Dělnické hnutí v našich zemích do vzniku KSČ I. dílLiebigova textilní továrna v Liberci v 50. letech minulého století: České země a především Čechy patřily nesporně k průmyslově nejvyspělejším oblastem Rakouska, které ovšem bylo jednou z nejzaostalejších zemí Evropy. Avšak reakční absolutistický systém nemohl být trvalou překážkou rozvoje výrobních sil. Velké kapitalistické podniky byly zakládány ještě před rokem 1848, v první polovině 19. století. Parní stroje byly zaváděny do výroby již ve dvacátých letech. Parní stroj se stal rozhodujícím činitelem v rozvoji průmyslu i dopravy. Od třicátých let můžeme v našich zemích přímo mluvit o průmyslové revoluci. Její první desetiletí je spojeno především s mohutným rozvojem textilního průmyslu. Kapitalistické podnikatelství je v těchto letech spojeno se jmény Liebig (vlna), Leitenberg (bavlna), Porges. Roku 1826 pracuje v Liberci již 602 strojů na předení vlny, v Liebigově závodě běží roku 1833 200 mechanických anglických stavů.+39Leitenbergova kartounka v Kosmonosích: Mimo severní Čechy, které stojí v popředí tohoto rozvoje, vzniká po roce 1830 řada nových textilních podniků, kartounek (továrny na výrobu levného, bavlněného, barevně potištěného plátna – kartounu) i v Praze. V patnácti největších kartounkách pracuje již více než 15 000 lidí a 44 tiskařských strojů.Vítkovické železárny v třicátých letech minulého století (první vysoká pec): Postupně se začínají rozvíjet i ostatní průmyslová odvětví, železářství a hutnictví. Kolem třicátých let byla postavena první koksová vysoká pec ve Vítkovických železárnách. S rozvojem kapitalistických podniků rostl i počet dělníků. Roku 1825 pracovalo ve větších mechanizovaných podnicích (přes 100 dělníků) v Čechách 50 až 60 tisíc dělníků, ale do roku 1841 se tento počet téměř zdvojnásobil. Na Moravě a ve Slezsku pracovalo ve velkých průmyslových podnicích téměř 50 000 dělníků.Tiskařský stroj – perotina: Důsledky revolučních změn ve výrobě se v kapitalistických podmínkách neprojevily pouze v rozvoji výroby, v zakládání nových průmyslových podniků, ve zvyšování výroby, produktivity práce atd., ale znamenaly i bezprostřední existenční ohrožení výrobců. Stroje neusnadňovaly člověku práci, nýbrž zbavovaly dělníky pracovní příležitosti. Mechanizace neúprosně likvidovala též rukodělnou domáckou výrobu. Tak na počátku 19. století pracovalo v českých zemích asi 200 000 přadláků, v třicátých letech již necelé 2 000. Pokud rozmnožují řady továrního dělnictva, stávají se obětí kapitalistického vykořisťování, neboť podnikatelé bezohledně využívají rostoucí nabídky pracovních sil ke snižování mezd. Roku 1844 ohrožovalo 14 perotin na 20 000 dělníků pracujících v kartounkách v Čechách.Jedna z nejstarších kartounek na Smíchově: Dělnictvo se proti zavádění strojů bránilo. Právě v souvislosti s rozvojem mechanizace textilní výroby, došlo k prvnímu velkému vystoupení dělnické třídy u nás. Již od roku 1819 se pražští tiskaři vytrvale obraceli na zemského presidenta se stížnostmi proti zavádění strojů. Když v červnu 1844 snížili v kartounce u Porgesů na Smíchově mzdy tiskařů o celou polovinu, odpověděli dělníci stávkou, která se rozšířila i na ostatní velké pražské kartounky. Proměnila se v bouře proti strojům, v nichž dělníci viděli hlavního původce svého zoufalého postavení. Pod tíhou bezvýchodné situace a se spravedlivým rozhořčením ničili stroje a tovární zařízení. Již rok předtím došlo k bouřím proti strojům v Brně a v červenci 1844 znovu na Liberecku. „Stroje musí být rozbity, jinak nemůžeme žít“ – je jejich hlavní myšlenkou. „.... i venku již také tyto chlebozlodějský mašiny, jako v Reichstadtu, v Lípě a jinde s nasazením života roztloukli a snad i tak daleko přijde, že v cizích zemích, jak to uslyšejí, se stane, tak že mocnářové nuceni budou tyto mašiny všudy zapovídat. Držme se tedy jako slavní Čechové, ať dáme příklad jiným národům, co jsme začali, abysme slavně dokončili“ hlásal leták tiskařů z června 1844. Bouře proti strojům byly první živelnou formou třídního boje proletariátu. Jakkoliv byly ve svých konkrétních cílech naivní, staly se významným mezníkem dělnického hnutí; rodila se v nich třídní solidarita, třídní vědomí.a) Karlínský viadukt v 50. letech min. století. b) Vyhláška o ozbrojeném potlačení dělnické stávky při stavbě železnice Praha – Kolín: Rozvoj průmyslu a mechanizace si vynutil i rozvoj dopravy. Ve čtyřicátých letech byly budovány první železniční tratě. Roku 1845 byla napojena na železnici z Vídně do Haliče odbočka do Prahy. Byla to jedna z velkých staveb kapitalistického rozmachu. Dělníci pracující na úseku Praha – Kolín zahájili v létě 1844 stávku, boj o snesitelnější životní podmínky. Dělnická demonstrace byla napadena střelbou vojska před Poříčskou bránou a na pražské dlažbě byla poprvé prolita dělnická krev. Zemské gubernium se jednoznačně postavilo na stranu kapitalistického vlastnictví, svalilo vinu na proletariát, označilo tvůrce společenských hodnot, dělníky, zahálčivými individui a snažilo se zastrašit obyvatelstvo (vyhláška na obr.). První stávky svědčí o růstu moderního průmyslového proletariátu, o tvrdosti kapitalistického vykořisťování. Vcelku byl však proletariát stále ještě málo početný, třídně neuvědomělý a neorganizovaný.Textilní dělník: Kapitalistický výrobní způsob je vyspělou formou organizace výroby, dosahuje nesmírného rozvoje výrobních sil a růstu společenského bohatství. Avšak hlavní tvůrce tohoto bohatství se na něm prakticky vůbec nepodílí. Tíhu a bezohlednost kapitalistického vykořisťování první pocítili především dělníci v textilním průmyslu. Průměrný dělnický věk 33 let, předčasné stárnutí, negramotnost – to byly důsledky až čtrnáctihodinové denní práce v nevytápěných a nevětraných dílnách bez nejprimitivnějších hygienických zařízení. Bezohledně byly vykořisťovány ženy a děti, které tvořily velkou část dělnictva. Technický pokrok kapitalismu se uskutečňoval za cenu obrovského pracovního vypětí a vykořisťování výrobců. V těžkém boji za právo na život a lidskou důstojnost rodí se