Díváme se na výtvarná dílaJiž v nejstarších lidových kulturách nalézáme pro to doklady, např. v práci hrnčířů, staré dnes přes čtyři tisíce let. Moravský zemědělec maloval tuto nádobu a naběračku v mladší době kamenné. Snažil se dát věcem všední životní potřeby krásný, estetický vzhled. Cítil, že se tím předměty zlidšťují, stávají se člověku i citově blízkými, jejich hodnota se zvětšuje, vnášejí do života nové, bohatší pocity.+34Od nepaměti až dodnes hledá člověk příležitost k tomu, aby tvůrčím zásahem zušlechtil věcné prostředí, které ho obklopuje. Každá historická epocha vtiskuje mu svou osobitou tvářnost. Také ve 20. století stále používáme keramického nádobí, jehož užitečnost nezmenšily věky. Dáváme mu jednoduchý, účelný tvar bez ozdob, drobných detailů a intenzívní, pestrou barvu. Dokládá to soubor varné keramiky vyrobené v kunštátském družstvě Hlubna podle návrhů Pravoslava Rady.Výrazné změny v názoru na tvar a dekor ukazují i výrobky ze skla. Před sto lety byly zdobeny s nápadným důrazem, jak dokládá flakon z r. 1830 (z dílny Fr. Egermanna) a rytá křišťálová váza, práce H. Müllera z r. 1875. Bohatství ozdob a barev mělo proměnit prostý, účelový předmět na vzácný kus inventáře, který nejen sloužil, ale především reprezentoval poměry svého majitele. Snaha po ozdobnosti vedla nejednou až ke krajnostem: V rukou umělecky méně vyspělého řemeslníka ztrácel se pod výzdobou sám ušlechtilý materiál, mizely vlastnosti skla, jeho čirá průzračnost, jasný třpyt, duhový lom i opalizace. Nechyběly případy, kdy nadměrné zdobení bylo jen vnějším pozlátkem, zastírajícím špatné kvality a vady původního materiálu.Estetické cítění nové doby dává proto přednost prostotě, jednoduchosti, zřetelnosti. Nevzdává se sice možnosti zdobit sklo všemi vhodnými způsoby, ale rozhodující místo má ušlechtilý a nový tvar. Takovým názorem jsou inspirovány i hladké dekorativní vázičky z barveného skla (řešené J. Gabrhelem a vyrobené v Chlumu u Třeboně), stejně i váza z r. 1954 (vyrobena podle návrhu L. Smrčkové sklárnami v Karlových Varech). Nynější keramika a sklo, dnešní móda a textil, tvary nejrůznějších předmětů, nástrojů a přístrojů jsou formovány rukou výtvarníků; ti jim vtiskují výraz naší doby, odpovídající prostým formám dělného života člověka, který se oprostil od feudální nádhery a falše měšťácké okázalosti.Tak jako drobné předměty slouží člověku po tisíciletí také umění stavitelské, architektura, slučující požadavky užitkové s nároky na úroveň estetickou. Architektura má hlavní poslání ve vytváření prostorů, které by sloužily za příbytek, pracoviště, za místo shromažďovací apod. Tak, jako se mění praktický účel architektury (stavby chrámů vystřídaly stavby letišť a nádraží), mění se i jeho vnější formy. Jsou podmíněny rozvojem stavební technologie, novými materiály (kámen střídají cihly a ty zase beton, kov a sklo) stejně jako změnou názoru na tvar, barvu, dekor. Opěrný systém gotického chrámu (sv. Barbora v Kutné Hoře, 15. stol.) platil v pozdním středověku za vrchol architektonického umění: kamenné oblouky, které podpíraly vysoké lodi kostelů, byly zevně porostlé kamennými výhonky, podobnými růžičkám kapusty. Stejně bohatě jsou členěny i štíhlé vrcholy věžiček — fiál.Dnes podpírají stavby kovové nebo železobetonové nosníky. Na nich spočívají části staveb (např. schodiště čs. pavilonu pro světovou výstavu v Bruselu, architekti Cubr, Hrubý, Pokorný, 1957), které jsou tvarovány z betonu, skla, nových