Maxim Gorkij„Kdybych byl kritikem a psal knihu o Maximu Gorkém“, řekl o sobě Gorkij, „pověděl bych v ní, že síla, která udělala Gorkého takovým, jaký je, jaký stojí před vámi, spisovatelem, kterého tak přes míru ctíte a milujete, ta síla že je v tom, soudruzi, že on první v ruské literatuře a snad první v životě takhle – osobně – pochopil obrovský význam práce, práce, která vytváří všechno nejhodnotnější, všechno krásné, všechno veliké na tomto světě.“ V těchto slovech je celá pravda o Gorkém. Jeho život byl vyplněn nepřetržitou prací, láskou k člověku, vírou v jeho sílu, krásu a schopnosti a zároveň nenávistí ke všemu, co člověku ve štěstí brání.Malý Aljoša Peškov (Gorkij je literární pseudonym a znamená česky hořký) prožil dětství ve svém rodišti, v povolžském městě Nižním Novgorodu (nyní se město jmenuje Gorkij). Žil v domě svého děda Kaširina, který vidíme na obrázku. Aljoša brzy osiřel. Matka umřela, když mu byla čtyři léta, otce ztratil v deseti letech. Děda Kaširin měl despotickou, prudkou povahu, a tak hádky, rvačky a bití byly v rodině Kaširinových na denním pořádku. A také nouze byla u nich častým hostem. Jediným světlem Aljošova dětství byla babička Akulina Ivanovna. Svou láskou a něhou mu nahradila matku. Svými pohádkami a písněmi odhalovala před ním nový, podivuhodný svět a probouzela v něm smysl pro dobro, krásu a spravedlnost. Toto období života Maxima Gorkého je vylíčeno v prvním díle spisovatelovy životopisné trilogie „Dětství“ (vyšlo v roce 1913).+42Kuchař Smuryj z volžského parníku „Dobryj“, jak nám ho ukazuje ilustrace B. A. Děchtěreva, byl prvním učitelem malého Aljoši. Aljoša si totiž musel brzy sám vydělávat na živobytí, poněvadž děd Kaširin přišel na mizinu. Tak Aljošovi nezbylo nic jiného než pracovat na volžském parníku jako pomocník v kuchyni. Kuchař Smuryj byl vášnivým čtenářem a měl vlastní malou knihovničku. Vzbudil v chlapci lásku a úctu ke knize. Kniha se pak stala Aljošovým nejvěrnějším přítelem, posilovala ho a nedávala mu propadnout zoufalství v nepředstavitelně těžkých životních podmínkách. Aljoša prošel ještě řadou jiných zaměstnání. Byl učedníkem v obuvnickém krámu, v obchodě s ikonami a v kreslířské dílně, lovil ptáky, byl statistou v novgorodském divadle. Vyčerpávající práce, hlad, nevyspání, bití, urážky a posměch – takový byl život Aljoši Peškova. O tomto období svého života vypráví Gorkij v druhém díle své životopisné trilogie „Do světa“ (1915).Vidíme portrét Alexeje Peškova z období jeho pobytu v Kazani. Jako šestnáctiletý chlapec přijel Peškov v roce 1884 do Kazaně s touhou studovat na universitě. „Kdyby mi navrhli: Jdi, uč se, ale budeme tě za to každou neděli na Nikolajevském náměstí bít holemi! – určitě bych tuto podmínku přijal,“ psal později ve svých vzpomínkách. Tak silná byla jeho touha po vzdělání. Místo studií však musel těžce pracovat, aby nezemřel hlady. Byl pomocníkem u pekaře, zahradníkem, podomkem, zpěvákem v divadelním sboru, prodával na bazaru housky, rybařil, nakládal a vykládal lodi ve volžském přístavu, žil mezi bosáky. Ve stavu krajní únavy, vyčerpanosti a beznaděje se dokonce pokusil o sebevraždu. O těchto „universitách“ píše Gorkij v třetím díle životopisné trilogie „Moje university“ (1923).Tato dřevěná chatrná bouda je Děrenkovova pekařská dílna v Kazani. Alexej Peškov v ní pracoval jako pekařův pomocník. Pekař Děrenkov měl ve své knihovně množství zakázaných knih. V jeho dílně se scházela revoluční studentská mládež. Peškov se spřátelil se studentskými revolucionáři a účastnil se práce v jejich ilegálním kroužku. Přes velmi těžké existenční podmínky studoval vědecká a publicistická díla ruských revolučních demokratů Černyševského, Dobroljubova, Pisareva aj., i některá díla marxistické literatury, např. „Komunistický manifest“ a první díl Marxova „Kapitálu“.Pěšky, s holí v ruce a s ráncem na zádech putoval Alexej Peškov v letech 1888–9 a 1891–2 po Rusi. Na mapě vidíme směry