prostředníkem takového silného výrazu.František Tichý – Kristus na hoře Olivetské: "Mnozí hledali možnost jinotajného sdělení v náboženských námětech. Náboženské motivy jsou významné zejména v díle Františka Tichého. Není pochyby o tom, co měli vyjadřovat jeho MWilosrdní Semaritáni, Kristové na hoře 01ivetské, Zvěstování a jiné. Kristus na hoře Olivetské - člověk, kterého všichni opustili, i přátelé a učedníci, prosí Boha, aby od něho ode jmul kalich úzkosti, protože tuší mučení a smrt, jež se tak podobá osudu národa, zrazeného, opuštěného a zmučeného.Josef Wagner – Oplakávání: Ne jenom malíři, ale i sochaři hledali v náboženských námětech možnost jinotajného sdělení. Utrpení matky Marie oplakávající mrtvého obětovaného syna - to je utrpení národa oplakávajícího smrt svých obětovaných dětí. A v samotné skutečnosti, že to bylo vysloveno, i když symbolicky, nacházeli mnozí posilu k vytrvání v odporu. V díle sochaře Josefa Wagnera ji nacházeli často.Vladimír Sychra – Ženy v kavárně: Dusná atmosféra strachu a hrůzy, nejistoty a napjatého očekávání naplňovala denní život lidí v protektorátě. Objevovala se proto pochopitelně i v umění. Zejména u těch umělců, kteří se snažili postihnout psychický výraz a psychickou atnosféru. Proto se v této kresbě Vladimíra Sychry setkávázne s onou protektorátní atmosférou vylíčenou velmi přesvědčivě.Arnošt Paderlík – Děvče se psem: " Hrůzu a úděs najdeme i v očích děvčete se psem, jak je nakreslil malíř Arnošt Paderlík, příslušník mladší umělecké generace, který se ve čtyřicátých letech začal hlásit ke slovu.Toyen – Hledina: Surrealisté už před válkou vyslovili zcela jednoznačně svůj odpor k fašismu a odhalovali bezohledně jeho nelidskost. Za války se museli uchýlit do illegality. Smrt odňala z jejich středu Štýrského 1942 a Janouška 1943. Bylo ztraceno. spojení se Šímou ve Francii, s Bauerfreundem, který utekl do Anglie, a Nemešen, který se usadil ve Švédsku. Surrealisté svůj odpor rozšířili na nelidskost války vůbec. Do tohoto rodu patří i tato kresba Toyen, která tomuto boji zasvětila celé cykly Střelnice a Schovej se, válko.Bohdan Lacina – Žena se závojem: K surrealismu se hlásí další generace, která se sdružuje ve skupině Ra. Z výtvarníků tvoří jádro této skupiny Josef Istler, Václav Tikal, Bohdan Lacina, Václav Zykmunůd, kiloš Koreček a Vilér Reichman. Před veřejnost předstupují na výstavách až po osvobození. Jejich vztah k pravověrnénu surrealisru byl kritický a znamenal u nich posílení elementů ryze výtvarných, aniž by prvky obsehové a výrazové byly ochuzeny, jak vidíme na této ženě se závojem od Bohdana Laciny.Zdeněk Sklenář – Válka: Samostatným souputníkem byl Zdeněk Sklenář, jehož fantasie obohatila obrazy o zcela osobité prvky, jejímiž inspiračními zdroji bylo kromě jiného umění nejrůznějších historických vrstev, Arcimboldo i keax EZrnst. Toto dílo bylo nazváno Válka a má vyjadřovat celou její nestvůrnou nelidskost.Bohumír Matal – Lohbrück: Svět surrealistických vidin naplňuje kresby Bohumíra Matala. Tyto kresby jsou součástí dopisů, které Matal posílal domů své ženě z totálního nasazení v Německu v roce 1943. Jeho další umělecký vývoj se však odpoutal od surrealismu a šel jiným směrem, jak zenedlouho uvidíme.František Muzika – Rekviem: Ze starší generace to byl ještě František Muzika, který se koncem třicátých a na počátku čtyřicátých let svým dílem přihlásil k surrealistickému malování. V jeho obrazech najdeme v této době často náměty, které vznikají pod dojmem války a naší národní tragedie. Jsou to otřesné obrazy, kde snová vise nám odhaluje skutečnost mnohem nezohledněji, než by to mohl učinit realistický přepis. Celá