Padesát let světového moderního výtvarného umění – II. díl+48Käthe Kollwitzová – Bída: První světová válka, spolu se sociálními a politickými problémy, které v poválečném období naléhavě vystoupily do popředí, vyvolala u některých umělců kritické zamyšlení nad situaci výtvarné kultury. Východiskem jim byl expresionismus. Ne ovšem jeho původní podoba, protest citů, ale jakýsi expresionismus realistický. Jeho stoupenci byli jak proti výlevům duše, tak proti bezduchému technicismu. Usilovali o umění zakotvené ve skutečnosti, jakkoliv protikladné a neschůdné. V Německu dala této nové tendenci energický impuls Käthe Kollwitzová(1861-1945). Náměty jejich obrazů i grafického díla tvoří zoufalá podívaná na nezaměstnanost, bolest matek, kterým válka vzala syny, boje a manifestace dělníků, bída nuzných berlínských bytů, jak nám ji ukazuje za jiné kresba z cyklu "Bída".Otto Dix – Portrét básníka Theodora Däublera (1927): Ústředním zájmem Otto Dixe (nar. 1891) je vylíčení válečných pohrom. Byl vojákem na západní frontě, zažil hrůzy ničení a vlastní úzkostnou zkušenost zachycoval ve svých obrazech i rytinách. Nechtěl vynechat jedinou podrobnost a proto sáhl po naturalistické metodě. Analýzou hrůzy vyjadřoval svou nenávist proti válce.George Grosz – Tebe chci chválit, kráso: Vyhraněným antimilitarismem mu stál blízko George Grosz (nar. 1893). Jeho sarkastické kresby vyjadřují vždy hněv a zášť, útočnou obžalobu nad všeobecnou situací. Nesnaží se diváka pobavit, nýbrž otřást jeho svědomím. Tak nutno pohlížet i na jeho "Tebe chci chválit, kráso".Max Beckmann – Autoportrét: Zatím co Grosz i Dix byli členy hnutí Neue Sachlichkeit (Nová věcnost), vzniklo mezi lety (1923-1924), tvořil Max Beckmann, jehož vlastní podobiznu si tu předvádíme, osaměle, třebaže i on žil v klimatu poválečného expresionismu a byl zaujat jeho problémy. Jeho obrazy nejsou výsledkem vypočteného uspořádání, ale spíše visionářského zanícení. Beckmann, expresionista v pravém slova smyslu, jimi zvoní na poplach nad odlidštěným člověkem.Oskar Kokoschka – Karlův most: I teoreticky je Beckmann opakem Kandinského. Podle něho se neviditelné projevuje skrze objektivní svět. Podobně smýšlel i Oskar Kokoschka, jehož subjektivismus vždy určovala realita. Před začátkem druhé světové války strávil tento rakouský malíř několik let v Práze a za jeho pražského pobytu vzniklo i plátno "Karlův most".Ernst Barlach – Mstitel: K významným postavám sochařského expresionismu patří i Ernst Barlach, který se sám považoval za pokračovatele německé středověké plastiky. Jeho sochy obvykle z bronzu či dřeva charakterizuje vždy kubisující forma oživená výrazným pohybem. Můžeme ji pozorovat i na postavě "Mstitele" z r. 1925.Constant Permeke – Selská rodina s kočkou: Později než v Německu vznikl expresionismus v Belgii. Jeho hlavní představitel Constant Permeke hledal inspiraci na venkově a u moře, v životě sedláků a prostých lidí mezi nimiž žil. "Selská rodina s kočkou" jako i jiná jeho díla podává pochmurnými barvami a jednoduchou, monumentální formou prapůvodní lidské pocity.Marc Chagall – Já a ves: Slovanský expresionismus našel cestu na veřejnost ve střední a západní Evropě, kam mnozí malíři i sochaři v prvních dvou desetiletích emigrovali z evropského východu. Marc Chagall spjatý s paříšskou kulturou je rodem Rus a mnohem víc než všechny západoevropské -ismy na něho působily staré ruské ikony, jejich primitivismus i mysticismus. Chagall maluje prostě podle své bohaté představivosti, která je zároveň vysvětlením reality. Jeho