Barokní sochařství v ČeskoslovenskuAdrien de Vries: Herkules z bývalé fontány Valdštejnské zahrady v Praze, bronz, 1624–26 /ostatní sochy dnes v Drotningholmu/: Příklad vyspělé techniky manýristického kovoliteckého umění. V soše mytologického hrdiny se shledáváme s řadou znaků charakterizujících později barokní sochařství – především náhlý a prudký pohyb vycházející z energického nakročení, jež uvádí tělo do rotace. K baroku se dílo blíží bohatým plastickým pojednáním povrchu, se zálibou vyhledávajícím nejjemnější anatomické podrobnosti.+34Jan Jiří Bendl: Skupina anděla přemáhajícího ďábla z bývalého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, kámen, 1650: Poprvé se v naší plastice 17. století objevuje monumentálně koncipované sousoší. Nárožní skupina je raným příkladem kompozičně i dějově vázaného celku, zvládnutého v dosti značné prostorové členitosti.Jeroným Kohl: Merkur z kašny na nádvoří Pražského hradu, kámen, 1686: Kohlovy sochy rozváděné do šíře jsou příznačné pro raně barokní plastiku 80. let 17. století. Kohl se vyjadřuje stejně jako Bendl pevnými, anatomickým studiem podloženými tvary. Zcela dobová je také hmotná tíže, klidný, málo patetický pohyb, který je spíše vyzněním dekorativního zámyslu než vyjádřením síly vzpírající těžké břemeno.Jiří a Pavel Heermanovi: Plastická výzdoba schodiště v Troji u Prahy, kámen, 1685–1703: Architekt zámku J. B. Mathey koncipoval schodiště jako podkovu obepínající elyptickou prohlubeň, v níž se svíjejí postavy poražených gigantů. Olympští bohové jsou rozeskupeni na pilířích zábradlí. Jde o znázornění děje – vítězného dokončení zápasu. Nejčastější případ snahy vrcholného baroku usilujícího vytvořit dramatickou scénu. Významný vývojový počin znamená dynamické pohybové rozehrání soch a rozčeření jejich obrysové linie.Konrád Max Süssner: Sv. Martin, kostel křižovníků v Praze, štuk, z r. 1690: V sousoší světce roztínajícího plášť nad svíjející se postavou žebráka uplatňuje se již naplno nadsazené, rozmáchlé gesto, tak typické pro vrcholný barok. Charakteristické je šroubovité natáčení tělesných os a hluboké promodelování draperie, divoce rozvířené do klikatících se záhybů a odstávajících cípů. Kontrastním účinem světel a stínů nabývá plastika na malebnosti, jež umožňuje dojmové splývání sochařské výzdoby s interiérem.Ottavio Mosto: Sv. Václav, lapidárium Nár. muzea v Praze, kámen, kol. r. 1700 /původně ze sousoší na Karlově mostě v Praze/: Socha tradičního patrona země, oděného do antikizujícího roucha, svědčí o práci cizince svým poněkud exotickým pojetím. Obdobný výtvarný názor jako u Herrmannů, byť ve zcela jiném slohovém zabarvení naznačuje rozmanitost tehdejších slohových proudů v české plastice na zlomu století. /Mosto přišel do Prahy ze Solnohradu/.Matěj Václav Jäckel: Svatá Trojice, nástavec hl. oltáře kostela u křižovníků v Praze, štafírované dřevo, kolem roku 1707: Snaha vytvářet ze sochařské výzdoby celé scény dramaticky vázané, projevuje se i v plastice kostelních interiérů. Sochař proměňuje nástavec oltáře ve výjev božského zjevení. Tento typ oltáře přejímaný z Itálie byl odtud nadále hojně šířen.František Preiss: Sv. Václav, hlavní oltář klášterního kostela v Doksanech, štafírované dřevo, 1703: Ukázka citlivého umění Preissova, navazujícího realistickým zaměřením na domácí řezbářskou tradici. Avšak do pomalých a klidných pohybů proniká nový duch