Knižní, nástěnná a desková malba středověkuRavenna, San Vitale, Císař Justinián se svým průvodem, mozaika: Kolem poloviny 6. století, v době, kdy byzantská říše za vlády císaře Justiniána dosahuje velikosti bezmála celé starověké říše římské, vzkvétá raně byzantské umění. K nejzajímavějším památkám malířským patří dvě mozaiky v choru kostela San Vitale v Ravenně. Každá z nich představuje jednoho z členů císařského manželského páru v doprovodu dvořanů a sluhů, kterak s bohatými dary v rukou vstupují do chrámu. Jsou to práce vynikající kvality a přesvědčivě ukazují charakter nového umění, které popírá iluzívnost prostoru, pojímá postavy plošně v důstojných až trochu strnulých pozách, tak jako vyobrazení světců. Císař Justinián má kolem hlavy dokonce svatozář, protože byl svým významem a postavením přirovnáván ke svatým. Pozadí mozaiky už netvoří modrá barva připomínající oblohu, nýbrž zlato, které stupňuje reprezentativnost i nádheru a zároveň posunuje scénu do neurčitelného, nadzemského prostředí. Víme, že mozaikami bylo vyzdobeno mnoho jiných chrámů i císařské paláce v Cařihradě, ale skoro nic z toho není zachováno.+36Rossano, Purpurový kodex, Soud Pilátův: Více poznatků o malířství máme z knih, které byly bohatě zdobeny malbami. Knihy z té doby jsou dvojího druhu. Jednak to jsou dlouhé pergamenové svitky, pásy, jednak skutečné knihy svázané do desek, které se tehdy začínají rozšiřovat. Ze známých rukopisů 6. století si ukazujeme část Purpurového kodexu chovaného v katedrále v Rossano v jižní Itálii. Zobrazuje Soud Pilátův a scény s Jidášem, včetně jeho sebevraždy. Takové knižní malby jsou vlastně souvislým líčením děje a umělec klade vedle sebe výjevy, které si časově neodpovídají. Postavy se pohybují na abstraktním pozadí purpurem zbarveného pergamenu a stránka netvoří celistvý obraz. Typy lidí jsou výrazně orientální, ale není známo, v které oblasti Byzance rukopis a jeho miniatury vznikly.Rabulův Evangeliář, Nanebevstoupení: Zato můžeme přesně datovat rokem 586 i místem vzniku na byzantsko-mezopotámských hranicích jedinou knihu, která se nám dochovala z té doby. Je to tzv. Rabulův Evangeliář, který je pojmenován podle mnicha Rabuly a je napsán syrskou řečí i písmem. Sýrie byla totiž tehdy součástí byzantské říše a přední zemí světové kultury. Jí vděčíme patrně také za vznik vázané knihy i za pojetí mnoha výjevů Starého i Nového zákona. Stránka se scénou Nanebevstoupení je celistvý obraz. Prvně se tu setkáváme se dvojí sférou, zemskou a nebeskou, a toto schéma prochází celými dějinami umění. Pozoruhodná je i barevnost a živost figur pojatých velmi senzuálně.Pařížský žaltář č. 139, Přechod Rudého moře: Sedmé a osmé století byla v oblasti byzantského světa nepříznivá pro vývoj malířství. Tehdy vládli císařové, kteří zakazovali zobrazovat světce a uctívat obrazy svatých. Tomuto období se říká ikonoborecké. Když přišli k moci opět uctivatelé svatých obrazů neboli ikon, začali navazovat na staré tradice a také na antické umění. Novému období říkáme makedonská renesance podle panující dynastie císařů z makedonského rodu. Tehdy se napodobovaly antické rukopisy nebo volně obměňovaly. K takovým pracím patří jeden z nejnádhernějších a umělecky dokonalých rukopisů, Pařížský žaltář, tj. kniha biblických žalmů. Je vyzdobena četnými miniaturními knižními malbami, které jsou však značně velké a pokrývají celou stránku. Vidíme na ukázce scénu přechodu Rudého moře Izraelity v čele s Mojžíšem. Nahoře zachránění utečenci kráčejí vstříc božskému plameni, dole tone faraonovo egyptské vojsko ve vlnách. Postavy jsou anticky oděné a z antiky jsou převzaty také personifikace přírodních sil, které jako starověká božstva zápasí s Egypťany. Obraz uzavírá zlatý rám s namalovanými drahokamy a perlami.Dafni, Narození Krista, mozaika: Velkého rozkvětu v tomto období dosáhla také monumentální malba, a zejména umění mozaiky. Byzantinci používali široké barevné škály krychliček, které vyráběli ze skelné pasty. Smysl pro monumentalitu, proporce, rytmus a kompoziční rozvrh plochy dosáhl tehdy nejvyšší možné úrovně. Známá je výzdoba chrámu v Dafni v Řecku. Vidíme tu scénu zobrazující Narození Krista a umístěnou do rohového výklenku, což zkresluje poněkud