skupina obrazů a kreseb nese název Rekviem, jeden dokonce Rekviem za Vladislava Vančuru, statečného básníka unučeného nacisty.Jan Smetana – Město: Poněkud jiný pohled na skutečnost přinesla díla umělců, kteří se za války sdružili ve Skupině 42. Z výtvarníků to byli František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Karnil Lhoták, Bohurnír katal, Jan Smetana a Karel Soušek, Podmanile si je poesie města, hledali ve městě člověka a město v člověku, byli okouzleni poesií života s auty, bicykly, telefony. Byl to však nejen nový pohled, odlišoval se od vypjatého expresionismu jakousi strohostí výtvarné formy. Jan Smetana, Město.František Gross – Město: U Františka Grosse to byla především průmyslová periferie, Libeň a Vysočany, která si jej získala. Tan v továrnách a plynojemech nacházel symboly moderní civilisace.František Hudeček – Noční chodec: Františka Hudečka zajímal především člověk ve městě ve vztahu k vesmíru, který je u Hudečka representován povětšinou noční hvězdnou oblohou. Proto jeho obliba nočních měst a nočních chodců. Zvláštní tajemná atmosféra těchto děl připomíná Hudečkovu surrealistickou minulost.Jan Kotík – Kancelář: Životní a pracovní prostředí moderního městského člověka, kanceláře s psacími stroji a telefony, pasáže s kadeřnickými krámy, ferní dvorky s vysloužilými předměty městské civilizace, to jsou lásky malíře Jana Kotíka v této době.Jan Kotík – Dvorek: Životní a pracovní prostředí moderního městského člověka, kanceláře s psacími stroji a telefony, pasáže s kadeřnickými krámy, ferní dvorky s vysloužilými předměty městské civilizace, to jsou lásky malíře Jana Kotíka v této době.Bohumír Matal – Sedící: Názorové spojení se světem tu přece jen nebylo zcela přerušeno. V Matalově Sedící vidíme obdobný výtvarný postup jak je známe z Picassových obrazů a kreseb z konce třicátých a počátku čtyřicátých let. Všichni příslušníci tohoto generačního proudu byli výteční kreslíři a kresba byla důležitou součástí i jejich obrazů.František Gross – Figura v interiéru: U Františka Grosse to nebyla jen poesie města, která jej okouzlovala, ale i stroje, ten symbol moderní doby, přitahovaly jeho fantasii. Dokonce i člověka viděl jako stroj, mechanismus velice umný a složitý, tak komplikovaný, že působí kontrastně v strohém interiéru.František Hudeček – Hlava: Konec války a okupace znamenal v prvé řadě zjištění bolestných ztrát, které naše umění postihly. Byly pořádány výstavy těch, kteří se nedočkali svobody nebo zemřeli na jejím prahu. Ti, kdo přežili, byli spojovacím článkem pro pokračování tradice českého moderního umění. Generace, které přicházely ke slovu za války, rozvíjely to, čím začínaly. Byla to zejména Skupina 42, kterou právě sledujeme. Na Hudečkově Hlavě si můžeme uvědomit, že, přestože bylo pokračováno v započatém díle, bylo to přece jen trochu jiné. Svobodné ovzduší vzalo dílům onu protektorátní tíživou atmosféru, barvy jsou teď jásavější a radostnější.Kamil Lhoták – Letiště: Svět Kamila Lhotáka je svět motorů, letadel a starých aut. Je naplněn čoudem z výfuků závodních motorek i nadšení, které provázelo vypouštění prvního balonu či vzducholodi.Kamil Lhoták – Zahrada – stroj: Je to doba, kdy stroj byl zázrakem, událostí. Znaky tohoto světa staví do přírody, kde jsou působivým kontrastem závory, signály a návěstidla. Zvláštní poesie tohoto světa přitahuje a vystihuje ono nadšené budovatelské ovzduší, které u nás po osvobození nastalo.Jan Bauch – Jan Křtitel: I expresionismus Bauchův, jak jsme jej poznali na jeho válečných dílech, se teď po osvobození změnil. Jeho výrazovost už nevyjadřuje pocity smutku, hrůzy a tragičnosti.Vladimír