v expresívní stylizaci detailů obličeje a v útočném rozbíjení povrchu světelnými kontrasty. Dovedně rozlišuje vzhled různorodých materiálů, vousů, vlasů, roucha, zbroje atd.Tobiáš Kracker: „Parnas“ – kašna na Zelném trhu v Brně, kámen, 1696: Architektura v podobě skály vytváří pomyslné dějiště pro alegorické postavy čtyř dílů světa se skupinou Pluta a Cerbera v jeskyni. Iluzívní dojem měla dokreslit tekoucí voda. Sochařské části však postrádají životnost a opravdovou monumentalitu.Ignác Bendl: Merkurova kašna v Brně, kov, 1693: Ani tato alegorická skupina představující živly v podobě bohů Merkura /vzduch/, Vulkána /oheň/ a Cerery /země/ není ještě vpravdě monumentální. Pro vrcholné baroko však svědčí bohatá, prostorová i tvarová členitost celého sousoší a zvláště vytrácení architektonických složek pod sochařskou výzdobou.Jan Kristián Pröbstl: Náhrobek Raduita de Souches, Znojmo, dominikánský kostel, umělý mramor, 1700: Příklad barokního reprezentativního náhrobku s portrétem zemřelého. Na Moravě se podobný typ sochařského díla vyskytoval na rozdíl od Čech častěji.Michal Mandík, kašna Julia Caesara, Olomouc, kov, kolem r. 1724: Vyspělost kovoliteckého umění Mandíkova pocházejícího z Moravy se dá vysvětlit znalostí rakouské kovové plastiky /Solnohrad/. Můžeme si tu ozřejmit, nakolik zůstala pro barok živá antika, její mytologie i historie právě ve světské, reprezentativní plastice.Ferdinand Maxmilián Brokof: Skupina sv. Františka Xaverského, Praha, Karlův most, kámen 1711 /originál v lapidáriu Národního musea/: Architektura se v Brokofově sousoší zcela vytrácí pod sochařskou výzdobou. Postavy atlantů – exotických postav připomínajících světovou misijní činnost – staly se samy podstavcem nesoucím výjev, který se odehrává v horní části sousoší, kde sv. František obrací na víru pohanského náčelníka. Barokní pohyb ve spirále zmocňuje se celé soustavy díla. Vychází z předkloněných těl nosičů, probíhá diagonálou klečícím náčelníkem a vyznívá v plynulém gestu světcových rukou. Exotické typy které se často v evropském umění této doby vyskytují, ztrácejí u Brokofa poslední zbytky anekdotické pointy, jsouce procítěny autorovou lidskou účastí. Zemitá tíha Brokofových soch nemá nic společného s neohrabaností ani s proporční obhroublostí plastiky 17. století, nýbrž je výrazem skutečného monumentálního účinu. Svár myšlenek převádějících dílo do nadzemských poloh s lidským zahleděním do skutečnosti, jež barok přejímal od renesance, získává u Brokofa obzvláštní působivost jakéhosi tichého dramatu, ve kterém se realistické cítění autorovo uplatňuje v mimořádné síle.F. M. Brokof: Alegorie Afriky z podstavce předchozího sousoší: Detailní záběr zvláště dobře odhaluje Brokofovo plastické mistrovství, jeho neomylný smysl pro velikost objemově pevně vyklenutého tvaru. Bezpečně ovládá anatomickou skladbu, ze svých poznatků však pečlivě vybírá – zjednodušuje, ale nikdy neupadá do prázdného schématu, kterému se barok přece jen častokrát nevyhnul.F. M. Brokof: Skupina sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. Ivana, Praha, Karlův most, kámen, 1714: I zde se architektura sousoší zapojuje přímo do jeho děje. Podstavec se proměnil ve vězení křesťanů hlídaných tureckým strážcem. Brokofovo umění zřetelně spěje ke klidu ve ztišených, vážných gestech, jakoby do sebe uzavřených světeckých postav.F. M. Brokof: Náhrobek Wratislava