Petr JilemnickýPortrét Petra Jilemnického z doby po druhé světové válce: Petr Jilemnický je jedním ze zakladatelů moderní slovenské socialistické literatury. Byl rodem Čech. Za dobu svého několikaletého pobytu na Slovensku se však sžil natolik se slovenským lidem, s jeho mentalitou a jazykem, že patří mezi nejvýraznější moderní slovenské spisovatele. Již v období mezi dvěma válkami pomáhal svým dílem vytvářet společný kontext československé socialistické literatury.+32Pohled na Kyšperk (Letohrad) v severovýchodních Čechách, rodiště Petra Jilemnického: Petr Jilemnický se narodil 18. března 1901 v Kyšperku (Letohradu) v severovýchodních Čechách. V tomto prostředí prožil mezi svými sourozenci (bratr Jindřich a sestra Marie) a přáteli hezké dětství. Po letech na ně vzpomínal slovy, že život v něm „plynul jako klidná loďka po vodě, po řece, na níž spočívá růžový západ červnového slunce“.Rodný dům Petra Jilemnického v Kyšperku (Letohradu): Petr Jilemnický lpěl celým svým srdcem na rodném domě. O kouzlu rodinných poměrů praví: „Moje matka mi byla vzorem šlechetnosti, dobroty a spravedlnosti a můj otec mi jako děcku ukazoval spoustou své práce, která byla vždycky dobře a přesně vykonána, že není správné lekat se toho, co se člověku během jeho života postaví v jakémkoliv směru do cesty.“ Touto zásadou se Jilemnický řídil v celém svém životě.Kysucké chalupy, obraz bídy slovenského lidu po první světové válce: Petru Jilemnickému se dostala do rukou již ve studentských letech kniha Karla Kálala „Na krásném Slovensku“. V této knize se nezahleděl do překrásného folkloru bohatých slovenských krajů, nýbrž jej zejména zaujaly kysucké chaloupky, v nichž žili chudí rolníci a z nichž ročně putovaly do světa tisíce povozníků, nádeníků a dráteníků. Jilemnický se s dráteníky setkával i ve svém rodném městečku a v jeho okolí. Tak se v něm zrodila touha poznat Slovensko blíže a věnovat všechny síly jeho povznesení.Škola ve Svrčinovci „U Deja“, na níž Petr Jilemnický působil po ukončení vojenské služby: Po maturitě na učitelském ústavu v Levicích a po ukončení vojenské služby v Banské Bystrici, Ružomberku a Rožňavě rozhodl se Jilemnický definitivně pro Slovensko. Dne 1. října 1923 se stal učitelem ve Svrčinovci na Kysucku. Učil na jednotřídce na samotě „U Deja“. Zde začal sbírat cenné zkušenosti pro svoji literární činnost. Poučen příkladem českého lékaře dr. Ivana Hálka (syna básníka Vítězslava Hálka) začal vést mládež od školních lavic ke světlu poznání a k uvědomělému boji proti křivdě a bezpráví.Odjezd členů družstva Interhelpo do SSSR z nádraží v Žilině v roce 1926: V roce 1925 se v Československu utvořilo družstvo Interhelpo. Byli v něm čeští, slovenští, němečtí a maďarští dělníci, kteří odešli do města Frunže v Karakirgizii pomáhat při budování tamního průmyslu. S druhou částí výpravy družstva Interhelpo odjel dne 12. července 1926 ze Žiliny i Petr Jilemnický jako kronikář a učitel družstva. Dva roky, které mladý spisovatel prožil v Sovětském svazu, byly pro něho velkou životní školou.Fraňo Kráľ v době, kdy se s ním seznámil Petr Jilemnický: Po návratu ze Sovětského svazu v roce 1928 působil Petr Jilemnický krátce v Ostravě v redakci slovenského komunistického deníku Pravda. V témže roce se oženil s Růženou Hudcovou a spolu s ní odešel jako učitel do Trnavy. V létě 1929 došlo k jeho prvnímu setkání se spisovatelem Fraňo Kráľem. Tak vzniklo pevné a srdečné přátelství, které mělo vliv i na vzájemný umělecký růst obou spisovatelů. Fraňo Kráľ popsal toto své prvé setkání těmito slovy: „Ne, nikdy nezapomenu na prvé osobní setkání na nádraží v Breznu, kde jsme se ihned poznali, aniž bychom si připravili nějakou poznávací pomůcku. Stačilo sklouznout zrakem po zástupu lidí a pohled se musil zastavit na jeho milém, vlídném a laskavém obličeji, z něho vyzařovala dobrosrdečnost, skromnost a statečnost.