nejprve živelný, postupně však stále organizovanější a uvědomělejší odpor proletariátu.a) Legitimace člena liberecké podpůrné dělnické pokladny z r. 1851. b) Stanovy podpůrného spolku tiskařských dělníků Typografia v Praze z r. 1865. c) Stanovy podpůrného spolku železářských dělníků v Blansku z r. 1870: Nejstarší formy organizace dělnického hnutí měly výrazně sociální charakter. Jednou z nich byly tzv. podpůrné pokladny, které poskytovaly svým členům finanční podporu v době nemoci, dočasné nezaměstnanosti apod. Po sociální stránce navazovaly vlastně na tradici starých cechovních bratrstev. Avšak žádná sociální péče, ať již svépomocná, či později organizovaná samotnou buržoazií, nemohla zachránit proletariát před hrozící degradací fyzickou i duchovní ani vyřešit základní sociální a třídní rozpory kapitalismu. Reálnou perspektivu představoval v tomto směru pouze socialismus a jedinou reálnou silou, brzdící rostoucí zbídačování proletariátu a směřující k dobytí politické moci dělnickou třídou, mohlo být pouze revoluční, třídně uvědomělé dělnické hnutí. To však byl pro proletariát úkol, jehož realizace narážela na četná úskalí. Vyšší formou, než byly podpůrné pokladny, staly se svépomocné a nemocenské spolky, které již v jistém smyslu znamenaly přechod k organizovanému odborovému (odborové organizace dělnictva byly v Rakousku zakázány až do roku 1870) hnutí a obsahovaly i zárodky příští organizace politické. Vznikaly již od padesátých let minulého století. Významnou úlohu měla např. Ústřední pokladna k podpoře dělníků strojnických, založená v Karlíně v letech 1861/62, a Typografia, spolek pražských tiskařů z roku 1865. Trvají však i později, jako např. Podpůrný spolek železářských dělníků v Blansku (na obr. stanovy spolku z roku 1870).a) Přípis strakonického okresního hejtmanství varující před zahraniční socialistickou a komunistickou agitací. b) Klácelův spisek Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu: Bouře tiskařů z let 1843 a 1844 ani první stávky čtyřicátých a padesátých let se ještě nestaly dostatečnou organizační ani ideovou základnou pro vznik socialistického dělnického hnutí. Bez praktického dosahu na dělnickou třídu zůstaly u nás také ohlasy raně socialistického myšlení, utopického socialismu a komunismu. V Německu, Francii, Švýcarsku, Anglii, Spojených státech nebo ve Španělsku byla socialistická agitace v tomto směru v první polovině minulého století velmi silná. Pokud pronikla k nám, zajímala spíše úřady (viz přípis strakonického okresního hejtmanství z roku 1851); ideově zasáhla pouze českou radikální demokracii. Mezi propagátory utopického socialismu se u nás zařadil svým spiskem Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu (adresované vlastně Boženě Němcové) i František Matouš Klácel /b/. Utopický socialismus se ostatně ani nemohl stát významnější ideologií dělnického hnutí, neboť sám nepočítal s rozhodující úlohou dělnické třídy při likvidaci kapitalistické (a vůbec třídní) společnosti.Úřední plakát, oznamující zrušení cenzury v roce 1848 na Moravě: Rok 1848, přesněji revoluce 1848/49, je důležitým mezníkem v dějinách našeho dělnického hnutí. Revoluce, třebaže poražena, odstranila poslední pozůstatky feudalismu (robota) a uvolnila tak cestu kapitalistickému rozvoji. V průběhu revolučních událostí došlo též k prvnímu politickému vystoupení dělnické třídy. Proletariát spolu se studenty a drobnými řemeslníky se stal rozhodujícím činitelem červnového povstání a nejdůslednější oporou „radikálních demokratů“. V programu české revoluční demokracie se také poprvé objevil požadavek „organizace práce“. Přes svou aktivitu (např. hnutí pražských tiskařů) dělnictvo však ještě nebylo samostatnou politickou silou a nemohlo se stát vedoucí nebo rozhodující silou revoluce. Proletariát podporoval „radikální demokraty“, jejichž program mluvil zcela jasnou řečí: „My budeme zastávat chudinu proti boháčům, aby se nepásli více z mozolů milionů, jež dosud na světě vedou život zvířecí. My budeme zastávat právo na práci, aby svoboda nebyla jen posmíváním chudobě, ale i jí se stala spásou ....“. Revoluční demokracie představuje poslední formu skutečně demokratického politického hnutí před vznikem sociální demokracie. „Radikálové“ se stali mluvčím proletariátu, avšak ani oni nemohli ještě pochopit skutečnou úlohu dělnické třídy. Viděli pouze její situaci.Karel Marx: Teprve vědecký socialismus ukázal historický význam proletariátu, jeho úlohu a stanovil i konkrétní úkoly dělnického hnutí. Teprve vědecký, marxistický socialismus vedl k poznání zákonitostí a hybných sil vývoje společnosti (ukázal i příčiny kapitalistického vykořisťování a útisku), úlohu třídního boje i progresivních výrobních sil v dějinách. Komunistický manifest byl uveřejněn v revolučním roce 1848. Vytvořením Svazu komunistů, první samostatné organizace proletariátu (Londýn 1847) započal proces vymaňování proletariátu z politického vlivu buržoazie. Jako náročná, vědecká teorie a ideologie si marxismus obtížně, ale vítězně razil cestu v dělnickém hnutí, ovládaném po dlouhou dobu živelností nebo nevědeckými utopickými či maloburžoazními teoriemi. Komunistický manifest z roku 1848 nebyl u nás v revolučních letech pravděpodobně neznám. (Nejstarší zmínku v literatuře přináší Antal Stašek v díle „O ševci Matoušovi“. Na universitě přednášel Antonín Springer podle Engelsovy práce „Postavení dělnické třídy v Anglii“ a úředně byla zakázána Marxova a Engelsova „Německo-francouzská ročenka“. To byly první ohlasy vědeckého socialismu u nás.) Kapitalistické vztahy byly však v poměrech rakouské monarchie nerozvinuté (ve srovnání se západní Evropou), myšlenky Manifestu se zde ještě ani nemohly rozšířit. Výraznější vliv Marxova učení se u nás projevil teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století.První kongres I. internacionály v Ženevě v roce 1866: Šíření marxismu v dělnickém hnutí bylo spojeno s vlivem a působením „Mezinárodního dělnického sdružení“ tzv. I. internacionály, která byla založena v září 1864 v Londýně. Internacionála