z Mitrovic, Praha, kostel sv. Jakuba, kámen a štuk, 1716: Dílo vzniklo podle návrhu architekta Fischera z Erlachu a řadí se k nejlepším sochařským pracím. Dokazuje, že ani on nezůstával lhostejný k dynamickému, dramaticky vyhrocenému projevu berniniovské ráže. Malebně rozvíjí roucho křídel Fámy zaznamenávající zásluhy zemřelého. Světlo a stín malebně změkčují modelaci ve skupině v náručí Slávy umírajícího šlechtice a stařecky rozbrázděné tělo Chrona se symbolem uplývajícího času – přesýpacími hodinami.Matyáš Bernard Braun: Sv. Luitgarda před Krucifixem, Praha, Karlův most, kámen, 1710: Braun zobrazuje sv. Luitgardu v okamžiku, kdy podle legendy upadá do mystického vytržení a před jejími umdlévajícími zraky oživuje tělo Kristovo. Jde o ryze barokový námět, ale dějová sdílnost v barokním umění, vyjadřovaná mnohdy jen čistě režijními efekty, stává se u Brauna záležitostí intenzívního zážitku, prostupujícího všemi výtvarnými prostředky – pevně skloubenou kompozicí i vznešeně nadnesenými gesty. Temperament a odvaha přivádějí sochaře ke smělému otvírání bloku do hloubky, k radikálnímu rozrušení obrysu rozeklanou siluetou i k proděravění sousoší v mnoha partiích. Vysloveně dramatické cítění nalezlo i adekvátní výraz v sochařské technice, v rukopisu, jakým opracovává dláto povrch kamene.M. B. Braun: Sv. Juda Tadeáš, Národní galerie, dřevo, 1712: Zvláště Braunovo řezbářské dílo tolik nepodléhající vlivům povětrnosti podává spolehlivé svědectví o jeho způsobu modelace. Směřoval-li Brokof ke zjednodušenému, sumárnímu tvaru, rozbíjí Braun energickým způsobem nejen celkovou hmotu sochy, ale do nejkrajnějších mezí brázdí její povrch, zdůrazňuje a s expresívní vitalitou modeluje výčnělky a propadliny kostí, svalů a šlach. Drapérie divoce rozvířená tu vystupuje jako významný prostředek, který dotváří myšlenkový obsah díla.M. B. Braun: Alegorie Pomluvy, z řady Nectností, Kuks, kámen, kol. r. 1718–20: Výzdoba lázeňského sídla hraběte Šporka v Kuksu patří nesporně k nejvelkolepějším výkonům našeho baroku. Braunova dílna sem dodala řadu soch Blahoslavenství, alegorií Ctností a Neřestí i mnoho jiných prací. Braun vyšel převážně z Callotových i jiných dobových mědirytin, ovšem s předlohami zachází zcela volně. Jako základní pohybový moment se tu objevuje důrazné vytočení postavy v bocích do esovité spirály. Hybným motivem tu bylo vystižení lidských charakterů a vlastností, tomu se podřizuje mimika i volba atributů. Povystrčený jazyk symbolizuje Pomluvu, svazek hořících prutů, od nichž chytají její vlasy, naznačuje, že se rozpoutaný oheň pomluv obrací proti ní samé. Ve výzdobě Kuksu vázané na zvláštní osobnost objednatele vystupují zcela zřetelně moralistní a kritické tendence vůči soudobé společnosti. Skutečnost, že tu mohlo dojít k vybočení z běžných církevních představ a zvyklostí, poskytla Braunovi jako umělci možnost plně rozvinout svůj osobitý názor na život.M. B. Braun: Statue Nejsv. Trojice, Teplice, kámen, 1718–1719: Jedno z vrcholných děl Brauna a jeho dílny, náleží k nejvýznamnějším výtvorům toho druhu u nás. Sochy teplického morového sloupu jsou zvláště pečlivě vypracovány a připouštějí velkou míru mistrovy osobní účasti.František Antonín Kuen, S. Lukáš, fasáda kl. kostela v Oseku, kámen, kol. 1713: Kuenovo umění náleží k malebně dynamickému směru. Pod reliéfně rozváděným rouchem se mnohde objemy těl ztrácejí. Buduje