“Pohled na kysucká pole podle filmu „Pole neorané“: V roce 1932 vydal Petr Jilemnický jeden ze svých největších románů „Pole neorané“. V něm se vrátil ke zkušenostem, kterých nabyl v době, kdy působil jako učitel na Kysucku (ve Svrčinovci a Čadci) a v Ostravě. Podle autorových slov je „Pole neorané“ napsáno „bez jakýchkoliv skrývaček a jinotajů“. Je to dílo, jež „odhaluje bez romantiky svým způsobem ne kysuckou, ale slovenskou bídu, odhaluje její zdroje a těm, kdož tuto bídu cítí na vlastní kůži, ukazuje východisko“.Starý a mladý Huščava podle filmu „Pole neorané“ v podání S. Adamčíka a E. Romančíka: Román „Pole neorané“ je výraznou galerií mnoha tragických lidských osudů. Současně je však obrazem hrdinství prostých dělníků v jejich zápasu s kapitalistickým vykořisťováním. Tragický je příběh starého Cypriána Huščavy. Jilemnický o něm říká, že je to „nesmírný vykřičník společenské křivdy“. Starý Huščava (na obr. podle filmu „Pole neorané“ v podání Samuela Adamčíka) se domníval, že boj proti vrchnosti je marný. Když viděl, že si živelnou vzpourou nemůže pomoci, kapituloval před životem. Oporou mu byl jen jeho syn Pavel Huščava (v podání Ela Romančíka), který nalezl smysl života v zápasu za odstranění křivdy a za příchod socialistické společnosti.Pavel Huščava a Zuza Cudráková podle filmu „Pole neorané“ v podání E. Romančíka a J. Lukešové-Tučné: Pavel Huščava podal pomocnou ruku také Zuze Cudrákové (její představitelkou je Jela Lukešová-Tučná), která přišla po údajné smrti svého manžela Marka Cudráka téměř o svůj celý majetek vlivem chamtivosti vesnických boháčů (zejména Širapce a Magáta). Mladý Huščava ji před těmito spekulanty chránil a lidsky se s ní sblížil. Tyto sympatie nakonec vzrostly v hlubokou a upřímnou lásku, která však skončila tragicky, když Zuza Cudráková, očekávajíc nemanželské dítě s Pavlem Huščavou, zemřela při porodu. Příběh Zuzy Cudrákové je vykreslen v románu „Pole neorané“ baladicky s neobyčejnou básnickou silou.Koreska, starý Huščava a mladý Huščava podle filmu „Pole neorané“ v podání O. Lukeše, E. Romančíka a S. Adamčíka: Jak došlo k tomu, že mladý Pavel Huščava neklesl pod tíhou bídy, osobního utrpení a bolesti svých nejbližších? Byl to snad nějaký zázračný člověk? Ne. Petr Jilemnický v něm zobrazil typ slovenského proletáře, který dospěl ke komunistickému přesvědčení vlivem dělnického hnutí v Ostravě a vlivem výchovné činnosti svého českého přítele, uvědomělého dělníka Koresky (na obr. vlevo v podání O. Lukeše).Ľudovít Dej-Pastorek, prototyp Huščavy, hlavního hrdiny románu „Pole neorané“, a Maťa Hrona v románu „Vítězný pád“: Prototypem hlavního hrdiny románu „Pole neorané“ je skutečná postava ze života slovenského lidu na Kysucku. Je to Ľudovít Dej-Pastorek, jehož Petr Jilemnický poznal v době, kdy působil jako učitel ve Svrčinovci. Jeho životní osudy se staly základem syžetu již v románu „Vítězný pád“. Pak v něm autor typizoval změny společenských vztahů na vesnici za velké hospodářské krize na počátku třicátých let našeho století. Ľudovít Dej-Pastorek patří i dnes mezi nejlepší taviče ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda.Karikatura Petra Jilemnického od akademického malíře Štefana Bednára z doby, kdy pracoval na románu „Pole neorané“: O literární dílo Petra Jilemnického projevilo také zájem mnoho výtvarníků. Přátelské karikatury nakreslil například Mikuláš Galanda, Štefan Bednár, Ludmila Rambouská a jiní. Na tomto záběru je zachycena kresba Štefana Bednára, na níž je Petr Jilemnický při práci na románu „Pole neorané“.