plátno "Já a ves" poeticky zobrazuje osobní prožitek ve kterém se ztrácí rozdíl mezi včerejškem a dneškem, mezi tím, co je nahoře a dole, blízko a daleko, mezi skutečností a snem.Chaïm Soutine – Pahorek Céret: Chaïm Soutine (1894-1943) rovněž ruského původu je mnohem palčivější. Svými obrazy křečovitě vylévá své vášně, vykřikuje obžalobu, předpovídá zkázu a také se nestará o současné umělecké proudy. Posedlý uměním maluje vždy instinktivně, a v úzkosti z budoucnosti opouští často i půdu reality, jak ukazuje např. jeho krajina s Pahorkem Céret.Amedeo Modigliani – Elvíra: V tom je jeho pravým opakem Amedeo Modigliani, autor aktu "Elvíra". Jeho expresionismus je vždy melodický, lpí na eleganci a uhlazeném rytmu. Tento italský malíř vstřebal většinu estetických podnětů, jež byly v Paříži na počátku století. Navíc na něho zapůsobili jeho oblíbení sienští primitivové a toskánští manýristé.Marcel Gromaire – Vojna: Do oblasti expresionismu patří i dílo Marcel Gromaira. Francouzský umělec se zajímá o problémy lidu a v nich nalézá i svou tématiku. Jeho "Vojna" z r. 1925 je vzpomínkou na první světovou válku, ve které umělec utrpěl zranění. Monumentální komposice obrazu a úsporná barevnost odpovídá představě o moderním gobelínu, jehož je ostatně Gromaire jedním z čelných novátorů.David Alfaro Siqueiros – Portrét dítěte: Většina německých expresionistů upozornovala, že je něco v nepořádku. Proto se také stali nepřáteli hitlerismu, který je pronásledoval a jejich díla zakazoval. A právě svou aktuálností zasáhli plodně do moderního umění. Silně zapůsobili na mexické malířství. David Alfaro Siqueiros, jehož "Portrét dítěte" si promítáme, je vášnivým jak v práci malíře, tak v práci straníka. Organizuje masová hnutí, stávky, je za svou činnost zavírán i posílán do exilu.Diego Rivera – Nedělní snění v Alamedě: Podobně i hlavní představitel mexického malířství Diego Rivera dává své malířské tvorbě politický smysl. Jeho freska "Nedělní snění v Alamedě" chce ukázat širokým masám sociální problémy mexické společnosti. Je to dílo i monumentální rozměrem; z 15ti metrů široké fresky pokrývající dlouhou stěnu mexického hotelu si promítáme pouze nepatrný detail.José Clemente Orozco – Ženy vojáků: Revoluční notou zní i tvorba José Clementa Orozca, který ještě zřetelněji než Rivera navazuje na domácí tradice azteckého umění. I on se nestará o elitu a promlouvá k lidu jak svými nástěnnými malbami tak obrazy. Jeho plátno "Ženy vojáků" pochází z cyklu "Mexiko v revoluci".Isaak Brodskij – Portrét Lenina: Obdobnou snahou se vyznačovala i hlavní linie sovětského umění. V nových společenských podmínkách vyvstala umělcům nejdůležitější úloha: spojit umění do života, aby se mohlo aktivně podílet na výchově lidových mas. Vznikaly skupiny s různícími se uměleckými programy. Realisty sdružoval v dvacátých letech ACHR - Spolek malířů revolučního Ruska. K němu patřil i I. Brodskij, autor známého portrétu V. I. Lenina.Ivan Dmitrijevič Ščadr – Portrét Gorkého: Po říjnové revoluci a ještě na počátku dvacátých let stála v popředí malířská avantgarda. Posilovali ji umělci jako Kandinský a Chagall, kteří se po vypuknutí první světové války vrátili z ciziny do vlasti a kde se jim dostávalo významných funkcí v organizaci kulturního života nového sovětského státu. Brzo však docházelo k rozporům s novou oficiální koncepcí sovětského umění. Ta nalézala zjednodušené východisko v realismu inspirovaném formami 20tého století. V sochařství byl jedním z nejlepších jeho představitelů J. D. Ščadr, autor