jeho cest. Prošel stovky kilometrů, byl na dolní Volze, na Donu, v Besarábii a na pobřeží Černého moře. Jeho putování mělo jeden cíl: poznat Rusko a jeho lid. Bohaté dojmy a zážitky z těchto let se staly později podkladem mnoha literárních děl M. Gorkého (např. „Na soli“, „Čelkaš“, „Můj souputník“, „Po Rusi“ aj.).Dne 12. září 1892 byla v tifliských novinách „Kavkaz“ uveřejněna první povídka Alexeje Peškova „Makar Čudra“. Cestování A. Peškova skončilo v Tiflisu (nyní Tbilisi). Tam pracoval v železničních dílnách, účastnil se činnosti tajného kroužku a vedl revoluční propagandu mezi dělníky. Jeden z jeho dělnických přátel si všiml, jak poutavě umí Peškov vyprávět o svých zážitcích z cest po Rusku. Naléhal na něj, aby své příhody napsal. Tak vznikla povídka „Makar Čudra“. Byla otištěna pod pseudonymem Maxim Gorkij. Tím skončil život neznámého dělníka A. Peškova, aby spisovatele Maxima Gorkého brzy poznal celý svět. V črtě „O jednom básníkovi“ Gorkij napsal: „Je třeba činů, činů! Je třeba slov, která by zněla jako poplašný zvon, která by všechno vyburcovala, vším otřásla a všechno hnala vpřed. Nechť si každý jasně uvědomí své chyby, nechť se každý zastydí za minulost. Nechť odpor k přítomnosti se stane zneklidňující, ostrou bolestí a touha po budoucnosti mučivou trýzní.“ Tato slova Gorkého nejlépe vyjadřují hlavní cíl jeho rané tvorby. Touha zkrášlit ubohou skutečnost, vytvořit ideál a vzor a vyburcovat lidi k činům vedla Gorkého k napsání řady revolučních romantických děl, jejichž hrdinové jsou mladí a krásní, silní a stateční, hrdí a svobodní. Kromě „Makara Čudry“ to byla „Dívka a smrt“, „Stařena Izergil“, „Píseň o Sokolu“ a „Píseň o Bouřliváku“.Vidíme ilustraci I. M. Toidze k pohádce „Dívka a smrt“. Láska je silnější než smrt – taková je hlavní myšlenka této pohádky Gorkého z roku 1892, v níž mladá dívka silou své lásky přiměje samu Smrt k slitování a k ústupu:„Dívka stále:– Když mě sevře milý,není země ani nebe víc,duše plna nadzemské je síly,nadpozemským světlem sálajíc.Osudu se více nebojím,Boha ani lidí třeba není!Radost ze sebe má potěšení,láska sama pro sebe je vším! –Smrt jen přísně mlčí při té řeči,ví, že hrob tu píseň nezkonejší!Není v světě Bůh, jenž slunce předčí,oheň ohně lásky zázračnější!“Svým srdcem, hořícím láskou k lidem, svítil na cestu svému kmeni smělý a krásný Danko, hrdina povídky „Stařena Izergil“ (1895). Danko vyvedl lid svého kmene z hlubokého neprostupného lesa, kde na každém kroku hrozila smrt, do slunečného a úrodného kraje. „Co učiním pro lidi? – vykřikl Danko silněji než hrom... A tu rozerval rukama svou hruď, vytrhl své srdce a pozvedl je vysoko nad hlavu. Vzplálo jasně jako slunce, ještě jasněji než slunce, les zmlkl ozářen pochodní veliké lásky k lidem, tma se rozletěla od jeho jasu a tam, v hlubinách lesa, v chvění se propadla do hnilobného jícnu močálu. Lidé údivem zkameněli. – Pojďme! – vykřikl Danko a vrhl se vpřed na své místo, vysoko držel své planoucí srdce a osvětloval jím lidem cestu.“Povídka „Čelkaš“, jejíhož hlavního hrdinu představuje ilustrace J. D. Korovina, je také jedna z raných prací Maxima Gorkého. K nim patří i „Konovalov“, „Dvacet šest a jedna“, „Manželé Orlovovi“ aj. V těchto tzv. bosáckých povídkách, na rozdíl od vymyšlených romantických pohádek, legend a písní, odhaloval Gorkij bez příkras bídu a špatnost života v carském Rusku a budil v lidech nenávist k tomuto životu. Kdo byl Čelkaš? „Čelkaš... starý štvaný vlk, zatvrzelý pijan, obratný a odvážný zloděj. Bosý, ve starých a odřených sametových kalhotách, bez čepice, v špinavé bavlněné košili s roztrhaným límcem... obracel na sebe pozornost svou podobou se stepním jestřábem, svou lačnou vyzáblostí, svou ostražitou chůzí, lehkou a klidnou na pohled, vnitřně vzrušenou a pozornou jako let dravce, kterého připomínal.