Husitské revoluční hnutí – II. část+49Výstavní plakát: Smělý pokus o vybudování beztřídní společnosti na Táboře a revoluční vření v celých Čechách bylo útokem na samu podstatu feudálního uspořádání lidské společnosti. Útokem, jenž nezbytně vedl k otevřenému boji s feudálními silami tehdejší Evropy. Revoluční střediska sbírala své síly a vyzbrojovala se k nadcházejícímu zápasu.Panské zbraně: rukáv kroužkové košile, meč, rytířská ostruha a hlavice reliefně zdobeného palcátu: K prvnímu střetnutí a změření sil došlo 25. března 1420 v bitvě u Sudoměře, kde se oddíl Husitů na cestě z Plzně do Tábora srazil s převahou panských nepřátel. Tady po prvé pocítili sílu revolučního lidu „železní páni“, oblečení do pancířů z kroužkového brnění, vybavení rytířskými meči a úplnou jezdeckou zbrojí.Lidové zbraně: zlomek cepu, železný biják, koule na řetězu, železný závěs cepu, hroty šípů a „hvězdy“ se čtyřmi hroty, které se házely koním pod nohy a byly účinnou zbraní pěchoty proti jízdě, dvě podkovy nalezené přímo na bojišti u Sudoměře: Převaha panských zbraní byla však rozdrcena jednoduchými zbraněmi lidové pěchoty, narychlo okovanými cepy a jinými zbraněmi, které pro první chvíli bylo možno opatřit. V této bitvě, kde morální síla revoluce skvěle zvítězila nad technikou tradiční rytířské armády, se po prvé slavně osvědčily vojenské schopnosti Jana Žižky z Trocnova, pozdějšího vůdce revolučního hnutí.Soudobé portréty krále Zikmunda a papeže Martina V.: Zatím co se revoluční síly soustřeďovaly do nového střediska na Tábor, chystala se také feudální Evropa k boji. Král Zikmund, který se chtěl po smrti svého bratra Václava IV. násilím ujmout vlády v Čechách, shromáždil s pomocí papeže Martina V. velkou mezinárodní výpravu křižáků. Na jaře r. 1420 vtrhl do Čech a oblehl Prahu. Portrét krále Zikmunda od Konráda Laiba ve vídeňském uměleckohistorickém museu a bronzová náhrobní deska Martina V. v Římě.Starý pohled na Vítkov: Společné nebezpečí soustředilo revoluční síly z husitských měst do Prahy. Zatím co Zikmundova vojska držela Vyšehrad, pražský hrad a letenské návrší, Žižka opevnil dřevěnými sruby vrch Vítkov, který chránil jedinou volnou cestu ku Praze. Vítkov v dřevorytovém pohledu na Prahu z r. 1562.Bitva s křižáky, miniatura z Jenského kodexu: V bitvě na Vítkově hrdinná obrana nevelké posádky na srubech, morální síla spojených husitských obcí i mistrovské vedení boje proměnily Zikmundův pokus o dobytí Prahy ve slavné vítězství revolučních vojsk nad přesilou křižáků. – Bitva na Vítkově byla první v řadě slavných husitských vítězství nad křižáky, z nichž jedno nám zachytil malíř Jenského kodexu ve chvíli, kdy vítězná ruka husitského bojovníka strhává k zemi prapor křižáků.Koule a hroty šípů, nalezené na Vítkově: Jako vzácné svědectví nám připomíná toto slavné vítězství několik ojedinělých archeologických nálezů z hory Vítkova: kamenné dělové koule a železné hroty šípů. Jako malý David nad obrem Goliášem vítězili husité nad silnými vojsky křižáků. Biblický příběh o Davidovi byl proto oblíbeným námětem husitů jako podobenství jejich vlastního boje.Pavéza s obrazem Davida a Goliáše: Vložili jej např. do písně „Dítky, v hromadu se sejděme“, která oslavovala vítězství nad nepřáteli; příběh o Davidovi se stal také hlavním