Husitské revoluční hnutí – I. část+50Výstavní plakát: Výstavu ohlásil pěkný plakát představující Jana Žižku v čele husitského vojska, jak jej zobrazil středověký malíř v ilustracích slavného Jenského kodexu na konci 15. století.Model pražského hradu, jak vypadal na počátku 13. století: Dějinný význam husitského hnutí správně pochopíme jen tehdy, uvědomíme-li si sociální příčiny, ze kterých vyrostl a které tkví v samé podstatě středověkého společenského řádu, feudalismu. Také český stát, jehož první období vývoje spadá do 10.–12. století, byl státem feudálním. Jeho srdcem bylo sídlo panovníkovo – pražský hrad knížat z rodu Přemyslovců. Na modelu vidíme pražský hrad, jak vypadal na počátku 13. století. Vidíme zde zděné hradby, pod jejichž ochranou byly budovány románské stavby: knížecí palác jednopatrový, přičleněný těsně ke hradbám, dodnes zachovaný pod Vladislavským sálem; chrám sv. Víta z 11. století – předchůdce dnešní gotické katedrály – a dosud stojící Svatojirský kostel s přilehlým klášterem.Nevolník u pluhu: Nejdůležitější výrobní prostředek tehdejší doby – půda – byl od 10. století v rukou soukromých vlastníků – feudálů. Převážná část venkovského obyvatelstva žila v nevolnictví. Nevolníci patřili feudálnímu pánu, který je mohl prodat nebo koupit. Obraz ukazuje postavu nevolníka u pluhu podle německého románského rukopisu Hortus deliciarum. Nevolníci pracovali především v zemědělství. Svému pánu musili odvádět feudální rentu, která v této době, v 10.–12. století, měla podobu roboty (tj. neplacené práce na panském) nebo odvádění produktů nevolníkova hospodaření.Srpy a jiné zemědělské nářadí z 10. století: V archeologických nálezech jsou dosud zachovány nejstarší srpy, trochu méně zakřivené než srpy dnešní, kosy, železná radlice z rádla nebo pluhu. Dochovaly se dokonce i zbytky zemědělských výrobků, spálených obilných zrn. Obilná zrna na misce uprostřed obrazu pocházejí z archeologického výzkumu Slavníkovské Libice z 10. století.Románská kovadlina a kleště: Zachovalo se také mnoho řemeslných výrobků nevolníků, zvláště nádob z pálené hlíny, a železných výrobků, ale nejednou i samy řemeslnické nástroje. Jedním z nejvzácnějších nálezů je železná kovadlina a kleště z 9.–10. století, nalezené ve Vlastislavi. Také z řemeslné práce nevolníků měli zisk páni, na jejichž statcích nevolníci pracovali. Řemeslníci, zvláště kováři, bez náhrady vyráběli pro pány zbraně a nářadí.Kníže a jeho družina: O moc ve státě se s panovníkem dělili členové jeho družiny (feudálové, šlechta), obdařeni od panovníka výsadami i půdou, obdělávanou nevolníky. Představuje nám je románská miniatura ze starého francouzského rukopisu. Jejich hlavním úkolem byla účast ve vojenských výpravách knížete. I tu však hlavní tíha spočívala na nevolnících, kteří byli nuceni sloužit ve feudálním vojsku.Románská čelenka a meč: Panovnická koruna (nebo čelenka) a meč se staly odznaky panovnické moci. Panovník byl nejvyšším představitelem státu. Aparát středověkého státu a soustava zákonů umožňovala vládnoucí třídě udržovat panství nad nevolníky. Český stát Přemyslovců byl tak ochráncem a zárukou feudálního společenského řádu. Čelenka byla nalezena r. 1937 při regulaci Vltavy u Čes. Budějovic v blízkosti řeky. Má východní byzantský tvar čelenek s přívěsky, ale je domácího původu. Reliefní výzdoba oslavuje panovnickou moc. Meč, tzv. svatoštěpánský, byl na výstavu zapůjčen z chrámového pokladu u sv. Víta. Jeho čepel pochází z počátku 10. stol. a byla asi součástí meče knížete Václava.Církevní liturgické památky: Nejstarší vzácné památky, vyrobené kdysi pro bohoslužebné potřeby církve a