“ Na svých toulkách po Rusi poznal Gorkij mnoho bosáků podobných Čelkašovi. Neviděl v bosácích kladné hrdiny schopné boje proti carismu, ale přece ukazoval s velkými sympatiemi jejich živelný a svérázný protest proti skutečnosti a stavěl je do protikladu s měšťáckou společností. Vždyť tito pijani a zloději s neklidnou duší, kteří milovali svobodu, pohrdali penězi a měli smysl pro čest a lidskou důstojnost, byli morálně nesrovnatelně výše než bojácní měšťáčkové, kteří kromě peněz neměli v životě jiného cíle a ideálu.To je portrét spisovatele Vladimíra Galaktionoviče Korolenka, který uváděl Maxima Gorkého do spisovatelského umění. Korolenko pozorně sledoval první literární pokusy Gorkého, ukazoval na chyby a radil mu v práci. Pomáhal Gorkému i materiálně v jeho těžkých spisovatelských začátcích. Gorkij ve svých „Vzpomínkách“ vytvořil překrásný Korolenkův portrét a vyjádřil svou vděčnost k němu.Spisovatel Anton Pavlovič Čechov, kterého vidíme na snímku s Gorkým, byl jeho velkým přítelem. Gorkij si Čechova velmi vážil jako umělce a krásného, dobrého člověka. Ve svých „Vzpomínkách“ o něm napsal: „Nikdo nechápal tragiku všedních drobných událostí tak jasně a citlivě jako Anton Čechov a nikdo před ním nedokázal vykreslit lidem zahanbující a stísňující obraz jejich života v kalném chaosu měšťácké každodenní všednosti tak nelítostně pravdivě jako on... Pohlédl na ty nudné obyvatele své vlasti a s truchlivým úsměvem, tónem mírné, ale hluboké výčitky, se zoufalou lítostí v tváři i v prsou, krásným, upřímným hlasem řekl: Škaredě žijete, pánové!“Lev Nikolajevič Tolstoj a Maxim Gorkij spolu často besedovali. Když Tolstoj bydlil na Krymu, v Gaspře, Gorkij u něho často býval. Pozorně a s láskou četl jeho knihy. „Je mi stejně jako ostatním známo,“ napsal Gorkij, „že není člověka, jenž by byl hoden názvu genia více než on, člověka složitějšího, více si odporujícího a v každém směru nádherného, ano, ano, v každém směru.“ A Lev Tolstoj s velkým zájmem sledoval spisovatelskou činnost svého mladého přítele. I když s ním v mnohém nesouhlasil a často se s ním přel, měl upřímnou radost z jeho úspěchů a dal mu mnoho cenných rad. Přátelství Maxima Gorkého s Korolenkem, Čechovem a Tolstým má přímo symbolický význam. První velký proletářský spisovatel a zakladatel sovětské literatury navazoval na všechno veliké a ušlechtilé, co vytvořila ruská klasická literatura 19. století.Máme před sebou Fomu Gordějeva, mladého kupce, hrdinu stejnojmenného románu, který Gorkij napsal v roce 1899. Proč je mladý kupec spoután? Proč se mu ostatní kupci vysmívají? Foma byl dobrý, čestný člověk a nechtěl se stát kapitalistickým dravcem jako jeho otec a ostatní kupci. Bouřil se proto proti způsobu života měšťáků, nenáviděl ho. Ale když se odvážil říci ostatním kupcům, co si o nich myslí, byl prohlášen za blázna. Neuvědomělá vzpoura jedince proti vlastní třídě musela skončit porážkou.Na této fotografii z roku 1902 je Gorkij mezi herci Moskevského uměleckého akademického divadla po představení hry „Měšťáci“. V prvních letech 20. století napsal Gorkij řadu divadelních her. Velký ohlas měla dramata „Měšťáci“ a „Na dně“ na scéně slavného Moskevského uměleckého akademického divadla, v jehož čele tehdy byli známí režiséři a dramaturgové Stanislavskij a Němirovič-Dančenko. V „Měšťácích“ postavil Gorkij proti sobě dva světy: svět měšťáčků, lidí unavených, duševně rozervaných, uzavřených do úzkého kruhu svých malicherných zájmů, a svět, kterému patří budoucnost, představovaný strojvůdcem Nilem, silným a energickým člověkem, milujícím život a práci. Nil je první postava uvědomělého proletáře v díle Maxima Gorkého.To je Eduard Vojan, slavný český herec, který vystupuje v roli Tětěreva v „Měšťácích“ už v roce 1902 („Měšťáci“ měli premiéru v pražském Národním divadle v témž roce jako v Rusku). S ním hráli i další neméně slavní čeští herci: Mošna, Kvapilová, Hübnerová, Dostálová aj. Gorkij se pražské buržoazii nelíbil; objevily se recenze plné zmatku, nepochopení i otevřené zloby proti autorovi. Pathos Gorkého byl pro české měšťáky příliš revoluční. Zato český dělnický tisk přijal Gorkého hru s nadšením. Právo lidu ze dne 18. října 1902 píše o Gorkém: „Z nejspodnějších hlubin společnosti ruské, ze světa bídy, klopoty a strádání vyšlehl mladý, geniální tento duch jako meteor a překvapil celý svět. Srší z něho žár hněvu a vzpoury a vášnivá mužná pýcha. Apoštol lidské důstojnosti, zavčas osudem seslaný národu otroků...