motivem ve výzdobě nejstaršího a nejvzácnějšího ze zachovaných štítů, zvaných pavézy. Nápis, který probíhá kolem po okraji pavézy, obsahuje úryvek z oblíbené husitské písně. Pavéza pochází sice až z počátku druhé poloviny 15. století, ale její tvar a technika se jistě neliší od pavéz, které vynalezla a jichž užívala husitská vojska. Husitská tradice pak na pavéze naplno zní v zobrazeném námětu i v nápisu s husitskou písní.Hlava Jana Žižky ze znaku města Tábora: Brzy po bitvě na Vítkově se dostává do čela revolučního hnutí Jan Žižka z Trocnova, vítězný vůdce v dosavadních bitvách s křižáky. Pevná, energická tvář válečníka s páskou přes jedno oko – tak jej zachytila tradice v nejstarším jeho plastickém zobrazení na znaku města Tábora z prvních let 16. století. Třebas na jedno oko slepý, dovedl přece jasnozřivě odhadnout situaci, zvolit výhodné podmínky a nakonec rozdrtit nepřítele.Jeden z nejstarších palcátů – palcát z Tábora: Palcát z Tábora, jedna z nejstarších zbraní tohoto typu, které zároveň byly i jakýmsi odznakem vojevůdcovské funkce, připomíná nám osobu slavného vítěze nad křižáky. Pocházel z malého zemanského dvorce Trocnova u Borovan a od mládí bojoval proti mocným pánům z Rožmberka, kteří utiskovali drobné zemany v sousedství. V Praze, v době své vojenské služby na dvoře krále Václava IV., býval Jan Žižka horlivým účastníkem shromáždění v Betlemské kapli. Hluboký dojem z Husových kázání přivedl jej k úvahám o zlu v tehdejším světě a pak i k boji za nápravu feudální společnosti.Železná košile, zvaná Žižkova, z Čáslavi: Lidová tradice s úctou a láskou po mnohá staletí vzpomínala a vzpomíná na jméno Žižkovo – dokladem toho je i železná košile, uchovávaná od nepaměti na radnici v Čáslavi a v mysli lidu spojována s osobou Žižkovou. Je ovšem třeba si uvědomit, že Žižka se stal úspěšným vůdcem revolučního hnutí především proto, že dovedl dát své geniální schopnosti do služeb zájmů revolučních sil. A tak ve spojení s revoluční silou lidové armády mohla Žižkova vojevůdcovská genialita vést husity od vítězství k vítězství.Biják cepu, nalezený v Sedlci u Kutné Hory: Biják cepu, nalezený v Sedlci u Kutné hory, nám připomíná, jak i druhá křížová výprava ztroskotala. Stalo se tak u Žatce a zvláště ve veliké bitvě u Kutné Hory a Německého Brodu (nyní Havlíčkova) v lednu r. 1422. Selské cepy, pevně okuté železnými pásky a ostrými hroty, znovu tak zvítězily nad těžkou výzbrojí panské armády.Vozová hradba, miniatura z Vídeňského rukopisu: I jiné selské nářadí dovedli husité pohotově postavit do služeb revoluce. Obyčejný vůz, vtipně přizpůsobený válečným potřebám, se stal jednotkou v proslulé vozové hradbě, oné pohyblivé pevnosti, která byla sestavena ze selských fasunků. Byla osazena lidovou pěchotou a řízena mistrnou Žižkovou taktikou. Miniatura Vídeňského rukopisu z první poloviny 15. století zobrazuje husitské vojsko na vozové hradbě – jak je dovedl ztvárnit středověký malíř.Osa vozového kola z Hradce: Rekonstrukce takového vozu je dnes usnadněna tím, že se v archeologických nálezech podařilo shledat celou řadu kovových i jiných součástek vozů. Tak např. na výstavu zapůjčilo museum v Hradci Králové jednu ze svých vozových os, s dobře zachovanou dřevěnou hlavou a dokonce i se zbytky původních loukotí. Na