Grafika pěti století 1500–1900 II.+67Jean-Baptiste Leprince, 1734—1781: RybÁři (Les Pêcheurs), lept s akvatintou, 1771: Jean-Baptiste Leprince byl malíř a grafik. Učil se podobně jako Fragonard u Bouchera. V jeho dílně si osvojil dekoratérské pojetí krajiny, která je ve svém tvarosloví stylizována tak, že by mohla být vytkána do gobelínu. Leprince však také hodně cestoval a na svých cestách si rozšířil obzory. Roku 1754 byl v Itálii, kde měl příležitost setkat se s klasickým uměním. V roce 1757 odejel do Holandska. Od holandských krajinářů a žánristů se naučil pitoresknímu pojetí obrazu. Z Holandska se odebral do Petrohradu. Jeho dekoratérské sklony jej předurčily k tomu, aby se stal jedním z malířů interiéru Zimního paláce. V Rusku pobyl téměř šest let — do Paříže se vrátil až v roce 1763. Ještě dlouho se inspiroval motivy z ruského života. Scéna s rybáři, zasazená do pitoreskní krajiny, je pro Leprince typická. Je pracována technikou akvatinty, k jejímž vynálezcům Leprince patří.Louis-Marin Bonnet, 1743—1793: Podobizna dámy v klobouku, kŘídová technika podle F. Huguiera: Louis-Marin Bonnet je uznáván — společně s Demarteauem — za vynálezce křídové techniky neboli tužkové manýry. Jak sám název napovídá, jde o techniku vhodnou k reprodukování kreseb, ať už provedených křídou či tužkou nebo rudkou. S velkou chutí Bonnet interpretoval ve svých téměř tisíci listech galantní scény, žánrové obrázky či pastevecké hry současných malířů, hlavně Bouchera a Hueta — vždy s nádechem nevinného erotismu. Jejich shovívavý obdiv k ženě jako jemné, ušlechtilé, ale trochu naivní a lásky hodné bytosti si vytvořil typ obdobný naší ukázce — Podobizně dámy v klobouku. Běžný portrét přitažlivé ženy přímo dýchá něžnou líbezností, kterou podtrhuje technika napodobující půvab bezprostřední kresby.Louis-Marin Bonnet, 1743—1793: Podobizna dámy v klobouku — detail: V detailním záběru vynikne charakter této techniky, kterou dosáhne rytec zdrsněním hladkého povrchu měděné desky pomocí speciálních drsnících nástrojů — tzv. rulety a mulety. Může pracovat rovnou na sucho nebo i za použití kyseliny. Bonnet rozpracoval technický postup na vícebarevný tisk pro faksimile pastelů a soustředil své síly tímto směrem.Louis-Marin Bonnet, 1743—1793: Oběd, barevná akvatinta s tečkovací technikou podle J.-B. Hueta: Umělec se nespokojil ovšem jen s jednou technikou, zabýval se i barevnou akvatintou, tečkovací technikou, mezzotintou a jejich možnými vzájemnými kombinacemi. List Oběd, pohled do intimního prostředí uzavřené společnosti, demonstrativně předvádějící pokojnou pohodu, láskyplné vztahy mezi jednotlivými členy je znáa sobován ve svém účinku barevnou harmonií akvatinty s tečkovací technikou.Louis-Marin Bonnet, 1743-1793: Oběd — detail: Na detailu jsou dobře vidět barevná zrna akvatinty, drobné jakoby lavírované skvrnky. Oproti tomu tečkovací technika pracuje s ostře vypichovanými body. Akvatinta, jinak také zrnkový lept se liší od čárkového leptu tím, že se do desky vyleptóvá najednou celá tónová plocha, různě odstíněná délkou leptání, silou žíraviny i velikostí pryskyřičného zrna. Postup je složitější než u leptu. Na desku, nejlépe měděnou, se napráší prášek kalafuny nebo asfaltu. Pak se deska nahřeje, aby se zrnka přichytila. Po ochlazení se přikryje asfaltovým lakem zadní strana desky a na přední straně jen ta místa, která mají zůstat bílá a deska se ponoří do leptací lázně. Dále se pracuje na ozrněné ploše štětcem a krycí barvou. Kyselina dusičná se nechá působit různě dlouho na různé plošky kresby, různým zakrýváním a odkrýváním jednotlivých plošek se odstupňují stíny a světla. Všimněte si ještě barevnosti zrna, samo je nositelem barvy, proto říkáme barevná technika na rozdíl od kolorovaných listů, kde tisk je černobílý, překrytý akvarelovými nebo krycími barvami.Gilles Demarteau, 1722—1776: DívČí akt, kŘídová technika podle F. Bouchera: Gilles Demarteau, na rozdíl od Louis-Marina Bonneta, který se orientoval na reprodukci obrazových pastelů, používal křídové techniky výhradně k převádění lineárních tužkových kreseb. Zvládl ji brzy tak mistrně, že jeho reprodukce křídových kreseb lze těžko rozliišt od originálu. Tím také značně pozdvihl úroveň rozšiřovaných kresebných předloh, tak důležitých pro provincionální malíře. Šťastnější než kresby podle starých mistrů jsou dokonalá faksimile podle tužkových kreseb současníků — Bouchera, Hueta, Cochina jako je se smyslem pro životní krásu a radost podaný Dívčí akt podle Bouchera. Demarteau často tiskne v červené nebo modré barvě na zatónovaném papíru, aby dosáhl co největší pravděpodobnosti s předlohou. Vytvořil na 730 listů.Nicolas de Launay starŠí, 1739-1792: Dobrá matka, lept a mědiryt podle Fragonarda: Dokladem toho, že optimistická a životní vitalitou oplývající témata francouzského malířství 18. století neztratila nic ze svého půvabu i v tom případě, že nebyla provedena v barevné a složité technice, jsou práce Nicolase de Launaye st. Byl jedním z nejobratnějších a nejskvělejších francouzských reprodukčních rytců. Pracoval mědiryteckou technikou či leptem především podle předloh malířů Baudouina a Lafransenna, ale také podle Bouchera a Fragonarda. Jeho listy jsou plné dráždivého kouzla, které odpovídá atmosféře doby rokoka. Jsou mistrovské po stránce technické a tak patří ke kabinetním ukázkám rokokového výtvarného umění. Vedle portrétů, galantních scén vytvořil řadu ilustrací. Vybíral si náměty plné svěží pohody, opěvující rodinnou idylku. Dobrá matka podle Fragonarda, citlivá scénka ze stinného zákoutí zahrady, přímo vyzařuje mateřské teplo a lásku.Honoré Fragonard, 1732—1806: Dvě ženy na oblaku (Amor a Psyché?), lept, 1. stav: Honoré Fragonard byl z nejkřehčích malířů rokoka. Byl žákem Boucheroým, ač měl původně v úmyslu učit se u Chardina. Chardin jej však nepřijal. Po krátkém počátečním období, kdy se v Louvru snažil napodobovat „velký styl“ klasicistů, stal se malířem galantních scén. Měl mnoho zakázek. Věnoval se také grafice a ilustraci. Vytvořil dvacet čtyři volných grafických listů technikou leptu. Příznačná pro něho je modelace krátkými leptanými čarami. V leptařské technice jej ovlivnili Italové, zejména Tiepolo, kterého poznal na své cestě do Itálie. Úsměvně, půvabně a bezstarostně působí lept, který by mohl představovat lásku Amora a Psyché. Fragonard žil stejně lehce jako tvořil. Byl typickým rokokovým člověkem. Nehodil se do doby revoluce ani do období vlády Napoleonovy. Přežil však i toto období šťastně a zemřel v roce 1806 zcela ve stylu své epochy. V jedné z pařížských kavárniček požil přemíru zmrzliny, zachladil se a nachlazení podlehl.Francesco Bartolozzi, 1727—1815: Útěk královny Marie Skotské do Anglie, barevná tečkovací technika a lept podle R. Westala: V Itálii nezdomácněly nové vynálezy, ani anglicku mezzotinta ani barevné tisky Francie. Jen vedoucí technika 18. století — tečkovací technika, nalezla zde