postavy. Postavy mají přirozená měřítka, pomalou velebnost pohybů, jsou ve skupinách včleněny do krajiny, která je podána se smyslem pro plastičnost terénu. Výzdoba klášterního chrámu vznikla kolem r. 1100.Palermo, Capella Palatina, Vjezd do Jeruzaléma, mozaika: Do sféry byzantského umění patřila po staletí také jižní Itálie a Sicílie. Když Sicílii dobyli Arabové, nezískali ji zpět Byzantinci, nýbrž bojovní obyvatelé pobřeží kanálu La Manche (Lamanš), Normané, kteří byli výbornými mořeplavci. Ve 12. století se v normanské Sicílii začaly stavět bohatě zdobené chrámy a při tom se uplatnili byzantští mozaicisté. Kromě chrámu v Cefalu je významný celek mozaikové výzdoby na hradě v městě Palermu, a to v hradní kapli. Na scéně „Vjezd do Jeruzaléma“ spatřujeme dílo zcela byzantského rozvrhu i techniky, ale už se tu uplatňuje i konkrétnější a životu bližší pojetí západoevropské. Místo duchovně a nábožensky zvroucnělých postav převládá snaha po objektivním líčení, přibližujícím výjev ze života Kristova v jakousi historickou událost. Zároveň upadá i výtvarná úroveň, zejména v barevném a kompozičním řešení.Benátky, chrám sv. Marka, Zázraky na útěku z Egypta, mozaika: Také Benátky byly po staletí enklávou byzantské kultury, neboť kdysi patřily Byzanci a pak s ní udržovaly čilý obchodní styk, převzaly mnohé z východní vzdělanosti a velmi zbohatly. Když se stavěl chrám sv. Marka v Benátkách, opakoval se typ cařihradského chrámu svatých Apoštolů. Také výzdoba, která patří k největším mozaikovým celkům světa, je ovlivněna byzantským uměním a nejstarší části jsou přímo řeckou prací. Na výzdobě se pracovalo přes čtyři století. Avšak už scéna Zázraků na útěku z Egypta z 13. stol. ukazuje, kolik tu je vlastního názoru z domácího prostředí, takže se dílo řadí k pracím řecké manýry, které ovládaly italské malířství až do doby Giottovy (kolem r. 1300). Na našem obraze se to projevuje opět v podrobném líčení, kterak si Izraelité sbírají a připravují křepelky, které jim na poušti padaly z nebe, nebo jak uhasí žízeň z náhle vytrysklých pramenů vody. Legenda je přenesena ze sféry posvátné jakoby do skutečného života.Sbírka kázání Jana z Kokkinobafy, B. N. gr. 1208, Nanebevstoupení: Po rozkvětu umění v době makedonské se v průběhu 12. století začíná charakter byzantského umění měnit. Opouštějí se antikizující vzory a malba se vyznačuje větší dekorativní plošností, jemností kresby, fantastičností i vlivy orientálního umění. Mnohé z těchto rysů lze pozorovat na miniatuře zdobící knihu „Kázání o Panně Marii“, připsaných mnichu Jakubovi z Kokkinobafy. Zachycuje vnějšek byzantského chrámu o pěti kopulích, před jehož předsíní se rozvíjí scéna Nanebevzetí Kristova. Vynalézavost drobných nových motivů se tu pojí se smyslem pro nádheru a barevnost.Kahrié-džami, Sčítání daní, mozaika lunety vnitřní předsíně: Roku 1204 vyplenili Cařihrad křižáci, kteří dali přednost byzantským pokladům před bojem ve Svaté zemi. Po 50letém trvání latinského císařství se Byzantinci opět zmocnili hlavního města a začíná období paleologovské. V umění se znovu objevuje návrat k antické minulosti, a proto se nazývá paleologovskou renesancí. Nejvýznamnější malířskou památkou jsou skvostné mozaiky kostela Kahrié-džami, jak se dnes turecky tato mešita jmenuje. V lunetách dvou předsíní jsou líčeny výjevy ze života Panny Marie a další scény. Na jedné vidíme Marii a Josefa, jak předstupují před Cyrénia a římští úředníci, jsou to výběrčí daní, provádějí sčítání lidí a soupis daňových povinností obyvatelstva. Mozaika je pojata ve velmi složitém a hloubkovém prostorovém vývinu, na němž se významnou měrou podílí architektura podaná ve zkusmé perspektivě. Protáhlé postavy lidí vyjadřují svými gesty vnitřní vzrušení, tím vzniká dojem dějovosti a reality. Barevné řešení je neobyčejně náročné a uplatňuje se tu celá intenzita palety byzantských mozaicistů. Pokročilost výjevu a uměleckého cítění opravňuje srovnávat mozaiky v Kahrié-džami s díly italských umělců, kteří svou tvorbou předznamenávali nástup renesančního umění, a to nikoli bez formálního poučení na tvorbě byzantské.Trojice u Abraháma, byzantská ikona: Vývoj deskového malířství, jak označujeme obrazy malované na dřevěných deskách ve