Grafika pěti století 1500–1900 I.+58Ukřižování: Nejstarší ukázkou a zároveň příkladem běžné dobové produkce je Ukřižování, práce středoevropského mistra 15. století. Je provedena úspornými liniemi, soustřeďuje se na jeden motiv, jednoduché kontury přímo vybízejí ke kolorování. Výrazovým prostředkem je především linie. Dřevořezy byly přenášeny z kláštera do kláštera, kde se pak podle nich dělaly další kopie. Značná část těchto nejstarších ukázek grafiky se pro dnešek zachovala tím způsobem, že byla kdysi vlepena na přídeští vazeb rukopisů. Jindy si je jejich majitelé z řad prostého lidu vylepovali na skříně, na zdi a na víka truhlic. Častá volba náboženských témat je odrazem dominujícího postavení náboženské ideologie v kulturním životě Evropy minulých století. Líčení utrpení Kristova patřilo k nejpůsobivějším tématům a bylo společné jak těmto drobným tiskům, tak monumentálním nástěnným malbám.Michael Wolgemut: Praha: O prvenství vynálezu dřevořezu se sváří Itálie s Francií a Německem. Ve službě knize a jejím různorodým námětům rozšířil i dřevořez svůj tematický okruh. Největšího a pro nás dokumentárně nejzajímavějšího uplatnění došel v dílech kosmografických, soustřeďujících nauku o světě, a topografických. Jeden z nejstarších dřevořezů u nás a shodou okolností také nejstarší známý pohled na Prahu pochází ze Schedelovy Světové kroniky z roku 1493. Norimberský nakladatel Koberger zaměstnal na přípravě výtvarného doprovodu Schedelovy kroniky Michaela Wolgemuta a celou jeho dílnu, v níž bylo pro toto grandiózní dílo vyrobeno na dva tisíce štočků. Panoráma Prahy, pořízené z Vyšehradu, bylo proti skutečnosti poněkud komposičně upraveno. Snadno rozeznáváme Hradčany, Karlův most i Hladovou zeď. Autor se snažil umístit ve zhuštěném pohledu všechny stavební dominanty. Provedení je v jednoduchém skicovitém slohu.Michael Wolgemut: Praha — detail: Na detailu si všimneme charakteristických linií dřevořezu. Je to technika tisku z výšky, kdy kresba je vyvýšena z ostatní hmoty tiskové formy. Přebytečné partie se nožíkem vyhloubí a odstraní. Tiskařská čerň se naválí na vyvýšenou kresbu a na tu se přitiskne k tisku určený papír.Hans Burgkmair: Obžerství: Nejlepší předpoklady k dalšímu vývoji měl dřevořez v Německu, kde si císař Maxmilián I. uvědomil možný společenský dosah reprodukcí a jejich šíření a žádal, aby jeho rytířské činy byly zvěčněny i monumentálními dřevořezy. Němečtí rytci, pod vedením univerzální osobnosti severské renesance a tvůrce německého národního umění Albrechta Dürera, pracovali na oslavných cyklech Maxmiliána a celého habsburského rodu, na Triumfálním průvodu, Triumfální bráně aj. Z plejády rytců vynikal temperamentem a nadáním Hans Burgkmair starší. Bohatá fantasie a technická zručnost ho postavily do čela Augšpurské školy. Vedle malířského díla vytvořil přes 800 rytin. Krátký čas působil v Itálii a vliv italského umění se projevil v jeho raných dřevořezech uvolněním formy, smyslem pro krásu tvaru a životní plností, jimiž se umělec hlásí k renesančním ideálům. Obvykle si vybírá půvabné typy, které odívá do měkkých splývavých rouch.Hans Burgkmair: Zlost: Takové jsou i jeho personifikace Sedmi hříchů a sedmi ctností, z nichž uvádíme tři ukázky: Chlípnost, Zlost a Obžerství. Burgkmair volí především příhodné atributy a neřesti navíc charakterizuje plameny pekelnými.Hans Burgkmair: Chlípnost: Figury jsou podány přímo s živočišným gustem a patřičnou lapidárností pevné linie. Motiv sedmi ctností a neřestí poskytoval velkou příležitost k rozvinutí fantasie a byl proto u umělců velmi oblíben. Obvykle byl spojován s výchovným posláním: názorně divákovi předváděl co je a co není v jeho počínání správné.Hans Baldung Grien: Zápasící hřebci: Další významnou postavou mezi německými rytci byl Hans Baldung zvaný Grien, rytec a malíř. Své umělecké názory dokázal vyjádřit lépe v dřevořezech než v malbě, a to jak volbou námětu, tak uvolněností fantasie či jadrným podáním. Ovlivněn Dürerovými rytinami koní — byl tovaryšem v Dürerově norimberské dílně — vytvořil Baldung působivý dřevořez, nazvaný Zápasící hřebci uprostřed skupiny divokých koní v lese z r. 1534. Protože existence stád divokých koní v lesích a horách Elsaska je dosvědčena ještě v 16. století, lze u tohoto díla předpokládat jako inspirační podnět silný osobní zážitek umělcův. Snaha o zachycení přírody ho často vedla k přehnané prudkosti znázorňovaného pohybu a k silným světelným kontrastům ve výraze. Od svého