předního zastánce ve Francesco Bartoi lozzim. Poznal ji a naučil se jí až v Anglii, kam byl povolán — na základě svých dřívějších reprodukcí — aby ryl kresby Guercinovy z tamějších sbírek. Po r. 1764, kdy přišel do Londýna, vy- ) tvořil řadu reprodukcí kreseb z královské sbírky, většinou irských. Záhy pracoval podle soukromých objednávek a zařídil si dílnu. Osvojil si tužkovou manýru a tečkovací techniku, neboť tyto nejvíce vyhovovali dílům jeho oblíbených malířů — Guercinovi a Angelice Kauffmannové. Tečkovací technika byla výborná pro vystižení měkkých a sladkých forem těchto předloh a vyhovovala anglickému vkus. Mezi žánrovými obrázky, alegoriemi ročních dob zaujímají významné místo historické výjevy. Útěk královny Marie Skotské do Anglie, barevná tečkovací technika a lept podle R. Westala, zachycuje významnou episodu v anglických dějinách, kdy Marie Stuartovna, královna skotská, prchá pro náboženské neshody ze Skotska do Anglie, aby tam podporovala katolickou stranu proti královně Alžbětě, která ji zato dá r. 1687 popravit. Bartolozzi modeluje masou bodů, které v měkkých ploškách vystihují čistotu a vytříbenost tónů. Liboval si především v bohaté stupnici barevné; místo černé kresby — neboť černou barvu neuznával — raději používal matových tónů, šedé, hnědavé, kterými tiskl základní kresbu. Ovlivnil svým lehkým stylem a snadnou technikou nejen další generaci anglických rytců, ale zasáhl i zpět do Itálie. Od r. 1807 působil v Lisabonu jako ředitel malířské a rytecké akademie.Alexandre Chaponnier, 1753—1805: Jenny, dívČí podobizna, barevná tečkovací technika a muleta: V Paříži pracoval výhradně tečkovací technikou Alexandre Chaponnier, mědirytec švýcarského původu. Původně se zabýval malbou na email, od r. 1786 — tedy jako třiatřicetiletý umělec, přešel do ryteckého oboru. Ryl portréty a historické náměty podle Hueta, Regnaulta aj. Dívčí podobizna Jeny je provedena barevnou tečkovací technikou.Alexandre Chaponnier, 1753-1805: Jenny, dívČí podobizna — detail: Na detailu vyniknou drobné body, seskupené v rozdílné hustotě podle světel a stínů, vytvářejících tak modelaci obrazu. Tyto tečky vpichuje rytec kolmo do plochy desky pomocí tečkovacího kladívka nebo snopku různě silných jehel. Tečkování může být vyrýváno do desky buď přímo na sucho nebo vyleptáno přes pevný voskový kryt, kterým se plocha potáhne. Tato technika je používána také jako doplněk ostatních technik z hloubky — mědirytu, leptu, akvatinty.Louis Philibert Debucourt, 1755—1832: Zbytečná opatrnost, kolorovaná akvatinta podle C. Verneta: Louis Philibert Debucourt byl typickým Pařížanem. Narodil se - v době rozkvětu aristokratických mravů 18. století, šťastně prožil revoluci a zemřel až v druhé čtvrtině 19, století. V mládí měl rád holandské žánristy a hodně je kopíroval. Později se však ve své tvorbě obrátil hlavně k barevné grafice. Ve Froncii se stal z jejích nejvýznamnějších tvůrců. Pracoval s barevnými grafickými technikami už od roku 1785. Tiski barevnou akvatintu nebo mědiryt ze čtyř desek, podle vlastních předloh Clauda Verneta. Co se týče námětů, střídal podobizny, karikaturní žánry a pro dobu typické galantní scény. Vliv na jeho tvorbu měli Angličané, Od nich převzal vodovou průzračnost barev a lehkost podkladového leptání. Ale také náměty a estetikou svých prací tíhl k Angličanům, podobně.jako později Toulouse-Lautrec nebo Constantin de Guys. V mládí i zjevem připomínal londýnského hejska. Barevná a kolorovaná kombinovaná technika nazvaná Špatně hájená růže je typickou galantní žánrovou scénou. Takových scén najdeme ve francouzské rokokové grafice a malířství bezpočet. Milostná hra navoněného kavalíra a napudrované krasavice je jednou z těch mnoha pro dobu typických výjevů, jež se odehrávaly v 18. století v budoárech a ložnicích šlechtičen a v nich se obrážely změkčilé a rozkošnické mravy francouzské aristokratické společnosti, jež posléze vyvolaly revoluci.Louis Philibert Debucourt, 1755—1832: Zbytečná opatrnost — detail: Naproti tomu kolorovaná akvatinta podle Clauda Verneta je z těch listů, které připomenou anglickou karikaturu 18. století, vycházející z Hogartha.Richard Earlom, 1742/43—1822: Podobizna Rubensovy ženy, mezzotinta podle P. P. Rubense: Poslední desetiletí 18. století bývají v dějinách grafiky nazývána velkou epochou mezzotinty — techniky, která pozvedla v Anglii úroveň rytecké produkce až na špici světového uznání. Souvislá plocha, nerušená bílými místy, naopak do posledního místa zatónovaná, vzbuzuje jemnými nuacemi tónů barevný dojem. Pro mezzotintu je typický sametový lesk hloubek a výrazné odlišení jasnosti barevných valérů. Podobizna Rubensovy ženy, podaná s patřičnou majestátností je dílem anglického rytce Richarda Earloma. Učil se malbě u Ciprianiho a od r. 1765 se věnoval s úspěchem rytinám a dosáhl značné virtuosity nejen v leptech, ale hlavně v mezzotintách. Vytvořil na 150 listů podle významných mistrů starých i současných pod přímým vedením J. Boydela, pro jehož nakladatelství pracoval. K významným listům patří krajiny, květiny a zátiší podle nizozemských mistrů.Richard Earlom, 1742/43—1822: Ovocný trh: Z čtyřdílného cyklu Trhy podle obrazu Franse Snyderse, Rubensova přítele a spolupracovníka; byl pro Earloma příležitostí mistrně zvládnout kompoziční přesycenost tohoto přebujelého zátiší. Smyslově rozjařený dojem z nadbytku darů přírody zvyšuje živý kolorit.Richard Earlom, 1742/43—1822: Ovocný trh — detail: Zde je kombinována barevná technika s kolorováním, jak je vidět na detailu tváře trhovkyně. Podklad mezzotinty bývá tónován spíše hnědě než černě. Způsob pracovního postupu mezzotinty je odlišný od postupu akvatinty, i když dosahuje podobně malebného účinu. U mezzotinty se zrnitý povrch, který je daleko hustší než u akvatinty, získáván mechanicky, grafik zdrsňuje desku ocelovým hřeblem — kolébkou nebo skoblinou — proto bývá také mezzotinta nazývána skoblenou rytinou. Na zdrsněnou plochu měděné desky nanese černou barvu a křídou nebo tužkou načrtne kresbu, kterou pak uskutečňuje v materiálu vyškrabáváním zrna ocelovou škrabkou.Thomas Burke, 1749—1815: Kleopatra před Augustem, barevná tečkovací technika podle A, Kauffmannové z r. 1786: Ještě koncem století byla tečkovací technika ve velké oblibě, dalo by se říci, že si udržovala ráz módní techniky. Angličan Thomas Burke, zcela ovlivněn stylem rytin Francesca Bartolozziho, reprodukuje portréty a historické scény, hlavně podle v Anglii zvláště obdivované malířky Angelicy Kauffmannové. Listy podle jejích výjevů z římských dějin nebo antické mythologie se těšily velkému zájmu u nejširšího obecenstva. Scéna Kleopatra před Augustem, koncipovaná s dojímavou líbezností, stranící smrtelně bledé pokořené egyptské královně, byla pro Burkeho signálem k rozehrání jemné škály barevných tónů, podtrhujících podmanivou krásu Kleopatry.Johann Lorenz Ii. - Rugendas, 1775-1828: Vandamme zajat v bitvě u Chlumu, kolorovaná