“ Český dělnický tisk zdůrazňoval výjimečnou důležitost postavy dělníka Nila: „A mezi měšťáky, měkkými a rozšlapanými jako bláto, stojí strojník Nil jako mladý, zdravý dub. Oni se potácejí a svíjejí, on chodí pevně a statečně. Má všechny instinkty a vášně zdravé, nezkažené povahy. Miluje práci (jak dovede např. líčit rozkoš, již mu působí bít perlíkem do žhavého železa!)... Je nevlastním synem starého měšťáka Bezsemenova, ale s jakou chutí si dovede naň dupnout, když tento po starosvětsku chce ho tyranisovat svou autoritou, jak si dovede naň vzkřiknout: – Pánem je ten, kdo pracuje! –“Tak vypadala scéna z Gorkého hry „Na dně“, uvedené v roce 1931 ve Vinohradském divadle. „Na dně“ je drama lidí vržených „na dno lidské společnosti“. A přece ve všech těch životních ztroskotancích, tulácích, pijácích, zlodějích a prostitutkách, jejichž osudy před námi defilují na scéně, je cosi dobrého, světlého a krásného, lidsky důstojného. Ne oni, ale nespravedlivé uspořádání společnosti zavinilo jejich pád – takový je smysl hry Gorkého. U nás, v době buržoasní republiky, mohly Gorkého hry pro svou revolučnost a otřesnou pravdu o sociální nespravedlnosti těžko pronikat do předních divadel. Proto se teprve v roce 1931 dostala hra „Na dně“ na scénu Městského divadla na Vinohradech. Rudé právo o této premiéře tehdy napsalo: „Vypadá to jako milost, které se dostalo Maximu Gorkému tím, že jeho dramatické obrazy po třiceti letech pronikají na čelnou scénu pražskou.“Na této fotografii vidíme Maxima Gorkého z let 1901–2. Gorkij se v této době více sbližuje s revolučním sociálně demokratickým hnutím v Rusku. Stýká se s členy marxistických kroužků v Nižním Novgorodě, v Sormově a v Petrohradě, pravidelně sleduje Leninův časopis „Jiskra“ a vyvíjí velkou propagandistickou činnost. V roce 1901 napsal Gorkij „Píseň o Bouřliváku“. Smělý Bouřlivák, který létá nad rozbouřeným mořem a vítá radostným křikem bouři, stal se symbolem blížící se revoluce. Závěrečná slova „Písně“ – Ať silněji burácí bouře! – byla chápána jako přímá výzva k revolučnímu povstání. „Píseň o Bouřliváku“ si velmi rychle získala lásku ruského dělnictva. Od té doby byl Gorkij nazýván „bouřlivákem revoluce“.Dne 9. ledna 1905 šly desetitisíce ruských pracujících do Zimního paláce prosit cara, aby zmírnil jejich bídu. Na tomto obraze vidíme, jak vojáci na carův rozkaz střílejí do bezbranných manifestantů. Stovky nevinných lidí, i žen a dětí, bylo zabito. Gorkij, očitý svědek událostí „krvavé neděle“, napsal provolání „Všem ruským občanům a veřejnému mínění evropských států“, v němž vyzýval k boji proti carismu. Za toto provolání byl uvězněn. Na zákrok světového veřejného mínění ho však musela carská vláda propustit.Obrázek amerického nezaměstnaného na pozadí honosných mrakodrapů dobře vystihuje protiklady americké civilizace. Gorkij poznal Ameriku v roce 1906. Uprchl tam před zatčením, které mu v Rusku hrozilo za účast v první ruské revoluci roku 1905. „Domnívám se,“ řekl Gorkij o svých dojmech americkému novináři, „že vaše civilizace je ta nejobludnější na naší planetě, protože příšerně zveličila všechny rozmanité a hanebné obludnosti civilizace evropské... Kapitalisté všech zemí jsou stejně protivné a nelidské plemeno, ale vaši jsou horší. Jsou patrně mnohem hloupější v chtivosti peněz. Mimochodem řečeno: slovo – businessman – si pro sebe překládám slovem – maniak –.