jiných místech v Čechách se nalezly zase jiné součástky středověkých vozů.Kované součástky středověkých vozů: Tak např. musea v Žatci, v Náchodě a v Poděbradech zapůjčila na výstavu části kovaných obručí. Jsou v pravidelných odstupech opatřeny otvory pro hřeby, z nichž některé se také zachovaly. Vozovou součástkou jsou pravděpodobně i dvě silné železné objímky na řetězech z Náchoda.Kolo houfnice z Litovle: Na Moravě se dokonce nalezlo celé jedno veliké kolo, nikoli však z vozu, nýbrž pravděpodobně z houfnice. Pět set let odpočívalo po nějaké bitce na dně řeky Moravy a v tomto prostředí se uchovalo tak, že dnes vidíme nejen kovovou obruč, ale i vlastní dřevěnou konstrukci s rytmickým rozdělením loukotí do dvojic tak, jak bylo obvyklé v 15. století. Loukotě byly tak v páru soustředěny na ta místa v obvodu kola, kde byly spojovány úseky obruče a kde pevnost kola byla nejméně odolná.Velký model houfnice z Tábora: Podobné uspořádání loukotí vidíme např. na známé veliké houfnici z počátku 15. století, která je uložena ve vídeňském vojenském museu. Její dokonalou kopii zapůjčilo na výstavu městské museum v Táboře. Houfnice nám připomíná důležitou úlohu palných zbraní v husitském vojsku. Vozová hradba, která chránila nejdůležitější jádro husitské armády, pěchotu, umožňovala dělostřelcům zaujmout palebné postavení.Tarasnice z Tábora: Důležité bylo i to, že řemeslná výroba v husitských městech byla s to dodávat velké množství nejmodernějších tehdy zbraní – houfnic, hákovnic a tarasnic (z nichž jednu, tarasnici z Tábora, vidíme na obraze). Třebaže střelné zbraně byly známy již dříve, teprve husité začali v boji užívat tarasnic a houfnic ve velkém měřítku a v promyšlené souhře s taktikou vozových šiků. Feudální vojsko křižáků nedovedlo této taktice čelit.Puška, zvaná „píšťala“, z Tábora: Nejstarší a nejjednodušší typ pušky byla puška zvaná „píšťala“, s krátkou hlavní; nasazovala se na dlouhou dřevěnou žerď. Jediný zachovaný a proto vzácný exemplář této zbraně byl nalezen při jakémsi výkopu na táborském náměstí, a je tedy přímo spjat s husitskou minulostí Tábora. – Houfnice a ručnice jsou nám vzácnou památkou na to, jak bojovníci z lidu vítězili nad feudálními pány, protože lépe ovládali nové prostředky a nový revoluční způsob boje.Jistebnický kancionál s písní „Ktož jsú boží bojovníci…“: Ovšem sebelepší zbraně ani nejgeniálnější taktika nebyly by stačily k vítězství bez uvědomělé kázně a vpravdě revoluční bojové morálky, které byly základem husitské převahy. Její nejkrásnější výraz se nám dochoval ve vážné, odhodlané válečné písni „Ktož jsú boží bojovníci“, jejíž nejstarší znění je zachováno a na výstavě zpřístupněno ve vzácném Jistebnickém kancionálu.Celkový záběr stěny s Žižkovou bustou: Smrtí Jana Žižky r. 1424 ztratilo husitské revoluční hnutí vynikajícího vojevůdce. Jako příslušník nižší šlechty byl sice mluvčím své třídy a oposičního měšťanstva, přesto však nikdy nepřestal být vskutku lidovým vůdcem revolučního hnutí, do jehož služeb dal svou statečnost i své geniální umění vojenské. Stal se tak neporazitelným a milovaným vůdcem a jeho jméno je spjato s revolučními tradicemi našeho lidu jako symbol tvrdého a nesmlouvavého boje za novou, lepší společnost.Poprsí Prokopa Holého od O. Buriana: Opřen o sílu