učitele Dürera se Baldung liší právě svým temperamentem, který mu nedovoluje tiché zastavení a zahloubání, příznačné pro Dürera.Lucas Cranach: Sv. Antonín nesený démony: Vyzrálé umělecké formy jižního Německa přenesl na sever Lucas Cranach, zakladatel saské školy v 16. století. Po krátkém pobytu ve Vídní se roku 1505 usadil ve Wittenbergu jako dvorní malíř saského kurfiřta. Z té doby jsou známy také jeho rané práce, které projevují silný vliv Dürerova a Altdorferova díla. Cranach měl nesporně smysl pro pozorování přírody, překypoval životní silou a energií podobně jako Hans Baldung Grien. Sv. Antonín nesený démony — dřevořez z roku 1506 — vybičoval jeho uměleckou fantazii: v jakémsi apokalyptickém vidění rozehrál Cranach celou škálu okřídlených ještěrů, zvířat zkombinovaných z nesourodých prvků hmyzu a plazů do úděsných nestvůr, symbolizujících démony pokušení. Dramatická scéna kontrastuje s poklidnou krajinou, nad níž se odehrává.Albrecht Altdorfer: Zmrtvýchvstání Krista: Zcela odlišně přistupoval k rytecké práci malíř a rytec, městský stavitel v Řezně Albrecht Altdorfer, hlavní mistr tzv. podunajské školy. Jeho vnějškové hravé pojetí stojí v protikladu k hluboce psychologickému pojetí Dürerovu či temperamentnímu pojetí Burgkmaira. Ztotožnil se názorově se skupinou rytců, tzv. kleinmeistrů, kteří pro svá díla volili zcela malé formáty, v nichž osvědčili nejen velké technické mistrovství, ale i smysl pro dekorativní charakter komposice a plně uplatnili svou zálibu v miniaturách. Takový je i list, znázorňující Zmrtvýchvstání Krista z roku 1512. Plocha listu je zaplněna dekorativními narativními scénami, které tvoří doplňující rámec ústřední postavě Krista. V jemné práci dřevořezačským nožíkem pozorujeme nepopiratelný vliv práce s mědiryteckým rydlem, jíž se Altdorfer intensivně věnoval v předchozích pěti letech.Ugo da Carpi: David zabíjí GoliÁše: Jednoduchý liniový dřevořez nestačil k postižení barevnosti malířských předloh a přírodní reality. Řada rytců se proto ve snaze © dosažení barevného účinu zabývala zdokonalením techniky dřevořezu. Zásluhou Uga da Carpi, italského malíře a dřevořezače z 1. poloviny 16. století byl objeven jednoduchý barevný dřevořez, tzv. šerosvitový neboli chiaroscuro. Privilegium pro svůj vynález obdržel Carpi roku 1526 v Benátkách. Tiskl z několika desek s neobyčejným smyslem pro malířskou jemnost a s precisní technickou zručnosthí. Od r. 1516 pracoval v Římě podle Raffaela, podle jehož předlohy vytvořil i šerosvitový dřevořez David zabíjí Goliáše.Ugo da Carpi: David zabíjí GoliÁše — detail: Na detailu je jasně vidět, jak přesně se musí desky krýt; barevný dojem totiž vzniká soutiskem několika desek. Do prvé desky se řezaly kontury kresby a otiskly se na papír hnědou či černou barvou. Přes tento nátisk se otiskly další desky, do nichž byly vyryty plošky přechodných polotónů, ponejvíce v barvě olivově zelené, světle hnědé, šedé nebo béžové. Tak bylo docíleno kromě barevného dojmu i šerosvitné modelace.Kolínský mistr 1470: Sv. Veronika: Nesnadné řezání do dřeva nutilo rytce 16. století vyhledávat desky z poddajnějšího materiálu a tak byla obrácena pozornost k mědi. Nebylo to poprvé, co byla kovová deska použita pro reprodukční účely. K nejstarším rytinám vedle dřevořezů patří také řada šrotových tisků, kdy místo dřevěné desky byla zpracována pomocí punců a razidel deska měděná. Tato zvláštní a velmi pracná technika, na jejímž zrodu spolupracovali platnéři a zbrojíři, se udržela do konce 15. století, zatímco dřevořez až do našich dnů. Rytec hloubil plochu kolem kresby vrážením punců, až vytvořil obraz převážně ornamentálního charakteru. Deska vypadala, jako by byla prostřílena bročky — šrotem — odtud také název šrotová technika.Kolínský mistr kolem r. 1470. Sv. Veronika — detail: Na detailu sv. Veroniky, šrotového tisku kolínského mistra z 2. poloviny 15. století, jsou jasně vidět stopy po bročcích a tahy nožíku, obrývajícího kreslící linii. Náměty šrotových tisků byly obdobné jako u dřevořezů. K oblíbeným motivům patřila i sv. Veronika (do jejího šátku se otiskla tvář trpícího Krista při cestě na Golgatu); v našem případě jde o kopii listu slavného mistra, jehož známe pouze podle monogramu „E. S.