akvatinta s leptem z r. 1813: Také v Německu zasáhly nové technické grafické postupy do vývoje grafiky. Z velkého počtu rytců, vykazujících práce slušného průměru, občas vynikla skupina rytců, soustředěných v jednom městě. Z rozvětvené rodiny Rugendasů v Augšpurku došel největšího uznání Johann Lorenz II. Rugendas, rytec a nakladatel uměleckých děl, ředitel umělecké a kreslířské školy. Ponejvíce pracoval v akvatintě a mezzotintě, které také sám koloroval a vydával ve svém nakladatelství. Vedle podobizen, topografických motivů, reprodukcí anglických obrazů patří k jeho nejvýznamnějším dílům 50 dokumentárních výjevů z napoleonských válek z let 1796—1815. Zdá se, že Rugendas zažil r. 1704 obležení Augšpurku na vlastní kůži, přesto jeho bitevní scény jsou pojaty dost konvenčně, bez prožitku. Jeden z této série listů — kolorovaná akvatinta, kombinovaná s leptem — „Vandamme zajat v bitvě u Chlumu z r. 1813“, dostatečně podává svědectví o dobré kvalitě těchto listů, stejných v technice a rozložení plánů, kdy v popředí jsou těžké velké figury, kontrastující se vzdáleným pozadím provedeným stále se zeslabujícím tónem a liniemi do atmosférického nedohledna.Francisco de Goya, 1746—1828: Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá, lept, z cyklu Los Caprichos (Rozmary), 1793-1798: Malířské a grafické dílo Španěla Francisca Goy uvolnilo cestu mnoha podivuhodnostem, ke kterým posléze dospělo moderní umění. Na Goyu navazovali romantici, impresionisté, symbolisté, expresionisté i surrealisté. Jeho dílo, plné nápovědí a jinotajů, v němé se tají tep drsného života i mnoho napětí, bolesti a úzkosti příznačných pro dobu a zemi, v nichž Goya žil, nemůže nikoho nechati Ihostejným. V kontextu tohoto díla hraje grafika velmi významnou úlohu. Především ona šířila jeho proslulost. Jako grafika lze Goyu vyslovit jedním dechem se jménem Dürerovým a Rembrandtovým. Vzhledem k tomu, že většina jeho malířského díla je uložena ve španělských muzeích, zůstává i dnes grafika nejpřístupnějším pramenem jeho poznání. Cyklus Los Caprichos (Rozmary) vznikl v letech 1793—1798. Okouzlil a nadchl francouzské romantické básníky a romantického malíře Eugěna Delacroixe. Obsahuje 80 leptů. Ve vizionářských výjevech, jejichž inspirací však zůstává životní realita, tepe Goya lidské slabosti, vysmívá se pověrám a nasazuje zrcadio pošetilostem. Konkrétní narážky halí do podobenství, symbolů a nápovědí a opatřuje je těžko proniknutelnými titulky. Tato tajuplnost mu pomohla uniknout inkvizici, zůstal však v mnohém hlavolamem i pro pozdější badatele.Francisco de Goya, 1746—1828: Parádníci tanČí s kastanětami, lept, list č. 12 z cyklu Podivnosti (Los Disparates nebo Los Proverbios: Cyklus Podivnosti obsahuje 18 leptů. Je posledním Goyovým leptaným cyklem. Vznikal po roce 1815, asi v téže době, jako pověstné černé obrazy, jimiž malíř pronásledovaný přízraky vyzdobil stěny svého domu v Madridu. Patří k nejzáhadnějšímu, co kdy Goya vytvořil. Mnohovýznamné výjevy navazují svou groteskní fantastičností na starší Caprichos a působí stejně sugestivně. Sen se v nich prolíná s realitou, skutečné postavy s podivnými skřety a nestvůrami. Vše víří v karnevalovém převleku na pozadí dusivě podmračené atmosféry.Eugene Delacroix, 1798—1863: Lev hltavě požírajíc koně, litografie, 1844: Ve francouzské grafice 19. století, která se litografie zmocnila jako tvárného a přizpůsobivého výrazového prostředku, sehrála tata technika významnou úlohu v díle několika vynikajících umělců. První z nich byl Eugene Delacroix (1798—1863). Byl vůdčím duchem francouzského romantismu. Jeho temperamentní, vášnivě prudkými city ovládané dílo má své těžiště v malbě. Byl mistrem barvy a navazoval na veliké barokní koloristy, Benátčany a Rubense. Proto mu byla cizí suchá, akademická kresebná linie a tedy i grafické techniky, které na precizní kresebné linii staví svůj výraz. Litografii si mohl dobře přizpůsobit svému malířskému cítění. Je to podajná technika, která dovoluje práci ve velkých plochách, pracuje se v ní s prudkými kontrasty světla a stínu, hodí se k navozování tvarové iluze a prohlubování obrazového prostoru. Delacroix litografií zpracoval i různá literární témata. Snad nejbezprostřednějšího obrazového účinu však v ní dosáhl v motivech zvířecích zápasů.Eugéene Delacroix, 1798—1863: Lev požírající koně — detail: Zvětšený detail litografie Lev požírající koně ukazuje přesvědčivě, že Delacroix zacházel litografickou křídou stejně suverénně jako štětcem. Dosáhl sametové hebkosti kresby a přitom před divákem v přesvědčivé scéně rozvinul to, co sám viděl a prožil, když se v roce 1832 účastnil lovů na divokou zvěř na své cestě do Maroka a Alžíru.Honoré Daumier, 1808—1879: Ulice Transnonain, litografie, 1834: Suverénním vyjadřovacím prostředkem se pak litografie stala zejména v díle Honnoré Daumiera. Tento kreslíř, grafik, malíř a sochař vytvořil v této technice obsáhlou obrazovou kroniku své doby, Obsahovala kritiku politických, sociálních a morálních vztahů. Ve svých ilustracích pro časopisy Caricature a Charivari komentoval soudobé události. Sžíravý humor přitom střídal s vážným patózem, tak, jak situace vyžadovala. Tragédie, k níž došlo v dělnické rodině v pařížské ulici Transnonain v noci na 15. dubna 1834, si vynutila lapidární kreslířské sdělení.Honoré Daumier, 1808—1879: O tom mi nemluvte, litografie, 1841: Také litografie O tom mi nemluvte... z cyklu Vulgarités vypovídá o lidské krutosti. Ukazuje bezohlednost a netečnost pařížských měštáků k lidské bídě a neštěstí. Daumier tu ostře charakterizoval tři odlišné lidské typy. Litografie poskytovala široké pole možností a odstínů jeho charakterisačnímu a karikaturnímu umu.Honoré Daumier, 1808-1879: Pod pavučinami, litografie, 1868: Jako tolikrát v dějinách, také v době, ve které žil Daumier, stahovala se v Evropě hrozivá mračna bouře válečného konfliktu. Byl bystrým pozorovatelem a komentátorem historické situace a stál přitom výrazně na straně pokroku. Ve své litografii Pod pavučinami alegorizoval evropský mír jako naivního anděla, který se beznadějně zaplétá do pavučin neřešitelných politických problémů. Technika litografie mu tedy tentokráte poskytla možnost pro alegorii, nikoliv však matnou a abstraktní, nýbrž velmi konkrétní a přímo adresnou. Odhaluje se v ní pokrytectví a ukazuje se nesmlouvavě na kořeny zla.Jean-Baptiste Camille Corot, 1796-1875: Upomínky na Toskánu, lept: Jean-Baptiste Camille Corot je jedním z nejvýraznějších příslušníků tzv. barbizonské školy. Byla to skupina malířů, kteří v 19. století malovali jako první krajinu ve volné přírodě, podle přírodního modelu. Vybrali si k tomu krajinu kolem Boulogneského lesíka poblíže vsi Barbizon. Tato pitoreskní krajina vyhovovala dobře jejich vkusu, který byl ještě ovlivněn romantismem. Na Corota měl však také veliký vliv jeho pobyt v Itálii. V jeho rané krajinářské tvorbě se kříží zájem o