Škola v Kostolci v Pováží, na níž Petr Jilemnický působil v letech 1932 až 1936: V září roku 1932 začal Petr Jilemnický učit v obci Kostolec v okrese Povážské Bystrice. Toto místo si vybral sám. Rozhodl se pro ně zejména pro nemoc své manželky. Kostolec v Pováží má krásnou horskou polohu. Jilemnický tam nalezl i klid ke své literární činnosti. V Kostolci napsal povídku „Tma“ a román „Kus cukru“ (1934).Petr Jilemnický značkuje turistické cesty před vstupem do Súľovských skal: Petr Jilemnický velice miloval přírodu. Ve volných chvílích podnikal se svými přáteli a žáky výlety do okolí Kostolce. Ani na výletech nebyl však bez práce. Zajímal se o lidi a při svých procházkách se od nich vždycky něco dověděl. Také pomáhal při šíření turistického ruchu. Na našem obrázku jej vidíme, jak značkuje cesty před Súľovskými skalami.Maninská soutěska na cestě do Záskalí a Kostolce: A zde je pověstná Maninská soutěska. Jilemnický sem často chodíval. Po dva roky se zde setkával také s mladým českým turistou, absolventem průmyslové školy, který vydělával za první republiky jako praktikant měsíčně Kčs 300. Jilemnického zarmucovalo, jak se tento člověk přizpůsobil sociálnímu útlaku. Když psal román „Kus cukru“, myslil i na něho, avšak sledoval něco zcela jiného: „Už nikdy bych se nechtěl setkat s větším praktikantem, který stále mlčí, nerad bych se setkal s kýmkoliv, kdo si zvykl na bídu života přesto, že pod zemí i vedle sebe v lidském kolektivu cítí zurčení živé vody, které je všude okolo nás i v nás. Naopak, chci být při tom, až se pod odvaleným kamenem zapění pramen sladké a živé vody, chci být při tom, až započne na základě radostné a osvobozené práce přestavba světa a lidských vztahů.“Petr Jilemnický s Josefem Horou a Františkem Halasem v Kostolci: Pro Petra Jilemnického neznamenal Kostolec izolaci od literárního dění. Udržoval živou korespondenci s redakcemi časopisů a nakladatelství i se svými literárními přáteli. Odtud podnikl cestu i na I. sjezd Svazu sovětských spisovatelů do Moskvy v roce 1934. Často jej zde vyhledávali mnozí přátelé z Čech i ze Slovenska. Hosty Petra Jilemnického byli mezi jinými i Josef Hora a František Halas.Petr Jilemnický na Kongresu slovenských spisovatelů v Trenčianských Teplicích v roce 1936: V létě roku 1936 se v Trenčianských Teplicích sešel Kongres slovenských spisovatelů. Jeho cílem bylo aktivizovat slovenské literární a kulturní pracovníky do boje proti vnitřnímu i vnějšímu fašistickému nebezpečí, prohlubovat vztah literatury k aktuálním životním otázkám a vytvořit spojení s mezinárodním pokrokovým hnutím v kultuře. Kongresu slovenských spisovatelů se zúčastnil Ilja Erenburg a řada představitelů českého literárního života (S. K. Neumann, J. Hora, J. Seifert, V. Závada, Marie Majerová, K. Nový atd.). Na snímku vidíme Petra Jilemnického, který na kongresu hovořil o otázkách dětské literatury, s S. K. Neumannem, Evženem Klingerem a Bedřichem Václavkem před kongresovou budovou.Škola ve Sv. Juru, na níž Petr Jilemnický působil v letech 1936 až 1939: V roce 1936 se přestěhoval Petr Jilemnický do Sv. Jura. Tam učil na měšťanské škole. Sv. Jur měl kromě krásné polohy a dobrých klimatických podmínek také tu výhodu, že svou blízkostí u Bratislavy skýtal Jilemnickému možnost živějšího styku s hlavním slovenským kulturním střediskem.Typy kavkazských obyvatel a pohled na kavkazskou přírodu, důležité složky románu „Kompas v nás“: Ve Sv. Juru začal Jilemnický psát své vrcholné literární dílo „Kompas v nás“. Dokončil je v Lednických Rovniach, kde trávil zdravotní dovolenou u svého přítele, učitele Václava Braného. Obsah románu „Kompas v nás“ tvoří šest povídek – tři jsou ze života