hmot. Nemají ozdob, a přece jsou plné půvabu. Ten jim dává dokonalý tvar, harmonické proporce a v neposlední řadě i pocit jejich jasného účelu: síla, která vyzařuje z podpory bezpečně nesoucí své břemeno. Moderní architekt nezakrývá ani nezdobí drobným detailem, nýbrž využívá základních estetických prvků: harmonie poměrů hmot, částí a celku, tvarů jednotlivých částí stavby, vzhledu stavebních materiálů.To, co se projevuje zevně, platí i o vnitřních prostorách, o interiéru. „Ranní salon“ na jihočeském zámku Hluboké (pol. 19. stol.) je dokladem snahy po nádheře, po jaké toužily v minulém století zbytky odumírající šlechty. Řezby zdobící strop i trámy na stěnách jsou sice důkazem uměleckořemeslné dovednosti řezbářů, ale ostatní prostory vyplňují kusy nábytku, které ztratily měřítko míry a vkusu. Rozestaveny v prostoru dávají najevo okázalost svého čalounění, ale netvoří celek, který by byl útulný a vlídný, který by skutečně sloužil obývání. Zde naopak je smysl interiéru jiný: nábytek slouží především ozdobě a reprezentaci.Porovnáme-li jej s interiérem dnešního bytu — zde jej představuje společenská část obývací místnosti (arch. M. Navrátil a J. Šmídek, 1960) — vynikne základní rozdíl: tam chaotická členitost šlechtického salonu, zde jednotící řád; v tomto koutě pokoje se vše doplňuje, střízlivé tvary nábytku vyvažují dvě náročněji tvarovaná křesla. Jednotu prostoru podporuje soulad teplých barev harmonizovaných černými plochami.Barevnost je dominantním vnějším znakem dnešní architektury. Projevuje se stejně v interiéru bytovém jako ve veřejných prostorách. Barva stěn, potahů, koberců i závěsů stává se výrazným článkem architektova návrhu. Tak v kuřárně pražského divadla Laterna magika (arch. Cubr–Hrubý–Pokorný) zakrývá hlavní stěnu pestrý závěs, který navrhl prof. A. Kybal (1959) a který je ozdobou obdélného prostoru s trámovým stropem nesoucím jednoduchá osvětlovadla. Jediným inventářem jsou zde zajímavě tvarované stojany s popelníky.Fasády domů nových sídlišť nejsou dnes ovládány jen šedivými, nudnými tóny omítek, neboť i zde našla barva své uplatnění. Doplňuje ji rytmus dveří, oken a balkonů, které na zdi vytvářejí plastické kontrasty otvorů, vystupujících a ustupujících hmot.Na průčelí Morzinského paláce v Nerudově ulici na Malé Straně nalézáme pro to doklad: český barokní sochař Ferd. Maxm. Brokoff vytvořil zde mohutné figury mouřenínů (1714), které podpírají balkon, vystupující z průčelí paláce (návrh stavitele G. Santiniho). Jejich mohutná, svalnatá těla modelovaná ve vzdutých plastických formách ukazují k hlavní úloze sochařství: dokonale ztvárnit objemy hmoty, aby se staly nositeli umělcova záměru.Na budově Národního divadla v Praze, na straně obrácené k nábřeží Vltavy, jsou dvě alegorické plastiky Opery a Dramatu, díla J. V. Myslbeka. Nemají již přímou spojitost s budovou, nic nepodpírají ani nenesou; jejich účel je především zdobný. Na římse nad postranním vstupem symbolizují obsah divadla. Jsou však s budovou spojeny i jinak. Národní divadlo, vytvořené na konci minulého století arch. J. Zítkem v novorenesančním slohu, má řadu prvků odvozených z antiky. Tomu se podřídil i sochař Myslbek a vytvořil r. 1871 obě nahé postavy jako ideální figury blízké řeckému vzoru, jen dynamičtější v modelaci podle příkladu velkého renesančního sochaře Michelangela. Plastika se zde stává svébytným uměleckým dílem, které podporuje záměry stavitele.Volnější vztah k architektuře