bysty M. Gorkého.Alexandr Dejneka – Obrana Petrohradu: Místo toho, aby se pro nový obsah a funkci umění hledaly odpovídající nové formy, býval obvykle nový obsah vtěsnáván do vypůjčených výtvarných forem. Výjimečné postavení v sovětském umění po 30tých letech bylo proto dílo Alexandra Dejneky. Realistické řešení své figurální malby - promítáme "Obrana Petrohradu" - hledal směrem německého expresionismu, důvtipně však užíval i stylistických poučení, jež přinesl kubismus a konstruktivismus.Renato Guttuso – Obsazení neobdělané půdy Sicílie: V expresionismu je nutno hledat kořeny i pro umění bojující svým obsahem, které se po druhé světové válce hojně uplatnilo nejen v zemích socialistického tábora. Uvádíme například malíře Renata Guttusa, který nelichotivě znázorňuje život italského lidu. Jeho rozsáhlý obraz "Obsazení neobdělané půdy Sicilie" nás nezajímá z hlediska výtvarného, ale jako výraz pokrokových snah Italie.Fernand Léger – Stavitelé: Jiný je případ francouzského umělce Fernanda Légera. I on podle svého politického přesvědčení vyjadřoval kolektivní ideje doby, nikdy však ne na úkor výtvarné kvality(formy). Jeho "Stavitelé", jako ostatně celá poválečná tvorba zjevuje pročištěný svět v civilní kráse; výtěžek syntetického kubismu se v nich organicky slučuje s klasicky plastickým patosem.Hans Arp – Reliéf: První světová válka dokázala, že posvátné pojmy pravda, mravnost, spravedlivost, krása a logika se mohou obrátit naruby. Jedním z nejvýraznějších příznaků této krize byl dadaismus. Vznikl uprostřed vojny v neutrálním Švýcarsku, kde Tristan Tzara, Alsasan Hans Arp, jehož relief si promítáme a jiní založili v Curychu pověstný Voltairův kabaret, středisko dadaistické aktivity. Dadaismus se tam vyžíval poezií, malířstvím, sochařstvím, fotografií, filmem, baletem a rozmanitými divadelními a kabaretními formami.Marcel Duchamp – Nevěsta: Název hnutí určila náhoda. Na stránce náhodně otevřeného slovníku padl všem přítomným zrak na termín dada (ve francouzštině označení dřevěného dětského koníčka). V tom se zároveň projevil jeden z důležitých principů dadaismu: estetické využití náhody, nelogických souvislosti a nesmyslů, stupnovaných často až k provokativní absurdnosti. Jako znevážení tehdejších konvencí byla míněna i "Nevěsta" od Marcela Duchampa, jehož působení v New Yorku znamená jakousi předehru dada.Francis Picabia – Flirt: K té patřil i fotograf Man Ray a autor promítaného dílka "Flirt". Picabia se nikdy nesnažil o stylovou důslednost. Dadaisté totiž "díla nevytvářejí", ale vyrábějí předměty, objekty. Nestarali se o jejich estetické působení, ale o to, jak rozvratně působí, octnou-li se náhodou mezi "skutečnými" uměleckými díly. A tím už znamenají ohlas surrealismu.Giorgio de Chirico – Torinské jaro: Surrealistické malířství navazuje bezprostředně na metafysickou malbu italského umělce Giorgia Chirica. Z jeho obrazů, např."Torinského jara", čiší pocit samoty, melancholie a úzkost prázdnoty i nekonečna. Prostor se na nich podřizuje tradiční perspektivě, precizně definované objekty jsou však vytrženy z jejich přirozeného prostředí a uvedeny do neobyčejných souvislostí. Racionální tu začíná prostupovat i iracionálním. Proto se Chirica malíře jako svého předchůdce dovolávají surrealisté, s nimiž ve 20tých letech také vystavoval.Yves Tanguy – Bouře: Surrealismus, jehož iniciátorem i teoretikem byl franc. básník A. Breton nekladl umělcům výtvarné principy; zdůrazňoval pouze hodnotu metafyzickou, otevření pohledu do podvědoma, do skrytých hnutí