“ Životu v Americe věnoval Gorkij dvě sbírky satirických črt a pamfletů – „V Americe“ (1906) a „Mé interviewy“ (1906).Pelageju Nikolajevnu, hrdinku Gorkého románu „Matka“ (1906) jistě si zapamatoval každý čtenář tohoto vynikajícího díla. Jak je typická historie negramotné, ustrašené dělnické ženy, která přichází do řad aktivních revolucionářů nejdříve jen z lásky k synovi, avšak později se stává uvědomělou bojovnicí proti carismu. Jak je krásná historie jejího syna, mladého dělníka Pavla Vlasova, který vyrůstá ve vzdělaného marxistu a zkušeného revolučního vůdce.A zde vidíme další dvě postavy Gorkého díla Petra Andrejeviče Zalomova a Annu Kirillovnu Zalomovovou. Osud sormovského dělníka P. A. Zalomova a jeho matky posloužil Gorkému jako předloha událostí zobrazených v románu „Matka“. Mezi ruskými dělníky nebylo tehdy mnoho takových lidí jako Zalomovovi. Gorkij však dobře věděl, že právě jim patří budoucnost, že jejich bude vítězství. Význam románu „Matka“ vyjádřil Lenin v rozmluvě s Gorkým takto: „Kniha je to potřebná, mnoho dělníků se zúčastnilo revolučního hnutí neuvědoměle, živelně, a teď si přečtou – Matku – s velkým prospěchem pro sebe. Velmi včasná kniha.“Tak vypadal titulní list prvního českého překladu „Matky“. Román se skutečně velmi záhy stal přímo učebnicí světového proletariátu. Zatím co v Rusku zakázala censura jeho uveřejnění, byl rozšiřován dělnickými listy celého světa ve statisícových nákladech. U nás vycházela „Matka“ již v roce 1908 na pokračování jako příloha „Práva lidu“.V této osamělé vile Serafina na Capri v Itálii žil Gorkij v letech 1906–1913. Do Ruska se tehdy nemohl vrátit, neboť mu stále hrozilo zatčení. Na Capri léčil také svou těžkou plicní chorobu. V Itálii napsal Gorkij své podivuhodné „Zkazky o Itálii“, „Městečko Okurov“, „Život Matvěje Kožemjakina“, „Vassu Železnovovou“, „Dětství“ a mnoho dalších literárních děl. Spolupracoval v té době s bolševickým tiskem a neztrácel styk s vlastí. Dopisoval si s desítkami významných ruských spisovatelů a umělců: Brjusovem, Korolenkem, Kuprinem, Gladkovem, Šaljapinem, Stanislavským aj. Ve velmi těsném styku byl Gorkij s Leninem, o čemž svědčí jejich bohatá korespondence a dvě Leninovy návštěvy na Capri.Na tomto obrázku z roku 1914 vidíme Gorkého v neobvyklé činnosti. Hraje v Mustamijakách ruskou národní hru – gorodky. To bylo ovšem jen v řídkých chvílích odpočinku. Gorkij se vrátil do Ruska koncem roku 1913. Žil střídavě v Mustamijakách ve Finsku a v Petrohradě a byl pod neustálým policejním dozorem. Rozvíjel všestrannou literární, organizační a politickou činnost. Napsal druhou část životopisné trilogie „Do světa“, několik povídek cyklu „Po Rusi“ aj. Vydal dva sborníky proletářských spisovatelů a sborníky překladů z arménské, lotyšské a finské literatury. Po Říjnové revoluci značně přispěl svou autoritou velkého spisovatele a svou nevyčerpatelnou energií k organizaci sovětského školství, kultury a vědy. Vedl vydávání klasiků ruské a světové literatury, zakládal a redigoval nové časopisy a řídil organizaci, která v těžkých letech občanské války pomáhala významným ruským vědcům překonat zimu a hlad.Tento snímek Lenina s Gorkým je z roku 1920. Gorkij se ovšem tehdy nesetkal s Leninem poprvé. K jejich prvému setkání došlo již v roce 1907 na V. sjezdu Ruské sociálnědemokratické strany v Londýně. Jejich přátelství trvalo až do Leninovy smrti. Lenin byl upřímný a pozorný přítel Maxima Gorkého, ale také nekompromisní kritik jeho dočasných omylů a zakolísání. Vysoce si cenil literárního díla Gorkého i jeho politické a veřejné činnosti.Za svého pobytu v Československu žil Maxim Gorkij v Mariánských lázních a bydlel v hotelu Maxhof (dnes Dům Maxima Gorkého). V našich lázních dlel na léčení od 27. listopadu 1923 do 3. dubna 1924. Gorkij potřeboval oddech a léčení, neboť jeho zdravotní stav se usilovnou literární a veřejnou prací opět zhoršil. Lenin mu tehdy napsal: „A Vy zas pliváte krev a nejdete nikam! To je, na mou věru, od Vás nesvědomité a nerozvážné. V dobrém sanatoriu v Evropě byste se léčil a mohl byste pracovat trojnásobně. Doopravdy! Tady