středověku, nelze v byzantském malířství snadno sledovat, protože se zachovalo jen poměrně málo památek. Nejstarší, které vznikly v Sýrii, jsou datovány už 6. stoletím (nebo o něco později), ale to je výjimka. V době ikonoborectví jich bylo tisíce zničeno. Ty z pozdějších věků zase vzaly za své při turecké okupaci. A tak známe deskové obrazy, které se nazývají v oblasti pravoslavné církve ikonami (podle řeckého obraz), spíše z pomezních oblastí, z Itálie, Podkavkazí, ze zemí slovanských, hlavně z Ruska. Jisté množství byzantských ikon je roztroušeno po muzeích. Vidíme tu práci z paleologovské doby, je to ikona se scénou Trojice u Abraháma. V souhlase s biblickým líčením zachycuje návštěvu tří andělů symbolizujících sv. Trojici, tedy boha, kterak jsou hoštěni Abrahámem a jeho ženou Sárou. Je to dílo pozoruhodně výrazné barvami, přísně symetricky vyvinuté podle svislé osy a vyznačuje se, právě tak jako předchozí mozaika, plastickým prostorovým členěním.Nerezi, Oplakávání, detail fresky: Četné památky malířského umění jsou na zdech chrámů v dnešní Jugoslávii. Zpočátku se přimykají k byzantskému umění, pak s rozvojem středověkého srbského království vzniká zvláštní srbské malířství. Fresky kostela v Nerezi v jižní Makedonii vznikly péčí byzantského císaře. Jsou přesně datovány rokem 1164. Patří k nejdůležitějším památkám evropského středověku. Náš detail znázorňující „oplakávání Krista Marií a Janem“, jinak zvaný „Pieta“, ukazuje zřetelně, s jakou jistotou a energií pracoval neznámý umělec a jak uměl překonat strnulost dosavadní malby. Avšak zejména je důležité, že prvně jsou tu ve středověkém malířství vyjádřeny lidské city, zoufalství a smutek. Možná, že právě malíř z Nerezi založil tradici středověkého expresionismu a emocionality, která je rozhodujícím rysem pokroku dalšího vývoje.Sopočani, detail skupiny apoštolů z fresky Smrt Panny Marie: Vývoj srbského nástěnného malířství v 13. a 14. století poskytuje řadu vynikajících příkladů až klasicky vyzrálého umění, které se opírá o příklad byzantského malířství, ale to není dochováno v tak významných dílech. Po polovině 13. století vznikla výzdoba chrámu v Sopočanech. Na skupině apoštolů tvořících součást kompozice „Smrt Panny Marie“ se přesvědčujeme o neobyčejné míře poznání odkazu antické kultury. Monumentální a neobyčejně plastické postavy jsou zasazeny do složitých architektonických útvarů, které mají všechny články římských stavitelských památek. Lze dokonce klást otázku, zda se neznámý autor opíral o malířské vzory z minula, či svůj robustní a přísný styl nedoplňoval přímou znalostí staré klasiky.Anděl se zlatými vlasy, novgorodská ikona 12. stol.: Stará Rus byla jinou významnou oblastí, kde se umění vyvíjelo ve středověku pod vlivem byzantské vzdělanosti. Už v 11. století tu vznikly četné malířské práce, ale zachovány jsou teprve památky následujícího věku. Kromě několika mozaik v kyjevských chrámech a kromě freskových výzdob v městech Novgorod a Vladimír dochovaly se zejména ikony. Asi desítka jich je ze 12. století, a pak s každým věkem narůstá jejich množství až do tisíců. Ruské ikony jsou významným odkazem evropského středověkého umění. Ikona „Anděl se zlatými vlasy“ je ukázkou práce, která vznikla v Novgorodě a patří ke klasickému směru oživujícímu antické, iluzionistické tradice. Ovšem míra citovosti výrazu ve spojení s krásným ideálem je projevem středověkým a svědčí o vysoké kultuře staré, předmongolské Rusi a o humanistických principech, které se tehdy uplatňovaly v umění.Rublev, ikona Trojice: Když si Mongolové před polovinou 13. století podrobili Rus, nastala dlouhá přestávka v uměleckém dění kromě míst, kam okupace nezasáhla. Teprve po polovině 14. století se země začíná vzpamatovávat, a to se už jejím středem stává Moskva. Zde také na zlomu 14. a 15. století působil nejslavnější z ruských středověkých malířů jménem Andrej Rublev. Jeho předním dílem kromě nástěnných maleb je ikona „Trojice“. Vložil do ní nejen nejlepší tradice byzantského umění, ale vytvořil tu dílo, které napříště udávalo směr ruskému malířství, neboť vyrostlo z prací mnoha generací domácích umělců. Scénu pojal spíše alegoricky, jako myšlenku trojjedinosti boží i jako ideu sjednocení vůbec. Proto