položila přes všechny své nedostatky, vnitřní ideové rozpory a krize, skutečný základ k proletářskému mezinárodnímu boji za socialismus. Marxovi a Engelsovi se podařilo za několik málo let jejího trvání sjednotit mezinárodní dělnické hnutí na základě marxismu, překonat různé velmi houževnaté formy maloburžoazního a utopického socialismu, překonat blanquismus i anarchismus (bakuninismus), které odmítaly masově organizovaný politický boj proletariátu vedený revoluční organizací a směřující k nastolení diktatury proletariátu. Internacionála vytýčila před dělnickou třídou všech zemí velmi konkrétní úkol: vytvořit vlastní politickou dělnickou stranu, která by organizovala třídní boj proletariátu a vedla jej k dobytí politické moci ve státě. K nám pronikl vliv I. internacionály zejména po Pařížské komuně. Již v roce 1866 se pokusil navázat spojení s Internacionálou Všeobecně vzdělávací spolek punčochářských dělníků v Aši prostřednictvím německého delegáta Ph. Beckera. Ještě dříve než bylo navázáno spojení s naším dělnickým hnutím a Internacionálou, byli s ní v živém styku zástupci českého proletariátu ve Spojených státech a ve Vídni.Škodovy závody v roce 1869: Zatím se i české země postupně mění ve vyspělou agrárně-průmyslovou zemi. Kapitalistické výrobní vztahy se prosazují stále bouřlivěji. Společenský pokrok nelze zastavit žádným reakčním systémem. Bachův absolutismus, nastolený po porážce revoluce z roku 1848, je postupně omezován a zatlačován. Buržoazie, která hospodářsky sílí, uplatňuje se stále více i politicky. Rozvoj kapitalistického podnikání je nezadržitelný. V souvislosti s rozvojem těžby uhlí, s rozvojem spotřebitelského průmyslu (zejména cukrovarnictví) a dopravy, nastává rozmach těžkého průmyslu, zejména strojírenství. Valdštejnova strojírna v Plzni přechází do rukou Emila Škody, vzniká strojírna ve Vysočanech, Daňkova strojírna v Karlíně a další podniky. Vznik kapitalistického velkoprůmyslu vede k masovému rozvoji dělnické třídy a k dotvoření nové třídní skladby společnosti. Vznikají objektivní předpoklady pro politickou aktivitu proletariátu, jehož společenský význam i uvědomění roste, předpoklady pro vznik socialistického dělnického hnutí a rozvoj jeho organizačních forem, pro pronikání vědeckého socialismu.Vysoká pec na Kladně, šedesátá léta 19. století: Zatím se i české země postupně mění ve vyspělou agrárně-průmyslovou zemi. Kapitalistické výrobní vztahy se prosazují stále bouřlivěji. Společenský pokrok nelze zastavit žádným reakčním systémem. Bachův absolutismus, nastolený po porážce revoluce z roku 1848, je postupně omezován a zatlačován. Buržoazie, která hospodářsky sílí, uplatňuje se stále více i politicky. Rozvoj kapitalistického podnikání je nezadržitelný. V souvislosti s rozvojem těžby uhlí, s rozvojem spotřebitelského průmyslu (zejména cukrovarnictví) a dopravy, nastává rozmach těžkého průmyslu, zejména strojírenství. Valdštejnova strojírna v Plzni přechází do rukou Emila Škody, vzniká strojírna ve Vysočanech, Daňkova strojírna v Karlíně a další podniky. Vznik kapitalistického velkoprůmyslu vede k masovému rozvoji dělnické třídy a k dotvoření nové třídní skladby společnosti. Vznikají objektivní předpoklady pro politickou aktivitu proletariátu, jehož společenský význam i uvědomění roste, předpoklady pro vznik socialistického dělnického hnutí a rozvoj jeho organizačních forem, pro pronikání vědeckého socialismu.Slévárna litiny v Českomoravské továrně v Praze-Libni, zal. v roce 1871: Zatím se i české země postupně mění ve vyspělou agrárně-průmyslovou zemi. Kapitalistické výrobní vztahy se prosazují stále bouřlivěji. Společenský pokrok nelze zastavit žádným reakčním systémem. Bachův absolutismus, nastolený po porážce revoluce z roku 1848, je postupně omezován a zatlačován. Buržoazie, která hospodářsky sílí, uplatňuje se stále více i politicky. Rozvoj kapitalistického podnikání je nezadržitelný. V souvislosti s rozvojem těžby uhlí, s rozvojem spotřebitelského průmyslu (zejména cukrovarnictví) a dopravy, nastává rozmach těžkého průmyslu, zejména strojírenství. Valdštejnova strojírna v Plzni přechází do rukou Emila Škody, vzniká strojírna ve Vysočanech, Daňkova strojírna v Karlíně a další podniky. Vznik kapitalistického velkoprůmyslu vede k masovému rozvoji dělnické třídy a k dotvoření nové třídní skladby společnosti. Vznikají objektivní předpoklady pro politickou aktivitu proletariátu, jehož společenský význam i uvědomění roste, předpoklady pro vznik socialistického dělnického hnutí a rozvoj jeho organizačních forem, pro pronikání vědeckého socialismu.a) Spolčovací zákon z 15. prosince 1867. b) Žádost brněnských dělníků z 16. dubna 1868 o povolení dělnické schůze na základě nového spolčovacího zákona: Politické reformy, vynucené stále větší finanční závislostí vládnoucích kruhů na buržoazii (nejdůležitější z nich bylo vydání ústavy v prosinci roku 1867) nejen upevňují politické postavení buržoazie, ale zároveň přinášejí i určité politické uvolnění a prostor pro aktivitu dělnické třídy. Spolčovací zákon z 15. listopadu 1867 umožňuje již částečnou legalitu dělnického hnutí a proletariát, který do této doby prakticky politicky a organizačně živořil, začíná těchto možností vydatně využívat (obraz b). Rozvoj kapitalistických vztahů, který si nakonec vynutil i definitivní úpravu postavení buržoazie německé a maďarské (rozdělení monarchie na dvě prakticky samostatné části – Rakousko-Uhersko) vytvořil současně podmínky pro to, aby česká dělnická třída nastoupila do čela boje za všeobecně demokratické a národnostní požadavky, neboť česká buržoazie ztrácela svými politickými neúspěchy zcela viditelně předpoklady pro vedoucí úlohu v tomto zápase.a) Manifest rakouského (vídeňského) proletariátu z 10. května 1868. b) Ondřej Scheu: Vídeň byla v této době hlavním střediskem dělnického hnutí v monarchii, a to nejen rakouského. Vzhledem k velmi silné české menšině měla svou úlohu i v dějinách českého dělnického hnutí. Pod přímým vlivem Internacionály byl ve Vídni již v prosinci 1867 založen