připomínající důležitou úlohu křesťanství a církve. Církev měla vedle světských feudálů stále významnější úlohu. Svým učením o rozdělení světa na bohaté a chudé podporovala vládnoucí třídu a sama se stávala bohatým feudálem, jehož pozemkový majetek rychle rostl. Na církevních statcích pracovali nevolníci za stejně těžkých podmínek jako na pozemcích světských feudálů. Z památek na obraze je nejvzácnější bohoslužebná nádoba (akvamanile) tvaru fantastického zvířete, z konce 13. století, nalezená v Hradci Králové, a vpravo dole noha románského svícnu, ornamentálně zdobená prosekáváním, z druhé poloviny 12. století, nalezená v Záběhlicích. Na levé straně obrazu dole je svícen a kaditelnice, nahoře na pozadí jsou zavěšena románská dveřní klepadla.Mapa klášterů v Čechách a na Moravě ve 12. století: Důležitou oporou církve byly kláštery, které vlastnily rozsáhlé statky. Jak hustá byla síť klášterů v českých zemích ve 12. století, ukazuje mapa na obraze. Rozvoj církevní moci byl později jednou z důležitých příčin husitského revolučního hnutí. Takový byl ráz feudálního českého státu v 10.–12. století. Jeho hospodářský rozvoj a s ním souvisící politická síla vrcholí ve 13. a 14. století. Oporou velké hospodářské moci českého státu v této době bylo jeho neobyčejné přírodní bohatství, soustředěné hlavně v bohatých stříbrných dolech jihlavských a kutnohorských.Středověké důlní žebříky: Za jakých svízelných podmínek a s jakými nástroji pracovali horníci ve středověkých šachtách, ukazují jednak zachované nástroje, vystavené ve dvou vitrinách – kladívka, kahánky, mlátky, jednak součástky důlního zařízení, zvláště primitivní žebříky na okrajích obrazů. Jsou to vlastně kusy prkna s vyříznutými otvory na místě příček. Připomeňme si zde výrok presidenta Antonína Zápotockého: „Sláva českých králů ve středověku a veliký rozvoj naší kultury mají svou souvislost se stříbrnými žilami kutnohorských dolů a opírají se o těžkou práci kutnohorských havířů.“Brakteát a groš: Proud stříbra ze středověkých dolů měl ovšem vliv na vývoj české mince. Čeští panovníci razili vlastní mince již na počátku 10. století (denáry). Hlavní rozvoj české mince však spadá do století 13. a 14. Příznačným typem mince pro 13. století je brakteát – na obraze nahoře – (jednostranná ražba na tenkém plechu). Pro 14. století je příznačný český groš – na obraze dole, líc a rub – (oboustranná ražba). Oběh peněz se rychle zvyšuje a česká mince se ve 14. století stává velmi důležitým a vysoko ceněným platidlem v evropském obchodu. Zvýšený oběh peněz umožnil u nás přechod od naturální renty k rentě peněžní. Nevolníci sice i ve 13. a 14. století robotují nebo odevzdávají pánu přímo plodiny svého hospodaření, ale vedle toho se stále více ujímá způsob renty odevzdávané v penězích.Nevolník odevzdává svému pánu rentu: Výjev takového odevzdávání renty vidíme na obraze v miniatuře německého rukopisu Saské zrcadlo (Sachsenspiegel). Ve vodorovných pruzích je tu znázorněna živočišná, rostlinná produkce nevolníkova hospodaření.Radlice z pluhu ze 14. století: Výrobní prostředky na české vesnici této doby se zdokonalují. Na místo jednoduchého rádla častěji už nastupuje dokonalejší pluh. Radlice z pluhu, kterou zde vidíme, je součástí velkého vzácného nálezu hospodářského nářadí v Semonicích. Účinnějším obděláváním půdy a rozšířením osevní plochy zvyšuje tak zemědělství od počátku 13. století svou výrobnost. Zisk z vyšší produktivity práce mají však feudální páni, zatím co životní úroveň venkovského lidu se ve 13. a 14. století neustále zhoršuje. Poddanské grunty se neustále drobí na stále menší zlomky, chudí bezzemci