mají i dvě sousoší Myslbekova žáka Jana Štursy, která byla určena na pylony Hlávkova mostu v Praze (1912). (Obrázek zachycuje obě plastiky ve sbírkách Národní galerie na nádvoří Zbraslavského zámku.) Jde o alegorické skupiny — levá symbolizuje Práci, pravá Humanitu. V logické souvislosti s architekturou mohutných podstavců při vstupu k mostu zkloubil Štursa svalnaté postavy v důmyslně propletené celky, v nichž střídá objemy duté a vypouklé. Pohyby těl, hlav i údů sepjal tak, „jako svíjí zahradník kytici pevně staženou ve stvolech, rytmicky se rozvíjející v koruně“ (A. Matějček).Na architektuře zcela závislý je zajímavý Památník obětem důlní katastrofy v Oseku u Duchcova. Vytvořil jej sochař Karel Pokorný v roce 1934. Umístění pomníku je neobvyklé. Na trávníku uprostřed lesa leží šest desek se jmény zahynulých, za nimi na docela nízkém podstavci stojí figury truchlícího havíře a jeho ženy, jako by stanuli nad otevřeným hrobem. Tragika ovlivnila i výraz plastik: jsou modelovány bez detailů, ve velkých celcích, jednoduše a prostě. Všechen vnitřní děj je ztajen jen ve dvou navzájem se nedotýkajících postavách (tak osamoceny jsou ve svém zármutku), v jejich gestu, v rysech jejich tváří.Snaha po výmluvnosti plastických forem, které nejsou idealizovány podle zákonů nadpřirozené krásy, ovládá dnes i tu část sochařství, která sleduje intimní potřebu jednotlivého člověka: tak je tomu u sochařského portrétu, podobizny. Štursův žák a spolupracovník Jan Lauda vytvořil řadu podobizen, mezi nimi Hlavu starého muže (1925) a Hlavu dívky s náhrdelníkem (1927). Každá zrcadlí něco z psychiky svého modelu: jedna dělnickou tvrdost, druhá dívčí něhu. Zároveň však obě dokládají i rozdílný sochařský záměr: mužova hlava je členitější, z jejího objemu zřetelně vystupují nos, brada, uši, dovnitř se zařezávají ústa. Hlava děvčete je uzavřena v ovál, podobá se vejci, jehož celistvost je jen málo porušena.Příkladem novodobé sochy, která je určena do interiéru a má tedy komorní charakter, je dekorativní plastika Vladimíra Janouška z roku 1959. Tvoří výzdobu divadla Laterny magiky. Představuje sedící dívku s vysokým účesem, která drží v ruce model krystalu. Plastika je osobitě stylizována, má oblé tvary bez příkrých přechodů, po kterých světlo zvolna klouže a vytváří mírné reflexy na vrcholech objemů a měkké stíny v prohlubních. Náladová hra světla vytváří kolem sochy zvláštní ovzduší. Ne tedy jen vnější znaky — pohyb a mimika, nýbrž také sochařské ztvárnění napomáhá výslednému účinu. Srovnejme dynamiku ve tvarech Štursových alegorií, které jsou jako nabité vnitřní silou a napětím, se splývavou modelací této Dívky, která je bytostí klidnou, křehkou, meditující. Štursova sousoší mají svým patosem hovořit k masám chodců proudícím po mostě, Janouškova socha zdůvěrňuje prostor haly exkluzívního divadla.Nakonec se obraťme k malířství. I ono původně těsně souviselo s architekturou, zdobilo její stěny ornamenty i figurálními výjevy. Je tomu tak i na nejstarší naší nástěnné malbě na zdech románské rotundy ve Znojmě (z r. 1134). Ukazujeme z ní jen malý výsek, část figury z rozměrného obrazu, který u nás poprvé zařadil do náboženského prostředí kaple světské historické motivy: představuje korunovanou hlavu prvního českého krále Vratislava II. Je namalována pro naše dnešní oči snad trochu primitivně. Základ tvoří červená obrysová kresba, jež vyčleňuje z modrého pozadí figuru panovníka s žezlem a praporem, malovanou