lidového hnutí, Žižkovo dílo dovršil vzdělaný táborský kněz Prokop Veliký, nazývaný někdy i Prokop Holý. Byl nadán mimořádnými schopnostmi organisačními. Znovu sjednotil revoluční hnutí do společné fronty a svým vojenským nadáním a válečnými zkušenostmi je vedl k novým vítězstvím.Hroty šípů a meč z bojiště u Ústí: Své vůdcovské nadání osvědčil v slavných bitvách u Ústí r. 1426 a u Tachova r. 1427. Archeologické nálezy (meč, šípy, ostruhy a jiné památky z místa zvaného „Na Běhání“ u Ústí n. L.) nám připomínají slavnou bitvu, kde proti velké přesile míšenských křižáků bok po boku bojovali Táboři, Žižkovi Sirotci z Hradecka i Pražané. O rok později pak u Stříbra padl na křižáky takový strach, sotva se husitské vojsko přiblížilo, že ani nevyčkali husitů a ve zmatku se rozprchli. Zbytky mohutné křižácké výpravy byly pak u Tachova rozdrceny.Zlomek meče z bojiště u Domažlic: Zlomek meče a jiné nálezy z okolí Domažlic a z průsmyku Všerubského jsou dokladem, jak stejně hanebně ztroskotala nejmohutnější ze všech křižáckých výprav, jež r. 1431 vpadla do Čech. Sotva křižáci zaslechli u Domažlic husitský zpěv „Ktož jsú boží bojovníci“, dali se rovnou na útěk přes hranice Čech. Vítězství nad velikou přesilou nepřátel ještě více proslavilo ve světě jméno české lidové armády.Mapa šíření husitských manifestů za hranice: V té době však husité nezůstávali jen při obraně své vlasti. Svůj revoluční program, vtělený do čtyř článků (artikulů), propagovali již dříve v písemných táborských manifestech, které se rozletěly po světě, aby bojovaly proti církvi a feudálnímu zřízení. Na mapce vidíme, jak táborské manifesty působily daleko za hranicemi naší země, dosahujíce na severozápad do Anglie, na jihu a jihozápadě až do Říma a Barcelony. Husité však nezůstávali jen při propagaci písemné.Mapa spanilých jízd: Chtěli i vojensky přinést posilu vykořisťovanému lidu v zahraničí a získat v nich zároveň spojence ve svém boji za nový, lepší řád ve světě. Od r. 1428 vyjížděli různými směry do sousedních zemí na tyto výpravy, jimž říkali „spanilé jízdy“ nebo „rejzy“. Odvážné a vítězné spanilé jízdy Husitů uváděly v úžas celou feudální Evropu. Nejslavnější z nich byla výprava r. 1433, která posílila vykořisťovaný lid v Polsku a dorazila až k Baltickému moři.Železný klobouk: V těch letech byli již husité dokonaleji vyzbrojeni než v prvním období lidového hnutí. Výstava přinesla vzácné a namnoze ještě v originálu neznámé součástky výzbroje z pokročilého 15. století. Z celé vývojové řady přilbic a železných klobouků promítáme aspoň dvě ukázky. Na tomto obraze vidíme železný klobouk, nalezený v Žatci. Byla to přilba, jakou nosila pěchota. Znali jsme ji dosud jen z písemných zpráv nebo ze souvěkých vyobrazení ve středověkých rukopisech.Přilba z Miskovic u Kutné Hory: Druhou ukázkou je krásný typ přilby, nalezený v rybníku miskovickém u Kutné Hory. Nad těmito památkami si uvědomujeme, jak vlastní řemeslná výroba v husitských městech i bohatá kořist při nových a nových vítězstvích nad křižáky přispívala ke zlepšení vojenské výzbroje husitských vojsk.Model: husitští bojovníci: Přitom ovšem pohyblivé, rychlé vozové šiky byly stále základem husitské vojenské taktiky, jejíž zkušenosti byly vtěleny do pevného vojenského řádu. Měly v něm přesně