pracují za nízké mzdy, bída na vesnici roste. Nález v Semonicích byl učiněn na místě někdejší tvrze, která zanikla požárem v první polovině 14. století. Soubor nářadí je tak pevně datován a ukazuje, jak byl vybaven středověký dvorec.Pečetidlo města Kouřimi ze 14. století: Třídní rozpory se však prohlubovaly i ve městech, jejichž hlavní rozvoj spadá právě do 13. a 14. století. Města byla středisky specialisované řemeslné výroby a obchodu, nadaná zvláštními výsadami a opevněna. Symbolem jejich výsad byl znak a pečetidlo. Na obraze vidíme pečetidlo města Kouřimi ze 14. století. Poklady stříbrných grošů, které se občas naleznou v českých městech, svědčí o jejich dávném bohatství.Přísahající konšelé: Toto bohatství však patřilo jen hrstce zámožných obchodníků (patriciů) většinou německého původu, kteří měli v rukou vládu nad městy. Na obraze vidíme skupinu bohatých jihlavských obchodníků, jak je zachytil středověký malíř ve výzdobě Gelnhausenského kodexu z roku 1406.Cechovní mistři při práci: Řemeslníci se sdružovali do cechů, do výsadních organisací, které chránily zájem řemeslníků, ale také umožňovaly cechovním mistrům ovládat tovaryše a nádeníky. Výrazným rysem středověkých cechů byla specialisace řemeslné práce, která vedla k velkému počtu cechů. Na obraze vidíme středověkého ševce a krejčího při práci, jak je zobrazil středověký malíř v Pamětní knize Dobročinné řemeslnické nadace z 15. století.Středověké boty: Zachovalo se nemálo středověkých řemeslných výrobků. Z nejvzácnějších jsou výrobky tehdejších ševců. Na obraze jsou boty, nalezené v někdejší studni pražského hradu, která byla zasypána při stavbě Vladislavského sálu a otevřena teprve archeologickým výzkumem doby nejnovější. Rozpory mezi mistry a tovaryši ve středověkém cechu ukazovaly, že se jako na vesnici i v českých městech připravovala krise tehdejšího společenského řádu. Ještě výraznějším jejím ukazatelem byla ovšem vzrůstající bída těch, kdo stáli vůbec mimo cechy, tj. nádeníků a chudiny. Tak i v městech se připravovalo revoluční hnutí.Heraldický rytíř: Venkovský lid a obyvatelstvo měst tvořili základ struktury středověké společnosti; jejím vrcholem ve 13. a 14. století byla vládnoucí třída – panovník, feudálové a církev. Šlechta vedla po módě tehdejší doby rytířský způsob života, stavěla pevné hrady a vyjadřovala své výsadní postavení erby a vznešenými přídomky. Na obraze vidíme českého panovníka Václava I. v rytířském turnajovém odění, jak jej zpodobil malíř Gelnhausenského rukopisu, uloženého v jihlavském archivu.Rytířská zbroj ze 13.–15. století: Na výstavě jsou vzácné památky, které připomínají rytířský způsob života naší šlechty: kroužková košile a různé typy přilbic. Zprava doleva bitevní přilba ze 13. století ze severních Čech, přilba ze 14. století se zbytky podbradku z kroužkového pletiva, nalezená v Labi u Nymburka, a konečně přilba typu 15. století z Roudnice. Stavba hradů a rytířský život šlechty uvaloval na poddané stále tíživější břemena úroků a berní, jež zostřovaly krisi na vesnici. Ale také v lůně šlechty samé se otvíraly a prohlubovaly rozpory.Mapa rožmberského panství: Vyšší šlechta, jejímž nejvýraznějším představitelem u nás byli páni z Rožmberka, rychle rozšiřovali svůj majetek, zatlačovali a pohlcovali drobné zemany a svou mocí soupeřili s panovníkem o vliv ve státě. Mapa na obraze ukazuje, jak Rožmberkové rozšiřovali svůj majetek a jak promyšleně jej novými koupěmi a zisky doplňovali a zcelovali tak, aby utvářel uzavřenou souvislou državu, jakýsi stát ve státě. Poměr mezi středověkými feudály (vasaly) a panovníkem nejlépe charakterisuje výrok Engelsův: „V každém z těchto středověkých států tvořil král vrchol celé feudální hierarchie, vrchol, bez něhož se vasalové nemohli obejít a proti němuž byli současně ve stavu nepřetržité vzpoury.