vynechal postavy Abraháma a Sáry. Ikona je řešena na principu kruhové kompozice, které používali i renesanční malíři v pozdější době, je barevně neobyčejně složitá, uplatňují se tu jemné barevné přelivy a složité tóny, které ještě zdůrazňují artistnost zjemnělého uměleckého vkusu.Evangeliář z Lindisfarne (Lindisfern): Zatím co na začátku středověku Byzanc a země, které s ní umělecky souvisely, vyvíjela malbu na antickém základě s mnoha novými rysy orientálními a oblasti Středomoří, v zemích západní Evropy byla klasika dočasně popřena. Těžištěm umění se stala umělecká řemesla, což odpovídalo tradicím barbarských kmenů, které se na Západě usadily. Malířství raného středověku na Západě mělo první středisko na britských ostrovech, kde zejména irští mniši vyvolali v život svéráznou kulturu, která se umělecky opírala o příklady tvorby keltské a germánské. Od 7. století tu vznikaly bohatě zdobené rukopisy, v nichž zcela převládal ornament nad lidskými postavami. Tak Evangeliář z Lindisfarne, patřící do začátku 8. století, je svou výzdobou příkladem malby velmi jemného ornamentu se složitě proplétanými pásky, které jsou ukončeny dračími hlavami, což ukazuje na nordický vliv. Ostrovní, jinak inzulární rukopisy působily i jinde svým příkladem, protože příslušníci klášterů byli horlivými šiřiteli křesťanství a pronikali až do střední Evropy.Evangeliář sv. Bertina, Zvěstování pastýřům: První rozkvět západoevropského umění spadá do doby vlády Karla Velikého a do následujících let. Tehdy byla rozšířena francká říše a sjednoceno všechno západní křesťanstvo pod vládou Karla Velikého, který si vybojovával titul císaře. Tím Karel Veliký podobně jako císařové byzantští navázal na tradici císařů římských. Obnovení myšlenky jednoty křesťanstva a císařské tradice vedlo i k zájmu o odkaz antické kultury, a tak nastal rozkvět tzv. karolinské renesance. Ze zachovaných památek jsou hlavní malby náboženských knih. Vzniklo několik směrů a velkých center. Na karolinskou renesanci pak navázala otonská, která se uplatňovala v budoucím Německu a v alpských zemích. Naše ukázka patří už k doznívajícímu období karolinského umění na konci 10. století. Je to strana z Evangeliáře sv. Bertina původem z Francie. Pozorujeme ještě odkaz karolinského slohu ve výrazné kresebnosti, v živé linii a v přesvědčivém podání postav a pohybu. Na germánskou tradici ukazuje splétaný ornament iniciály.St. Savin, nástěnná malba, detail výjevu z legendy o sv. Savinu: Nástěnné malby z konce prvního tisíciletí se zachovaly jen nepatrně. Teprve z románského období máme množství památek pocházejících hlavně až z 12. století. Někdy se objevují ještě byzantinismy, ale většinou se románská malba dopracovává slohově čistého výrazu, který však má své místní zvláštnosti. Ke známým románským nástěnným malbám patří výzdoba kostela St. Savin (Sen Saven) ve střední Francii. Vznikla kolem r. 1100 a líčí výjevy z legendy o sv. Savinovi. Barevnost malby je tlumená, postavy jsou jen v mírných pohybech a někdy až strnule frontální, péče umělců směřovala k výraznosti děje. Malby totiž neměly jen dekorativní význam, především sloužily jako pramen poučení o skutcích a osudech náboženských postav a byly tak jakousi učebnicí pro ty, kdo neuměli číst.Tapiserie královny Matildy, Bayeux: Kromě knižní a nástěnné malby se malířské umění také uplatňovalo ve výšivkách, které byly důležitou součástí kostelního i palácového zařízení. Ze slavných starých výšivek tu uvádíme tzv. koberec z Bayeux, který vznikl kolem r. 1080. Je to na 30 m dlouhý pás látky, na němž jsou vyšity vedle sebe scény vyprávějící o tažení Normanů do Anglie a o jejich vítězství v bitvě u Hastingsu. Náš úryvek zachycuje zásobovací vůz se sudy s vínem a zprava část jezdců z družiny Viléma Dobyvatele. Jezdci drží ve svých levicích typické normanské štíty. Technika výšivky je stejná, jako se dodnes dělají nástěnné koberce, jinak zvané goblény a správně tapiserie.Vitráž z katedrály v Le Mans a v Chartres (l man, Šártr): Konečně další významnou součástí středověkého malířství byla malba na skle. Víme, že už v 10. století vznikla ve Francii první taková okna zasklená barevně malovanými a skládanými skly, ale nejstarší jsou zachována z let kolem r. 