Dělnický vzdělávací spolek, na němž se podílel i český proletariát. V květnu příštího roku vydávají vídeňští dělníci manifest (obraz a) k dělníkům všech národností s velmi zřetelně vyjádřeným třídním obsahem: vyzývají k samostatnému organizování proletariátu a k boji za vyproštění pracujících tříd z moci kapitálu. Vídeňské dělnické hnutí bylo v této době vysloveně internacionální, proto i manifest (květen 1868) vyzývá též ke spolupráci dělnictva všech národností v monarchii. Obdobné všeobecně vzdělávací spolky dělnické, směřující již k politické organizaci proletariátu, vznikaly i v Brně, Liberci, v Praze, v Bratislavě. V Aši pod vlivem Ferd. Lassalla a jeho „státního socialismu“ v Liberci pod vlivem Schulze-Delitschových teorií o „svépomoci“. Vídeňští (a američtí) čeští dělníci udržovali již v této době styk s Internacionálou. Mezi významné činitele vídeňského Dělnického spolku patřil i Ondřej Scheu (obraz b), jeden z jeho zakládajících členů, který měl živý styk s českými socialisty na Liberecku i v Praze.a) Úřední zpráva o bouřích v Brně, v srpnu 1869. b) Úřední hlášení o stávce v Liberci, srpen 1871: Nejvýznamnějšími a politicky nejvyspělejšími středisky dělnického hnutí v českých zemích na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly Brno a Liberec. Vedle vlastních zkušeností z třídních bojů v souvislosti s průmyslovým rozvinutím těchto oblastí působil zde kladně na ideové vyzrávání dělnictva i vliv socialistického hnutí německého (saského) a rakouského (Vídeň). Příznačný pro obě centra byl poměrně rychlý rozchod s liberální buržoazií, snaha o samostatnou sociálně demokratickou organizaci a úsilí o jednotu českého a německého dělnictva. Na obraze /a/ vidíme úřední vyhlášku o bouřích v červenci 1869 v Brně, jejichž podnětem byla zpráva o ubití neznámého dělníka na policejní strážnici. Dne 12. července srocené davy dělníků demolovaly josefovskou strážnici a následujícího dne přivolané vojenské oddíly zahájily palbu do demonstrujících. Tento masakr, jehož obětí se stali čtyři dělníci /mrtví/ a řada dalších byla těžce zraněna, vylíčil Jakub Arbes v „Kandidátech existence“ (byl vyslán do Brna v době těchto událostí jako redaktor mladočeských Národních listů).a) Brožura o dr. Lad. Chleborádovi. b) Národní listy z 2. března 1868 (zpráva o dělnické schůzi na Žofíně): Naproti tomu v Praze, průmyslově méně vyvinuté, byl proletariát politicky daleko méně vyspělý. Dělnické hnutí se vyvíjelo delší dobu pod vlivem buržoazní politiky. Bylo to období tzv. svépomocného hnutí, kdy se podle německého vzoru (Schultze-Delitsch) zakládala svépomocné spolky v Praze a po celých Čechách. V čele svépomocných snah stál staročeský politik dr. F. L. Chleborád. O jeho názorech výmluvně svědčí zahajovací slova, jež pronesl na dělnickém shromáždění na Střeleckém ostrově při zakládání dělnického spolku Oul: „Ve jménu Boha trojjediného, ve jménu svatých, za nás orodujících patronů českých, zahajuji první shromáždění dělnictva českého!“. Svými teoriemi o „dělnickém kapitálu“ a „dělnickém podnikatelství“ – tedy něčím na způsob dnešního „lidového kapitalismu“ – výraznou apolitičností, nacionalistickou propagandou a demagogií („nepřítelem českého dělnictva je německý a židovský kapitál“), a nakonec otevřenými výpady proti socialistickému hnutí odváděl dělnictvo od třídního boje. Nedocenění významu národnostní otázky rakouskými socialisty umožnilo (kromě jiných příčin) dočasný úspěch této propagandy v dělnickém hnutí.První dělnické časopisy: Dělník a Český dělník: Pod vlivem „svépomocáckých“ Chleborádových názorů stál i první „dělnický“ časopis, čtrnáctideník „Dělník“, vydávaný od roku 1867 v Praze. Proti Chleborádovi však vznikla již následujícího roku dokonce v Oulu i na stránkách „Dělníka“ opozice. Byla různorodá. Její část vlivem politicky pružnějších a realističtějších mladočechů usilovala o politickou organizaci dělnictva a o jeho aktivní zapojení pod patronací liberální buržoazie do politického boje (národnostní a vnitropolitické mocenské zápasy). Současně se již objevovaly zárodky uvědomělejší socialistické opozice (třídně orientované články s náznaky nutnosti diferencovat se od buržoazie) v „Dělníku“, kterou představoval J. B. Pecka. Opozičníci z „Oulu“ se soustřeďují v dělnických besedách smíchovské, karlínské a zejména Malostranské dělnické besedě, jejíhož předsedu Jana Bavorského podezírala policie z členství v Internacionále. (Pátého kongresu Internacionály v roce 1872 se účastnil neznámý český delegát pod krycím jménem Ludvík Heim). Mluvčím této opozice se na čas stal „Český dělník“ /obraz b/, v jehož redakci se setkáváme se jmény někdejších politických radikálů z let 1848/49 (Sabina, Vávra), kteří se však již nedokázali politicky s buržoazií (mladočeskou) rozejít.Budova Konviktu v Bartolomějské ulici v Praze: Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vzrostla aktivita a výrazněji se projevila socialistická orientace dělnického hnutí i v Praze. Na obrázku budova Konviktu v Bartolomějské ulici, kde se obvykle pořádaly veřejné schůze dělnictva v těchto letech. Po roce 1869 se významně projevil vliv eisenašského programu, přijatého německou sociální demokracií. Na sjezdu v Eisenachu v srpnu 1869 byl rovněž přítomen delegát z Brna, zastupující i Liberec. Na podzim téhož roku byl v Bratislavě učiněn pokus sjednotit socialistické hnutí v Rakousku. Přestože vláda prohlásila sociální demokracii hned po eisenašském sjezdu za státu nebezpečnou a spolky, které se k eisenašskému programu hlásily, rozpustila, odpovědělo dělnictvo řadou třídních vystoupení. Brněnské, liberecké i pražské dělnictvo vyjádřilo svou solidaritu s mohutnou dělnickou demonstrací ve Vídni (13. prosince 1869) za legalitu dělnických organizací. Tato vystoupení byla počátkem úzké spolupráce pražského dělnictva s vídeňským a libereckým. Druhá všeobecná schůze pražského dělnictva připravovala již vytvoření jednotné odborové organizace proletariátu, která měla bojovat nejen za hospodářské ale i za politické požadavky dělnictva. Za návštěvy