určené místo vojenské houfy i jednotlivé taktické jednotky a jednotlivé skupiny zbraní – kopiníci, sudličníci, střelci, pavézníci, mostaři a jiní.Detail kresby Pinturicchiovy: Cesta Eneáše Sylvia do Basileje: Pod dojmem neustálých drtivých porážek se snažil papež získat husity k smírnému jednání. Svobodnou diskusi, kterou kdysi středověká diktátorská církev odmítala Mistru Janu Husovi, byla nyní nucena nabídnout představitelům hnutí, které dokázalo pokořit spojené síly feudální Evropy. Na koncil do Basileje přijel v r. 1432, jak vidíme na reprodukci Pinturicchiovy fresky z katedrály v Sieně, Eneáš Sylvius, pozdější papež a veliký nepřítel českého lidu. Jednání v Basileji a jeho pokračování v Praze nevedlo však k dohodě, tj. k uznání husitských požadavků.Nálezy z Lipan: Zatím však církev nastoupila jinou cestu proti husitům, v jejichž řadách až do té doby po boku venkovské a městské chudiny bojovala i drobná šlechta a měšťané: cestu zrady a tajného jednání s reakční panskou jednotou v Čechách. Těmito pikli se podařilo rozrazit spojenou frontu husitských vojsk a postavit nakonec proti sobě dvě vojska, zkušená v husitském způsobu boje. Osudné lipanské pole se pokrylo padlými bojovníky, mezi nimiž nalezl smrt i vůdce Táborů Prokop Veliký. Nad nálezy tohoto smutného pole stojíme zamyšleni: tady vykrvácely nejlepší síly českého lidu.Model lipanské mohyly: Krev prolitá na lipanském poli, ani krev těch, kteří padli za 15 let husitských válek, nebyla obětí marnou. Husitské revoluční hnutí mocně otřáslo feudálním řádem, na dlouhý čas v Čechách zlomilo panství nejbohatšího feudála – papeže a církve – a tím připravilo cestu dalším útokům proti feudalismu. Pozdější české dějiny ukázaly, kde je pravé ovoce onoho patnáctiletého vítězného zápasu s feudální Evropou.Kompaktátní desky: Nebylo na straně panské jednoty, která se těšila z toho, že za odměnu lipanské zrady jí byla r. 1436 v Basileji povolena kompaktáta, tj. dohoda, že stoupenci kalichu mohou přijímat pod obojí způsobou. Zápis o tom problematickém vítězství kalicha byl vtesán ve čtyrech řečech do kamenných desek, které byly zasazeny do zdí kaple Božího těla na Karlově náměstí. Po jejím zboření v 19. století dostaly se dvě z těchto desek do Klementina, odtud později do českého musea na Příkopě a s ním konečně do nové budovy Národního musea na Václavském náměstí.Ciborium pod obojí z Mělníka: Drahocenné bohoslužebné nádoby strany podobojí – jako např. umělecky nesmírně cenné stříbrné ciborium z Mělníka – ukazují, že církev podobojí se za několik let dostala k stejnému lesku a přepychu, proti kterému kdysi husité povstali. I když se dnes obdivujeme jejich mistrovské práci, která dokládá vynikající úroveň českého uměleckého řemesla, neubráníme se srovnání tohoto lesklého přepychu s jednoduchou a přece tak výmluvnou prostotou hliněných kalichů prvotního Tábora.Nálezy z Posádky na Slovensku: Skutečnými dědici husitů byli revoluční bojovníci dalších staletí; sílila je v boji husitská tradice. Ještě v 15. století jiskra přeskočila na Slovensko. Nové archeologické nálezy dokládají, že již v první polovině 15. století, v době největšího rozmachu revolučního hnutí, zajížděly sem vozy husitských hufů. V místě zvaném „Posádka“, ležícím na severozápadě od Bratislavy, byly