1110. Pocházejí z katedrály v městě Le Mans. Náš detail vlevo ukazuje scénu z „Nanebevzetí Marie“. Vitráž, jak nazýváme sklomalbu, se skládala z barevných nevelikých skel spojovaných olovem a na nich se malovaly pak, znovu vypalovaly zvláštními barvami potřebné výjevy. Byla to technika drahá. Ovšem s tím, jak se okna zvětšovala a ubývalo volné plochy zdí, která mohla nést nástěnnou malbu, přejímala vitráž i její funkci. Kromě toho do vnitřku chrámu pak pronikalo světlo složitě zbarvené, které dodávalo prostředí zvláštní a slavnostní atmosféru. Slavné jsou vitráže z katedrály v městě Chartres (Šartr), z nichž je naše druhá ukázka. Patří už 13. století, tedy umění gotické.Žaltář sv. Ludvíka, Žaltář Pařížský: V 13. století, které je klasickým obdobím francouzské gotiky, vzniklo mnoho vynikajících rukopisů zdobených malbami. Důležitý je Žaltář sv. Ludvíka, který pochází ze začátku druhé poloviny století. V něm se totiž prvně uplatnil nový názor na knižní ilustraci. Levý obraz, znázorňující Abraháma a Eliezara na jedné straně a Rebekku dávající pít Eliezarovi u studny v poušti, zaujme svěžími barvami a velmi výraznou kresbou zdůrazňující pohyb a epičnost vyprávění. Kromě toho se tu objevuje jako nový prvek gotická architektura členící plochu obrazu. Podobně je řešena také druhá malba z Pařížského žaltáře, jehož autorem je mistr Honoré, který rukopis vyzdobil pro krále Filipa Sličného. Ve scénách „První hřích“ a „Vyhnání Adama a Evy z ráje“ se uplatňuje smysl pro dramatičnost, který postupně vytlačuje církevně mystické pojetí malby a její strnulou hieratičnost, která byla přežitkem románského slohu.Jean de Pucelle, Breviář z Belleville, list z Velké kroniky: Ve 14. století dosahuje gotická knižní malba svých vrcholů. Některá slavná díla jsou spojena se jménem pařížského malíře Jean de Pucelle (Žan Püsel), který vyzdobil brevíř z Belleville (Belvil). Jeho ilustrace jsou spojeny s textem, malíř je vplétá mezi rostlinné stylizované rozviliny, architekturu maluje trojrozměrně, ale přitom izoluje jednotlivé scény mezi sebou. Objevuje se tu motiv zvaný drolerie, jakýsi vedlejší námět, který nesouvisí přímo s církevním textem, nýbrž ho volně doplňuje jako realistický postřeh ze soudobého života. Tyto tendence pravdivého pojetí skutečnosti a výsledek sílící městské kultury i pozorovacích schopností se uplatnily také při ilustrování tzv. velkých francouzských kronik. Vidíme tu ukázku se zobrazením hostiny, kterou uspořádal král Karel V. na počest Karla IV. a jeho syna, krále římského. To už není náboženská kniha, nýbrž historický spis. Fantazie ani zkušenost malíře nebyly už vázány předpisy, a proto vývoj mohl jít rychle kupředu. Jen prostorový vývin je ještě uzavřen pozadím, které tvoří tzv. tapeta, tj. plocha rovnoměrně dělená čtvercovým ornamentem.Podobizna Jana Dobrého: Ve srovnání s neobyčejným množstvím knižních památek je desková malba ve Francii chudá. První práce z těch, které se zachovaly, patří do poloviny 14. století. Mezi nimi je to portrét krále Jana Dobrého, první podobizna v dějinách malířství západní Evropy po skoro tisíci letech. A je to hned dílo pozoruhodného realistického úsilí, bez stop zkrášlení modelu.Mistr Teodorich — Tabulový obraz z Karlštejna: Vzhledem k této situaci je tím pozoruhodnější, že se české země právě v této době vyznačovaly velikou produkcí obrazů a jejich vysokou kvalitou. Po Mistru Vyšebrodském je vynikající osobností Mistr Teodorich, který v 60. letech 14. století vyzdobil pro císaře Karla IV. kapli sv. Kříže v nově zbudovaném hradě Karlštejnu. Hodně přes 100 obrazů znázorňuje světce tvořící „milites Christi“ — Kristovo vojsko, a ty pokrývají souvisle zdi. Naše ukázka přesvědčuje, že Teodorich byl umělcem neobyčejně svérázným, jeho malba se vyznačuje měkkostí, barevnou výrazností a smyslem pro velikou formu, bez nežádoucích a změlňujících detailů. Jeho dílo je vůbec největším souborem gotických obrazů vyšlých z jedné dílny.Mistr Třeboňský, Zmrtvýchvstání: Vrcholu dosahuje česká gotická malba dílem Mistra Třeboňského, jak nazýváme neznámého dosud umělce, který zanechal několik velkých desek, patřících oltáři třeboňského kostela. Jeho díla se vyznačují citovou hloubkou, smyslem pro prostorový