idealizovanou, komponovanou krajinu, jak ji poznal zejména v díle malířů italské rané renesance se zájmem © krajinu malovanou či kreslenou podle skutečnosti. Tyto dva póly zájmu se prosadily i v jeho grafice. Rozsahem a významem nedosahuje jeho grafické dílo díla malířského. Proti dvěma tisícům obrazů čítá soupis jeho grafického díla pouze 100 listů. Přesto však má Corotovo jméno ve francouzské grafice 19. století svou váhu. Jeho listy zaujmou jemným, lyrickým laděním. Oslavuje přírodu s pokorou a nehalasně. Z grafických technik mu nejlépe vyhovoval lept. Jím vytvořil i list Upomínka na Toskánu z roku 1845. Bukolické nálady je v něm dosaženo především chvěním stříbřitého světla, v němž se hlásí k italskému vlivu. Dosahuje tu však zároveň už značně volného podání.Jean-Baptiste Camille Corot, 1796-1875: Osamělá věž, litografie, 1871: K litografii sáhl Corot až ve svém pozdějším grafickém díle. Povaze jeho projevu však lépe vyhovovala litografie pérová, v níž linie vynikne lépe nežli kompaktní plocha. Charakteristických prvků této techniky využil k co největšímu rozvolnění svého kreslířského projevu.Jean-Baptiste Camille Corot, 1796-1875: Osamělá věž — detail: Litografie Osamělá věž vznikla v roce 1871, tedy čtyři roky před Corotovou smrtí. Dva detaily tohoto listu ukazují ještě přesvědčivěji nežli jeho celek volnost jeho kreslířského podání. První z nich je zaměřen na figurální skupinu v prvním plánu.Jean-Baptiste Camille Corot, 1796—1875: Osamělá věž — detail I!: Další detail je naopak zaostřen na předmět, podle něhož dostal list název. Osamělá věž je pevnostní bašta v poměrně ploché daleké krajině. Do záběru se dostává i další postava, zřejmě jezdec na oslu, který klikatou cestou směřuje k věži. Krajinný výsek podaný volným suverénním kreslířským rukopisem působí téměř jako kresba moderního umělce. Tento pocit, který z listu máme, odpovídá pozdní poloze Corotova díla, která přinesla takové uvolnění od klasicistní formule, které Corot v mládí podléhal, že působí skutečně velmi moderním dojmem.Charles-Frangois Daubigny, 1817—1878: PastÝřský párek v lese: Další příslušník. barbizonské školy, Charles-Francois Daubigny, © dvacet jedna let mladší nežli Corot. Přesto nedosáhl volnosti jeho projevu. Jeho listy, v nichž se soustředil především na světelné problémy, zůstávají daleko více poplatny pojetí grafiky, které ještě náleží 18. století. Vedle obsáhlého malířského díla vytvořil Daubigny 150 listů v nejrůznějších grafických technikách, lepty, akvatinty, litografie, ocelorytiny a cliché verre. Při sledování starých tradic v jeho grafice bychom mohli sestoupit až k Holanďanům 17. století. Při řešení problému světla a stínu byl mu vzorem geniální Rembrandt.Jean-Frangois Millet, 1814—1875: Sbírání klasů, lept, 1856: Millet proslul z Barbizonské školy jako grafik nejvíce. Jeho dílo je však přitom méně obsáhlé nežli Corotovo a Daubignyho. Vytvořil v letech 1849—1858 šest litografií, v roce 1857 dvě cliché verre a v letech 1855—1863 dvacet leptů. Lept Sbírání klasů je ze začátku tohoto období a představuje jeden z nejslavnějších Milletových listů. Motiv je pro něho typický — věnoval své dílo především oslavě práce francouzských venkovanů. Tato oslava vyznívá idylický. Millet chápe práci zemědělce jako vznešený úkol, Bohem posvěcený. Mezi ostatními barbizonskými mistry, kteří se zajímali především o krajinu, do níž zasazovali lidskou figuru pouze jako doplňující stafáž, je Millet výjimkou. Jeho zájem patří naopak zejména postavě člověka. Krajina vytváří této postavě vlídné, malebné prostředí.Edouard Manet, 1832—1883: Herec Rouviěre v roli Hamleta, lept: Malířské dílo Édouarda Maneta má význam zakladatelský. Představuje totiž první přehodnocení dosavadního názoru na přepis skutečnosti, přehodnocení, jehož se ujali a které do důsledků dovedli impresionisté. Manet ještě nerozkládal důsledně barvu světlem a nemaloval skvrnovým rukopisem. V jeho díle však probíhá velmi důsledný přípravný proces impresionistické malby. Učil se přitom mnoho i od starých mistrů, a to především těch z nich, kteří si dovedli všimnout a uchopit kouzlo neuchopitelného okamžiku. K jednomu z nich, Velasauezovi, obrátil se i jako grafik. Přepisoval graficky jeho obrazy. Grafice se věnoval v letech 1859—1870. Pracoval střídavě leptem a litografií. Lept Herec Rouviěre v roli Hamleta je grafickým přepisem vlastního obrazu z roku 1866. Podobně jako v malbě rozvolnil svůj rukopis, tak i v grafice. Celá deska je proleptána krátkými dotyky rydla. Světlo rozrušuje kompaktní čáry a plochy. Černobílá grafika působí tu velmi silně malířsky. Manet byl svým založením malíř každým coulem.Édouard Manet, 1832-1883: Jeanne, lept: Lept, nazvaný Jeanne, je o něco mladší nežli lept nazvaný Herec Rouviěre. Polopostava sličné mladé dámy v profilu se slunečníkem a koketním kloboukem s růží je motivem pro Maneta velmi typickým. I leptem vyjadřuje tu hebkost dívčí pleti, úsměvně zasněný výraz, svěží držení těla. Celá plocha desky je zase zpracována v bohatých světelných odstínech. Prostor je nehluboký, takže profil sličné Pařížanky se rýsuje jakoby na pozadí tapety.Odilon Redon, 1840—1916: Žena s pŘízraky, litografie: Odilon Redon je jedním z typických představitelů: symbolismu ve výtvarném umění. Byl to myšlenkový proud, který vycházel z filosofie a z literatury a rozšířil se po celé Evropě. Jeho myšlenky našly velmi živnou půdu v Anglii a v severských zemích, v Německu i u nás. Ve Francii se symbolisté soustředili kolem básníků, z nichž především Paul Valléry a Stéphane Mallarmé měli velikou váhu. Redon byl přítelem Mallarmé a byl dokonce nazýván „Mallarmé malby“. Grafika poskytovala symbolistům značné možnosti. Svými ilustračními aspekty má blízko k literatuře a proto v době symbolismu došlo k jejímu velikému rozkvětu. Také estetické ideály Redonovy, které směřovaly k úhrnnému, syntetickému, dekorativnímu a symbolickému výrazu a jejichž konečným ideálem byla dekorativní arabeska obsahující tajemnou, snovou fantastiku, nacházely v grafice bohaté možnosti. Redon se zabýval grafikou od roku 1863. Nejdříve pracoval v leptu. Od malíře Fantina-Latoura, s nímž se spřátelil v roce 1870, se naučil také litografii. Výhradně grafice je věnována jeho tvorba z let 1883—1889. Litografie Žena s přízraky je z jednoho z mnoha Redonových grafických cyklů. Z temného pozadí vystupuje v prudkém osvětlení tajemná postava ženy. Dvě příšerné masky a létající had, kteří obletují její hlavu, jako by se zrodily z jejího soustředěného pohroužení do vlastního nitra.Odilon Redon, 1840—1916: Starý rytÍř, litografie, 1896: I Rovněž Redonova litografie Starý rytíř je obestřena nevyslovitelnou atmosférou tajemna. Temná postava obrácená k divákovi jen částí profilu pochází z říše snů, do nichž se promítá středověký katolicismus stejně jako náboženství Orientu a všechny ostatní myšlenkové proudy, které tvořily složité předivo symbolistního umění.Pierre-Auguste