“ a jehož rytecké dílo z poloviny 15. století představuje nejstarší známou kolekci grafických listů.Dolnorýnský mistr z let 1460-1470: Archanděl Michael: Podobně jako u raných dřevořezů také u šrotových tisků nebývá znám autor; na provenienci (místo vzniku) je nutno usuzovat podle slohových znaků či námětových okruhů, přičemž konečný nález zůstává vždy zčásti nejistý. Šrotový tisk Archanděl Michael jako soudce duší, který je rovněž kolorovaný, je určen iako práce neznámého dolnorýnského mistra z let 1460—1470. Proti předešlému je celkově hybnější a opomíjí pozadí. Tyto drobné práce souvisely s tzv. velkým uměním své doby a přejímaly jeho názorové a stylové znaky.Albrecht Dürer: Mořský zázrak: Novým způsobem zpracovaná měděná deska, kdy rytec použitím mědirytecké jehly nebo rydla přenáší kresbu do plochy desky, získala záhy mnoho zastánců a mistrů. Mezi nimi vyniká největší osobnost v dějinách grafiky vůbec — Albrecht Dürer. Pozdvihl grafiku z tradiční anonymity a z postavení pouhého reprodukčního nástroje na přelomu 15. a 16. století a postavil ji na roveň malbě. Tento humanisticky vzdělaný umělec se ovšem nesoustředil jen na otázky technické, ale byl především inspirátorem a nadto i zprostředkovatelem italské renesance v Německu. V oblasti grafiky vytvořil jedinečné dílo, náročné obsahem, výrazově rozmanité a technicky dokonalé. Vedle mědirytu se věnoval i dřevořezu. Protože umělec ponechával svá díla bez názvu, připouštějí leckterá z nich po stránce námětové různý výklad. Mědiryt Mořský zázrak bývá také nazýván Únos Amymone nebo Pluto a Proserpina. Dürer zde rozehrál celou škálu svého umění.Albrecht Dürer: Mořský zázrak — detail: Na detailu si všimneme techniky mědirytu: linie jsou vedeny daleko volněji než u dřevořezu, měděná deska se snáze podává rydlu, dovoluje větší nuance v síle čáry. Mědiryt ie technika protikladná dřevořezu; kdežto dřevořez je tisk z výšky, přičemž tiskne vyvýšená kresba, mědiryt je tisk z hloubky, kdy tiskne kresba vyrytá do měděné desky. Papír se vtiskne do prohloubených linií, které pak tvoří na líci listu nepatrný reliéf.Albrecht Dürer: Sv. Eustach (Hubert): Touto technikou je zpracován i sv. Hubertus (sv. Eustach), patron lovců. Námět poskytl Dürerovi příležitost k divácky vděčným zvířecím studiím. V tomto případě uvolnil Dürer strohý lineární akcent ve prospěch měkké tónovosti.Lucas van Leyden: Obrácení sv. Pavla: Podobnou popularitu, jaké se těšil Albrecht Dürer v. Německu, získal v Nizozemí Lukáš Leydenský. Tento malíř, kreslíř a proslulý rytec byl zprvu žákem svého otce. S Dürerem se setkal roku 1521 v Antverpách a z té doby pocházejí také jeho prvé pokusy o lept do železné desky. Z řady jeho složitých rytin, nesených jemnou linií, uvádíme figurální komposici Obrácení sv. Pavla z roku 1509. Všimneme si hustého šrafování, jež je typické pro Leydenského styl. Jako dokonalý Holanďan se umělec jeví v narativně obšírném pojetí komposice i v drsných typech těžkopádných postav. Respekt před pravdivým zobrazením ho nutí k detailnímu zpracování. Biblické náměty podává jako reálné události ze svého okolí.Marcantonio Raimondi: Paridův soud: Rovnocenným partnerem Německa a Nizozemí byla v 16. století italská rytecká škola. Vedoucí postavení Itálie v nových názorových i uměleckých proudech, souhrnně označovaných jako renesance, vzor velkých individualit Leonarda, Michelangela a Raffaela, to vše ovlivnilo i ryteckou produkci nejen námětově, ale i technicky. Hold kráse lidského těla velkých mistrů renesance našel největší ohlas u vůdčí osobnosti mezi italskými mědirytci, u Marcantonia Raimondiho. Pro charakter jeho tvorby je rozhodující spolupráce s Raffaelem, jehož dílo věrně reprodukoval, především v době svého římského pobytu 1512—1520. Podle Raffaela také vypracoval mědiryt Paridův soud. Představuje známou scénu, kdy se Paris rozhoduje mezi třemi bohyněmi, Hérou, Athénou a Afrodité, které z nich přířkne jablko a tím i titul nejkrásnější ženy. Pro postavu Afrodité (Venuše) je přímo zachována kresebné předloha Raffaelova, zatím co vedlejší scény jsou převzaty ze dvou římských sarkofágů. Figurální scéna vpravo sedících tří říčních bohů inspirovala po staletích Manetovu „Snídani v trávě“, která roku 1863 v Salonu odmítnutých vzbudila takovou bouři nevole. A přitom Manet vlastně chtěl skloubit mravoličný výjev podle všech příkazů klasické komposice, opíraje se dokonce o přímý renesanční vzor.Agostino dei Musi, Veneziano: Koupání v Arnu: Mezi Raimondiho žáky zaujímá význačné místo Benátčan Agostino dei Musi, zvaný Veneziano. Zpočátku tvořil jemné kopie Dürera a italských mistrů v benátské manýře, pak se zdokonaloval v technice svého učitele v mědirytinách podle Raffaela, antiky, Giulia