ducha. Imaginární prostor jejich obrazů se liší od perspektivního, asi tak, jak se liší realita viděná očima od reality viděné ve snu. V každém obraze všech dob je ovšem určitá příměs této reality viděné ve snu, v surrealismu byl však na tento moment položen rozhodující důraz.Max Ernst – Noční vidina: K prvním surrealistickým malířům patří Němec Max Ernst, který se již předtím podílel na hnutí dada a v Paříži spolupracoval přímo na zrodu surrealismu. Na jeho obraze "Noční vidina" se metafory světa organického prolínají s tvary vyplynulými z uvolněné fantasie. Jak sám přiznává sleduje vznik vlastních děl jako divák, maluje pouze to, "co se v něm samo zrcadlí", nechávaje volný průběh automatismu.André Masson – Letní zábavy: K první výstavě surrealistů došlo r. 1925 a účastnili se jí 4 malíři. Kromě Ernsta to byl Tanguy, Miro a André Masson. Základem Massonovy spontánní malby bývá podmanivý erotismus, který přenášel na obraz ve spleti různých symbolů.Yves Tanguy – Zhasnutí nepotřebných světel: "Zhasnutí nepotřebných světel" je název tohoto poetického obrazu. Jeho autor Francouz Yves Tanguy, patří k nejstálejším přívržencům hnutí. Imitující až chladnou malbou vytváří nové nekonečné, pusté a ploché přímořské krajiny, zabydlené podivuhodnými tvary, ve kterých se objevují reminiscence představ minerálů, živočichů i rostlin.Joan Miró – Karneval harlekýnů: Značně odlišný od všech předchozích je Španěl Joan Miró (nar. 1893), primitiv surrealismu. Breton o něm říká, že se zastavil v infantilním stadiu. Výraznost jeho symbolů má sílu dětské kresby a zároveň předhistorické malby. Automatismus mu pomohl dosáhnout naprosté spontánnosti. Jeho karneval harlekýnů tryská ze svěžího vnitřního vzrušení, je pln humoru, ironie a pochopení základních lidských citů.Salvador Dalí – Předtucha občanské války: Nejpopulárnější postavou surrealismu je Salvador Dalí. Proklamoval o umění tzv. metodu "paranoickokritickou", která v podstatě znamená uvolnění spontánních kontrol a představ bez jakéhokoliv zásahu vědomí. S chladnou emitující věcností namalované předměty konfrontuje Dali v nečekaných souvislostech, transformuje je často do neskutečných podob a zasazuje do prostředí pustých krajin s dalekou iluzivní perspektivou obrazů. Po polovině 30tých let vytvářel apokalyptické vize válečných hrůz, většinou pod dojmem občanské války ve Španělsku.Alberto Giacometti – Zavěšená koule: S hádankovitými zátišími, které jsou plastickou obdobou surrealistického obrazu začíná jako jeden z prvních Alberto Giacometti. V jeho "surrealistických objektech" je automatismus uveden do pohybu náhodným nárazem "nalezeného předmětu", který má působit jako zrakový provokatér. Jeho známá "Zavěšená koule" má funkci podnítit erotickou představivost.Julio González – Žena se zrcadlem: Poetika surrealistického "nalezeného předmětu" (objet trouvé) je i východiskem díla Julia Gonzáleze (1876 - 1942). Materiál pro své sochy hledá umělec v použitých rourách, tyčích, plechu - které sváří autogenem. González si jako jeden z prvních uvědomil "výrazové možnosti" železa a stal se tak zakladatelem železné plastiky.Henry Moore – Král a královna: Se surrealismem bývá někdy spojován Henry Moore. A po pravdě řečeno najdeme v jeho díle třicátých let silné stopy tohoto hnutí. U Moora však jde o zcela jiný záměr než u surrealistů. Sochy vyrůstající z jeho vnitřních představ, jsou v procesu další tvorby neustále dotvářeny rozumem a citem. Moore redukuje formy lidského těla na základní přírodní pratvary, které mají symbolicky vyjádřit