Ondřeje Scheue v Liberci došlo zde k demonstracím, které byly brutálně potlačeny vojskem. První veřejnou demonstrací pražského dělnictva se stal v květnu 1870 pohřeb Josefa Krosche, význačného předáka libereckých socialistů, který byl zatčen v souvislosti s Scheuovou návštěvou v Liberci a přes pokročilou tuberkulozu uvězněn v novoměstské věznici v Praze. Pohřeb se stal manifestací jednoty českého a německého dělnictva.a) Liebigova továrna ve Svárově. b) Úřední zpráva o stávce v Liebigově továrně ve Svárově z 2. dubna 1870: Třídní boje tohoto období vyvrcholily svárovskou stávkou v lednu až březnu 1870. Objektivní podmínkou pro utváření třídního uvědomění a přijetí revolučního socialismu byly poměry, v nichž dělnická třída žila. Otřesné údaje o sociálním postavení proletariátu a o jeho životní úrovni přinesly i úřední statistiky a údaje buržoazních národohospodářů a sociologů (A. Bráf, J. Singer). Tak podle zjištění liberecké obchodní komory se v roce 1870 pracovalo ve všech podkrkonošských textilních továrnách hodně přes 12 hodin, většinou 15 až 16 hodin. Ještě v polovině osmdesátých let zjistil Singer, že z celkového počtu 58 továren se pracovalo ve čtyřech 11 hodin, ve čtrnácti 12 a ve čtyřiačtyřiceti 13, v osmadvaceti 14 a v jedenácti 15 hodin denně, prakticky bez přestávek, bez nároku na odměnu za práci přes čas, bez nároku na placenou dovolenou. Josef Rezler, jeden z našich průkopníků socialistického hnutí, vzpomíná na práci v Porgesově továrně v Praze-Smíchově v šedesátých letech: „V tiskárně se pracovalo třeba celý týden dnem i nocí, také se stávalo, že dělnictvo tohoto oddělení nepřišlo celý týden ani domů. Ty dvě hodiny, jež jim byly denně vyměřeny k odpočinku, přespal každý, kde se nalézal ....“. Kritická čísla hovoří o mzdách. Přitom nominální mzda dělníka byla snižována nejrůznějšími pokutami a okrádáním dělníků při kontrole výrobků, což bylo nejčastěji příčinou nespokojenosti, zoufalství, stávek, jak tomu bylo i ve Svárově roku 1870. Úřední statistiky jsou rovněž tvrdou obžalobou kapitalismu, pokud šlo o hygienické a bezpečnostní podmínky práce. Továrníci se vesměs odmítali starat o zmrzačené dělníky, neschopné další práce, ba mnohdy dokonce odmítli poskytnout první pomoc při zranění. Na požadavky stávkujících odpovídali tím, že povolávali ke své „ochraně“ četnictvo a vojsko. Tak při svárovské stávce byli palbou do pokojného průvodu zabiti čtyři lidé a třicet dalších těžce zraněno. Tragické události svárovské měly však nesporný vliv na růst třídního vědomí proletariátu.Českoněmecké oznámení o dělnickém táboru na Ještědu dne 7. srpna 1870: Významnou událostí dělnického hnutí sedmdesátých let minulého století byl mohutný česko-německý tábor na Ještědu v srpnu 1870. Posílil nesmírně myšlenku internacionalismu. Národnostní otázka měla v rakousko-uherské monarchii mimořádný význam a byla mimořádně komplikovaná, neboť bylo nutno spojit socialistické hnutí vládnoucích, potlačujících i utlačovaných neplnoprávných národů. Ještědský tábor je jasným důkazem překonávání nacionalismu, který se z veřejného politického života nutně přenášel i na dělnické hnutí. Jeho hlavní význam je v tom, že bylo navázáno spojení mezi jednotlivými centry dělnického hnutí v monarchii (Liberec, Praha, Vídeň). Tábor se stal též výrazným protestem proti rostoucí perzekuci dělnického hnutí.Komunardi na barikádě po odražení útoků Versailleských (1871): První pokus ustavit proletářskou diktaturu cestou revoluce v Paříži v březnu až květnu 1871 znamenal přes svou porážku mocnou vzpruhu pro socialistické hnutí ve světě. Velmi silný ohlas měly události Komuny v Německu, Rakousku i v Uhrách, v Anglii i ve Spojených státech. K otevřeným masovým vystoupením na podporu Komuny sice u nás nedošlo, avšak nesporně se v následujícím období zvýšila politická aktivita. Podle Peckova svědectví přivítali revoluci roku 1871 s nadšením nejpokrokovější členové Malostranské dělnické besedy. Nejpozitivnějším přímým ohlasem byl anonymní článek z 1. dubna 1871 „Povstání pařížské“ v „Dělníku“, připisovaný někdy J. B. Peckovi. Zaujímá ke Komuně jasné třídní stanovisko na rozdíl od několika článků bývalých radikálních demokratů (Sabina, Arbes), kteří sice vyslovili ostrý odsudek Versailleských a v zásadě obhajovali Komunu, avšak nechápali správně její třídní podstatu. Komuna urychlila přechod rakouského dělnického hnutí na ideologické pozice marxismu.J. B. Pecka: Vůdčí osobností počátků českého dělnického hnutí, jakožto socialistického hnutí, byl Josef Boleslav Pecka. Patří k dělnickým vůdcům, kteří se první hlouběji seznámili s teorií marxismu a zasloužili se o její šíření mezi českými dělníky. Pecka již na stránkách „Dělníka“ zahájil socialistickou agitaci a pokoušel se o jeho třídní orientaci. Spolu s Ladislavem Zápotockým vytvořil později socialistickou skupinu v redakci „Dělnických listů“, které se nakonec jejich zásluhou staly prvním socialistickým dělnickým časopisem. Jejich vztah k marxismu, Internacionále, ke Komuně byl vyhraněný. Ve své publicistické a teoretické činnosti usilovali o jejich hlubší poznání. L. Zápotocký byl prvním naším překladatelem Marxova díla (část II. kapitoly „Bídy filosofie“, vyšla pod názvem „Stávky a dělnické koalice“ roku 1876). Zasloužili se o založení Československé sociální demokracie. V době rozkolu socialistického hnutí představovali jeho radikální, revoluční složku. Pecka se nakonec ideologicky přiklonil k anarchismu, zejména jako redaktor revolučního dělnického tisku v 80. letech ve Spojených státech, kam nakonec odchází.Ladislav Zápotocký: Vůdčí osobností počátků českého dělnického hnutí, jakožto socialistického hnutí, byl Josef Boleslav Pecka. Patří k dělnickým vůdcům, kteří se první hlouběji seznámili s teorií marxismu a zasloužili se o její šíření mezi českými dělníky. Pecka již na stránkách „Dělníka“ zahájil socialistickou agitaci a pokoušel se o jeho třídní orientaci. Spolu s Ladislavem Zápotockým vytvořil později socialistickou skupinu v redakci „Dělnických listů“, které se nakonec jejich zásluhou