Romana aj. Mědirytu Koupání v Arnu podle Michelangelova bitevního kartónu dal Veneziano tvrdou dramatičnost scény, kdy jsou nic netušící koupající se vojáci v řece Arnu napadeni nepřítelem. Ráznými tahy obrysových linií zdůraznil vzrušenost okamžiku, pohybem linií podtrhl nutnost energické akce.Giorgio Ghisi: Sen Raffaelův: Pod vlivem techniky Raimondiho tvořil i mědirtec a kovotepec Giorgio Ghisi z Mantovy. Očividně se snaží zachovat velkorysost této techniky, ale zjemňuje rytinu vlasovými liniemi a vypichovaným tečkováním, čímž ji činí měkčí a tónově bohatší. Proti Raimondimu je typem rytce spíše meditativního. Takový je i jeho Sen Raffaelův neboli Melancholie Michelangelova podle Raffaela z r. 1561. Ghisi se zcela soustředil na vystižení zvláštní atmosféry neskutečného děje, patrně úryvku z Virgilovy Aeneidy, kdy kumejská Sibylla zavádí hrdinu do podsvětí, aby zde vyslechl věštbu. Je vyzván k stálosti a vytrvalosti, což praví i Virgilovy verše: Před zlem neustupuj, ale tím statečněji proti němu kráčej!Nicolo Boldrini: Venuše a Amor: Vedle Raffaela a Michelangela působil na vývoj italské grafiky nemalou měrou i Tizian v Benátkách. Když se v tomto případě nedá mluvit o přímé škole jako později u Rubense, přece jenom snaha dřevořezačů dosáhnout dokonalosti jeho perokreseb, vede k výrazně shodným rysům. Modelují ve velkých širokých masách světla a stínů a pravidelným šrafováním rovnoběžných či křížených čar sestavují stíny a temné plochy. Toho druhu jsou i dřevořezy Benátčana Nicolla Boldriního. Naše ukázka má název Venuše a Amor a je zhotovena podle Tiziana v roce 1566.Federico Barocci: Zvěstování: Odlišným způsobem pracoval urbinský malíř Federico Barocci. Svou citlivostí, procítěností, lze říci přímo básnickou něhou, je jeho dílo předzvěstí barokního lyrismu. V tom ho velmi ovlivnil Raffael, jehož byl Barrocci v Římě žákem. Ač je z grafického díla Barrocciho známo pouze pět listů, patří jeho Zvěstování z r. 1581 k vrcholným dílům grafického umění. Z jemných linií cítíme přímo měkkost a hebkost pleti i splývavost roucha. Přítom dokonalá kresba nepůsobí studeně.Cornelis Cort: Mučení sv. Vavřince: Spojnici mezi italským a nizozemským uměním představuje Cornelius Cort, holandský kreslíř krajin a rytec. Do Benátek přišel roku 1566 již jako známý rytec a vnesl do současné italské produkce severské prvky. V Benátkách ho Tizian pověřil reprodukcí svých nejvýznamnějších děl. V dramatické noční scéně Mučení sv. Vavřince využívá Cort především světelných efektů.Hendrick Goltzius: Svatba Kupida a Psyché: Cortův systém volného modelování silnou širokou linií převzal i Hendrick Goltzius, malíř a rytec, který vládl nizozemské grafice na přelomu 16. a 17. století. Ryl hlavně podle Sprangera, působícího též u nás na dvoře Rudolfa II., ale po italské cestě v letech 1590—1591 dával přednost italským předlohám. Vytvořil na 400 prací. On obdivoval v duchu italské renesance krásu lidského těla a antickou mythologii. Svatba Kupida a Psyché se pro něho stala příležitostí k vytvoření velkolepé podívané na antické božstvo, shromážděné k oslavě.Hendrick Goltzius: Herkules: Při volbě námětů se Goltzius několikrát obrátil k postavě Herkula. Osud tohoto statného syna Diova je mu symbolem mužného hrdinství, síly, odvahy a překonávání mnohých protivenství.Schelte Adams Bolswert: Jupiterovo dětství: Nejvýznamnější osobností nizozemského výtvarného umění 17. století byl vedle Rembrandta nepochybně P. P. Rubens. Silně zapůsobil i na grafiku. Dal jí nový obsah a ukázal i nové cesty její technice. Z privilegií, která získal pro své rytiny od vlád Belgie, Holandska a Francie a z dedikačních listů vyplývá, že byl nejen iniciátorem rytecké dílny, ale i vydavatelem. Pracoval pro něho vždy jeden rytec; jednotliví mistři přicházeli postupně jako privilegovaní interpreti do jeho dílny. Většinou jim Rubens předkládal svoje skicy, v nichž už byly barvy převedeny na světla a stíny. Pro Rembrandta, který si všechno dělal sám, by byla taková praxe nemyslitelná. — Jedním z Rubensových mistrů byl i Schelte Adams Bolswert. Do Amsterodamu přišel r. 1611, později sídlel v Bruselu a Antverpách. Pracoval také podle Jordaense, podle něhož ryl Jupiterovo dětství.Schelte Adams Bolswert: Krajina č. 5: Podle Rubense dělal Bolswert zvláště krajiny, v nichž byl nepřekonatelným mistrem.Lucas Vorsterman: Narození Páně: Rubensovým uměleckým odchovancem byl Lucas Vorsterman, jehož mistr sám zasvěcoval do mědirytecké