vývin i zájem o detaily přírody. Také tváře vojáků, strážců hrobu, jsou na obraze „Zmrtvýchvstání“ velice realisticky pozorovány a celek je nadto spojen pozoruhodnou kulturou barevnou, která se projevuje také v celkové tonalitě, ba dokonce v náznaku řešení šerosvitného. Tvorbou Mistra Třeboňského se české umění v poslední čtvrti století dočasně dostalo na přední místo i v evropském vývoji. Podobně tomu bylo také v malbě knižní, v níž vznikly pro krále Václava IV. výzdoby vynikající úrovně.Překrásné hodinky vévody Jana z Berry, Narození: Kolem r. 1400 vzniká v Evropě nový slohový proud gotického umění, který má mezinárodní charakter a vyznačuje se krásnými, ale dost chladnými tvary a je pěstován hlavně při dvorech panovníků. Mnoha rysy se k němu hlásí také výzdoba rukopisu zvaného „Překrásné hodinky vévody Jana z Berry“ a obsahující modlitby předepsané v různých hodinách dne. Scéna Narození ukazuje na pronikání italských vlivů do Francie, s čímž souvisí snaha po kráse pojetí i barevnosti. Zvlášť bohatě tu jsou vyvinuty okrajové drobné malby, drolerie, s hlavním motivem Zvěstování pastýřům.Giotto, Trůnící madona s anděly: Až skoro do samého konce 13. století se italské malířství vyvíjelo pod vlivem umění byzantského. V té době však tu už rozvoj nových společenských vztahů a výrobních poměrů dosáhl stupně, který vyvolal v život nový umělecký proud. Tento proud se sice zařazuje do rámce gotického umění, ale je přitom velmi svérázný, až italsky národní. Hlavní postavou nového nástupu v umění, který vyvrcholí rozkvětem renesanční tvorby, je malíř a také stavitel Giotto di Bondone. Jedna z jeho nemnohých deskových maleb, „Trůnící madona s anděly“, má sice mnohé nové rysy, zejména objemnější vývin lidských postav a světlejší barvy i anatomicky jasnější kresbu, ale jako celek je to dílo, které ukazuje ještě na charakter malířství ducenta (dučenta neboli 13. století).Giotto, Polibek Jidášův: Těžiště Giottovy tvorby spočívá v nástěnné malbě, kterou zanechal v kapli Arena v Padově a ve dvou kaplích kostela Sta Croce (Santa Kroče) ve Florencii. Promítáme si malbu z Areny, a to „Polibek Jidáše“. Novost a genialita tohoto umělce tkvějí v jednoduchosti, s níž rozpřádal před divákem děje, potlačoval všechno nepodstatné, hledal jasnost obrysu lidských postav, světlem a mohutnou modelací z nich činil lidi z masa a kostí, živoucí svědky jakoby současných událostí probíhajících na ulicích měst. Krásné jsou psychologické výrazy tváří, na nichž čteme laskavost i zlobu, zoufalství i radost. To ještě nikdy žádný umělec neuměl podat a vlastně ani si takový problém nepostavil. Uměl také používat stínu i empirické, a přece přesvědčivé perspektivy, pozorované prvně v malířství z jednoho bodu. Pro všechny ty vlastnosti a neobyčejný účin, kterým dodnes malby působí, mohli bychom říci, že dějiny poantické malby se dělí na období předgiottovské a pogiottovské. Není to jen obrazný obrat, ale naznačuje význam, který Giotto pro dějiny umění má.Toskánský malíř konce 13. století, Madona s výjevy ze života svatých: Abychom si uvědomili Giottovu velikost a novost, ukazujeme si práci neznámého toskánského malíře, který byl o něco starší. Je to deska s madonou, kolem níž jsou v jednotlivých polích výjevy ze života různých světců. Pojetí malby je ještě byzantinizující. Není tu jednotné měřítko figur, obraz je skládán z jednotlivých scén vzájemně nespojených, barevnost je velmi prostá, chybí tu niterný prožitek.Simone Martini, Nesení kříže a Uložení do hrobu: Význam Giottova umění nebyl jeho současníky pochopen; většinou setrvávali v pečlivé malbě a vstřebávali stále více rysů gotického nazírání. Největšího rozkvětu dosáhla gotická malba v městě Sieně, kde pracovala řada vynikajících umělců při výzdobě sálů radnice. Předním umělcem mezi pokračovateli Giottovými byl Simone Martini, jehož obrazy „Nesení kříže“ a „Uložení do hrobu“ tu vidíme. První obraz je cítěn goticky, což se projevuje v nahromadění postav, v zevrubném popisu všech podrobností i ve stylismu lidských těl. Avšak prostorový cit, projevující se hlavně v architektonickém pozadí, mluví pro to, že příklad Giottův Simone Martini nezanedbal tolik jako jiní z jeho současníků. Na druhém díle se setkáváme s