nalezeny pozůstatky vojenského tábora, nepochybně husitského původu. Svědčí o tom jak sám český vojenský název místa „posádka“, tak kované předměty, v nichž rozpoznáváme součástky vojenských vozů.Nálezy ze Spiše: V polovině 15. století ožívala husitská vojenská tradice v hnutí „Bratříků“. V něm po boku zkušených českých válečníků bojoval i lid Slovenska. Srdcem hnutí byla Spiš, zvláště spišský hrad. Trosky nálezů, které se zachovaly po vyhoření hradu, připomínají nám toto lidové hnutí, které posílilo národnostní uvědomění slovenského lidu, utužilo sblížení Slovenska s českými zeměmi a upevnilo solidaritu pracujících v třídním boji s feudálními vykořisťovateli.Hliněný kachlík z 15. století s postavami husitských bojovníků: Tím silnější byla husitská tradice u nás v Čechách. Výstava podává ve zkratce její vývoj v dalších staletích českých dějin. Sleduje ji v přehledu od středověku až do našich dnů. Výmluvnou řečí hovoří výrobky prostých lidových hrnčířů z druhé poloviny 15. století, v nichž před našima očima ožívají postavy husitských bojovníků s jejich nejtypičtějšími zbraněmi: jezdec s palcátem, pěšák, jenž nese prapor s kalichem, cepníci, sudličníci, pavézníci, střelci.Koniášův „Klíč“, tj. seznam zakázaných knih: V 17. a 18. století, v době Temna, se snažila katolická reakce vykořenit husitskou tradici, protože dobře cítila, jaká je v ní mobilisující síla pro vykořisťovaný český lid. Koniášův klíč, kniha se seznamem zakázaných husitských spisů, dával přímo návod jezuitským paličům, které knihy mají pálit na hranicích, aby tak zašlapali ve vědomí lidu vše, co mu připomínalo jeho slavnou husitskou minulost.Ukázka z censurovaného kancionálu klatovského: Páter Koniáš a jeho jezuitští pomahači pátrali v Čechách po zakázaných knihách, ničili je, nebo aspoň z nich vyřezávali listy a začernili místa, jež mluvila o Husovi a husitství. Výmluvným svědkem tohoto ničitelského úsilí je krásný, ale censurou zohyžděný český kancionál z Klatov ze 16. století, dílo Jana Táborského z Klokotské hory. A přece koniášovská censura nemohla potlačit připomínky, které žily v srdcích českého lidu a posilovaly jej v jeho víře v nový, lepší svět!M. Aleš „Selské bouře“: Husitská tradice povzbuzovala vykořisťované naší vlasti k boji proti útlaku. V 17. a 18. století několikrát vedla venkovský lid k ozbrojenému odporu. Zvláště roku 1775 povstal poddaný lid proti feudálnímu útisku takřka v celých Čechách.Selské cepy z Kouřímska: Selští nevolníci se zdvíhali proti svým vrchnostem s Žižkovým jménem na rtech a se selským cepem v rukou. Dovedli jím mávat stejně pádně jako jejich husitští předkové. O dvou těchto cepech, které na výstavu zapůjčilo museum v Kouřimi, nemáme pochyby, že skutečně jsou původní památkou na nevolnické bouře: byly nalezeny na Kouřimsku, kde byly zazděny v roubené stodole, v oblasti, kde probíhalo jedno z oněch velkých povstání.Lidový obrázek malovaný na skle, představující Prokopa Velikého: Přestože živelná nevolnická povstání byla potlačena, nebylo udušeno odhodlání pracujících bojovat po příkladu Táborů za lepší, spravedlivější svět. Jak hluboce v srdci lidu tkvěla tehdy husitská tradice, ukazuje vzácný lidový obrázek, malovaný na skle, s postavou Prokopa Velikého. Připomíná nám lásku a úctu českého