sovětských lidí a tři o osudech lidí českých a slovenských doma i v Sovětském svazu. Toto dílo, jež se vyznačuje zvláštní románovou formou, je založeno na hlubokém poznání psychologie člověka a na neobyčejně účinném zobrazení přírody, zejména kavkazského prostředí, které tvoří rámec děje několika povídek tohoto románu. V „Kompasu v nás“ autor řešil otázku nejvyšší možné míry lidského štěstí. „Vždyť aby se člověk osvobodil, abychom nalezli cestu ke štěstí, musíme mít kompas v sobě, v hlavě, v srdci… Kompas se střelkou, která nám jedním koncem ukáže, co je nutno nenávidět, a druhým, za čím je třeba jít.“Dekret, jímž je Petru Jilemnickému zakázán pobyt na Slovensku: Dne 31. ledna 1939 zprostily školní úřady Petra Jilemnického učitelské služby na Slovensku. Jilemnický se odvolal, ale vzápětí mu bylo oznámeno, že jeho pobyt na Slovensku je nežádoucí. Začátkem března 1939 musel Jilemnický odejít ze Slovenska. Než se s tímto krajem na několik těžkých let rozloučil, napsal jednomu svému příteli: „Tomu Slovensku, pro které jsem snad vykonal i kus práce, tomu zůstanu věrný, i když na čas odejdu. O novém prostředí si nedělám žádné iluze. Ty si ale nedělám ani o možnosti pracovat a s chutí žít – na tomto novém, šlechetnějším Slovensku.“Trestanecký tábor v Griebu u Coswigu, v němž byl Petr Jilemnický internován: Po svém odchodu ze Slovenska působil Petr Jilemnický jako učitel v okolí Litomyšle. Bydlil ve vesničce Poříčí a učil nejdříve v Jarošově a pak v Budislavi. Pro aktivní činnost v odboji jej fašistické orgány dne 28. října 1942 zatkly a uvěznily jej v Pardubicích. Odtud byl převezen do Terezína. Pak se dostal do zajateckého tábora v Griebu nedaleko městečka Coswig v Anhaltsku. Jilemnický nepodlehl depresi. Byl vždycky přesvědčen, že fašismus musí být poražen. Tyto své pocity vyslovoval také v mnoha verších, které psal v zajateckém táboře na útržky papíru.Petr Jilemnický se vrací ihned po osvobození v létě 1945 na Slovensko: Když byl zajatecký tábor v Griebu těsně před koncem druhé světové války osvobozen, vydal se Jilemnický na cestu do vlasti. V Praze se zdržel jen chvíli. Ihned spěchal na Slovensko a ohlásil se těmito slovy: „Vrátil jsem se živ a zdráv a chce se mi pracovat. Po celé léta jsem pracoval lopatou, krumpáčem, automatickým kladivem – a nenaříkal jsem. Lehce pochopíte moji radost, když mohu tyto těžké nástroje vyměnit za pero.“Páleničná dolina u Čierného Balogu, dějiště bojů v „Kronice“: Literární tvorba se opět stala hlavním zájmem Petra Jilemnického. Kromě řady povídek, reportáží a črt vytvořil především velké epické dílo o Slovenském národním povstání, román „Kronika“ (v českém překladu „Vítr se vrací“). Na románu „Kronika“ pracoval Jilemnický v roce 1947. Děj této prózy se odehrává v okolí středoslovenské obce Čierny Balog. Většina bojů, které autor v „Kronice“ zobrazil, probíhala v prostoru Páleničné doliny, která je na tomto obrázku.Antal a Gottier jako prototypy postav z románu „Kronika“, horala Gondáše a Lexy Bezáka: Přesto, že Petr Jilemnický byl v době Slovenského národního povstání v zajateckém táboře v Německu, vystihl jako jeden z prvních slovenských spisovatelů historickou podstatu protifašistického odboje a jeho lidový charakter. „Kronika“ je románem o těch, kdož věděli, zač bojují a kdo je skutečným nepřítelem zájmů slovenského lidu. Hrdiny „Kroniky“ jsou prostí lidé, kteří se zúčastnili bojů ve Slovenském národním povstání. Všechny události vypráví v tomto románě horal Gondáš (na obr. vlevo, občanským jménem Antal). Spisovatel se vlastně za něho skrývá, aby tak dokázal, že „Kronika“ není žádné vymyšlené dílo, nýbrž že pramení přímo ze života. Úlohu komunistické strany jako organizující síly