v typickém románském souzvuku okru, červeně a modři. Nástěnná výzdoba kaple je dokladem malby na omítku, které říkáme freska.Malířství a architektura se nerozloučily ani po staletích. Tak Mikoláš Aleš vyzdobil fasádu měšťanského domu v Plzni několika historickými výjevy. Jeden z nich — Karel IV. zakládá pražskou universitu — je proveden technikou zvanou sgrafito (italské sgraffiare znamená vyrývati). Čáry jsou proryty ve vlhké omítce, proto je základem obrysová kresba zachycující podobu osob a věcí s objektivní přesností (srovnej obraz krále na znojemské malbě), jež byla znakem realismu 19. století. Sgrafita jsou zpravidla jen jednobarevná, lineární, stíny se znázorňují šrafováním.Barevné hodnoty se uplatňují v mozaice, v nástěnném obraze skládaném z drobných barevných kamínků a skleněných střípků. Tuto techniku znali Římané a hodně jí využívalo především umění byzantské. Dodnes platí mozaika za jeden z vrcholných projevů monumentálního malířství. Prohlédněme si detail mozaikové výzdoby z Památníku osvobození navržený Maxem Švabinským (1936).Švabinský usiloval o to, aby skladbou z barevných střípků zachytil světlo a stíny na předmětech, snažil se rozeznít plastičnost vzduté drapérie. Naproti tomu je výsek z barevného okna pro Milánské Trienále (světová přehlídka uměleckého skla), dílo Josefa Kaplického z roku 1957, dokladem výtvarné zkratky, která se neváže k napodobování skutečnosti. Kaplický zde vytvořil alegorii Sklářství, ztělesněnou postavou dívky držící vázu. Obraz je složen z barevných skel, která jsou doplněna malbou a v temných místech zdrsněna pískováním. Ve dvou barvách (hnědé a modré) tvoří působivý dojem. Silná, tmavá kontura (kovové spoje mezi skly) je typická pro barevné okno — vitráž. Freskou, sgrafitem, mozaikou a vitráží jsme vyjmenovali hlavní, tradiční techniky monumentálního malířství, které jsme sledovali od dvanáctého století k naší současnosti. Nyní se věnujme tzv. závěsnému obrazu a sledujme ukázky z jeho vývoje za uplynulých sto let.Figurální námět dokumentujeme především portrétem. Na obraze Žena s čepcem, který maloval Antonín Machek (kolem 1820), převládá snaha zachytit detail, drobnopisná důkladnost a pozorovatelské zaujetí malíře. Obraz — typický pro dobu klasicismu — je založen na mírně idealizující kresbě, na jemné modelaci tvaru ozářeného rozptýleným světlem. Barevnost je střídmá. Výraz ženy je soustředěn v očích, velkých a tmavých, tvořících optický i psychický střed obličeje. Machek se jistě zajímal o povahové rysy modelu, zároveň však usiloval o přesný popis jednotlivostí, kdy krajka límce, stuha na čepci i tvář mají stejný význam.Jen o generaci mladší byl malíř podobizny politizujícího kováře Jecha (1860) Karel Purkyně. Má méně popisný, však koneckonců mnohem užší vztah ke skutečnosti než Machek: Umístil pražského občana Jecha do konkrétního prostředí: Zachycuje ho ve chvíli oddechu s novinami u sklenice piva; přístěnek dílny je otevřen úzkým průhledem do kovárny. Obraz sleduje nejen popis tváře, ale je založen i na kontrastech barev a světla. Studený je kolorit figury Jechovy, tepla září v průhledu do pozadí. Světlo je ostré a v tmavé postavě vousatého kováře zřetelně vyčleňuje tři body: čelo, pěst a noviny. Jako by malíř tímto trojúhelníkem zdůrazňoval i myšlenku svého díla. Ještě více je zjednodušen autoportrét malíře Jindřicha Pruchy, malba o padesát let mladší (1914). Její nepevné obrysy a barevné skvrny jsou dokladem vlivu