staly prvním socialistickým dělnickým časopisem. Jejich vztah k marxismu, Internacionále, ke Komuně byl vyhraněný. Ve své publicistické a teoretické činnosti usilovali o jejich hlubší poznání. L. Zápotocký byl prvním naším překladatelem Marxova díla (část II. kapitoly „Bídy filosofie“, vyšla pod názvem „Stávky a dělnické koalice“ roku 1876). Zasloužili se o založení Československé sociální demokracie. V době rozkolu socialistického hnutí představovali jeho radikální, revoluční složku. Pecka se nakonec ideologicky přiklonil k anarchismu, zejména jako redaktor revolučního dělnického tisku v 80. letech ve Spojených státech, kam nakonec odchází.a) Časopis Arbeiterfreund z 24. XII. 1874. b) Josef Schiller: V severních Čechách, v libereckém centru dělnického hnutí, stal se po smrti Josefa Krosche vedle Hugo Schmidta významným socialistickým agitátorem, organizátorem a průkopníkem socialismu Kroschův žák Josef Schiller. Na obr. b časopis vydávaný libereckými socialisty v sedmdesátých letech.Dělnické listy a Budoucnost: „Dělnické listy“ a „Budoucnost“, redigované Peckou a Zápotockým, měly důležitou úlohu v dějinách našeho dělnického hnutí. Zatím co v redakci „Dělníka“ byl socialisticky orientován jediný Pecka, můžeme „Dělnické listy“ a „Budoucnost“ označit již jako socialistické časopisy. V „Dělnických listech“ se dostala na pozice socialismu celá část redakce, „Budoucnost“ byla prvním nezávislým socialistickým časopisem. O vydávání „Dělnických listů“ bylo rozhodnuto na táboře lidu v září 1871 v Praze na Pankráci za účasti 10 000 pražských dělníků, protože se „Dělník“ stal od vyloučení Pecky z redakce stále konzervativnějším. Po odchodu mladočeského politika Baráka z redakce se „Dělnické listy“ staly prakticky orgánem socialistického hnutí. V Neudorflu (1876) byly „Dělnické listy“ prohlášeny za orgán strany v českém jazyce. Za této situace (v říjnu 1874) využila mladočeská buržoazie formálního vlastnictví „Dělnických listů“ a znemožnila v nich socialistickým redaktorům činnost. Sociální demokraté přistoupili proto k vydávání nového, naprosto nezávislého časopisu „Budoucnost“. O něco později byly obnoveny i „Dělnické listy“, které se tak staly druhým sociálně demokratickým časopisem. Oba časopisy sehrály rozhodující úlohu v přípravě břevnovského sjezdu a založení Československé sociální demokracie a „Dělnické listy“ mimo to již v přípravě ustavujícího sjezdu rakouské sociální demokracie v Neudorflu. Články „Organizujme se“, „Vzhůru k agitaci!“, „Stůjme na stráži!“, „K dějinám Komuny“ a řada dalších formulovaly teoretické, ideologické, organizační a politické principy budoucí strany. Vedly dělnickou třídu k poznání, že je nutné vést důsledný třídní boj a uchopit politickou moc, a že je tedy nutné vytvořit samostatnou třídní dělnickou organizaci. Vysokou úroveň měla na svou dobu „Budoucnost“, která začala vycházet 1. října 1874. Vedle „Budoucnosti“ byl současně vydáván v Liberci (a tištěn v Praze) „Arbeiterfreund“. Oba časopisy řídil Ladislav Zápotocký. Zásluhou tohoto tisku se české dělnictvo hlouběji seznámilo s vědeckým socialismem, s Marxem (např. série článků v „Budoucnosti“ roku 1873), s Komunou i s I. internacionálou; oba časopisy přinášely první překlady děl Marxe a Engelse.a) Mapka organizací, zastoupených na ustavujícím sjezdu sociální demokracie v Neudorflu v r. 1874. b) Pozvánka na sjezd svolaný původně do Badenu: V sedmdesátých letech (na jaře 1873) nastal v rakouském dělnickém hnutí rozkol, který dělal vážné starosti i Internacionále. Skupina sociálních demokratů, vedená radikálním socialistou Ondřejem Scheuem, odmítala v podstatě oportunistickou politiku spolupráce s liberální buržoazií, kterou prosazoval J. Oberwinder. Na ustavujícím sjezdu rakouské sociální demokracie v Neudorflu (v dubnu 1874) byl Oberwinderův směr poražen a rakouští socialisté se přihlásili k programu německých sociálních demokratů z r. 1860. Na sjezdu byli přítomni také čeští sociální demokraté (ze 74 delegátů bylo 10 zástupců české národnosti z českých zemí) a zástupci slovenských dělníků z Bratislavy. J. B. Pecka a J. Schiller byli zvoleni místopředsedy sjezdu. České dělnictvo se aktivně a iniciativně účastnilo nejen sjezdu, ale i jeho příprav a bezvýhradně se zapojilo do budování jednotné dělnické strany; v proletariátu ostatních národností našlo spojence ve svém zápase. V mnohonárodnostní monarchii s výsadním postavením vládnoucích národů, Němců a Maďarů, byla národnostní otázka a její správné řešení z internacionálního hlediska jedním z nejzávažnějších úkolů socialistického hnutí a přímo jeho zatěžkávací zkouškou. V počátcích své politické existence se rakouská sociální demokracie vyrovnala s touto problematikou úspěšně. Sjezd v Neudorflu zdůraznil internacionální jednotu dělnictva monarchie (společným programem a jednotnou organizací) a zároveň vyhlásil požadavek národního sebeurčení.Hostinec „U kaštanu“ v Praze-Břevnově: Po nezdařeném sjezdu českých sociálních demokratů v Praze v září 1876 (svatováclavský sjezd), rozehnaném policií, byla na novém sjezdu v dubnu 1878 ustavena Českoslovanská sociální demokracie. Nešlo o vytvoření samostatné strany, a tedy o nějaký rozkol v rakouské sociální demokracii, nýbrž o vytvoření zvláštní organizace českých socialistů v rámci rakouské sociální demokracie. Samostatná organizace byla založena za souhlasu celorakouského ústředního výboru a sjezd se vyslovil pro jeho plnou podporu.a) Peckův záznam z břevnovského sjezdového jednání (rukopis z r. 1878). b) Časopis Organizace z 15. dubna 1878: Program břevnovského sjezdu vychází v podstatě z gotajského programu, přijatého zatím (po slučovacím sjezdu německých socialistů v Gotě roku 1875) rakouskou sociální demokracií. Gotajský program podrobil Marx zdrcující kritice, protože byl ústupem od programu přijatého v Eisenachu a příklonem k lassallovskému hnutí. Buržoazní historikové dělnického hnutí pochopitelně vítali tuto zdánlivě pravicovou orientaci českého socialistického hnutí. Ve skutečnosti však břevnovský program navazoval na