Renoir, 1841-1919: Koupání, lept, 1895: Pierre-Auguste Renoir patří do skupiny impresionistů. Jeho malířské dílo se však od ortodoxního impresionismu v mnoha ohledech odchyluje. Nemaloval důsledně barevnou skvrnu. V jeho obrazech zachovala si svůj podstatný význam obrysová linie. Používal černé barvy, kterou impresionisté zcela ze svých obrazů vymýtili. A pak je tu jeho zájem o figuru. Renoir byl výrazný figuralista. V jeho díle hraje důležitou úlohu především krásná žena. Nedostižným způsobem dovedl fixovat půvab svých krásných současnic. Ke grafice měl blízko proto, že byl vynikajícím kreslířem. Přesto však grafika vznikala na okraji jeho díla. Vytvářel ji na nátlak svých obdivovatelů a nakladatelů. Lepty, které po něm většinou v nemnoha otiscích zůstaly, mají stejný smysl pro živou, kvetoucí formu jako jeho obrazy. Stejně přitažlivě jako zralý půvab dospělých žen vyjadřuje Renoir pel mládí dívek. V leptu Koupání z r. 1895 je vyobrazena dvojice dospívajících děvčátek, která se intensivně věnují své toaletě.Pierre-Auguste Renoir, 1841—1919: Ležící žena, lept 1906: V leptu Ležící žena, jenž vznikl o jedenáct let později nežli Koupání, vzdává Renoir hold kráse ženského těla. Nikterak se neomezuje na zvolenou techniku, leptá čáru stejně uvolněně jako by ji kreslil na papír. Proto jsou jeho lepty na první pohled těžko k rozeznání od pérových kreseb. Grafická technika se podvoluje malířovu záměru zcela beze zbytku.Paul Gauguin, 1848-1903: Te arii vahine, dřevořez, novotisk z r. 1962: Paul Gauguin usiloval jako malíř i jako grafik o vzkříšení výtvarné řeči, schopné vyjadřovat nejen viděné a cítěné, ale i myšlené. První jeho dřevořezy vznikly ve Francii v letech 1893—1895 po návratu z prvního pobytu na Tahiti. Hlavní část jeho dřevořezačského díla však byla vytvořena za jeho druhého pobytu na Tahiti. Zde byly položeny základy k obrození staré dřevořezačské techniky. Základním formálním živlem Gauguinových dřevořezů je obrysová linie, která vymezuje zjednodušené tvary ve střídání bílých a tmavých ploch. Ne každá tmavá plocha má přítom úlohu aktivního činitele. Často to jsou naopak bílé plochy. Úsilí o syntézu přízračné pro Gauguinovo malířské dílo, syntézu, která by obnovila jednotu lidské osobnosti a vzkřísila i komplexnost výtvarného vyjadřování, je patrná i v této grafice. Dřevěné štočky pro Gauguinovy dřevořezy z Tahiti byly nalezeny Milanem Rastislavem Štefánikem v roce 1910 v plotě obydlí jedné z Gauguinových družek. Národní galerie je získala po druhé světové válce. Vzhledem k tomu, že dřevo štočků rychle chátrá, rozhodla se pořídit z nich novotisky. Obtížnou práci provedl v roce 1961 brněnský grafik Jánuš Kubíček.Paul Gauguin, 1848—1903: Cikády a mravenci (Vzpomínka z ostrova Martinigue), zinkografie: Vedle dřevořezu použil Gauguin v několika případech techniky zinkografie. V ní je patrné jeho úsilí osvobodit se ve svém výtvarném projevu od všeho, co bylo v evropském umění vytvořeno. Byl přímo posedlý touhou zapomenout i na vše, co přinesla lidem civilizace. Sám ji prohlašoval za zkázu lidstva. Samozřejmě, že se mu nepodařilo odpoutat se zcela od civilizace ani ve vlastním nitru. Jeho marné pokusy skončily tragicky. V grafice si počínal velmi volně a samorostle. Nerespektoval specifické znaky jednotlivých technik. Každou tradici totiž chápal jako překážku vlastního, osobitého uměleckého vyjádření.Henri de Toulouse-Lautrec, 1864—1901: Mademoiselle Marcel Lender, barevná litografie: Henri de Toulouse-Lautrec představuje převratný zjev ve vývoji moderní grafiky. Dovedl k velké dokonalosti barevnou litografii a položil základ grafice expresionistů. V duchu dobových, symbolistně dekorativních tendencí zvládl s technickým mistrovstvím a výrazovou precizností dekorativní arabesku, která byla dobovou ctižádostí. Nevycházel však přitom z abstraktní stylistiky. Znal sice podobně jako jeho současníci vláčné linie japonského dřevořezu a navázal do jisté míry na svého staršího současníka Degase. Byl také v Londýně, kde se spřátelil s Wildem a Beardsleyem, dvěma velkými duchy symbolistního desetiletí. Daleko silněji nežli všechny tyto vlivy zapůsobil však v Lautrecově díle sám život doby. Lautrec byl příslušníkem staré šlechty a od raného mládí mrzák. Neměl rád přírodu, neuznával malbu krajin. Jediná krajina, v níž se cítil dobře, byl pařížský Parnass — Montmartre. Usadil se na něm v roce 1885 a byl denním hostem jeho zábavních podniků, především Moulin Rouge. Ztělesnil ve svých obrazech a barevných litografiích nedostižným způsobem typy lidí, především žen tohoto pařížského polosvěta, který věrně zrcadlil celou dobu.Henri de Toulouse-Lautrec, 1864-1901: Frontispice k cyklu Elles, barevná litografie: Lautrecovo grafické dílo čítá 336 volných grafických listů a třicet plakátů. Vytvořil prototyp moderního plakátu, v němž řešil plochu Způsobem umělecky výsostným a přitom šokujícím a přitažlivým. Cyklus Elles (Ony) z roku 1896 dominuje jeho volné grafice. Osudy žen, s nimiž se Loutrec znal z kavárniček a nočních podniků Montmartru, defilují tu před divákem jako velkolepá dekorativní stínová hra, za níž se skrývá nejsyrovější a nejkrutější život.Henri de Toulouse-Lautrec, 1864-1901: Klaunka (Mademoiselle Cha-U-Ka-O), z cyklu Elles, barevná litografie, 1896: Šantánové tanečnice a zpěvačky pozoroval Lautrec ze svého křesla umístěného v orchestru. Strávil tím dlouhé večery. Za jeho aristokraticky blazeovaně nasazeným lorňonem se skrýval bystrý postřeh dravého lovce. Proto v úchvatných arabeskách jeho barevných listů došla mámivá hra těchto démonických ženských typů dokonalé fixace. Jsou uchovány příštím pokolením snad skutečnější a živější než byly ve skutečnosti. Platí to i o klaunce slečně Cha-U-Ka-O: s bizarním dobovým účesem, kterou Toulouse-Lautrec zachytil ve chvilce odpočinku za scénou.Henri de Toulouse-Lautrec, 1864-1901: Žena s koupací mísou — z cyklu Elles, barevná litografie, 1896: Ze scén a zákulisí kabaretů obrací se Toulouse-Lautrec v některých listech cyklu Elles také do soukromí svých známých žen. Znal je stejně důvěrně jako jejich veřejná působiště. V listu Žena s koupací mísou zachytil jednu ze svých hrdinek ve chvíli intimní toalety. Její splývající, povolený účes, ušlechtilý tvar mísy a džbánu, řasnatý domácí oděv a v obrysech naznačený nábytek vyplňují dokonale plochu listu v nádherném liniovém ornamentu.Paul Cézanne, 1839—1906: Koupání, barevná litografie: Paul Cézanne je právem nazýván otcem kubismu a otcem celého moderního umění. Za maskou podivína a pavouka se skrýval nejcitlivější duch století. Zabýval se těmi nejsubtilnějšími problémy malby a dlouhými myšlenkovými pochody i stálým trpělivým zkoušením je vyřešil. Zcela nově zacházel s přírodou. Osvobodil obraz od otrocké závislosti na ní, přitom ji však nepopřel. Základním slovem jeho malířského postupu bylo „réaliser“ — realisovat, uskutečňovat. Malířství bylo pro něho nástrojem