“Nejstarší opis Majestas Carolina: U nás se pokusil zastavit rozpínavé snahy šlechty Karel IV. návrhem zákoníku, jenž je po něm nazýván Majestas Carolina. Jeho nejstarší opis z 15. století vidíme na obraze. I když nenabyl moci práva, měl přece významný vliv na utváření vztahů mezi českým panovníkem a šlechtou. Český král a císař říše římské Karel IV., za jehož vlády se staly Čechy středem mezinárodní politiky a obchodu v tehdejší Evropě, opřel svou vládu o církev, aby čelil moci šlechty.Obraz Karla IV. a arcibiskupa Očka z Vlašimi: Vzácný gotický obraz, jehož originál je v Národní galerii, vyjadřuje tento vztah mezi královskou rodinou a církví; zobrazuje Karla IV. s jeho synem Václavem a biskupa Jana Očka z Vlašimi uprostřed světců a světic. Karel IV. posiloval církevní moc v Čechách, rozmnožoval kostely a kláštery, posiloval panství církve v Čechách a proslul jako její štědrý podporovatel.Mapa arcibiskupského panství: Církev tak ve svém významu neobyčejně vzrostla. Vlastnila téměř polovinu veškeré půdy v Čechách a stala se největším a nejbohatším feudálem v zemi. Názorně to ukazuje mapa s vyznačením rozsáhlého pozemkového majetku pražského arcibiskupství. Tím ostřejší ovšem byly útoky proti církvi, ať už se strany světských feudálů nebo se strany měšťanstva a chudiny v městech i na venkově. Napětí se zostřovalo tím, že se koncem 14. století nesmírně rozmnožily papežské desátky a poplatky za náboženské úkony, jimiž zlato proudilo z Čech do Říma.Záběr z výstavy – stěna s hlavami Karla IV. a Václava IV.: Za vlády Lucemburků ve druhé polovině 14. století vzrostlo tak nesmírně bohatství i moc českého státu. Mnohé země (jichž znaky vidíme na obraze) patřily do jeho svazku, stoupla mezinárodní váha českého státu a jeho bohatství se obrazilo i v neobyčejném rozkvětu české kultury, zvláště českého gotického umění. Čím větší bylo toto bohatství, tím hlubší ovšem byla propast rozporů mezi vládnoucí třídou a bídou a utrpením vykořisťovaných.Hodující biskup: Na jedné straně bohatství a přepych světských pánů a církve vedlo k rozmařilosti a mravnímu úpadku. Názorně to zachycuje ilustrátor Richenthalovy kroniky znázorňující hodování vysoké církevní hierarchie.Skupina představitelů církevní a světské moci: Na této straně, ve světě bohatství a přepychu, jsou nádherné oděvy, zlato, stříbro, skvělé koňské postroje, posázené drahokamy, jak na to s ostrou kritikou ukazuje malíř Jenského kodexu, vzácného rukopisu a sborníku z 15. století, prudce útočícího na církev a rozmařilost tehdejšího světa. V miniatuře, kterou vidíme na obraze, ukazuje příslušníky vládnoucí třídy, papeže, biskupa, kardinála, císaře, krále a jejich průvod.Prošlapaný střevíc ze 14. století, z nálezu emauzského: Na druhé straně se pod tímto lesklým povrchem otvírá bezedná propast bídy pracujícího lidu. Víme o ní mnoho ze souvěkých písemných zpráv. Nesmírně málo je však hmotných památek na pracující lid té doby. Jako nesmírně vzácnou památku proto ceníme jednu z nejvýmluvnějších, střevíc ze 14. století. Byl nalezen v zásypu klenby Emauzského kostela. Ubohý, důkladně prošlapaný střevíc byl tu asi zapomenut chudým zedníkem, jenž budoval nákladné dílo Karla IV.Okovy: Z mnohých zpráv o postavení chudých v této době uvádíme aspoň jednu. Je to citát ze souvěké právnické knihy: Kdo se chce odvolat proti rozhodnutí soudu, musí dát rychtáři a každému přísežnému 30 haléřů. Kdyby se však odvolal chudý a nemajetný, má být