gotajský dosti kriticky, v programu jsou patrné zásadní změny v duchu stanov Internacionály. Nejzávažnější je správné pochopení národnostní otázky a její spojení s třídním bojem proletariátu a zároveň zdůraznění internacionalismu. Záporný vliv gotajského programu se projevil zejména v omezování činnosti strany na legální půdu.Svatováclavská trestnice v Praze: Koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let nastala ostrá perzekuce socialistického a dělnického hnutí v celé Evropě. Roku 1878 zahájila „výjimečnými zákony“ tažení proti socialistům německá buržoazie (Bismarck), o rok později se k ní přidala i rakouská, silně znepokojená rozmachem sociálně demokratických hnutí. Svatováclavská trestnice se začala plnit socialistickými dělníky. Perzekuce v Čechách byla velmi ostrá, neboť české země byly nejprůmyslovější oblastí monarchie a organizace dělnické třídy velmi pokročilá; Taaffeho vláda se snažila zlomit socialistické hnutí stůj co stůj. Mezi prvními obětmi byli i účastníci břevnovského sjezdu, kteří byli dodatečně odsouzeni. Časopis „Organizace“ byl zakázán a sociální demokracie postavena mimo zákon. Účast na socialistickém hnutí byla kvalifikována jako protistátní zločin.a) Josef Rezler. b) Obžaloba českých sociálních demokratů z r. 1881 (text): Perzekuce vážně ochromila dělnické hnutí. Veřejná činnost byla znemožněna, dělnické organizace a spolky byly vesměs rozpuštěny, dělnický tisk pravidelně konfiskován, redaktoři zatýkáni. Proti socialistům bylo vedeno několik procesů. Jedním z nejznámějších se stal proces proti socialistům z let 1881/82, kdy mezi obžalovanými byli Zápotocký, Pecka, Zoula, Mottl a další. Mezi odsouzenými byl i Josef Rezler, jeden z průkopníků socialistického hnutí, který zachytil události kolem procesu ve svých vzpomínkách. Skutková podstata obžaloby: zločin pobuřování, zločin rušení veřejného pokoje, zločin veřejného násilí, urážky veličenstva, přestupek nedovolené kolportáže, přečin tajného spolčování, přečin rozšiřování zakázaných spisů, zločin rušení náboženství, zločin rouhání se bohu. Většina obžalovaných byla odsouzena na 14 až 18 měsíců těžkého žaláře.a) Časopis Dělnické listy z 16. listopadu 1881. b) Johan Most: Ve srovnání s rozmachem po neudorfelském sjezdu nastala v dělnickém hnutí v první polovině osmdesátých let značná stagnace a organizační úpadek. Ostrá perzekuce nebyla ovšem ani jedinou ani hlavní příčinou tohoto sestupu. Vedle ní zde působily příčiny hlubší, především vnitřní krize hnutí, ve kterém nastal po dlouhých vnitřních sporech o taktiku otevřený rozkol. Umírnění zdůrazňovali všeobecně demokratické požadavky a prostředky boje, především legální boj za politické reformy (všeobecné volební právo) a dostávali se v mnohém až na pozice reformismu a oportunismu. Přeceňovali význam politických a sociálních reforem, a zejména možnosti využít parlamentu. Radikálové, kteří se octli pod silným vlivem anarchistických myšlenek, byli přesvědčeni o nutnosti bojovat všemi prostředky proti buržoazii a především proti vládní perzekuci. Mnohdy sami přešli na pozice otevřeně anarchistické. Anarchistickou myšlenku v dělnickém hnutí v Rakousku a Německu horlivě šířil především Johan Most (obraz b), jehož vliv se projevil i v socialistickém hnutí. Radikální a anarchistické názory v našem dělnickém hnutí převládly v roce 1881, kdy se ústřední vedení celorakouské sociální demokracie přestěhovalo z Liberce do Vídně a kdy do Vídně odešla i redakce „Dělnických listů“ (obraz a), které se staly mluvčím radikálního směru.a) Časopis „Budoucnost“ z roku 1886, vydávaný v Chicagu. b) Časopis „Pomsta“ z roku 1887: Oportunistické a reformistické názory a jejich rozšíření v dělnickém hnutí souvisí s pokračujícím průmyslovým rozvojem, s růstem průmyslového proletariátu, především s rozšiřováním proletariátu a řad dělnického hnutí o proletarizované malovýrobce. Současně proletarizace malovýrobců znamenala vnášení maloburžoazního radikalismu do socialistického hnutí, radikalismu, který se šířil jako opozice proti reformistickým náladám. (Lenin, jak známo, spatřoval v anarchismu „trest“ za oportunistické poklesky dělnického hnutí). Radikálové, kteří se soustřeďovali kolem redakce „Dělnických listů“ ve Vídni, v Čechách pak zejména na Liberecku, Teplicku, Duchcovsku a jinde se v řadě otázek přimykali těsně k anarchismu; ale nepřijali v zásadě jeho charakteristickou taktiku individuálního teroru. Anarchistické hnutí se u nás šířilo vlivem perzekuce, zahraniční agitace i jako reakce na reformismus umírněných hlavně na severu, částečně i na Plzeňsku a na Kladensku. (Na obrázku anarchistický tisk z osmdesátých let minulého století). Anarchismus silně zasáhl dělnické hnutí české menšiny ve Spojených státech, kde se k němu hlásil i Pecka, Zoula a jiní. Ve své bezvýhradné víře v spontánní revoluční akci (k níž patřil i individuální teror) odmítal anarchismus organizovaný politický boj dělnické třídy, myšlenku diktatury proletariátu. (Anarchismus oživl znovu, zejména na Mostecku a ve východních Čechách později, v letech první světové války (a před ní), kdy byl zejména živen oportunistickým a v podstatě prorakušáckým postojem buržoazní i oficiální sociálně demokratické politiky. K anarchistickému, přesněji anarchokomunistickému hnutí se tehdy hlásili i význační představitelé literárního života jako Josef Hašek, Fráňa Šrámek, S. K. Neumann, František Gellner aj. K jeho představitelům patřil např. i Bohuslav Vrbenský. Po vytvoření Komunistické strany splynuli vesměs s jejími řadami.a) První číslo Rovnosti z 3. března 1886. b) Žádost o vydávání časopisu Rovnost: V boji za jednotu revolučního dělnického hnutí bylo nutno překonat určité chyby radikálů i oportunismus „umírněných“. Pro sjednocení na základě marxismu vykonal velmi mnoho nový časopis brněnských socialistů „Rovnost“. První číslo „Rovnosti“ vyšlo 20. srpna 1885 (časopis vychází dodnes). „Rovnost“ se nestala mluvčím krajních směrů a vědomě si vytkla cíl „působit ke sjednocení a dohodnutí se strany socialistické“. Jejím prvním redaktorem