sochu spíše do šířky než hloubky, počítá jen s jedním pohledem. Sv. Lukáš, patron malířů a sochařů, třímá v rukou atributy – paletu se štětcem a v levici sochařské náčiní. Pro zvláště silné portrétní rysy bývá obličej světce považován za umělcův autoportrét.Georg Rafael Donner: Jezdecká socha sv. Martina, dóm v Bratislavě, olovo, 1734: Hlavní Donnerova práce v Bratislavě je ve své koncepci ryze osobitým dílem, i když tu lze poukázat na poučení u Michelangela /postava žebráka je zrcadlově obrácenou postavou Adama ze Sixtinské kaple/. Bohatá silueta sousoší směřuje k ucelenosti a je vyvážena klidnými pohyby, precizní a jasnou modelací, která však nepostrádá smyslovou životnost. Také zde se setkáváme s vlastní podobiznou umělce /hlava sv. Martina/, v níž zvlášť jasně vyvstávají realistické složky Donnerova talentu.G. R. Donner: Ukládání do hrobu, Bratislava, kaple sv. Almužníka, olovo, 1729–1732: Podobně jako v římském reliéfu posouvá sochař hlavní výjev do prvního plánu, na rozdíl od malebně iluzívního reliéfu vrcholného baroka, od něhož se Donnerův reliéf liší též celkovým zjednodušením kompozice i omezením počtu osob.František Ignác Weis: Skupina sv. Jiljí, Praha, kostel sv. Jiljí, polychromované dřevo, 1734: Dílo Fr. Weise, Jäckelova žáka, je velmi příznačné pro první fázi rokokové plastiky nejen zdrobněním měřítka a celkovým odlehčením, ale též velmi jemnou a pečlivou modelací. Sochy jsou určeny nejen celkovému působení, ale též prohlížení a zevrubnému ocenění zblízka. Dekorativní zaměření rokokové plastiky nevylučuje realistické detaily, kterých naopak přibývá, zvl. v obličejích a rukou i v dovedném odlišování různých druhů látek, krajkoví atd.Jan Michal Biederle: Kašna s výjevem Vzkříšení Krista, Praha, nádvoří Lorety, pískovec, 1740: Nové slohové rysy se projevují i v kamenné plastice. Mnohafigurové sousoší není již pojato jako kompaktní blok, vázaný dějem /jednotl. postavy spolu vzájemně negestikulují/, nýbrž naopak zřetel je položen na vertikálně symetrický rozvrh, příznačný pro naše rokoko až do pol. 18. století.Jan Jiří Pacák: Sv. Florián, Opočno, pískovec, 1734: Pacák je jedním z hlavních pokračovatelů Braunových. Stejně jako jeho učitel rozvíjí plastiku přímo ze soklu naznačujícího terén, malebným způsobem užívá účinu rozevláté drapérie. I když stupňuje dramatičnost sochy, stále více tu pronikají do popředí dekorativní rysy v rozvíjení sochy do šířky, v plošném, jakoby reliéfním podání.Lazar Widmann: Skupina s Bakchem, Křímice, alabastr, 1740: Widmann je tvůrcem celého velkého kuriózního souboru plastik drobného měřítka provedeného u nás v nezvyklém materiálu – alabastru. Obměňuje antická témata nejspíše podle různých grafických předloh. Pevným vyklenutým tvarem, příznačným i pro jeho ostatní tvorbu z pol. století předznamenává slohový obrat uskutečněný Platzerem.Josef Winterhalter st.: Alegorie Ctnosti, Hradisko u Olomouce, štuk, kolem r. 1730: Pro jeho dílo je příznačné spojování donnerovského klasicismu s barokními prvky /např. rozevlátá drapérie/. Ovšem barokní patos se začíná pomalu vytrácet pod elegantní, někde až rokokově hravou manýrou.Bohumír Frič: Kristus na Olivetské hoře, reliéf oltáře z tzv. Černé kaple, štuk, 1748, Holešov: Frič byl žákem Donnerovým, od něho také přejal obdiv k Michelangelovu dílu. V tomto případě přebírá pohybové schéma Kristovy klesající postavy z Michelangelova Ukládání