impresionismu. Má-li Purkyně zřetelný zájem na hmotných vlastnostech věcí a je-li jeho kovář obrazně i doslova „chlap jako hora“, je Prucha zobrazen jinak: Malíř nestřeží pevné tvary předmětů, ze zrakových dojmů odvozuje světelnou hru na povrchu figury; jen vizionářský pohled portrétované tváře je uzlovým bodem obrazu, vše ostatní se schvěje pohybem barevných skvrn, bílá košile tvoří světelný vrchol malby.Jiný přístup má k podobizně básníka Josefa Friče malíř J. Wachsmann (1917). V duchu tehdejších uměleckých názorů zjednodušuje figuru a v některých proporcích (ruka) i deformuje. Světlo a stín se setkávají v ostrém protikladu, který není přejímán ze skutečnosti, nýbrž veden záměrnou úvahou: Jde o to, aby se světlá a tmavá místa pravidelně střídala. Jednostranná barevnost obrazu dokazuje rovněž, že malířovy oči nebyly jediným podnětem při práci na obraze. Zelenavý tón evokuje klid a soustředění. Objevíme tu mnoho zásahů a změn přírodní skutečnosti, malba je vytvářena vědomou vůlí umělce, který vše podřizuje předem danému řádu. Avšak Wachmannův způsob malby není jedinou cestou, kterou se bere umění našeho století. Na obraze Holčička s pletením (Pravoslav Kotík, 1926) je figura ještě více zjednodušena do nemnoha barevných ploch. Obraz je skladbou ostře vymezených tvarů, z nichž jeden tvoří obličej, jiný ruce, třetí šat. Jen vlasy a lem zástěry mají náznaky iluze prostoru. Obraz je dokladem jedné z mnoha různých poloh našeho malířství, které v čistých výtvarných elementech — plochách, liniích, barvách, tvarech, strukturách — hledá další možnosti působit na diváka. Přírodní krása tu hraje podružnou úlohu, důraz je přenesen na výtvarně vyjadřovací prostředky. Jejich pochopení i správné hodnocení vyžaduje ovšem jisté vzdělání i zkušenost z častého styku s dnešním uměním.Sledujme nyní podobný proces znovu, tentokrát na příkladech malby zátiší. Prvním z nich je detail ze známého obrazu Karla Purkyně Zátiší s cibulí a koroptvemi (1861). Věnec cibulí vyplňuje levý spodní roh obrazu. Je malován vysokými vrstvami barevné pasty, která modeluje jejich vypjaté objemy. Mistrným štětcem vystihuje malíř rozmanité povrchy věcí: zvrásněnou slupku cibule a hladkou stěnu pozadí. Objekty jsou zachyceny se zřejmým záměrem přímo hmatatelně postihnout jejich hmotnou podstatu.Jinak je tomu v drobném obraze Hrušek a košíku (1910), který maloval významný představitel českého krajinářství Ant. Slavíček. Zátiší je v jeho tvorbě námětem výjimečným, ale i na něm se projevují zřetelné znaky změn, které se v malířském nazírání udály na počátku našeho století. Tehdy se mnozí malíři soustřeďovali k prchavým barevným dojmům, jež vytváří světlo na povrchu předmětů. Nešlo jim o pevné, plasticky modelované objemy ani o zřetelné prostorové vztahy ani o hmatové pocity, jež předměty přesvědčivě konkretizují. Malířův štětec klade barevné skvrny volně vedle sebe, jak oko vnímá záblesky barevných světel. Hlavní podíl má zrak, který sleduje předměty obklopené barevným vzdušným oparem.Je však možné jít ještě dále a spolehnout se více na účin samotné barvy, jak to dělá Václav Špála ve svém obraze Ovoce (1943). Nelomené barvy mají v jeho osobité malbě vlastní význam: Působí svou pestrostí, jasem, optimismem. Nepotřebují modelaci stíny, samy svým sousedstvím vytvářejí pocit prostoru. Některé barvy vystupují z obrazu, jiné se propadají do hloubky. Špálovi nejde o iluzívní záznam skutečnosti, nenapodobuje hmotnost věcí ani