techniky. Zpočátku kopíroval Vorsterman listy podle Goltzia a rl podle Elsheimera a Petra Brueghela. K nejranějším listům podle Rubense patří Narození Páně z r. 1620. Vorsterman postihuje malířské efekty rychlými, ale měkkými přechody z hlubokých stínů do jasných světel.Christoffel Jegher: Korunování P. Marie: Výjimečnou posici mezi rubensovskými rytci měl Christoffel Jegher, který jako jediný převáděl mistrova díla tehdy již opomíjenou technikou dřevořezu. Dělo se tak na popud samotného Rubense a pod ochranou jeho privilegií. Jegher byl vynikajícím rytcem se smyslem pro silně tónovaný, dekorativně pojatý dřevořez s výraznými liniemi obrysů. Byla už vyslovena domněnka, že ryl nejen podle Rubensových skic, předkreslených slavným malířem přímo na dřevěnou desku, ale že i sám převáděl Rubensovy malebné předlohy do kreseb. Jegher ve svých dřevořezech zdařile spojuje efekty perokresby se zásadami již poznaných zákonů mědirytu, jak vidíme na jeho dřevořezu Korunování P. Marie.Egidius Sadeler: Císař Rudolf Ii. na koni: Vliv Nizozemců pronikal do ostatní Evropy nejen jejich díly, ale i přímo jejich působením na různých královských dvorech. Mezi tyto úspěšné umělce patřil i rytec Egidius Sadeler, jenž byl povolán císařem Rudolfem II. do Prahy. Byl to pohotový autor technicky dokonalých mědirytů, mezi nimiž je vedle zdařilých podobizen i známý pohled na Prahu z roku 1606, Vladislavský sál z r. 1607, mapa Čech aj. listy, vesměs monumentálních rozměrů. Portrétoval své královské příznivce i význačné osobnosti své doby. Jezdecká podobizna císaře Rudolfa II. podle Adriana de Vriese je typickou ukázkou representativních portrétů z počátků baroka. Dobová konvence velela představit panovníka jako hrdinného vojevůdce, jehož oř se vzpíná nad bitevním polem, ač právě toto byla nepochybně poslední role, po které by umělecky založený císař toužil.Egidius Sadeler: Generál hrabě Buguoy: Podobně i v oficiálním portrétu generála Buguoye pracuje Sadeler s běžnými rekvisitami tohoto druhu portrétu, kdy je celkový profil osobnosti dokreslován charakteristickými scénami či atributy, vztahujícími se k jeho životu. Dekorativní rámec má zdůraznit význam portrétovaného, naznačit jeho záliby, vlastnosti a udatné činy.Anthon van Dyck: Umělcova vlastní podobizna: Proti těmto oficiálním portrétům působí portréty. nizozemského malíře a rytce Anthona van Dycka neobyčejně střízlivě a uvolněně. Pro svou Ikonografii (sbírku podobizen slavných uměleckých osobností) vyleptal rytec několik skic portrétů svých přátel a svůj autoportrét. Van: Dyck pracuje jehlou lehce a volně jako perem, obrys jen jemně naznačuje a modeluje dlouhým, elegantně plynoucím tahem. Přechodů a polotónů dosahuje krátkými čarami a seskupením vypichovaných bodů. Vytvořil zcela nový typ intimního portrétu, zůstal však v tomto zaměření bez pokračovatelů.Anthon van Dyck: Podobizna Erasma Rotterdamského: Portrét slavného humanisty a filosofa Erasma Rotterdamského je zajímavý nejen osobou portrétovaného, ale i technickým postupem rytcovy práce. Van Dyck otiskl nedohotovenou desku a díky tomu vidíme, jak po částech modeloval do celkového obrysu.Harmensz Rembrandt van Rijn: Vlastní podobizna s podepřenou paží: Psychologický dosah portrétu dokonale pochopil a ztvárnil teprve Rembrandt, jeden z největších mistrů všech dob. V sérii vlastních podobizen, jež svým počtem a variabilitou jsou ojedinělým zjevem ve světové grafice, zpytuje proměnlivost vlastní tváře. Jeho autoportréty se liší nejen formátem, rukopisem, grimasou, ale i náladou a kostýmem. Prvotní bezprostřednost, sebevědomí a svěží vitalita později ustupuje meditacím a zniternění. Také autoportrét z roku 1639, z období tvůrčí vyrovnanosti, dýchá životní pohodou; tragické životní okamžiky umělce teprve čekaly...Harmensz Rembrandt van Rijn: Kristus vyučuje v chrámě: Grafické dílo Rembrandtovo (300 leptů) tvoří rovnocenný protějšek jeho malířské tvorbě. Jak v malbě, tak v leptech se nespokojuje zvyklostmi, ale razí nové cesty mimo rámec dobové konvence. Technika leptu nejlépe vyhovovala jeho studiím, v nichž usiloval © maximální zjednodušení zobrazovacích prostředků a o navození psychického působení dramatickým rozvržením světla a stínu. To se mu daří hlavně ve figurálních scénách, jako je scéna Kristus vyučuje v chrámě.Harmensz Rembrandt van Rijn: Ornval: O krajinu se Rembrandt zajímá na počátku čtyřicátých let. Zaujatě líčí dojmy z holandské roviny, která ho připoutala jednoduchostí