zavřen na výstrahu ostatním. – Železná pouta ze 14. století jsou nám tak výmluvným svědkem tohoto zoufalého postavení chudiny. A tak v těchto ojedinělých a proto vzácných památkách na pracující lid máme přímo hmatatelné svědectví toho, jak se zostřovaly třídní rozpory a jak se schylovalo ke krisi feudálního řádu. Tato krise vyústila na počátku 15. století v revoluční výbuch.Kazatelna, miniatura z Jenského kodexu: Kritika souvěkého společenského řádu se ozývala s kazatelen v plamenných slovech kazatelů, nebo brala na sebe podobu satiry, potupné písničky nebo pamfletu. Užívala ovšem náboženských pojmů a hovořila řečí bible. Ale jaké naléhavé společenské problémy dovedla vložit do pojmů a představ, které na první pohled vypadají jako neživotná theologická dogmata! Nastávající zápas husitů proti starému společenskému řádu se tak na venek projevoval ve středověké, tj. náboženské ideologii. Kazatelna se stala kolébkou revolučního hnutí.Mistr Jan Hus: Ve 14. století se stali tlumočníky a mluvčími nejširších lidových mas slavní kazatelé Konrád Waldhauser, Milič z Kroměříže a Matěj z Janova. Na jejich dílo navazuje pak kazatel a profesor pražské university, jehož učení a zejména mučednická smrt se staly přímou revoluční výzvou – Mistr Jan Hus. Jako syn poddaných rodičů mohl od mládí sledovat protiklad světa chudých a světa mocných a bohatých. Také na studiích v Praze z vlastní zkušenosti poznal kořistnictví bohatých kněží. Zde vidíme titulní stranu Husova spisu „O šesti bludích“.Model Karolina: Na Karlově universitě, založené Karlem IV., jejímž sídlem tehdy bylo Karolinum (jehož starý model vidíme na obraze) a která patřila k nejpřednějším universitám evropským, dosáhl Hus svou horlivostí a pílí významných hodností. Při studiu zvláště jej zaujala myšlenka anglického reformátora Jana Viklefa, že vrchnost, která hřeší, přestává být vrchností.Opis Husova Kázání: Ostrou kritiku tehdejší společnosti, k níž uzrál studiem i svým životem, vložil Hus nejen do učených spisů, ale i do svých kázání. Aby své učení mohl přiblížit lidu, stal se kazatelem nejprve u sv. Michala na Starém městě, od jara r. 1402 pak v kapli Betlemské.Model kaple Betlemské: Na obraze vidíme památnou Betlemskou kapli v modelu, jak byla v r. 1954 péčí naší lidově demokratické vlády obnovena a rekonstruována. Při kázání v kapli Betlemské, kdy posluchačů stále přibývalo, rostlo důvěrné Husovo sepjetí s lidem. Hus zapaloval své posluchače bojovnou horlivostí a nesmlouvavou přímostí své kritiky. S láskou dával lidu vše, co věděl, skládal pro něj písně a dovedl k němu hovořit srozumitelnou, jadrnou řečí, češtinou prostou a čistou, jíž psal i svá díla.Tlustý mnich a biskup, miniatura z Jenského kodexu: Hus stále ostřeji útočil na církev, na její bohatství a rozmařilý život, na její světské panství a tím i na samu podstatu feudálního řádu. Mocným tohoto světa otevřeně vmetá do tváře obvinění: „Vy kněží loupili jste chudinu pokrytectvím, lstí a svatoprodáváním. A vy světští lichvou, křivými soudy, násilím a vymyšlenými vinami.“ Na obraze vidíme členy této společnosti, blahobytného mnicha a biskupa v kritickém zrcadle Jenského kodexu.Model Kozího Hrádku: Aby odstranila nepohodlného kazatele, uvalila církevní hierarchie na Husa papežskou klatbu a zakázala církevní úkony v místech jeho pobytu. Klatba však Husa neumlčela. Odešel z Prahy do jižních Čech, kde nalezl útočiště na Kozím Hrádku, tvrzi, která je dnes ve zříceninách a jejíž rekonstrukci podle archeologického výzkumu vidíme v modelu na obraze. Na Kozím Hrádku a ve vesnicích v jeho okolí kázal venkovskému lidu o nezbytnosti opravy současné společnosti.Postila: Tady také sepsal svou památnou Postilu. Na Kozím byl Hus v nejdůvěrnějším styku s vykořisťovaným venkovským lidem. Sám o tom píše: „Prve jsem kázal ve městech, ale nyní káži mezi ploty, podle hradu, jenž slove Kozí, mezi cestami měst a vsí.