u nás nemůžete ani pracovat, ani se léčit; tu je samá sháňka, zbytečný spěch. Odjeďte a vyléčte se! Nevzpouzejte se, prosím Vás! Váš Lenin“.Fotokopie dopisu ministerstva vnitra ministerstvu zahraničních věcí ze dne 27. října 1923 je důkazem, že československá buržoazní vláda nechtěla Gorkému povolit vjezd do Československa. V tomto dokumentu se píše: „Došly sem zprávy, že známý ruský spisovatel Maxim Gorki, který t. č. zdržuje se v Německu, usiluje o to, aby mu bylo dáno povolení k cestě a pobytu v Československé republice. Tamní úřad se žádá, aby upozornil zastupitelský úřad v cizině, zejména v Německu, a uložil jim, aby visum do ČSR jmenovanému nedávaly, poněvadž pobyt jeho nebyl by vítaným.“ Teprve po dlouhých úředních procedurách bylo mu uděleno visum. Československý buržoazní tisk rozvinul proti Gorkému velkou pomlouvačnou kampaň.Fotokopie interviewu s Maximem Gorkým v Rudém právu ze dne 25. března 1924, v němž Gorkij odpovídá na pomluvy českého měšťáckého tisku, podle nichž byl vylíčen jako největší nepřítel sovětského režimu. Gorkij v závěru své odpovědi redakci Rudého práva řekl na adresu buržoazních pisálků: „Nikdy nevyvracím lží, klepů a hloupostí, jež se o mně píší.“A ještě jeden snímek z Mariánských Lázní. Gorkij se svojí ženou a synem Maximem na své každodenní procházce. Život spisovatelův v proslulém lázeňském městě byl vyplněn celodenní prací a častými procházkami v okolí města. Nejčastěji chodil do Maxova údolí kolem hotelu Carlton nebo za město kolem Lesního pramene. Chladné podnebí mariánskolázeňského údolí, toho roku silně pokrytého sněhem a ukovaného tuhými mrazy, poskytovalo spisovateli všechny podmínky pro zlepšení jeho ohroženého zdraví. Jeho zdravotní stav se také rychle lepšil, ačkoliv usilovně pracoval, často až do pozdní noci.Tuto fotografii dostaly od Maxima Gorkého hornické děti v Porubě. Český pracující lid přijal Gorkého zcela jinak než buržoazie. Jedním z nejkrásnějších projevů lásky k sovětskému spisovateli je dopis hornických dětí z Poruby, poslaný jejich učitelem Hurníkem. Děti v něm psaly „tátovi z Ruska“, jak Gorkému říkaly, o svých dětských strastech a zahrnuly jej otázkami. Psaly mu o svém životě, o tom, že se jim doma otelila kráva, o tom, že tatínek jednoho z nich padl ve válce, ptaly se, rostou-li v Rusku opravdu tak veliké houby, že se pod ně schovají čtyři dospělí lidé, jak prý jim kdosi vyprávěl, atp. Děti přály milovanému spisovateli brzké uzdravení a přiložily jedno číslo svého školního časopisu.A zde je fotokopie odpovědi M. Gorkého dětem z Poruby, adresovaná učiteli Hurníkovi: „Byl jsem upřímně dojat milým pozdravem dětí porubské školy,“ píše Gorkij. „Posílám škole svou podobiznu a své knihy v ruském a německém jazyce. Řekněte dětem, že v jejich letech jsem žil velmi těžce, velmi krušně, ale už tehdy jsem plně chápal, že všechno špatné i dobré je od člověka a pro člověka. Čím dále jasněji jsem si uvědomoval rozhodující význam vůle a rozumu člověka, těchto dvou pramenů všeho dobra, všech radostí i velikých skutků světa. Tato víra mě uchránila před záhubou, s touto vírou jsem prožil celý život, slouže ze všech sil člověku. Tuto víru z celé duše přeji dětem z Poruby, dětem celé československé země, aby byla šťastna! 20. I. 1924, Mariánské Lázně M. Gorkij“.Vidíme obálku sovětského vydání „Vzpomínek na V. I. Lenina“. V Mariánských Lázních zastihla Gorkého 21. ledna 1924 zpráva o smrti Vladimíra Iljiče Lenina. A tam také, pod dojmem těžké ztráty, napsal Gorkij první variantu „Vzpomínek na V. I. Lenina“, které jsou jedním z nejlepších literárních děl o Leninovi. V dopisu M. F. Andrejevové ze dne 4. února 1924 píše: „Napsal jsem vzpomínky o něm (tj. o Leninovi). Psal jsem je a zaléval jsem se slzami, když píšu, ruka se mi chvěje...“ Své velké přátelství k Leninovi vyjádřil Gorkij prostými slovy na stuhách věnce položeného na Leninovu rakev: „Proščaj, drug!