lidu k osobě hrdinného vůdce Táborů.Záběr stěny, která na výstavě dokumentuje období národního obrození a díla klasiků české kultury: Litografie s výjevem z roku 1848 a portréty Josefa Dobrovského, Antonína Jar. Puchmayera, Jana Kollára, Františka Palackého, Josefa Kajetána Tyla a Karla Havlíčka Borovského nám připomínají, jak husitská tradice posilovala boj vlastenců v době národního obrození a stala se vzpruhou v době buržoasní revoluce r. 1848. V druhé polovině 19. století šířili klasikové českého umění svým dílem revoluční ideje husitství a ukazovali, že v lidu jsou zdroje národní síly. Ohlas díla Smetanova, Alšova, Čechova, Nerudova a Jiráskova v širokých masách živil odkaz husitské revoluce v srdci českého lidu.M. Aleš „Jan Žižka“: Postava Jana Žižky a dalších vojevůdců Prokopa Velikého, Roháče ze Sionu i prostých husitských bojovníků, jak je ztvárnil genius Mikoláš Aleš, staly se drahými českému lidu, poněvadž mu byly blízké a odpovídaly jeho představám husitských bojovníků, jak žili v jeho mysli.Spis Zdeňka Nejedlého „Počátky husitského zpěvu“: Od konce 19. století staly se nositelem husitské tradice dělnické masy, které od počátku správně chápaly její revoluční smysl, jak jej ukazovalo průkopnické vědecké dílo Zdeňka Nejedlého. Na jeho hodnocení husitského hnutí navazují i dnes práce našich mladých historiků, vyzbrojených metodou marxismu-leninismu.Rudé právo o husitské tradici: Jan Neruda ve svém klasickém feuilletonu o prvním máji 1890 krásně ukázal na souvislost husitské revoluční tradice s cíli, za něž bojovalo dělnické hnutí. – Když pak ve 20. století a zvláště za první republiky docházelo k pokusům o likvidaci opravdového, tj. revolučního odkazu husitství, stala se jeho strážkyní Komunistická strana Československa. V projevech Josefa Hakena, Bohumila Šmerala a v článcích Rudého práva nalezneme mnoho myšlenek, jež spojují husitský odkaz s revolučním bojem komunistů.Panel s doklady o okupaci: Příklad Tábora sílil náš lid v době ohrožení republiky před Mnichovem, burcoval k odporu proti fašismu a k boji za osvobození našich národů v letech 1939–45. Vzpomeňme jen na hrdiny Jana Švermu a Julia Fučíka, vzpomeňme, jak shromážděný lid přísahal Klementu Gottwaldovi před Rudolfinem, vzpomeňme, jak revoluční prapor husitů zavlál po boku vítězného praporu Rudé armády.Panel s doklady o osvobození a budování socialismu: V únorovém vítězství r. 1948 navázala revoluční přítomnost na revoluční tradice minulosti. Jím se otevřela našemu lidu svobodná cesta k socialismu, k uskutečňování oněch cílů a tužeb, které před pětisty lety naši předkové nejasně cítili a za něž husitské polní obce tak statečně bojovaly. A jistě tedy můžeme zakončit svoji krátkou přehlídku výstavy husitského revolučního hnutí slavným citátem Klementa Gottwalda, jímž končí i sama výstava v Národním museu: „Jestliže se někdy náš národ znovu přiblížil k nejslavnější své husitské době, pak je to právě dnes!“׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleHusitské revoluční hnutí II.dílVýrobceDPrahaRok1954Délka53 okénekAutor textuDenkstein Vladimír Dr.PředlohaDJOBOznačení2101Další diafilmy výrobceSovětští pionýřiHudba českého obrozeníMechanizační prostředky pro pěstování a sklizeň cukrovky III. Vyorávače cukrovkyNa co už stačíme