obrazového uskutečňování, to jest nového vytváření světa. Podobně jako impresionisté držel se Cézanne tvrdě „motivu“. Nehledal jeho duši, ani jej nechtěl expresivně deformovat. Chtěl jej jenom znovu uskutečnit v malířské řeči a tak jej předložit divákovi k nazírání. Pracoval přitom s předměty i s figurami. Maloval krajiny, zátiší i portréty a figurální kompozice. Figuru však považoval za nejvyšší a nejvznešenější motiv. Proto táké zejména na portrétech pracoval celé dlouhé dny, každý tah štětce předem pečlivě promyslel. V grafice vytvořil pouze čtyři barevné litografie. Jsou vlastně grafickým přepisem jeho průzračných a vzdušných akvarelů. Mají ryze malířský charakter a také v nich se řeší především stavebné problémy.Henri Matisse, 1869—1954: Ležící žena, litografie: Básník Louis Aragon řekl o Matissovi, že je podivuhodné, jak se pod jeho rukama mění v luxusní předměty nejobyčejnější a nejbezvýznamnější věci. Jeho jasné vidění bylo stejně přesné a kritické jako bylo vidění Toulouse-Lautreca. Na rozdíl od Lautreca se však neobracel k charakteristice věcí, ale k jejich estetickému vyrovnání. Obracel se na to, co z věcí lze vyčísti, to, co je v nich luxusního, člověku přátelského a příjemného. Je tedy Matissovo vidění směle v ostrém rozporu s tím, jak na svět nazírá jeho spolužák z ateliéru Moreauova Georges Rouault. Miluje krásné bytosti i krásné věci: perské kachle, orientální hedvábné šátky, vzácné sklo, ušlechtilé koberce, exotické ptáky. Miluje ženy s vláčnými mírnými pohyby odalisek. Taková žena v blaženém, pohodlném rozpoložení je také námětem Matissovy litografie. Matisse byl suverénní kreslíř. Jeho kresba se vyznačuje plynulou, lehce napsanou, vláčnou linií. Tato linie se přenáší do jeho grafiky, v níž nejvíce používal leptu a litografie.André Derain, 1880-1954: Krajina, suchá jehla: Derain náležel ke skupině fauvistů, jejímž vůdcem byl Matisse. Matisse však jediný si podržel fauvismus jako stálý názor. Pro ostatní. malíře byl fauvismus episodou, která prošla v letech 1901—1908 a po níž se každý z fauvistů dal svou cestou. Fauvisté si vzali příklad z Gogha, Gauguina, Seurata. Od Seurata čistou, ničím nezkalenou barvu, od Gogha právo na nejsvobodnější vyjádření svého uměleckého instinktu. Od Gauguina velkou, nedělenou plochu, po níž prýští barva jako láva ze sopky. Tyto výrazové prostředky však fauvisté použili čistě výtvarně, odstranili z nich symbolistní smysl, který měly u Gogha a Gauguina. Derain platil mezi fauvisty za spořádaného, konstruktivního, téměř klasického umělce. Rád chodil do muzeí, lpěl na tradici, kopíroval staré mistry v Louvru. Měl jemnou inteligenci i čistý instinkt a oboje se v jeho díle malířském i grafickém spojuje. Po opuštění fau- Vísmu, v němž respektoval vždy architekturu obrazu, připjal se ke konstruktivismu Cézannovu. Z této periody, po níž následovalo Derainovo kubistické období, pochází také suchá iehla se zobrazením krajiny. Její tvarosloví se přibližuje válci, kuželi, hranolu a krychli, jak tomu učil Cézanne a jak to od něho přejali a do důsledků dovedli kubisté.André Derain, 1880—1954: Ženský akt, litografie: Torso ženského těla představuje už vyústění Derainova díla s uzavřenou plastickou formou neoklasicismu. Svými studiemi a obdivem ke starým mistrům Derain vlastně od počátku k takové formě směřoval. Měkká technika litografie umožňuje mu vykroužit tělesné tvary měkce a harmonicky.Raoul Dufy, 1877-1953: Moře, litografie: Raoul Dufy náležel také' ke skupině fauvistů. Jeho počátky byly poznamenány vlivem van Gogha a Matisse. Jeho pojetí fauvismu bylo smělé, bezstarostné, výrazné v deformaci a barvě. Záhy se u něho projevil silný smysl dekorativní. Ten se pak prosadil v jeho zájmu o práci s tiskem n a látky a s keramikou. Dufyho dekorativní styl, který se léty vypracoval v suverénní, temperamentní, dekorativní arabesku, se vyznačoval vyhraněně grafickými prvky. Proto mu byla grafika bytostně blízká a zabýval se jí poměrně hodně jako kresbou. Litografie mu byla z grafických technik nejbližší. V listu, nazvaném Moře, spojuje náměty ze skutečnosti s náměty dekorativně fantaskními. Ty oživují moře fantaskní faunou a flórou. Nechybějí tu ani mořské panny, které jsou veselé a soudobé. Hravost, humor, ale přitom lví spár charakterizují práci tohoto malíře, dekoratéra a grafika, který zemřel v r. 1953, krátce poté, když obdržel velkon cenu benátského bienále.Georges Rouault, 1871-1958: Bílý kŮň, litografie: Georges Rouault měl lidsky blízko k hnutí fauvistů — byl spolužákem Matissovým a Gustava Moreaua. Umělecky však na něho mělo daleko větší vliv přátelství s katolickými básníky, s Huysmansem a Leonem Bloy. Jeho malba a grafika nevychází z estetické zkušenosti, nýbrž ze zkušenosti lidské. Už u Moreaua přišel do styku se symbolisty a jejich katolicismem, který přijal za svůj. Jeho víra však měla hluboce lidské aspekty. Na světě viděl a soucitně prožíval sumu lidského neštěstí, od něhož člověka neosvobodí ani civilizace. Sám pocházel z chudé rodiny, takže měl blízko k chudým a trpícím, jeho nábožnost má tragickou a hořkou příchuť. Vidí bezútěšnost padlého světa, jemuž je Bůh vzdálen. V celku jeho díla hraje grafika stejně důležitou úlohu jako malba. v V letech 1918—1928 vůbec malování zanechal a věnoval všecky své síly grafickému cyklu o padesáti listech, nazvanému „Miserěre a válka“. Položil v něm rovnítko mezi utrpení Boha na kříži a utrpení člověka ve válce. Kromě toho vytvořil ještě řadu jednot- I livých listů leptů a litografií. Náš list „Bílý kůň“ je jedním z nich. Postava symbolického jezdce na bílém koni ukazuje dobře Rouaultovu strohou, lapidární kreslířskou zkratku, zpevněnou výraznou černou konturou. V barevných pracech jsou tyto černé kontury vyplněny hlubokými, zářívými barvami, které připomínají barevnost vitráží středověkých kostelních oken. Rouault ve svém díle nezapomněl, že začínal jako malíř skla.Pablo Picasso, 1881: StŘídmý pokrm, lept, 1904: V Picassově díle se zrcadlí všechny proudy a protiproudy doby, všechny touhy a příběhy moderního ducha. Je dokonalým zrcadlem života Evropy první poloviny našeho století. Velikost jeho génia odpovídá šíři záběru, ve kterém vzal na sebe lidství celé epochy, její jistotu vcelku a její neklid v jednotlivostech. Mohl to udělat, protože se postavil pevně na stanovisko, že umění má cenu jen tehdy, je-li výrazem našeho bytí ve světě. Vždy znovu opakoval, že malířství a grafika nejsou k tomu, aby zdobily byty, ale že jsou zbraní proti nepříteli. To ovšem neznamená, že by se nemohly malovat obrazy, kreslit kresby a rýt a leptat grafické listy s příjemně vypadajícími náměty. Takový námět může obsahovat hluboké lidské sdělení a vyjadřovat drama. Picassova osobnost je tak veliká a mnohotvárná, že si může dovolit zdánlivou rozpolcenost, mnohokolejnost. V jeho díle stojí vedle sebe čistá abstrakce a styl bezmála klasický a oboje v něm má stejnou důraznost. Tři ukázky Picassovy