“Papež a král Zikmund svolávají koncil do Kostnice, Richenthalova kronika: Napětí mezi Husem a feudály církevními i světskými nezbytně dospělo k otevřenému konfliktu. Od r. 1413 vyjednával papež Jan XXIII. s králem Zikmundem o svolání obecného církevního koncilu, který měl vyřešit spor o vládu mezi třemi papeži a zároveň odstranit z církve to, čemu říkali kacířství. Na výzvu papežovu a královu se vydal na koncil do Kostnice také Hus, aby před celým světem obhájil svou pravdu.Koncil, Richenthalova kronika: O průběhu koncilu nás kromě jiných pramenů poučuje kronika zvaná Richenthalova, jejíž dva opisy z 15. století, bohatě zdobené miniaturami, jsou uloženy v pražské Národní a universitní knihovně. Na předcházejícím obraze jsme viděli papeže a krále Zikmunda v miniaturách jednoho z těchto opisů. Na tomto obraze zachycuje miniaturista druhého opisu zasedání koncilu v Kostnici. – Na koncil se sjelo 80 000 lidí od vysoké hierarchie a pánů až po kupce, kramáře a kejklíře. Před tímto světem přepychu, rozmařilosti a politických intrik stanul Hus jako nesmlouvavý kritik souvěkého řádu.Hus zbavován kněžského roucha a Hus odváděn na hranici: Papež uvrhl Husa do vězení. Ač tělesně zesláblý horečkou a neustálými výslechy, hájil Hus až do konce svou pravdu ne v učené disputaci, na kterou přijel, ale před zaujatým soudem. Odolal lsti i hrozbám a posléze raději podstoupil mučednickou smrt na hranici, než aby zradil své přesvědčení a ustoupil od požadavku nápravy společnosti. Poslední okamžiky jeho života vidíme v těchto miniaturách Richenthalovy kroniky: Husovi bylo odňato kněžské roucho – odznak jeho hodnosti, a s potupnou čepicí na hlavě byl odveden na hranici.Hus na hranici, miniatura z Jenského kodexu: Také miniaturista Jenského kodexu zvěčnil Husovo utrpení a jeho smrt na hranici 6. července 1415. Mučednickou smrtí se Husovo volání po opravě společenského řádu stalo přímo revoluční výzvou. Zpráva o jeho smrti se bleskem rozšířila po Čechách a volala vykořisťované do boje.Socha Jana Želivského od J. Lukešové: Vůdcem chudiny a jejím ideologem se stal pražský kněz Jan Želivský. S kazatelny u Panny Marie Sněžné, kolem níž se posluchači ve velkém počtu shromažďovali jako kdysi v kapli Betlemské, zněla vášnivá slova proti všemu útisku a proti boháčům. Ostré výtky Želivského byly stále rozhodnější a útočnější: „Jen ti, kdo opravdu pracují, právem se modlí Chléb náš vezdejší, ale ostatní pojídají tento chléb jako zloději a lupiči.“ Jeho vášnivá slova jsou otevřenou výzvou k boji: „Světská panství ať jsou spravedlivě a všeobecně odňata všem nepřátelům víry a dána do užívání chudým a k obraně zákona božího!“ Soudobé prameny nám bohužel nezachovaly podobu této významné postavy revolučního hnutí a jen výtvarníkova představa nám dnes může zhmotnit energické rysy bojovného vůdce lidu.Celkový záběr stěny se sochou J. Želivského: Z kázání Jana Želivského vzešla také 30. VII. 1490 zápalná jiskra k revolučnímu činu, k útoku ozbrojené chudiny a drobných řemeslníků na novoměstskou radnici. Útokem na radnici dala pražská chudina pod vedením Jana Želivského znamení k otevřené vzpouře. Tuto historickou chvíli zobrazil malíř B. Vančura, v dílo, jež se snaží své výtvarné prostředky přiblížit středověkému cítění a vyjadřování. Výjev s útokem na radnici vidíme na obraze uprostřed stěny nad sochou Jana Želivského.Mapa