to, co je v našem životě věčné. Jako málokterý umělec si Moore uvědomuje společenské poslání sochařství. Sochy podle něho patří veřejnosti. Především patří vzduchu a oblakům, ne uzavřené prostoře. Mooreovo slavné sousoší Král a Královna je ztělesněním charakteru anglického kraje, dodává mu klid, vznešenost a řád.Toyen – Na zámku Lacoste: Podobně i jiní umělci např. Picasso, Chagall, Klee, se připojili k surrealismu později a šli s ním souběžně pouze po určitý čas. To již surrealismus vyšel z hranic striktně vymezených A. Bretonem a začal se vtělovat do snah stále většího počtu malířů a sochařů. Živou odezvu nalezl i v Čechách, kde byla v r. 1934 založena samostatná skupina. Jeho ortodoxní představitelka česká malířka Toyen působí v Paříži, a tam vznikl v roce 1946 její obraz "Na zámku Lacoste".Pierre Bonnard – Jižní zahrada: Od těchto hlavních linií moderního umění se podstatně liší tvorba sochařů a malířů, kteří tvoří tradičními výrazovými prostředky, aniž by se báli, že budou nařčení z nemodernosti. Východiskem jim je obvykle impresionismus a postimpresionismus. "Jižní zahrada" francouzského malíře Pierre Bonnarda zobrazuje formou odvozenou z impresionismu psychologicky nejjemnější, intimní životní vztahy. Proto směr jehož je Bonnard hlavním představitelem, dostal název intimismus.Édouard Vuillard – Portrét Misia: Jak Bonnard tak i Édouard Vuillard patřil ke skupině Nabistů, která vznikla na počátku devadesátých let minulého století. Vyšla z Gauguina v jehož syntetické malbě byla idea vyjádřena ne literárními, ale čistě výtvarnými prostředky. Zatím co mnozí se vrátili k tradicí až hluboko do minulosti, Vuillard se snažil zhodnotit nevyužité možnosti impresionismu pro umění 20. století jak např.ukazuje jeho "Misia“.Antoine Bourdelle – Herakles: Z myšlenkové atmosféry konce minulého století vyrůstá i dílo Antoine Bourdella. V reakci na Rodinův impresionismus hledal tento francouzský sochař nové cesty, zejména znovudobytí čisté plastičnosti. Zdrojem poučení a inspirace mu byla proto antická řecká plastika, jak nám dokládá za jiné jeho "Herakles".Aristide Maillol – Pomona: Ke generaci nabistů patřil i Aristid Maillol, který také svým dílem zhodnocoval antické tradice. Nevyčerpatelným námětem je mu ženský akt. Jeho "Pomona" nám ukazuje robustní tělo plných a pevných tvarů. Maillol nehledá pohyb a vzrušenou depresi, ale harmonii, vyváženost a klid.Charles Despiau – Podobizna Agnes Meyer: Ještě více než Maillola inspirovalo staré řecké sochařství Charlesa Despiau. Jeho plastiky jsou méně masivní a křehčí, ale jsou podobně nehybné a vyvážené ve formě. Podobizna paní Agnes Meyer dokládá, že francouzský sochař byl rovněž vynikajícím portrétistou.Giacomo Manzù – Kardinál: O spojení tradičních klasických principů s moderním pojetím sochařství se snaží i umělci mladší generace, narozené po r. 1900. Giacomo Manzù měl blízko k donatellovské renezanční plastice, k Despiauvi i Maillolovi, jak to dokládají jeho různě koncipovaných kardinálů.Marino Marini – Jezdec: Marino Marini, druhý významný zjev současné italské plastiky, čerpal hlavně ze zdrojů etruské plastiky, oblíbeným námětem mu je "Jezdec" na koni, kterého znázorňuje v četných variantách. Jeho smysl pro barvy se projevuje nejen v malbě a grafice, ale i v patinách soch.Giorgio Morandi – Metafysické zátiší: Ústřední postavou klasického malířského realismu v Itálii je Giorgio Morandi. Tento malíř vystačí s několika věcmi, které jsou námětem jeho intimních zátiší. "Metafysické zátiší" z r. 1920 ukazuje poučení