grafiky — grafiku pěstoval zejména v mládí a pak zase znovu ve zralém a stařeckém věku — představují tři různé polohy výrazu. Všechny jsou však suverénně a s nadhledem zvládnuty. Střídmý pokrm je z roku 1904, tedy z doby Picassova raného pařížského pobytu. Tvořil tehdy pod vlivem Toulouse-Lautreca. Je to patrné i na tomto leptu, na němž je vyobrazen smutný milostný pár u chudé večeře. V expresivně protáhlých tvářích, hubených tělech a dlouhých prstech rukou mohli bychom však hledat i patetickou expresi Picassova barokního krajana El Greca. List je naplněn hlubokým soucitem s bídou a chudobou a oslavuje její důstojnost.Pablo Picasso, 1881: Salomé, suchá jehla: Suchá jehla Salomé je o rok mladší nežli Střídmý pokrm. Pochází z cyklu Artisté. Byl to cyklus grafických listů, který Picassovi vydal Vollard. Sociální přízvuk těchto listů se projevuje ve spojení s jejich značnou výtvarnou záměrnost. V podstatě však zůstává Picasso stále u krásné tělesné formy. Vyjadřuje jí i duševní krásu artistů, v nichž vidí své blížence.Pablo Picasso, 1881: Sen a lež generála Franca, lept, 1937: Lept Sen a lež generála Franca pochází z druhé poloviny třicátých let. Od roku 1934 výrazová síla Picassových obrazů a grafiky. stále zmohutněla. Pod vlivem událostí ve své vlasti — Španělsku — začal zobrazovat dramata ničení. Pohybují se v oblasti symboliky býčích zápasů nebo zápasů koní a býků. Býk a kůň jsou staré španělské znaky a na nich staví Picasso svou obžalobu řádění fašistického režimu. Vrcholným dílem těchto let je Guernica, čistý obraz událostí zničení baskického města dne 26. dubna 1937. Převedení do znaku a emblému se tato událost povyšuje do obecné platnosti legendy. Stejně je tomu v leptu Sen a lež generála Franca. Jde v něm o seriál jakýchsi krutých comics líčících s krutou ironií řádění a zvůli fašistického diktátora.Marc Chagall, 1887 — žije ve Vence: HrÁč houslí na vesnici, litografie: Hráč houslí je jen malou ukázkou tvorby Marca Chagalla. Tento izraelsko-ruský fantasta, jehož oko hledá ve skutečnosti skrytou legendu a rozpomíná se přitom na své mládí židovského chlapce, prožité na předměstí ruského města. Je tvůrcem mnoha snových obrazových kompozic, vizionářsky vášnivých a zanícených. Bezprostřednost a bezuzdnost fantazie jej spojují s naivními malíři. V Paříži však nezůstal nedotčen mnoha místními vlivy. Symbolismus a náboženské prvky Odilona Redona mu byly blízké stejně jako síla naivismu celníka Rousseaua. Prošel vlivem básníků a malířů okruhu takzvaného orfismu, kteří pracovali se zvláštním uzpůsobením barevných a hudebních tónů. Barevně jej ovlivnilo pozdní dílo intimistů Bonnarda a Vuillarda. Sám je velikým malířem a básníkem, který ve svém malířském a obsáhlém grafickém díle vytvořil práce plné tajemné melancholie a poklidné lyriky a zase plné zvláštního vnitřního dravého neklidu, jenž se projevuje bizarní a absurdní groteskou. V jeho grafice zaujímá důležité místo ilustrace. Ilustroval geniálně Gogolovy Mrtvé duše a Starý zákon a mnoho dalších literárních děl blízkých jeho vášnivému citu.Adolph von Menzel, 1815-1905: Hra s kruhy na zámecké terase, proškrabovaná litografie, 1851: Německé umění 19. století nemělo vlastně až na několik výjimek. původní grafiku. Podobně jako u nás sloužila tu v tomto století grafika převážně reprodukci. Jednou z mála výjimek byl malíř Adolph von Menzel. Malíř, grafik a ilustrátor, jenž se narodil na samém počátku století a dožil se až roku 1905, byl vlastně autodidakt. Jen krátký čas navštěvoval berlínskou akademii. Po otci zdědil litografickou dílnu. Preferoval litografii iistě zejména z tohoto důvodu, ale také proto, že vyhovovala jeho zcela veristickému realismu. Litografie „Hra s kruhy na zámecké terase" má pro Menzla typický námět ze zámeckého šlechtického prostředí. Ukazuje přesvědčivě, jakých jemností v provedení této techniky dosáhl.Adolph von Menzel, 1815-1905: Hra s kruhy na zámecké terase — detail, proškrabovaná litografie, 1851: Detail litografie ozřejmuje Menzlovu virtuozitu v této technice ještě přesvědčivěji. Je na něm patrné použití nazrněné kamenné desky a její zpracování pomocí štětce, tuše a škrabacího nože.Emil Nolde, 1867—1956: Učenci, akvatinta: Emil Nolde byl hlavou německého expresionismu. Německý expresionismus probíhal souběžně s francouzským fauvismem. Měl však delší životnost a větší okruh působnosti. Jeho dvě hlavní střediska byla drážďanská skupina „Brůcke“ (Most), jejímž byl čelným představitelem, a mnichovská skupina „Der blaue Reiter“ (Modrý jezdec). Také k této skupině měl početné vztahy. Veliký význam pro jeho tvorbu mělo však rovněž seznámení s norským malířem a grafikem Edwardem Munchem a Belgičanem Jamesem Ensorem. Oba představovali extrémní polohu malby a grafiky založené na výraze Ů básnivých a melancholických duševních stavů a na vidění světa v jeho krutosti a absurdnosti. Grafika hrála v díle všech expresionistů významnou úlohu. Dovolovala jim ještě výraznější deformace nežli malba, mohli se v ní vyjadřovat pregnantněji a bezprostředněji. Akvatinta Učenci zpracovává pro expresionisty typický motiv. Skupina čtyř hlav je tu vlastně skupinou čtyř bizarních obličejůmasek, jež rozhodně neukazují povahu učenců v příznivém světle. Rozhovor, který vede skupina tří proti jednomu, nezdá se, že by byl ušlechtilou učenou debatou. Spíše se v něm obráží duševní bída soudobého světa, jak na ni expresionisté ve svých dílech rádi poukazovali.Max Beckmann, 1884—1950: Portrét muže, suchá jehla: Max Beckmann je velikým zjevem německého moderního umění. Velkou část svého života prožil za hranicemi Německa. Zemřel r. 1950 ve věku šedesáti šesti let v New Yorku. Prošel raným impresionistickým obdobím a na čas se spjal s německým expresionismem. Posléze se stal nejvýraznějším představitelem tzv. „nové věcnosti“. „Nová věcnost“ souvisela s italskou „Metafyzickou malbou“ a naším magickým realismem dvacátých let. Projevovala se zájmem o nejprostší předměty. Byly přepisovány prostě a věcně ve svých úhrnných, hladkých objemech. A právě v této prostotě hledala nová věcnost jejich vnitřní magické vyzařování. Beckmann se však nezabýval jen zátiším. Jeho zájem se soustřeďoval v malbě i v grafice na lidskou figuru. Vytvářel prosté, nepatetické portréty, bez deformujícího i karikaturního záměru. Člověk je v nich nazírán se značnou dávkou lidského soucitu a porozumění.Oscar Kokoschka, 1886: Podobizna matky, litografie: Oscar Kokoschka je jedním z nejvyhraněnějších malířských temperamentů první poloviny našeho století. Ve svých začátcích byl silně ovlivněn pařížským symbolismem a vídeňskou secesí. Gustav Klimt na něho působil svým symbolistním arabeskovým dekorem. Stejně však i Angličan Beardsley a Švýcar Ferdinand Hodler. V mládí si vypěstoval citlivost až vízionářskou. V zobrazovaných předmětech a tvářích dovede materializovat jejich vnitřní stav, prostě vyjádřit jejich ducha. Časem si Kokoschka: vypěstoval