elementárních tvarů, působivou atmosférou i typickými větrnými mlýny. Rembrandt se neuzavíral před tvorbou jiných umělců.Jacques Callot: Pouť v Imprunetě: V jeho sbírce rytin bylo několik leptů dalšího vynikajícího mistra z přelomu 16. a 17. století, který representuje špičku francouzské rytecké školy — Jacguesa Caliota. Působil nejprve v Itálii a z italského manýrismu pro sebe vytěžil možnost kresby podle přírody. Stal se mistrem drobnopisného žánru. Hlavním motivem jeho rozsáhlé tvorby — má celkem 1428 listů — se stala lidská postava, ať už isolovaná nebo v davových scénách. Z italského pobytu je i Pouť v Imprunetě, vesnici v blízkosti Florencie, kterou Callot navštívil ve svátek sv. Lukáše v říjnu 1619. Je zde podán do detailu vypracovaný záznam této každoroční události; v popředí sledujeme akrobaty, jezdce a hodovníky, v pozadí pak procesí docházející ke kostelu. Perfektní souhra celku a detailu!Jacques Callot: Pouť v Imprunetě — detail 1: Na prvním detailu se obchoduje, vyváří a rozpráví.Jacques Callot: Pouť v Imprunetě — detail 2: Na druhém je mj. zachycen dobový způsob trestání kupce, jenž dával špatnou míru.Jacques Callot: Náměstí La Carrière v Nancy: Také městské slavnosti Callota okouzlovaly. Příkladem je karneval na náměstí v umělcově rodném městě Nancy Náměstí la Carrière. V popředí jde rozjařený průvod, defilé povozů končí alegorickým vozem, taženým dvěma kentaury a na náměstí za palisádou sledují diváci nefalšovaný rytířský turnaj.Matthaus Merian: Obležení Prahy v roce 1648: Callotův vliv se šířil Evropou. V Německu se s jeho drobnopisem i vzdušnou perspektivou vedut seznámila řada později významných rytců zásluhou frankfurtské dílny Švýcara Matthčuse Meriana. Centrum činnosti této prosperující dílny představovaly plány, prospekty a hlavně originální pohledy na města s ptačí perspektivy. Merianovi se podařilo spojit v jedno schéma plán města a městské veduty. Jeho „Topografie“ má 30 svazků, což představuje na dva tisíce map, městských plánů a pohledů. V tomto komplexu se pochopitelně nesnadno rozlišuje vlastní práce Merianova od prací ostatních rytců z jeho dílny. Merian pracuje pravidelnými suchými tahy, provedenými ostrým rydlem. Figurální stafáž slouží jen k celkové charakteristice. Celkový dojem působí přirozeně a dýchá žánrovou městskou pohodou. Scéna Obležení Prahy v roce 1648 patří k dobrému průměru řemeslné dílenské práce, i když navrhovatelem scény je sám velký český barokní malíř Karel Škréta. Dobová bojová technika a způsob boje muže proti muži, podaný v krutých detailech, nás nenechává na pochybách o hrůzách třicetileté války.Václav Hollar: Praha: Ve frankfurtské dílně Meriana se vyškolil i rytec českého původu, jenž získal světové jméno — Václav Hollar. Tam si osvojil technické základy, tam se seznámil se zákony perspektivních topografických pohledů, se žánry Callota a Nizozemců, když jako dvacetiletý opustil r. 1627 svou rodnou zem s první vlnou pobělohorských exulantů. Na svou vlast nikdy nezapomněl, své listy signoval jako Wenceslaus Hollar Bohemus, i když ho osud zavál po desetiletém pobytu v Německu do Anglie a pak do Nizozemí. Prahu, své rodiště, navštívil ještě jednou a naposledy v roce 1636 jako člen a kreslíř doprovodu anglického hraběte Thomase Howarda Arundela. U tohoto mecenáše a sběratele žil pak Hollar dlouhá léta v Londýně. Kresbu Prahy teprve po letech převedl do leptu. Po Sadelerově prospektu z r. 1606 je to jeden z nejpřesnějších a nejpodrobnějších panoramatických pohledů na Prahu.Václav Hollar: Praha — detail: Hollar zde plně uplatnil svou zálibu v přesně kreslených drobných tvarech i postřeh charakteru krajiny. Technika leptu mu umožnila měkké přechody linií ze světlých do sytých tónů. Lept se rozvíjí již od počátku 16. století jako výsledek snahy rytců urychlit namáhavé rytí do kovu zásahem kyseliny. Na měděnou desku nanese rytec speciální ochranný kryt, do něhož volně kreslí tupou jehlou. Desku s ukončenou kresbou pak ponoří do kyseliny. Místa, která chce mít slaběji zaleptána, před další lázní pokryje, aby byla chráněna před účinky kyseliny, zatímco místa, kde isou nejhlubší stíny, nechává vystavena účinkům kyseliny co nejdéle. Po vyleptání desku očistí, naválí na ni měditiskařskou čerň a tiskne jako u mědirytu. Linie leptu jsou sytější, měkčí než u mědirytu. Proto Hollar používal této techniky, navíc dohotovenou desku dotahoval rydlem či dopichoval jehlou.Vaclav Hollar: Léto: Těžištěm Hollarových listů jsou vedle