povstání ztělesňují činy Lexy Bezáka (na obr. vpravo, občanským jménem Gottier).Jolana Štulajterová, prototyp Bety Jarabčanové z románu „Kronika“: Důležitou postavou románu „Kronika“ je Beta Jarabčanová (jejím prototypem je skutečná žena z Čierného Balogu Jolana Štulajterová), která vyniká nesmírnou obětavostí, zejména tím, jak chrání a ošetřuje sovětské partyzány. Horal Gondáš o ní praví, že „je to žena živé víry a dokáže litovat svého bližního v neštěstí více než sebe samu“.Petr Jilemnický s malým partyzánem Jankem Giertlym: Mnoho hrdinství projevil v bojích v Čiernem Balogu také malý partyzán Janko Giertly, který přinášel zprávy o pohybu německých vojsk. V románu vystupuje tento malý hrdina pod jménem Miško Strmeň. Je to jedna z nejkrásnějších dětských postav v tvorbě Petra Jilemnického.Petr Jilemnický s Martinem Andersenem Nexø: Po osvobození se věnoval Petr Jilemnický kromě literární tvorby také rozsáhlé veřejné činnosti. Byl poslancem Národního shromáždění, pracoval na Pověřenectvu školství a osvěty a ve výboru Spolku slovenských spisovatelů, chodíval mezi mládež, často míval politické projevy apod. U Petra Jilemnického se zastavovali i mnozí zahraniční spisovatelé, kteří po roce 1945 navštívili Československo. K těmto vzácným hostům patřil také revoluční dánský spisovatel M. A. Nexø. Jilemnický se s ním seznámil již na I. sjezdu Svazu sovětských spisovatelů v Moskvě.Poslední fotografie Petra Jilemnického v Moskvě 17. května 1949: V létech 1947–1948 působil Petr Jilemnický jako československý delegát ve Slovenském výboru v Bělehradu. V červenci 1948 byl jmenován kulturním pověřencem na československém velvyslanectví v Moskvě. Vykonal zde mnoho práce pro propagaci naší literatury, umění, vědy a sportu. V sovětském tisku publikoval několik článků o poválečném Československu a přednesl několik přednášek o našich národních dějinách a kultuře. To všechno jej vyčerpávalo. Napohled však byl Jilemnický svěží, jak to ukazuje i náš obrázek ze dne 17. května 1949 s jeho druhou manželkou Olgou, rozenou Pivkovou.Smuteční průvod Bratislavou při pohřbu Petra Jilemnického: Dne 19. května 1949 přišla z Moskvy smutná zpráva. Tohoto dne krátce po poledni zemřel Petr Jilemnický na trombózu srdeční cévy. Pak byl Jilemnický převezen do Prahy, kde byl zpopelněn. Státní pohřeb Petra Jilemnického se konal v Bratislavě. Jeho pozůstatky byly vezeny bratislavskými ulicemi na dělové lafetě za účasti tisíců občanů.Uložení urny s popelem Petra Jilemnického v bratislavském Slavíně ve zdi Památníku sovětských vojáků: Urna s popelem Petra Jilemnického byla uložena na severní straně Památníku sovětských hrdinů na Slavíně nad Bratislavou. Jménem československých spisovatelů se s mrtvým umělcem rozloučil jeho přítel a spolubojovník Ján Rob-Poničan.Dům Petra Jilemnického ve Sv. Juru: V srdcích našeho lidu zůstane navždy vzpomínka na Petra Jilemnického. Ve Svatém Juru u Bratislavy bylo zřízeno muzeum Petra Jilemnického v domě, který si Jilemnický koncem třicátých let sám postavil. Jsou zde soustředěny všechny významné dokumenty o životě a dílu zesnulého spisovatele.Montáž titulních stránek překladů spisů Petra Jilemnického vydaných v zahraničí: Dílo Petra Jilemnického proniklo už v období mezi dvěma válkami do mnoha zahraničních literatur. Po roce 1945 bylo překládáno zejména v socialistických zemích. I to je důkazem internacionálního rázu jeho tvorby.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleJilemnický PetrVýrobceDPrahaRok1963Délka36 okénekAutor textuTomčík Miloš Doc. Dr.PředlohaOSOBOznačení7064Další diafilmy výrobceO filmové kopiiTeorie obrábění nářadím na dřevoPoužívání protichemické pláštěnkyO pokrokovém hnutí mládeže v ČSR