osobitý styl jakéhosi dramatické impresionismu. V letech 1934—1938 žil v Praze. Vytvořil dramatické pohledy na město. Ačkoliv je mistrem výbušné barevnosti, hraje v jeho díle význačnou úlohu také černobílá grafika. Zejména litografie odpovídá jeho bezprostřednímu, volnému stylu práce. Použil ho také pro portrét své matky, v jejíž tváři zachytil to zvláštní, vnitřní vyzařování ducha, na něž má zaostřené oko.Vojtěch Preissig, 1873—1944: Zimní motiv, barevný lept, z alba „Coloured Etchings“: Symbolistní desetiletí devadesátých let minulého století dalo významné popudy české moderní grafice. Na počátku našeho století vyzráli už představitelé české secese a symbolismu ve výrazné osobnosti, které byly schopny rázně udat směr dalšímu vývoji. Dodnes do značné míry nedoceněn zůstal z nich Vojtěch Preissig, bezpochyby jeden z nejlepších grafiků, jací se u nás kdy narodili. Měl vynikající dekorativní smysl a naučil se vlastní pílí suverénně ovládat z grafických technik zejména barevný lept. Stal se jeho propagátorem. Svou dekorativně účinnou grafiku pěstoval volně i v sepětí s knihou. Vzornou ukázkou jeho vysoké řemeslné úrovně a výtvarné nápaditosti je zejména album „Coloured Etchings". Je datováno rokem 1903. Tematika těchto barevných leptů se pohybuje částečně v oblasti pohádky a básně, částečně tu jsou stylizované motivy ze skutečnosti. Z nich je i Zimní motiv. V záběru zasněžené městské uličky použil Preissig záměrně kompozice na výšku, jíž v popředí dominuje štíhlý, zasněžený jeřáb. Pod sněžnou pokrývkou lze na něm ještě rozeznat trsy plodů. Strom dělí celou plochu listu na širší a užší část a tvoří velmi působivou kulisu. Ornamentální, dekorativní charakter dostávají v tomto náladově sugestivním listě také vločky padajícího sněhu.Vojtěch Preissig, 1873—1944: Sedm havranů, barevný lept, z alba „Coloured Etchings“: Námětem dalšího barevného leptu z alba „Coloured Etchings" je půvabná pohádka o sedmi havranech. Sedm černých ptáků s korunkami na hlavách zobrazil grafik na dvou větvích vyrůstajících z rozložitého stromu. Plošná arabeska listu je opět vytěžena ze záměrně komponovaných dekorativních prvků.Vojtěch Preissig, 1873-1944: Modrý pták, barevný lept, z alba „Coloured Etchings“: List Modrý pták je snad nejkrásnější z celého alba. Působí opět pohádkově. Spanilá dívka, která sedí na rozkvetlé louce a pozoruje modrého ptáčka na větvi stromu, vypadá jako princezna. Ve střihu i desénu jejích šatů se uplatňuje dobový ornamentální vkus. Květnatá louka s vertikálou stromu vlevo, který je tu zase kompozičním i dekorativním prvkem, pokračuje v této zdobné tendenci. Přitažlivost listu zvyšuje suverénní řemeslné zvládnutí techniky leptu.Max Švabinský, 1873-1962: F. X. Šalda, lept, 1906: Max Švabinský a Vojtěch Preissig se narodili v témže roce. Preissig byl ve věku jedenasedmdesáti let popraven nacisty, Švabinský se dožil téměř devadesáti let. Jeho rané, symbolismu a secesi poplatné dílo, má pro českou moderní grafiku zakladatelský význam. Již tehdy vytvářel s oblibou podobizny současníků. Neobyčejně citlivým, subtilním pojetím se vyznačuje podobizna literárního kritika F. X. Šaldy. Je v ní beze zbytku vyjádřena duševní noblesnost modelu. Po technické stránce je zvládnuta suverénně, s plným porozuměním pro všechny jemné odstíny leptu.Max Švabinský, 1873-1962: Srpnové poledne, dřevoryt: V průběhu svého rozsáhlého grafického díla se však Švabinský nezabýval zdaleka pouze leptem. Vedle leptu, mědirytu a mezzotinty pěstoval se stejným umem a zaujetím také techniky s výšky, dřevoryt a pak s plochy, litografii. Tu zejména v pozdním období své tvorby. Dřevoryt Srpnové poledne představuje už zralý projev. Švabinský tu opustil melancholický symbolismus přelomu století a plně popustil uzdu smyslové radosti. Figura žnečky, jež je ústředním motivem listu, vrací se často v pozměněné podobě i v jiných kompozicích Švabinského. Typická pro nový umělcův názor je i krajina — bohatá, úrodná rovina v plném rozpuku léta s těžkými bouřkovými mraky na obzoru.Max Švabinský, 1873-1962: Sv. Jan Křtitel, dřevoryt, 1929: Švabinského tvorba však nepřestala oscilovat mezi dvěma polohami, smyslovou a duchovní. Tu druhou představuje dřevoryt Sv. Jan Křtitel z roku 1929. Asketický typ světce připomíná rysy tváře svého tvůrce. Krajina, do níž je postava zasazena, dala svými složitými skalními útvary a bujnou vegetací grafikovi příležitost, aby se dekorativně vyžil. Je tedy patrné, že secesní tradice není ani nyní ve Švabinského díle mrtva.František Kupka, 1881—1957: Ilustrace k Aristofanově Lysistratě, barevná odkrývací technika, 1907-—1909, vydáno v r. 1911: František Kupka je dnes ve světě naším nejuznávanějším umělcem. Většinu života strávil v Paříži. Po počáteční fázi svého díla, které vychází ze secese a symbolismu, začal se ještě před rokem 1910 zajímat o problematiku abstraktníhó umění. Řešil ji v dlouhé řadě logicky odvozovaných obrazových cyklů velmi osobitým způsobem. Nakonec dospěl ke geometrické konstruktivní formě, v níž se přiblížil holandské skupině de Stijl, sovětskému konstruktivismu Malevičovu a pozdnímu období Vasila Kandinského a Roberta Delaunaye. Grafikou se zabýval příležitostně. Ani v ní nezapřel svou povahu experimentátora. Volných listů vytvořil poměrně málo. Spíše se zabýval ilustrací nebo tematickými cykly. Ilustrace k Aristofanově Lysistratě vznikly v době, kdy se už v malbě Kupka dopracovával prvních významných výsledků v hledání abstrahovaného výrazu. Na ilustracích k Lysistratě to není nijak patrné. Jsou pojaty v podstatě iluzívně, je v nich však i vliv secesního dekorati. vismu. Zcela precizní jsou po technické stránce. Kupka v nich Sxperimentálně použil barevné odkrývací techniky a výborně uspěl. Z tohoto hlediska je soubor ilustrací unikátní záležitostí.František Kupka, 1881—1957: List č. 2 z cyklu „Čtyři pŘíběhy černé a bílé“, cyklus dvaceti šesti dřevorytů, vyšlo roku 1926 v PaŘíži: Cyklus dřevorytů „Čtyři příběhy černé a bílé“ byl vydán v roce 1926, tedy v době, kdy v Kupkově malbě byla již abstrakce značně rozvinutá v řadě tematických cyklů, v nichž systematicky zkoumal a realizoval jednotlivé tvarové tendence. Také tento grafický cyklus je už v zásadě pojat abstraktně. Bylo by jej možno přiřadit ke Kupkovým obrazům typu „Sólo hnědé čáry“ (1912—1913) nebo „Neodbytná bílá čára“ (1913—1923). Jednotlivé listy jsou na různých stupních abstrakce. Ty první, z nichž je i naše ukázka, prozrazují ještě velmi silně Kupkovo secesní východisko. List č. 2 je vlastně dekorativní secesní plošnou arabeskou s množstvím stylizovaných vegetativních prvků.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleGrafika pěti století 1500 - 1900 II.VýrobceDPrahaRok1968Délka71 okénekAutor textuBrožková L. Dr., Volková J. Dr.Označení6953Další diafilmy výrobceVýcvik operátorů RL č.I-5MPravá strana 2Požárně technické prostředky 7b Speciální nářadí II.Ejektory v požární ochraně