krajin a portrétů kostýmové studie, nastřádané během jeho cest. Byly podkladem pro jeho vynikající alegorie ročních dob, krásných žen v stylových krojích.Václav Hollar: Jaro: Pro větší názornost doplňuje Hollar tyto listy sezónními atributy — jarními květinami, či letním ovocem nebo doplňky zimního oděvu. V Anglii a později v Antverpách vydal Hollar několik sérií ženských krojů z celé Evropy.Václav Hollar: Rukávník převázaný stuhou: Kožešiny ze zimních kostýmů přivedly Hollara k bližšímu studiu rukávníků a kožešinových doplňků. Veden snahou podat co nejjemnější detail hebké srsti, tlumočí sugestivně nejen dojem vizvální, ale i hmatový.Václav Hollar: Rukávník s brokátovou stuhou: Cyklus rukávníků je v grafice neobvyklým tématem, rovnocenným jen nizozemským zátiším. Rozličná struktura povrchu materiálu, tvarová rozmanitost znamená pro Hollara příležitost k ověření si virtuózního vedení rydla k dokonalému vystižení různorodých forem přírody, jíž se Hollar nezměrně obdivoval.Mattihxus Kussel: Ecce homo: Zajímavá ukázka neméně virtuózního ovládání rydla je representována hlavou Kristovou německého rytce Mattháuse Kůssela. Modeluje linií různě se zesilující, vedenou v nepřetržité spirále, začínající od špičky nosu. Mattháus Kůssel vytvořil řadu zdařilých podobizen, z nichž nejvíce jsou ceněny listy větších formátů. Mimoto je vyhledávána řada jeho divadelních výjevů z opery Il poma děro, provozované r. 1667 při sňatku císaře Leopolda ve Vídni. Kůssel působil jako rytec bavorského dvora a později se stal i dvorním rytcem německého císaře. Pocházel z rozvětvené rytecké rodiny v Augšpurku.Robert Nanteuil: Král Ludvík Xiv: Na samou hranici výrazových možností dovedli mědiryt francouzští rytci druhé poloviny 17. století. V rozsáhlé umělecké produkci, podporované panovníkem Ludvíkem XIV., vynikli tvůrčí osobnosti Robert Nanteuil a Gérard Edelinck, v jejichž dílech zazněla osobitá národní nota. Robert Nanteuil, mědirytec a malíř pastelů, činný v Paříži od r. 1647, byl vynikajícím portrétistou. Jistota v kresbě a talent pro vystižení podoby mu dovolily pracovat bezprostředně podle skutečnosti a pominout malířské předlohy. V mědirytech, kombinovaných s leptem, představoval své současníky tak, jak se sami viděli, jak chtěli být prezentování pro svou dobu i pro budoucnost. Sám král Ludvík XIV., jehož jednu podobiznu z doby jeho největší politické slávy vidíte, byl s Nanteuilem spokojen. Nanteuil ryl králův portrét celkem 11X a nejen zato byl odměněn titulem „královský rytec“. Pro četné zakázky, které nestačil sám časově zvládnout, zaměstnával řadu pomocníků. Ti připravovali podružné práce v jednotlivých listech — celkový postoj portrétovaného, oděv, pozadí, mistr sám vypracoval jenom hlavu, případně výraz tváře. Hladkou linií vykroužil jemné formy, jeho listy překonávají čistotu a uhlazenost miniatur.Gérard Edelinck: Architekt Jules Hardouin Mansart: Nanteuilovým spolupracovníkem byl rytec holandského původu Gérard Edelinck. Na rozdíl od Nanteuile pracoval výhradně podle cizích předloh, ale neomezoval se jen na podobizny. Portrét Julesa Hardouina Mansarta, architekta, jenž vedl přestavbu královského zámku Versailles, ukazuje, do jaké míry si Edelinck zcela podrobil rydlo a jak modeloval zcela pravidelnými jemnými čárkami, hustě seskupenými. Dosahoval téměř barevné kvality malířských předloh, jak to později umožnil vynález nové techniky — mezzotinty. Edelinck je počítán k francouzské škole, do jejíchž rytin vnesl opět trochu zdravého naturalismu rubensovské školy.Jacques Philippe Lebas: Pohled na okolí Beauvais: Liniové techniky z hloubky — lept a mědiryt se udržují hluboko do 18. století ve Francii díky škole Jacguesa Philippa Lebase, která nepodléhala bouřlivému nástupu nových technik — mezzotinty, akvatinty, tečkovací techniky aj. a rozvíjela klasickou tradici. Lebas byl převážně reprodukčním rytcem, interpretoval díla svých současníků — jako je Pohled na okolí Beauvais podle Bouchera — a holandských malířů 17. století. Přes znamenitou výstižnost charakteru originálu trpí jeho listy, v nichž dokázal v šťastné symbióze spojit lept s mědirytem, nadměrným hromaděním efektů na úkor jasnosti listu.William Hogarth: Poledne: Také v Anglii, jejíž rytecké umění bylo do 18. století odkázáno výhradně na cizí vzory a importované umělce, nalezl mědiryt svého vynikajícího tvůrce, a to v malíři a mědirytci Williamu Hogarthovi. Začínal r. 1718 příležitostnými tisky — třeba i obchodními