světelně-zrakové dojmy z nich. Na první pohled působí rozhodné tahy Špálova štětce snad příliš nápadně a křiklavě. Ve skutečnosti jde jen o neobvyklou intenzitu barev, které zrak brzy přivykne. Pak prožijeme jejich půvab a jadrnou krásu.Na poslední ukázce zátiší je zrakový záznam skutečnosti přetvářen ještě důsledněji. Objemy a prostory jsou potlačeny, předměty (lahev, pohár, mísa) se proměnily v plochy, které se skládají v důmyslně skloubený celek. Rozlišuje je geometricky stylizovaný tvar, liší se barvami i strukturami svého povrchu. Nejde tu o věci samy, ale o jejich výtvarné zkratky a znaky. Největší uspokojení a nejhlubší vzruch chce obraz vyvolat dokonalým skladem forem, které svou vyvážeností a harmonií propůjčují zátiší i vyrovnanou, vznešenou vážnost. Autorem ukázky nazvané Zátiší s vínem (1929) je významný český moderní umělec Emil Filla.Vraťme se k vývojové cestě malířství ještě na ukázkách krajinomalby. V roce 1858 vznikl v dílně Adolfa Kosárka obraz pusté přírodní scenérie bez stromů a rostlin, nazvaný Osamělá krajina. Jediným oživením skalnatého koutu země je figurální doplněk — stafáž — jezdci a vozy se svatebčany, kteří dali obrazu i druhý název: Selská svatba. Kosárek byl malířem, v jehož díle zápasil romantismus a realismus s nestejnými výsledky; zde např. celkový rámec, do kterého zasadil drobný výjev, je nesporně romantický, stejně jako přízvuk tesknoty a melancholie, která z obrazu vyzařuje. Avšak nade vším převládá malířův věcný zájem o přírodu, o její hmotnou povahu, o geologickou skladbu terénu. V jistém smyslu jde o obdobu realistického zájmu Purkyňova, jehož byl Kosárek současníkem.Sledujme nyní změnu, kterou prodělala malba krajiny za dvě další generace. Obraz Vítr je dílem Antonína Slavíčka. Vznikl v roce 1900 a spadá do doby malířova prvního tvůrčího rozmachu. Motiv je zcela nevýznamný, zato způsob, kterým Slavíček zachytil dynamické, prchavé okamžiky ve větrem šlehané krajině, je nevšední. Chybí tu zemitá tíže hmotných staveb objemů i stromů. Malířův štětec temperamentně rozrušil plochu obrazu množstvím barevných skvrn, které místní barvu předmětů proměňují ve spletité ohňostroje vzájemně se prolínajících tónů. To vyvolává pocit neuzavřenosti, ba náčrtkovitosti, který se po chvíli mění ve stav živého, smyslového zážitku, naplněného chvěním vzduchu a mihotavým slunečním světlem.Krajina Otakara Kubína zobrazující jihofrancouzskou Horu Pelvaux vznikl (1926) s jiným záměrem. Je to ostatně na první pohled patrné: Zmizela členitá barevná skvrna i dynamický přírodní děj. Díváme se do krajiny klidné, přehledně a promyšleně rozvržené na pásmo popředí a pozadí. Pastelové tóny barev přecházejí měkce jedna v druhou. Cítíme, že malíři šlo o obraz krajiny sice nezvyklé, ale intimní, důvěrné a melodicky krásné. Vysoké hory v pozadí nehrozí svou velikostí, majestátem; spojení mezi člověkem a přírodou je přirozené a harmonické.Podobný pocit máme i před obrazem Jana Trampoty, který v téže době (1926–27) namaloval obraz V Orlických horách. Také jemu jde o krajinu blízce důvěrnou, plnou smyslové krásy, kterou maluje s jasným rozmyslem a záměrem. Geometricky vymezené domky skládá v obdélníku obrazu jako barevnou stavebnici serpentinovitě od levého spodního okraje až k protějšímu rohu, kde mizí za horizontem. Barevné obrazce střech, podtržené vodorovnými linkami, prostupují chomáče stromů, členěné svislými tahy štětce, v němž se střídá studená zeleň s teplou hnědí i záblesky růžové a fialové. „Když maluji,“ říká malíř Trampota, „v té chvíli je ve mně víc architekt a sochař než malíř.