do hrobu ve florentském dómu. Fričův talent se projevuje především v detailu, celková modelace leckde vykazuje suchou manýru, které se ostatně nevyvarovali ani jiní Donnerovi následovníci.Ludvík Gode: P. Marie, Trenčín, Ukřižování Illéházyho kaple, štuk, 1750–1753: Dílo bylo dlouho připisováno samotnému Donnerovi a ukazuje, nakolik jeho bratislavský žák pronikl do jeho tvůrčího způsobu.František Xaver Platzer: Herkules, Praha, zahr. loggie Černínského paláce, kámen, 1746: Sousoší triumfujícího Herkula prozrazuje znalost Braunova díla, ale zároveň ukazuje, jak se u Platzera typické barokní téma zápasu ve své obsahové, vnitřní podstatě mění. Autor totiž zachytil okamžik ukončení zápasu, dřívější dramatické napětí se tu mění v klidnou a rozvážnou akci. Právě tento moment zklidnění je ohlasem školení u Donnerových žáků, kteří po vzoru svého učitele vyhledávali klid i v pohybově náročné sochařské skladbě. Mnoho také Platzer převzal od Brokofa, který mu byl zase blízký vyjadřováním se ve velkých tvarech. Ovšem odlišuje se od obou mistrů pražského baroku, a to tím, že sousoší rovnoměrně rozkládá, nejde mu o výrazovou gradaci, vyhýbá se kontrastům forem a spěje spíše k dekorativnímu rozvrhu.F. X. Platzer: Flora, Praha, schodiště Sylva Tarouccova paláce, kámen, poč. 70tých let: Ukázka zřetelně klasicizujícího pojetí. Postava bohyně štíhlých proporcí, klidného, elegantního pohybu. Pod krajně zjednodušenou drapérií vystupují klenutě modelované objemy a tvary. Vedle klasicistních prvků podílejí se na účinu díla rokokové rysy pro Platzera příznačné – hravá sličnost tváře, záliba ve zdobných motivech bohaté vrkoče, dekorativní drapování oděvu, květiny atd. Zvláštní intimita a tichá líbeznost jsou nové vlastnosti, které se prostřednictvím Platzerova díla objevují v plastice 2. pol. 18. století.F. X. Platzer: Sv. Anna, Praha, kostel sv. Mikuláše, dřevo, bíle štafírované a zlacené, 1761: I z tohoto celku pozdního Platzerova díla vyplývá, že se ani on nevzdával realistického dědictví baroku, zvláště ve vyjadřování duševního výrazu ve tvářích. Lze tu sledovat sochařův typický rukopis, který si libuje v nekontrastních, měkce splývavých přechodech. Vlající drapérie nerozbíjí siluetu jako třeba u M. Brauna, nýbrž naopak ji uzavírá, nechávajíc vystupovat především vypukle modelovaným tvarům. Právě ono vyklenutí objemu zevnitř prozrazuje Platzerovo vídeňské školení, neboť tam byli žáci vedeni především k práci odlévání do kovu.Bartoloměj Eder: Sv. Jan Nepomucký, Libochovice, kámen, 1761: Doklad prolínání staršího, malebně dynamického projevu s novou slohovou orientací, která se tu hlásí výraznou modelací kulatých objemů.Jakub Eberle: socha sv. Pavla a církevního otce, Karlovy Vary, hl. oltář v kostele sv. Maří Magdaleny, dřevo, bíle štafírované, 1752: Sochař tu převádí římský mramorářský způsob do techniky dřevořezby. Jeho sochy se vyznačují jistou monumentální pádností i realismem v obličejích, ovšem pozdější tvorba Eberlova vyústila do dekorativní a vychladlé stylizace, zcela ve shodě s celkovou uměleckou situací na konci baroku.׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživateleBarokní sochařství v ČeskoslovenskuVýrobceDPrahaRok1963Délka38 okénekAutor textuŠkvára FrantišekPředlohaVYTVOznačení6623Další diafilmy výrobceBetlémská kapleŽací ústrojí a stroje II.Příprava včelstev na zimuPověry jako naivní falešné vědomí