adresami, ale brzy přešel k sérii velkých listů s tematikou sahající až na dno lidskosti. Životní příhody nevěstky, Životní příhody zhýralce, Čtyři stupně ukrutnosti aj. Ani cyklus čtyř denních dob, z něhož uvádíme Poledne, nešetří šokující kritikou soudobé společnosti. Hogarth je tvůrcem satiricko-moralistního líčení, jehož naturalistickému pojetí chybí soucit, smířlivý humor i poezie — zcela v protikladu k cituplným mravoličným výjevům francouzské grafiky. Jeho cykly jsou robustně leptány a tvrdě přepracovány rydlem, technika je pro Hogarta jen sdělným prostředkem. Jako předloh užíval vlastních obrazů.Georg Friedrich Schmidt: Podobizna malÍře M. G. de Latoura: Podobně jako v Anglii i v Německu zůstávala grafika na průměrné úrovní, jako by se zcela vyčerpala mohutným nástupem v 15. a 16. století. Snaha o lokální zabarvení se občas objevila alespoň v leptech. Nejlepší síly odcházely do ciziny. Také Georg Friedrich Schmidt, jeden z nejvýznamnějších rytců, německých vedle Chodowieckého a Meila, působil ve Francii. Pracoval tam na četných zakázkách, reprodukoval obrazy čelných pařížských mistrů. K nejlepším mědirytům tohoto období patří podobizna jeho přítele malíře Maurice Guentina de Latoura z r. 1742 podle jeho autoportrétu. Schmidt se specializoval na rtí podobizen a dosáhl v tomto oboru mnoha úspěchů, za což byl povolán na Francouzskou akademii. Patrně by byl zcela splynul s francouzským prostředím, kdyby ho německý panovník Bedřich II. nepovolal zpět na Berlínskou akademii a neudělil mu titul dvorního rytce.Ch. W. Ernst Dietrich: PísničkÁř: Typickým zjevem německého eklektismu 18. století byl malíř a rytec Christian Wilhelm Ernst Dietrich, rutinovaný technik z drážďanského uměleckého okruhu. Byl nadaný neobyčeinou schopností napodobovat styl různých mistrů — jak italských barokních malířů, tak francouzských žánristů a Nizozemců 17. a 18. století. Písničkář — zpěvák kramářských písní z r. 1740 přímo dýchá náladou žánrů Holanďana Adriena van Ostadeho. Dietrichovi: je připisováno na 200 listů. Jeho imitacím chybí vlastní prožitek, který pramení jen z radosti osobního pozorování a ověřování. Ve svých studiích podle přírody — krajinách a zvířatech, podléhá některému již známému rukopisu.Giovanni Battista Piranesi: Vězení: V Itálii působil Giovanni Battista Piranesi, vlastní uměleckou podstatou především architekt. Lept byl pro něho jediný způsob, jímž mohl plně vyjádřit své nadšení a obdiv k architektuře a seznámit s ní co nejširší veřejnost. V řadě 2000 listů, většinou velkých formátů, dává slovo architektonickým vidinám, kompozicím a snům. Jeho pracovitost se rovná nenasytnosti. Ačkoliv byl žákem Tiepola, nebyl nadán obrazotvorností, nazíral suše a věcně. Z řady cyklů stavitelských památek, pohledů na Řím se vymyká cyklus vězení a žalářů, zv. Carcere. Piranesiho uchvátila rytmická účelnost těchto ponurých staveb, mohutnost kvádrů, z nichž se pnou stěny vzhůru ke smělým obloukům kleneb, jež těžce visí nad prostorami, plnými trámů, visutých mostů a schodišť, kde řetězy a lana obepínají sloupy či visí s kladek. Zajímá ho skutečně jen architektura, která se stává nositelem zamýšlené atmosféry. Piranesi opomíjí tak vděčné téma trpících vězňů.Giovanni Battista Piranesi: Trajánův sloup: Nepatrná figurální stafáž má zde jen podřadné místo. V jiných leptaných cyklech rekonstruuje jednotlivé části Říma i celé čtvrti, jež vykombinuje podle zbytků demolovaných památek a studií v muzeích, popisuje kontrasty objektů starého Říma se soudobou architekturou a životem. Stejně tak postupuje i v cyklu Colonna Trajana, z něhož je naše ukázka Trajánův sloup, z r. 1775. To byl již Benátčan Piranesi trvale usazen v Římě a vydával svá díla vlastním nákladem. Předchůdce převyšoval malířskými a perspektivními efekty svých listů, v nichž pohyb linií a jejich hustá spleť vytváří výrazné plochy. Jemnými vlasovými i širokými čarami dosahuje měnících se valérů leptaných ploch. Jeho dílo bylo jedním z posledních průlomů do hegemonie francouzské grafiky, kterou si tato udržela od osmnáctého až do dvacátého století.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleGrafika pěti století 1500-1900 I.VýrobceDPrahaRok1968Délka62 okénekAutor textuBrožková L. Dr., Volková J. Dr.Označení6952Další diafilmy výrobceČeskoslovenská zahraniční politikaKomunisté vždy v čeleAtomová energie III.díl RadioisotopyElektrotechnika a radiotechnika 3.díl Elektronky, elektrické kmitavé obvody, zesilovače a usměrňovače