“ (Sbohem, příteli!)Tak vypadala pracovna M. Gorkého v Sorrentu v Itálii, kde se po odjezdu z ČSR v roce 1924 dále léčil. V Sorrentu pracoval o svých nejvýznamnějších dílech porevolučního období – o dílech „Podnik Artamonových“ a „Život Klima Samgina“. I když byl vzdálen od své vlasti, neztrácel s ní kontakt a živě se zajímal o veškeré dění v Sovětském svazu, zejména v oblasti kultury.Na obrázku vidíme Ilju Artamonova, hrdinu románu „Podnik Artamonových“. Román je historií tří generací rodiny ruského průmyslníka. Ilja Artamonov, původem nevolník, člověk s nezkrotnou energií, pracovitostí a ohromnou silou fyzickou, domohl se vlastním přičiněním majetku a postavil si továrnu. Avšak jeho potomci se mu nepodobali a stále více se měnili v otroky svého podniku, v příživníky. Byli to lidé slabí, netalentovaní, vymýšlející stále bezohlednější vykořisťování dělníků. Když v říjnu 1917 dělníci převzali vedení továrny, rodina Artamonových se úplně rozpadla. Tak Gorkij na osudech jedné podnikatelské rodiny ukázal vlastně vznik, rozmach, odumírání a zánik ruského kapitalismu.Ilustrace P. A. Aljakirinského zobrazuje Klima Samgina z románu „Život Klima Samgina“. Tento román obsáhl celých čtyřicet let ruského života: od konce narodnického hnutí v 80. letech minulého století přes začátky marxismu a dělnického hnutí k revoluci roku 1905 a odtud přes období reakce až do roku 1917. Román ukazuje představitele všech vrstev a ideologických směrů v ruské společnosti a soustřeďuje se především na postavu buržoazního inteligenta Klima Samgina. V této postavě je odhalena tvář buržoazní inteligence: při vší její domýšlivosti na vlastní vzdělání, povýšeném poměru k lidu a ke každému, kdo bojuje za jeho zájmy, vycházejí u buržoazní inteligence na povrch její prázdnota a malichernost, balancování mezi revolučním hnutím a reakcí s typickou měšťáckou touhou vyklouznout tak, aby člověk měl teplé místečko, kde by ho nikdo neznepokojoval a kde by mohl žít z práce jiných – ať už zvítězí revoluce nebo ne, – a ovšem, nejlépe bude, když revoluce prohraje.Národní umělec Václav Vydra dosáhl za své umělecké činnosti nejvyššího vrcholu v roli Jegora Bulyčova, hlavního hrdiny stejnojmenné hry Gorkého. Bulyčov je tragická postava ruského průmyslníka, člověka silného, rvavého a chytrého. Třebaže je Bulyčov ochromen smrtelnou chorobou, má v sobě ještě dost síly, aby aspoň dočasně krotil smečku příbuzných tahajících se v očekávání jeho smrti o podíl na dědictví. Cítí se však bezmocným před blížící se revolucí, která bude znamenat jeho nevyhnutelný konec. Kromě „Jegora Bulyčova“ Gorkij napsal v porevolučním období další skvělé divadelní hry. Nejpozoruhodnější je z nich „Dostigajev a ti druzí“ (1933), zachycující napjatou situaci v Rusku po roce 1917.Nejrůznější obálky několika prvních českých překladů spisů Maxima Gorkého z počátku 20. století svědčí o tom, že Maxim Gorkij je už dlouhá léta v Československu jedním z nejoblíbenějších autorů. Alespoň pro přibližnou představu o vydávání Gorkého u nás několik faktů z období 1901–57. Od roku 1901, kdy u nás vyšel první překlad Gorkého, až do roku 1937, kdy nastala přestávka ve vydávání jeho děl, vyšlo u nás 60 překladů. Je třeba zdůraznit, že to byla především pokroková nakladatelství, která Gorkého vydávala. Zato od května 1945 do konce roku 1957, tedy za necelých 12 let, vyšlo 102 překladů Gorkého do češtiny. České a slovenské překlady od května roku 1945 do konce roku 1957 dosáhly téměř jeden a půl milionu výtisků. A překladů stále přibývá.Výraznou a ušlechtilou tvář M. Gorkého z roku 1913 zpodobil český sochař Vojta Šapík. Je to jediný portrét, ke kterému Gorkij sám seděl modelem. Vojta Šapík, předčasně zemřelý český sochař, byl přítelem velkého spisovatele. Gorkij si nadaného českého umělce velmi vážil. Gorkého portrétovalo mnoho dalších českých výtvarníků. Mohli bychom z jejich děl sestavit malou výstavu: karikatury Adolfa Hoffmeistra, busta Karla Pokorného, kresby Vojty Tittelbacha a