“ Tak vědomě organizuje části obrazu, aby zachytil nejen tvářnost určitého kraje, ale především její jímavé, rajské kouzlo.Když malíř přetváří krajinu v poetickou zahradu, dává jí tím jeden možný význam. Má však k dispozici prostředky, kterými ji může učinit dramaticky vypjatou a bouřlivou, aniž při tom vychází jen z jejích vnějších znaků. Nemusí užít ani romantické scenérie skal, ani rozsochatých stromů, ani prudkého pohybu vzduchu, ani světla. Obraz Mlýn na Otavě malovaný (1930) Václavem Špálou to zřetelně ilustruje: Všední kout řeky se zde mění v místo zvláštní, naléhavě přitažlivé atmosféry. Ta modrá barva a velkorysý tah štětcem vyvolávají v nás tyto pocity. Zde není místa pro oblost tvarů, pro líbezná sousedství barev; vše je tvrdé, energické a rozhodné. Přesto se dovedeme do obrazu zahledět, poznat v něm malířovu nesentimentální radost ze živelných sil přírody, oceníme i schopnost jeho vyjadřovacích prostředků: výrazovou sílu barvy, tvarů a rytmu štětcového tahu.Posledními třemi ukázkami obrátíme ještě letmo pohled k úkolům, které jsou v malířství zvlášť složité: k obrazům, jež vyjadřují významné aktuální myšlenky doby i ideje trvalé a všelidské. Zde nezřídka sahají umělci k alegorii, která byla zvlášť oblíbena v 19. století. O tom svědčí malba Františka Ženíška na stropě foyeru Národního divadla Úpadek umění (1874). Ženíšek (v Národním divadle též spolupracovník Mikoláše Alše) byl velmi obratný, až virtuózní kreslíř. Na rafinovanosti kresby je založena i tato nástěnná malba, na které se v složitých pohybech proplétají figury s rozevlátými drapériemi. Celek působí neskutečně, aranžovaně a divadelně; dnešnímu člověku je patos obrazu již cizí, nedojímá ani nepřesvědčuje.Potřeba umění, které uchvacuje, přestože agituje a burcuje, je ovšem dodnes živa. Má však již jinou podobu. V obraze Josefa Brože Pátý květen 1945 je skryta zřejmá výzva: „Takový byl fašismus, z těchto obětí vyrostla naše svoboda, bděte!“ Malíř však neužívá alegorie, ani symbolů. Zobrazil prostě skutečný pohled do pražské ulice, v níž ještě před chvílí hvízdaly kulky rozsévající smrt. Teď je tu ticho, nad vysokou zdí kvetou kaštany, v dáli se valí dým a stoupá k obloze. Vše je zcela prosté, i malba stroze provedena, bez virtuózních dokonalostí. Nic neodvádí pozornost od ústřední myšlenky obrazu, která je vyjádřena pádně a s vervou.Monumentalita a patos jsou jedním z mnoha možných záměrů malířského díla. I ony však vyžadují formu zhuštěnou a výraznou. Příkladným typem takové malby zůstane jistě nadlouho cyklus obrazů Josefa Čapka Oheň (1939), ztělesňující umělcův protest proti Mnichovu a nelidské totalitě nacismu. Jedním z těch obrazů uzavíráme informativní přehlídku rozmanitých výtvarných projevů. Čapkovo dílo svědčí o tom, že i moderní malířství dovede být naléhavé a silné, ale že jeho síla dnes netkví v namalovaném gestu, v zaťaté pěsti. Je ztvárněna v rozmáchlých obrysových liniích, v planoucích barvách, v kontrastech světla a temnot. Jimi se vyslovuje výtvarné umění nejvýmluvněji.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleDíváme se na výtvarná dílaVýrobceDPrahaRok1962Délka38 okénekAutor textuZhoř Igor Dr.PředlohaVYTVOznačení6631Další diafilmy výrobceNěkteré základní pojmy z elektrotechnikyMladý zdravotník I. DílRumunská lidová republikaCo se stalo ve světě - 7/60