Sychra – Dáma na pohovce: Osvobozující atmosféra ovlivnila i výrazovost Vladimíra Sychry.František Tichý – Capriccio: Pokud něco zůstalo z válečné atmosféry, pak to byla moudrost, s níž byly pojímány ony věčné otázky života a smrti, smyslu života a umění. Zejména svět Františka Tichého, svět klaunů, pierotů a akrobatů. Krásně to vyjádřil Emil Filla ve své knize o svobodě, kterou napsal v koncentračním táboře: "Každé umění je funkcí lidí, člověka, jeho lásky, jeho - jen jeho vlastního pojetí smyslu existence. Každé umění je snaha o dosažení svobody."Zdeněk Sklenář – Zátiší s rybou: Rozvoj výtvarného umění po válce byl skutečně bouřlivý. Ti z mladých, kteří se za války nemohli plně uplatnit, předstupovali nyní před veřejnost. Byli to především surrealisté a jejich souputníci. Jejich díla i ostatní činnost pomáhala svou vážností vytvářet novou svobodnou atmosféru našeho výtvarnictví. Vidíte Zátiší s rybou Zdeňka Sklenáře, které je v projevu až klasicistně ukázněné, ale přitom mu přece jen nechybí hravost a virtuosita.Jan Slavíček – Siena: Po válce byly navazovány nové a přerušené styky s cizinou. Po období téměř dokonalé isolace začínají výtvarníci jezdit do zahraničí s navštěvují slavná poutní místa lidské kultury, hlavně Francii a Italii. Přivážejí sí odtud kromě velkých zážitků mnoho kreseb, Siena, jak ji v roce 1947 viděl Jan Slavíček.Zdeněk Seydl – Dora Maar: Zdeněk Seydl zachytil za pobytu ve Francii v kresbě Picassovu družku fotografku Doru Maar. .Josef Šíma – Slovensko: Navazovány byly styky i s druhé strany, zejména s Čechy, kteří žili a žijí po léta v cizině a s nimiž byl jakýkoliv styk za války znemožněn. V roce 1947 přijel Josef Šíma a jezdil po Slovensku. Našel tam přírodu a lidové umění. Nadšen kreslil a zachycoval onu podivuhodnou atmosféru, která bohužel díky ciíviílisaci tak rychle mizí. Byla to atmosféra, která Šímu inspirovala.Karel Černý – Tanec: Karel Černý zachytil ve svých kresbách něco z oné povzbudivé pařížské atmosféry, ovzduší svobody, nadšení a pokusů, i když při tom zůstal český na první pohled. V tom je ostatně smysl tradice českého moderního umění - být svůj a přitom světový. Významný český kritik Otakar Mrkvička napsal v roce 1947 do předmluvy katalogu Mánesa: "Proto je třeba bránit každému poutání tvořivých možností, proto popřáváme každému projevu jeho místo. V tom, jak už bylo řečeno, je sláva a krása moderního umění, že se rozprostírá neomezováno mezi dvěma póly, že je tak mnohotvárné, že může tolik říkat. Zůstane ještě dlouho nejpříznačnějším rysem tvořivého výtvarnictví naší doby, že vyrostlo stejně z romantického životního pocitu jako z realistického, kritického zkoumání skutečnosti. Nechť je umění stejně věcné jako fantastické. Nechť je dokumentem i básní, svědectvím i poesií. Ale nechť vždy z něho vystupuje všechno, co žijeme!“ Vývoj takto nastoupený však byl přece ještě jednou násilně přerušen. V nastoupené cestě poválečného umění pokračovali naši výtvarníci až před koncem padesátých let. Důležité je vědomí, že poválečné umění je možno charakterisovat snahou po syntéze. Tím se liší od analytičnosti první půle století, i když nelze zapomenout, že tato syntéza byla geniálně napověděna v díle Kubištově a že uskutečňuje mnohé sny o spojení umění a magické moci poesie, jak o ně usilovaly další generace.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleModerní česká kresba IIVýrobceDPrahaRok1967Délka59 okénekAutor textuSpielmann Petr Dr.PředlohaVYTVOznačení6763Další diafilmy výrobceSluneční radioastronomieStavební konstrukce I - KomínyItálie od Alp po SicíliiBojové letouny 2 – F111 A, 09 G-91 R Fiat, 10 Vautour II N