dramatickým vylíčením pašijové scény. Výrazy tváří jsou až křečovitě zoufalé, také krajina přispívá svou náladou k dokreslení díla. Motiv „Uložení do hrobu“ je ve svém centru pojat ikonograficky tak, jak jsme to viděli na fresce v Nerezi a jak ho maloval také Giotto.Daddi, Zvěstování Marii: Mezi Giottovy pokračovatele patří také Bernardo Daddi, autor mnoha oltářních obrazů. Daddi působil ve Florencii. Avšak obraz „Zvěstování Marii“ ukazuje, že kromě giottovského příkladu v pojetí perspektivy přejal také mnoho z gotického umění Sieny, což vyznělo ve větší barevnost a křehkost modelace postav.Jan van Eyck, detaily Gentského oltáře: Podobně jako italské umění v souvislosti s neobyčejným rozkvětem země po všech stránkách směřovalo už k umění novověkému a na začátku 15. století vstoupilo do epochy renesance, tak byla i v Nizozemí situace obdobná. Také zde neobyčejně bohatla města, vzkvétala výroba a obchod. To přivádělo umění k novým možnostem a úkolům. Na začátku této epochy v Nizozemí, která je sice formálně spjata s pozdní gotikou, ale svým obsahem tvoří díla novověká, stojí geniální figura malíře Jana van Eycka a jeho bratra Huberta. Tvorba Eycků spadá do 20. a 30. let 15. století. Nejslavnějším dílem je veliký oltář chrámu St. Bavo v Gentu. Z jeho 24 polí tu vidíme tři. Gentský oltář maloval umělec, který měl neobyčejně vyvinutý pozorovatelský smysl. Do všech podrobností jsou podány všechny detaily tváří, oděvů i přírody, nic není dílem fantazie, vše je zdůvodněno věcným studiem, jaké dějiny ještě nepoznaly. Skupina zpívajících a hrajících andělů ukazuje, s jakou schopností pro odlišení výrazů tváře Jan van Eyck maloval, jak se vnitřní život prodírá na povrch před oko pozorovatele. Skupiny jezdců nejsou oblečeny jen v současný oděv. Malíř se jim snažil dát orientální vzezření některými detaily, např. turbany. Smysl pro východní krajinu se projevuje i jinde a Eyck měl příležitost si ji představit na základě zkušeností nabytých cestou do Portugalska. Nevidíme tu ani střed oltáře, kde je scéna Klanění beránku, symbolizujícímu Krista, ani tu nejsou podobizny objednavatele, starosty města Vydta a jeho ženy, které jsou provedeny s naprostou objektivností i se smyslem pro lidský charakter.Jan van Eyck, Podobizna manželů Arnolfiniových: Eyckovi patří řada portrétů, mezi nimi to je dvojportrét manželů Arnolfiniových, které maloval ve chvíli připomínající jejich zasnoubení. Arnolfini byl italský obchodník. Stojí tu se svou nevěstou v pozujícím postoji, i žena je pojata ještě dost goticky, jak to ukazuje bohaté řasení šatu a prohnutí postavy. Důležité však je, že Eyck maloval výjev jako celek v jednotném měřítku lidí a věcí, jako konkrétně studovaný interiér kupeckého obydlí s dokonale zvládnutou centrální perspektivou. Je tu řada symbolů, např. pes připomínající věrnost, dřeváky — domácí intimnost. Na zdi vzadu visí čočkovité zrcadlo, v němž jsou zdrobněle odraženy obě postavy zezadu a další lidé přítomní slavnostnímu aktu. Nad tím je napsáno latinsky: „Jan z Eycku zde byl 1434“. Tedy nic podle výmyslu. Umělec zde byl, viděl a tak to také namaloval. Eyck tak překonal středověký malířský názor i praxi a postavil konkrétní, bezmála vědecké poznání do služeb nového umění a nových potřeb společnosti. Téhož roku namaloval Jan van Eyck podobiznu mladého muže, nejspíše učence, jak o tom svědčí soustředěný a energický výraz oduševnělé tváře i nápis na kamenném zábradlí.Rogier van der Weyden, Dvě ženské podobizny: O deset let mladší než Jan van Eyck byl malíř Rogier van der Weyden. Jeho tvorba je velmi rozsáhlá a na dlouhá léta zanechala stopy ve vývoji malířství nejen nizozemského. Kromě oltářních obrazů, ve kterých s neobyčejnou precizností, avšak ještě s gotickým trochu naturalismem líčí hlavně Kristova utrpení, namaloval také řadu podobizen, z nichž tu dvě jsou promítnuty. Weyden v nich jde vlastně cestou Eyckovou, dovede právě tak jako on prostudovat model do krajních možností a přesně ho zachytit na desce. Avšak v Eyckově podobiznách je více přísnosti, které neumí dosáhnout Weyden, obětující něco ze svého poznání ideálu krásného tvaru a povrchu.Mistr z Flémalle, Podobizna duchovního; Hans Memling, Podobizna starší ženy: Generace pracující