kubismem i starou domácí tradicí, odkrývá podstatu a velikost nejprostších věcí v archaickém zjednodušení.Maurice Utrillo – Ulice Norvins: Zatím co někteří umělci hledali jistotu v tradici, dodával ji jiným cit a instinkt. Rozsáhlé dílo Maurice Utrilla je přímým protestem srdce proti intelektualismu moderních směrů, zvláště kubismu. Utrillo tlumočí prostý svět lidové malebnosti. Je malířem Paříže a pro její zpodobnění vykonal to, co Vermeer pro město Delft, Canaletto pro Benátky, Whistler pro Londýn.Pablo Picasso – Harlekýn: Oporu v tradici a užší přimknutí ke skutečnosti hledá po l.světové válce instinktivně celá řada umělců, kteří dříve vystupovali jako novátoři formy. André Derain například, jeden z hlavních představitelů fauvismu, o kterém jsme se zmiňovali i jako o přívrženci kubismu, tvořil po druhé světové válce v duchu neoklasicismu. A neustálými návraty k realismu se vyznačuje i tvorba mnoha současných umělců, z nichž jmenujeme za jiné alespoň Pabla Picassa. Jeho Harlekýn z r. 1923 svou téměř monochromní barevností připomíná díla "modrého" i "růžového" údobí.Claude Monet – Dojem vycházejícího slunce: Situace umění 20.věku je ovšem mnohem složitější, než ji mohla postihnout naše stručná všeobecná charakteristika. Jejím cílem bylo pouze poskytnout základní orientaci ve spleti uměleckých směrů, z nichž vzešlo naše současné umění. Všechny tyto směry by se zhruba daly rozdělit do dvou velkých proudů, které reagují proti impresionismu. Zdá se jim, že impresionistická záliba v povrchu a okamžiku nevystihuje plně skutečnost a snaží se dobrat hlubších pravd.Vincent van Gogh – Venkovanka v klobouku: První proud k nim míří cestou uvolněné spontánnosti; představuje jakousi tendenci úniku z přítomné skutečnosti, od níž se obrací k tomu, co je v člověku přirozeného a původního. Má své předchůdce ve Van Goghovi, Gauguinovi, Ensorovi, Munchovi a jde od expresionismu přes dadaismus k surrealismu.Paul Cézanne – Zátiší s cukřenkou: Druhý proud vychází od Cézanna a Seurata a vede dále od kubismu a futurismu k výtvarné abstrakci geometrického typu. Dobírá se pravdy přísnou kázní intelektuálního a konstruktivního postupu a v soutěži s vědou a technikou chce spoluvytvářet náš moderní svět. Je samozřejmé, že tak čistě vypreparované rozdělení směrů, které se ostatně často křížily a prolínaly, skutečnou mnohotvárnost vývoje značně zjednodušuje. Pomáhá nám však zároveň objasnit historický proces a postihuje v jádře polaritu sil, které působí i v dnešní umělecké situaci.Alfred Manessier: "Když čteme Homéra nebo když posloucháme hudbu Mozartovu, jsme schopni se ztotožnit s jejich prožíváním světa, pociťovat nepřekonatelnou dokonalost"- píše významný rakouský marxista E. Fischer a zdůrazňuje, že si musíme být vědomi nejen jejich věčné přítomnosti, ale zároveň i jejich nenávratné minulosti. Že se sice od nich máme stále co učit, že je však nikdy nesmíme napodobovat. "Neboť tento nejintenzivnější výraz epochy (rozuměj i nadále Homéra a Mozarta), ve své dokonalosti takřka nepochopitelný, je už jednou tady" - pokračuje Fischer - "ale úkolem žijících je přivést k životu něco, co tu ještě není, a může to být třeba nedokonalé nebo ve své době problematické".׋›Tento obrázek je určen pouze pro uživatele50 let světového moderního výtvarného umění II.VýrobceDPrahaRok1966Délka52 okénekAutor textuPujmanová Olga Dr.PředlohaVYTVOznačení6750Další diafilmy výrobceČeští realisté padesátých a šedesátých letLéčiva na lukách a stráníchDostojevskij F. M.Francouzské malířství 19. století I.