Arnošta Paderlika, reliéf na pamětní desce v Mariánských Lázních od Vladimíra Davida aj.Tento snímek z roku 1929 zachycuje Maxima Gorkého v rozhovoru s dělníky při návštěvě Baltského závodu v Leningradě. Již v roce 1928 se Gorkij vrátil z Itálie do vlasti, s láskou vítán vším sovětským lidem. Byl nadšen vším novým, co bylo v Sovětském svazu vytvořeno za jeho pobytu v cizině. Gorkij cestoval po Sovětském svazu, hovořil s dělníky a rolníky, navštěvoval továrny, stavby a kolchozy. Své dojmy a pozorování zpracoval v knize črt „Po Svazu Sovětů“ (1929), což považoval za přípravu na velké dílo o současném životě SSSR, které však už nestačil napsat. Činnost Gorkého byla skutečně všestranná. Psal publicistické stati o socialistické výstavbě, zabýval se otázkami literární teorie a kritiky, činně se účastnil světového protifašistického hnutí. Jeho iniciativa a energie ho postavily do čela veškerého sovětského kulturního života.Návštěva v Kurjažské kolonii pro bezprizorné a přátelství s Antonem Semjonovičem Makarenkem, s nímž vidíme Gorkého na obrázku uprostřed chovanců kolonie, svědčily o velkém zájmu Gorkého o pedagogické problémy. Především z jeho podnětu Makarenko napsal svou „Pedagogickou poemu“, dílo o výchově mládeže. S chovanci Kurjažské kolonie byl Gorkij ve stálém přátelském styku. O tom, jak silně působily na kolonisty jeho dopisy a literární díla (zvláště životopisná trilogie), píše velmi pěkně Makarenko v „Pedagogické poemě“.Maxim Gorkij a Leonid Leonov v Sorrentu roku 1927. Gorkému vděčí za své první kroky v literatuře desítky sovětských autorů, z nichž se mnozí, jako právě Leonid Leonov, stali vynikajícími umělci. „Jakmile jen někde vidím zákmit nového talentu,“ píše Gorkij v jednom svém dopise, „vždycky mám chuť prostřít se mu pod nohy jako koberec, aby se mu šlo k výšinám lehce a bez zbytečné ztráty sil.“ Gorkij napsal začínajícím spisovatelům asi čtyřicet tisíc dopisů, většinou rozborů jejich rukopisů, které mu posílali k posouzení. To je nejlepší důkaz obrovského rozsahu jeho práce s mladými autory.Maxim Gorkij při svém setkání s Romainem Rollandem, velkým francouzským spisovatelem. Rolland o Gorkém napsal: „Gorkij a proletariát jsou navzájem neodluční. Já nejsem tak šťastný. Třicet let jsem musel marně hledat svůj národ... Rozestřel jsem však své kořeny pod půdou Evropy a dosáhl jsem úrodné vrstvy ruského národa, neobsažitelného života, probuzeného v hlubinách SSSR. Na konci této pozdní práce se moje kořeny setkaly s kořeny Gorkého. Miloval jsem Gorkého nejvíce ze všech svých přátel, nikdy jsem neměl nikoho tolik rád.“Vidíme Maxima Gorkého v slavné chvíli prvního sjezdu sovětských spisovatelů roku 1934. Gorkij, první předseda Svazu sovětských spisovatelů, přednesl na sjezdu hlavní referát, v němž charakterizoval nové rysy sovětské literatury a ukázal perspektivy jejího vývoje. Bohužel, již jen velmi krátkou dobu se sovětská literatura rozvíjela pod jeho moudrým vedením. Dne 18. června 1936 po krátké těžké nemoci Maxim Gorkij zemřel.Pohled Maxima Gorkého platí budoucnosti socialistického světa. „Ztráta Maxima Gorkého je pro nás těžkou ztrátou“, napsal Julius Fučík po jeho smrti. „A proto se tak dlouho nechce věřit, že je skutečností. Ale je-li už skutečností, pak s veškerou láskou, kterou jsme měli k tomuto živému druhu, musíme pokračovat v jeho díle, musíme jednat tak, abychom nahradili jeho ztrátu, musíme tvořit a vynalézat, jako by stál s námi, vysoký, štíhlý, s modrýma a nepředstavitelně živýma očima, vidoucíma daleko dopředu, musíme tak jako on milovat život a proto nenávidět všecku měšťáckou špínu a útisk života, musíme bojovat!“׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleGorkij MaximVýrobceDPrahaRok1958Délka48 okénekAutor kresebVávra JaroslavAutor textuNeumann Bohumil Doc. Dr., CSc.PředlohaOSOBOznačení7146Další diafilmy výrobceVolgogradPomůcky a hračky pro mateřské školyPneumatikyMechanizační prostředky na hnojení I.