soustřeďování revolučních sil: Revolučním vřením však kypěla celá země. Lidové zástupy se shromažďovaly na horách a kopcích, jimž dávaly biblická jména; žily tam v bratrském společenství a naslouchaly mobilisujícím slovům kazatelů. Síly se soustřeďovaly také do některých českých měst, zvláště do Žatce, Loun, Slaného, Plzně, Klatov a Písku, z nichž se také stávala ohniska revoluce.Obraz zřícenin Sezimova Ústí: Nejdůležitějším ohniskem revoluce byly jižní Čechy, kde na rožmberském panství byl třídní útlak nejtužší. Prvním úspěšným útokem na feudální panství bylo v únoru r. 1420 dobytí Sezimova Ústí, které se nakrátko stalo střediskem revolučního hnutí. Brzy však je Husité sami zničili a opustili a na nedalekém ostrohu nad Lužnicí, na hoře Táboře položili základ k nové, daleko mohutnější baště revolučního boje. Ze Sezimova Ústí zůstaly jen rozvaliny, jejichž poslední zbytky byly patrny ještě před stopadesáti lety, jak vidíme na tomto starém obrázku z počátku 19. století.Hliněná nádobka ze Sezimova Ústí: Jen archeologické nálezy nám odhalují něco z minulosti tohoto místa, tak památného v dějinách husitského hnutí. Tak např. na džbánečku, nalezeném na spáleništi bývalé ústecké fary, vidíme vyryty dva významné nápisy: u horního okraje latinský text, vztahující se zřejmě k přijímání pod obojí způsobou, na spodním okraji u dna pak začátek české náboženské písně „Králi slavný, Kriste dobrý“, která bývá připisována Husovi. Můžeme se tak právem domnívat, že máme před sebou jednu z oněch prostých nádob, z nichž Táboři přijímali pod obojí způsobou, odmítajíce přepych zlatých a stříbrných kalichů.Srpy a jiné nálezy z Ústí a Tábora: Archeologické nálezy ze Sezimova Ústí a z Tábora, srpy, kování cepů, motyčky a jiné zemědělské nářadí rovněž přesvědčivě dokládají selský a chudinský ráz obyvatel těchto měst. Je to potvrzení historických zpráv, že prvotní Tábor byl městem venkovské i městské chudiny a že do něho houfně proudily další zástupy venkovského lidu, aby unikly feudálnímu vykořisťování.Model táborského opevnění: Město Tábor se stalo pevnou baštou revolučního boje. Po jeho prvních náspech a valech, asi jen hliněných, nezůstalo bohužel ani stopy. Zato archeologický průzkum dovedl nám odhalit pozůstatky druhého, již velmi dokonalého opevnění z konce první poloviny 15. století, jehož rekonstrukci vidíme na zobrazeném modelu. Bylo to opevnění v tehdejším vojenství velmi pokročilé. Jeho promyšlený systém svědčí o vynalézavém a vpravdě revolučním válečném umění starých Táborů.Chudáci, detail nástěnné malby táborské: Obraz zlomku nástěnné malby na jednom z táborských domů nám připomíná, jak se venkovská i městská chudina, která se shromáždila na opevněné hoře Tábor, pokusila uskutečnit svoji touhu – společnost bez králů, bez pánů, bez vykořisťování, kde by si všichni byli rovni.Nejstarší pečeť města Tábora: Tak došlo v prvotním Táboře, jehož nejstarší pečeť je rovněž na výstavě reprodukována, k pokusu o zespolečenštění statků – o spotřební komunismus – a o vytvoření republikánské obce s lidovou vládou volených hejtmanů. Kádě, do nichž obyvatelé odevzdávali všechen svůj majetek, pokud jaký měli, byly pokusem o vybudování beztřídní společnosti, k němuž na Táboře došlo po prvé ve světových dějinách. Byl to krok k uskutečňování revoluční ideologie, jejíž síla vedla k příštím slavným vítězstvím.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleHusitské revoluční hnutí I.dílVýrobceDPrahaRok1954Délka54 okénekAutor textuDenkstein Vladimír Dr.PředlohaDJOBOznačení6254Další diafilmy výrobceČína ve vývojiLokomotivyJak stroj pomáhá lidem v zemědělstvíBytové jádro B.3 I.