byl Pankrác Krkoška. Díky socialistickým dělníkům, dělníkům soustředěným kolem „Rovnosti“ a především díky neúnavné činnosti J. B. Pecky (který vydával v Prostějově „Duch času“), Josefa Hybeše (po Peckově odchodu vydává v Prostějově „Hlas lidu“) vytvořily se na Moravě předpoklady pro sjednocení dělnického hnutí na zdravé revoluční základně.Josef Hybeš: V Josefu Hybešovi získalo české dělnické hnutí novou významnou osobnost. Hybeš se účastnil dělnického hnutí již ve Vídni (byl jedním z prvních členů zmíněného Dělnického všeobecného spolku). Patřil vlastně mezi první české socialistické dělníky. V době rozkolu stál spolu s Peckou a Zápotockým na straně radikálů. Po Peckově zatčení se ujal na čas i vedení „Dělnických listů“. Byl však z Vídně vypovězen a vrátil se na Moravu; působil v Prostějově a roku 1877 se stal redaktorem brněnské „Rovnosti“. Má nespornou zásluhu na opětném sjednocení české sociální demokracie na marxistickém základě, k němuž došlo na brněnském sjezdu roku 1877. Tak se stal vůdčí osobností české sociální demokracie. Ve všech pozdějších rozhodujících okamžicích zachovával důsledně revoluční stanovisko; především v roce 1905 v bojích o všeobecné hlasovací právo, jakož i v roce 1919/20, kdy jako stařešina našeho dělnického hnutí nechyběl mezi zakladateli sociálně demokratické levice a nakonec Komunistické strany Československa.Restaurace v Brně-Lužánkách, kde se konal slučovací sjezd čs. sociální demokracie v r. 1887: Sjednocovací sjezd sociální demokracie v českých zemích se uskutečnil v prosinci 1887 v Brně za Hybešova vedení. Na tomto sjezdu se podařilo překonat vnitřní rozpory v socialistickém dělnickém hnutí, odstranit rozkol mezi umírněnými a radikály a obnovit jednotu Československé sociálně demokratické strany. Sjezd se stal důležitým mezníkem ve vývoji nejen českého, ale i celorakouského dělnického hnutí, k jehož sjednocení učinil první kroky.a) Program brněnského sjezdu (prosinec 1887). b) Rezoluce brněnského sjezdu: Brněnský sjezd přijal rovněž program vypracovaný Hybešem. Program v zásadě korigoval krajní, nesprávná stanoviska obou stran, umírněných i radikálů: vyslovil se pro boj o každodenní požadavky proletariátu, aniž opouštěl program politického boje za přeměnu kapitalistické společnosti. Vedle programu se do popředí sjezdového zasedání dostalo jednání o národnostní otázce. Delegáti si uvědomovali význam národnostní otázky v mnohonárodnostním Rakousko-Uhersku, nutnost jejího spojení s třídním bojem proletariátu. V přijaté rezoluci vycházeli z pozic proletářského internacionalismu, zároveň však zdůraznili vedoucí úlohu dělnické třídy v boji o národní osvobození. Nedostatkem však zůstala skutečnost, že právo na sebeurčení bylo sice proklamováno, avšak nebylo chápáno důsledně. Brněnský sjezd však vytvořil ideovou a organizační základnu pro vznik skutečně masové socialistické strany českého proletariátu. Zároveň přispěl i ke sjednocení celorakouské sociální demokracie, k němuž došlo na přelomu let 1888/89 v Hainfeldu. Hainfeldský sjezd, který byl celorakouským sjezdem, se v podstatě ztotožnil s programem brněnského jednání, až na požadavek národního sebeurčení, který opustil. To vedlo v pozdějším vývoji k závažným chybám československé sociální demokracie zejména v období vyvrcholení národně-osvobozeneckého zápasu proti Rakousko-Uhersku.První máj 1890 v Praze: Když byla roku 1889 v důsledku vzniku masových dělnických stran v osmdesátých letech a vítězství marxismu v dělnickém hnutí obnovena Internacionála, stala se rakouská sociální demokracie jednou z jejích nejsilnějších složek. (Ustavujícího sjezdu II. Internacionály v Paříži se zúčastnil za české sociální demokraty Josef Hybeš). Jedním z konkrétních výsledků mezinárodního socialistického kongresu v červenci 1889 bylo usnesení o oslavě dělnického svátku 1. máje, jakožto dnu mezinárodní solidarity proletariátu. První máj 1890 se stal mohutnou manifestací světového proletariátu. Dělnictvo největších průmyslových závodů v českých zemích i na Slovensku manifestovalo za aktuální požadavky, především za osmihodinovou pracovní dobu a za všeobecné volební právo. První máj 1890 se stal i u nás výrazem nového politického života a rozmachu dělnického hnutí. Přechod k imperialismu vytváří novou sociálně ekonomickou základnu pro rozvoj dělnického hnutí. Koncentrace výroby, technický rozvoj, prudký rozmach průmyslu vede k početnímu růstu proletariátu, jeho koncentrace ve velkých kapitalistických podnicích vytváří příznivé podmínky pro jeho organizovanost a rozvoj organizačních forem dělnického hnutí, současně však nová skladba společnosti i sociální skladba proletariátu (vznik dělnické aristokracie, proletarizace malovýrobců) staví před dělnickou třídu a socialistické hnutí s naléhavostí otázku revoluční či reformistické interpretace Marxova učení, které sice i v našem dělnickém hnutí definitivně převládlo, avšak v řadě zásadních otázek teoretických, otázek strategie i taktiky podléhalo postupně reformistickým tendencím. Vnější rozmach organizačních forem a politických úspěchů proletariátu byl doprovázen narůstající a prohlubující se vnitřní ideovou krizí, která nakonec vyvrcholila na počátku 20. století reformistickou degenerací čs. sociální demokracie. A ještě jedna závažná zkouška čekala naše socialistické hnutí v nadcházejícím období: vztah dělnické třídy k národnostní otázce. Ani tuto otázku již reformistická sociální demokracie vyřešit nedokázala. Národnostní rozkol dělnického (i odborového) hnutí, který byl výsledkem vážných chyb rakouské i české sociální demokracie, dovršil vnitřní krizi sociálně demokratického hnutí.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleDělnické hnutí v našich zemích do vzniku KSČ I.dílVýrobceDPrahaRok1963Délka44 okénekAutor textuBoháč Lubomír Ph.Dr.PředlohaCJLITOznačení6373Další diafilmy výrobceByli jsme při tom - co daly naše země vědě a technice moderní dobyPožárně technické prostředky díl 2b Ruční hasicí přístroje IICement - výroba portlanského cementuČeské umění kolem roku 1900 II