v 1. polovině století byla bohatá na mimořádné talenty. Ten měl také malíř neznámého jména zvaný Mistr z Flémalle. Je mu připsáno několik oltářních obrazů, ve kterých se ještě jeví pozůstatky středověkého cítění, a také „Podobizna duchovního“, opakující řešení úlohy, jak byla předvedena Eyckovou tvorbou. Je v ní jen více pasivity a naprostá oddanost zraku, který se vyznačoval právě tak jako malířská technika pozoruhodnou ostrostí. Hans Memling už patří dalšímu pokolení. Pracoval v Brugách od 70. do 90. let. Byl žákem Weydenovým. Pokročilejší čas se v jeho obrazech projevuje měkčím rukopisem a začínající snahou po zobecnění. V portrétu starší ženy maluje už krajinu a také její výraz není poznamenán tou vážností, ba až rysy strnulosti jako podobizny umělců předchozích. V oltářních obrazech se mu už uplatní i ideální krása plných tváří madon se stopami vlivu italského renesančního umění.Geertgen tot Sint Jans, Klanění, detail pozadí: Patrně o několik let mladší byl malíř Geertgen tot Sint Jans, který působil v severním Nizozemí, a to v Haarlemu. Vidíme tu jen detail obrazu „Klanění tří králů“, který patří pražské Národní galerii. Na této části totiž vyniká to nové, čím umělec obohatil nizozemské malířství. Je to nové barevné pojetí. Dosavadní malíři totiž stále ještě vycházeli z ostré barevnosti, jakou známe z gotických miniatur. Tot Sint Jans dal svým nečetným dílům světlou, harmoničtější škálu, jemnost barevných přechodů a polotónů. Také jeho vidění skutečnosti je dynamičtější a pojetí krajiny volné. Jeho tvorbou už končí pomalu malířství 15. století v Nizozemí, které dál přechází do období zralé renesance, na níž se podílí také vliv umění italského.Stephan Lochner, Madona v růžovém keři a Obětování v chrámě: V sousedství pokročilého umění nizozemského se německé malířství jeví jako zaostalejší. V Německu bylo mnoho místních škol, např. v Podunají, škola francká, švábská, hornorýnská, dolnorýnská aj. Pochopitelně, že tu vyrůstali jednotlivci zajímavého profilu, ale nikdo z nich se nemohl rovnat svým významem Nizozemcům nebo současným Italům. Ukazuje to příklad hlavní postavy dolnorýnské školy, jíž byl Stephan Lochner. Vidíme dva z jeho obrazů: „Madona v růžovém keři“ a „Obětování v chrámě“. Obě díla jsou zcela gotická, mají příjemné barvy a klidné, harmonické rysy. Oděvy postav splývají v bohatých a goticky zalomeně řasených záhybech. Prostor je zachycen jen málo a pozadí tvoří ještě neurčitá plocha zlata. Tvář madony je krásná až k poloze sladkosti, měřítka figur ne dost jednotná. Pružný lineární rytmus prostupuje Lochnerova díla, ale zároveň také jistá nechuť se vydat v malbě dál, než kam ukazuje tradice. Umění malířů, kteří pracovali v druhé polovině 15. století, vyvíjí se jen pomalu pod vlivem především Nizozemí a teprve dílem Albrechta Dürera vkročilo německé malířství do nového věku.Ilustrace z románu O zamilovaném srdci, francouzská ilustrace: Ke konci 15. století upadlo umění knižní malby, protože se prudce vyvíjí malba desková a hlavně proto, že byl vynalezen knihtisk a s ním se uplatňuje také starší dřevořez jako součást výtvarné části. Ani v tak klasické zemi knižního malířství, jako byla Francie, už nebylo možnosti tento malířský druh udržet při někdejším významu. Jen několik prací přináší nové hodnoty a originální řešení. Jsou to např. ilustrace románu „O zamilovaném srdci“, pořízené pro dvůr krále René v Angers (Anžé). Zasahuje sem i vliv nizozemského umění, které se v severských a západních zemích projevuje jako rozhodující. Autor ilustrace měl značné vědomosti o perspektivě, o světle, uměl postihnout krajinný výsek, ale celek působí uměle, jako by byl skládán z jednotlivin převzatých z různých předloh. To už i francouzské umění stálo na prahu nové epochy, která byla rozhodnuta ve prospěch renesančního umění, na němž se podílely podněty a zkušenosti domácí, kupodivu méně nizozemské a zejména italské.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleKnižní, nástěnná a desková malba středověkuVýrobceDPrahaRok1963Délka40 okénekAutor textuFiala Vladimír Dr.PředlohaCJLITOznačení5474Další diafilmy výrobcePurkyně Evangelista JanDostojevskij F. M.Inseminace skotu I.Dopravní značky vyhláška č. 100/1975 Sb. 2. díl